ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.3659.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 3659/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně DITES spol. s r.o. , se sídlem v Teplicích, Čs. legií 740/15, PSČ 415 01, IČ 00672432, zastoupené JUDr. Pavlem Pajdlou, advokátem se sídlem v Teplicích, Štúrova 657/11, proti žalované ROKOSPOL a.s. , se sídlem v Uherském Brodě, Dolní Valy 893, PSČ 688 01, IČ 25521446, zastoupené JUDr. Aloisem Coufalíkem, advokátem se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, o 892 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 Cm 90/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. dubna 2009, č. j. 7 Cmo 30/2009-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2008, č. j. 25 Cm 90/2005-48, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 892 500 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v obou výrocích) lze dovodit, že jím dovolatelka brojí proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť oproti mínění dovolatelky neshledal, že by odvolací soud posoudil předpoklady nároku žalobkyně na doplatek ceny díla v rozporu s hmotným právem.
Námitka dovolatelky, že odvolací soud nesprávně posoudil předmět díla, do jehož rozsahu nezahrnul „kvalitativní technickou přejímku“ a „povinnost provést zaškolení a ukázku funkčnosti a přesnosti zařízení“, stejně jako její tvrzení, že „smlouva o dílo je splněna v okamžiku, kdy smluvené parametry díla jsou řádně doloženy“, nejsou způsobilé vymezit otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, a tím založit přípustnost dovolání. Je tomu tak proto, že tyto dovolatelkou předestřené otázky odvolací soud neřešil v rozporu s hmotným právem, posoudil-li předmět díla ve shodě s jeho vymezením ve smlouvě o dílo a uzavřel-li, že jakékoli zprovoznění či odzkoušení díla smluveno nebylo.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelčina kritika skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů učinily závěr o tom, že k předání řádně provedeného díla objednateli došlo mezi osobami jednajícími v zastoupení zhotovitele a objednatele. Dovolatelka totiž patrně přehlédla, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možné tyto její výhrady z hlediska jejich obsahu podřadit, nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.), což případ podaného dovolání není.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu