ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.3999.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 3999/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně EC Group, a. s., se sídlem v Praze 7, Argentinská 38/286, PSČ 170 00, identifikační číslo 25 83 94 62, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 7, Argentinská 38/286, PSČ 170 00, proti žalované CHETENG s.r.o., se sídlem v Brně, Šumavská 31, PSČ 612 54, identifikační číslo 44 01 61 91, zastoupené JUDr. Janem Skýbou, advokátem, se sídlem v Brně, Bartošova 4, PSČ 602 00, o zaplacení částky 58,794.148,17 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7/30 Cm 1175/95, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2009, č. j. 4 Cmo 127/2009-277, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením - odkazuje na ustanovení §107a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - potvrdil usnesení ze dne 22. ledna 2009, č. j. 7/30 Cm 1175/95-256, jímž Krajský soud v Brně zamítl návrh žalobkyně na vstup České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, do řízení na místo dosavadní žalobkyně.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud návrhu žalobkyně na vstup České republiky - Ministerstva financí do řízení nevyhověl. Žalobkyně totiž odůvodnila návrh tvrzením, že smlouva o postoupení pohledávky č. P ČKA-04-140-1520438 uzavřená 5. listopadu 2002 mezi Českou konsolidační agenturou a žalobkyní (dále jen „smlouva o postoupení pohledávky“), na základě které se žalobkyně stala věřitelem pohledávky, o níž v řízení jde, a která byla právní skutečností pro rozhodnutí soudu o procesním nástupnictví podle ustanovení §107a o. s. ř., jímž žalobkyně vstoupila do řízení na místo České konsolidační agentury, byla zrušena na základě rozhodčího nálezu Rsp 263/03 vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky dne 5. listopadu 2003 (dále jen „rozhodčí nález“). Žalobkyně tvrdila, že věřitelem žalované pohledávky se z tohoto důvodu stala opět Česká konsolidační agentura, resp. její nástupkyně Česká republika - Ministerstvo financí.
Odvolací soud dospěl k závěru, že právní názor obsažený v odůvodnění rozhodčího nálezu ohledně (ne)platnosti smlouvy o postoupení pohledávky není ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. právní skutečností, s níž je spojen přechod nebo převod práva či povinnosti, o něž v řízení jde. Zdůraznil, že žalobkyní tvrzenou vázanost soudu rozhodnutím rozhodčího orgánu lze zásadně vztáhnout pouze k výroku rozhodčího nálezu, nikoli již k závěrům vysloveným v jeho odůvodnění. Přitom smlouva o postoupení pohledávky nebyla rozhodčím nálezem zrušena, jak tvrdila žalobkyně, ani nebylo určeno, že je tato smlouva neplatná.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odvozujíc jeho přípustnost z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a namítajíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že i když byla neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky konstatována pouze v odůvodnění rozhodčího nálezu, je nepochybné, že závěr o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky byl rozhodčím soudem učiněn po řádném přezkoumání věci a provedeném dokazování, přičemž tento právní názor byl následně potvrzen i soudem v řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Takto řešená předběžná otázka je nepochybně po zahájení řízení právní skutečností, s níž právní předpisy spojují přechod práva. Jakékoli další řízení, jehož předmětem by bylo posuzování platnosti smlouvy o postoupení pohledávky pokládá za „zcela nadbytečné“.
Dovolatelka považuje za nesprávné, aby poté, kdy smlouva o postoupení pohledávky byla rozhodčím soudem posouzena jako neplatná, nemohla z řízení, do něhož vstoupila na základě této smlouvy, vystoupit. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k článku II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.; není však důvodné.
Podle ustanovení §107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2).
Nejvyšší soud již v usneseních uveřejněných pod čísly 31/2004 a 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr (od něhož nemá důvodu se odchýlit ani v této věci a na nějž v podrobnostech odkazuje), podle kterého při rozhodování o návrhu žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo (§107a o. s. ř.), soud ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod práva, zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod práva. Otázkou, zda je žalobce skutečně nositelem jím tvrzeného práva, popřípadě, zda podle označené právní skutečnosti toto právo přešlo na jiného, se přitom nezabývá, neboť se netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř., ale již posouzení věci samé. Z týchž důvodů se nezabývá ani otázkou, zda smlouva o postoupení pohledávky je platným právním úkonem.
Nejvyšší soud považuje závěr odvolacího soudu, podle něhož právní názor rozhodčího soudu vyjádřený v odůvodnění rozhodčího nálezu o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky není tou právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva, o něž v řízení jde, za správný. Je tomu tak proto, že v ustanovení §107a o. s. ř. je upraveno procesní nástupnictví, k němuž dochází v souvislosti s hmotněprávní universální nebo singulární sukcesí práva nebo povinnosti, tedy na základě úkonu podle hmotného práva, jímž se mění subjekt, kterému náleží právo nebo jehož stíhá povinnost. Touto právní skutečností je nepochybně smlouva o postoupení pohledávky uzavřená podle ustanovení §524 občanského zákoníku. Není jí ale právní názor rozhodčího soudu o neplatnosti smlouvy vyjádřený v odůvodnění rozhodčího nálezu.
Jelikož se dovolatelce správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o rozhodnutí, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu