ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.4261.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 4261/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně STATSCHECHIA spol. s r. o., se sídlem v Praze 9, U Elektry 8 čp. 203, PSČ 190 00, IČ 27138399, zastoupené JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem, se sídlem v Husinci 31, PSČ 250 68, proti žalované Allianz pojišťovna, a. s., se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, PSČ 186 00, IČ 47115971, o zaplacení částky 1.639.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 367/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2009, č. j. 15 Co 156/2009-253, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek ze dne 29. října 2008, č. j. 26 C 367/2007-220, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu o zaplacení částky 1.639.000,- Kč s úrokem z prodlení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. června 2009, dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.), neboť rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, lze posuzovat jen ty právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolací námitky, jejichž prostřednictvím žalobkyně kritizuje rozsudek soudu prvního stupně (jež jsou doslovnou reprodukcí podaného odvolání), přípustnost dovolání založit nemohou již z toho důvodu, že dovoláním lze napadnout toliko rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §237 odst. 1 o. s. ř.), s čím souvisí, že toliko rozhodnutí odvolacího soudu je předmětem dovolacího přezkumu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.). Zásadní význam po právní stránce může tedy mít pouze rozhodnutí soudu odvolacího. Správnost právního závěru o povaze jednání S. P. (že odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu a nikoliv zpronevěry) při posouzení, zda nastala sjednaná pojistná událost, žalobkyně ostatně nezpochybňuje prostřednictvím polemiky s tím, jakou normu hmotného práva soud použil a jak ji vyložil a aplikoval na zjištěný skutkový stav věci, nýbrž toliko prostřednictvím kritiky skutkových závěrů o stavu vůle S. P. při uzavírání smluv o nájmu pojištěných vozidel, na nichž je pro ni nepříznivé právní posouzení založeno. Žalobkyně patrně přehlédla, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno její výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani ta námitka, jež směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu a jíž se tomuto soudu vytýká, že se omezil na prosté konstatování, že S. P. byl v mezidobí Zemským soudem pro trestní věci ve Vídni za předmětné jednání odsouzen pro trestný čin těžkého podvodu, ačkoliv právní úprava trestných činů podvodu a zpronevěry v České republice a Rakousku není jednotná a je nutno vycházet z českého právního řádu, jímž se řídí pojistná smlouva. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, přičemž závěr o jeho správnosti založil též na odsuzujícím rozsudku rakouského soudu, v jehož skutkové větě je jednání S. P. zjištěné tímto soudem popsáno. Odvolací soud správně postihl, že pro posouzení, zda jednání S. P. odpovídá pojistné události vymezené v pojistné smlouvě, není podstatné, jak rakouský trestní soud toto jednání kvalifikoval z hlediska tamního trestního práva, nýbrž to, jakého jednání se S. P. podle tohoto rozsudku dopustil, včetně subjektivní stránky (její rozumové a volní složky). Jestliže S. P. podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů (učiněných též na základě důkazu provedeného uvedeným rozsudkem) sjednal smlouvy o nájmu pojištěných vozidel a docílil tak jejich předání (svěření) v podvodném úmyslu, tím že poškozené uvedl v omyl o svých záměrech, pak odvolací soud neřešil otázku povahy tohoto jednání ve vztahu k sjednanému vymezení pojistné události v rozporu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou, jestliže dovodil, že toto jednání odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 trestního zákona a nikoliv trestného činu zpronevěry podle §206 trestního zákona. Na rozdíl od podvodu totiž získá pachatel zpronevěry faktickou moc nad věcí nebo jinou majetkovou hodnotou bez vyvolání nebo využití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností. Pokud je však svěření věci nebo jiné majetkové hodnoty dosaženo některým z těchto způsobů, tedy též vyvoláním omylu, jak se stalo (podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jejichž správnost v tomto dovolacím řízení přezkumu nepodléhá) v posuzované věci, jde o trestný čin podvodu (srov. v právní doktríně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 2500 s., a v rozhodovací praxi trestních soudů např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 56 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994).
V situaci, kdy Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, kdy z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), nelze než uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalované, která by měla na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu