ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.3419.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 3419/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka Ph.D. a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Office Centre Vinohrady, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 2, Římská 15, IČ 41197216 , zastoupené Mgr. Alešem Hanákem, advokátem se sídlem v Pacově, Hronova 1078, proti žalované McKinsey & Company, Inc.Czech Republic - organizační složka , se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 5, PSČ 120 00, IČ 61383023 , zastoupené Mgr. Mgr. Petrem Hanzalem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova 4/509, o 581 748,97 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 108/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2009, č. j. 11 Cmo 336/2008-422, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce Mgr. Mgr. Petra Hanzala, LL.M.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil zamítavý (v pořadí třetí) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2008, č. j. 33 Cm 108/2007-50 (správně má být 33 Cm 108/2007-368), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny [soud prvního stupně rozhodl všemi třemi rozsudky (v pořadí prvním rozsudkem ze dne 16. ledna 2003, č. j. 33 Cm 80/2001-82, který ve výrocích I. a II. zrušil odvolací soud usnesením ze dne 30. září 2003, č. j. 11 Cmo 117/2003-111, dále v pořadí druhým rozsudkem ze dne 19. září 2005, č. j. 33 Cm 80/2001-238, který zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. července 2007, č. j. 32 Odo 1263/2006-305, a rovněž tak v pořadí třetím rozsudkem ze dne 30. června 2008, č. j. 33 Cm 108/2007-50) stejně – zamítl žalobu]. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť oproti mínění dovolatelky neshledal, že by odvolací soud řešil otázku platnosti výpovědi nájemní smlouvy v rozporu s hmotným právem a rozhodovací praxí soudů, přičemž již vůbec nedovodil tvrzený rozpor právního posouzení věci odvolacím soudem s ustanovením §494 občanského zákoníku.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání nemohla založit ani výtka dovolatelky, že soudy obou stupňů zatížily řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže se v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. odmítly zabývat otázkou daně z přidané hodnoty a žalobu zamítly. Dovolatelka totiž ani prostřednictvím takto uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. žádnou otázku zásadního právního významu, na jejímž řešení by bylo napadené rozhodnutí založeno, nevymezila a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (i kdyby byly dány), dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což případ podaného dovolání není.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila. Vzhledem k tomu, že dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10 000 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 24. srpna 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu