ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.4385.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 4385/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně TRANSFIN INTERNATIONAL spol. s r.o. , se sídlem v Praze 5, Radlická 103, IČ 47539666, zastoupené JUDr. Janou Hejlovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kotlářská 47, PSČ 602 00, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 7,794.361,90 Kč, vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 34 Cm 56/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2008, č. j. 1 Cmo 403/2007-192, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil v pořadí druhý ve věci vydaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2007, č. j. 34 Cm 56/2005-155, ve výroku ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby co do částky 3,890.066,30 Kč s úroky z prodlení v žalobou požadované výši a co do úroků z prodlení z částky 3,904.295,60 ve výši přesahující 2 % ročně, není přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále rovněž jen „o. s. ř.“), protože tímto rozsudkem nebylo ve výroku ve věci samé rozhodnuto jinak, než v prvním ve věci vydaném rozsudku, který odvolací soud zrušil. Dovolání v rozsahu směřujícím proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další souvisící zákony), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka žádnou právní otázku zásadního významu, na jejímž řešení by odvolací soud své rozhodnutí založil a která by byla pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132) nevymezila. Dovolací důvod, jímž odvolacímu soudu vytýká nesprávný závěr, že existence závazků nabyvatelky privatizovaného majetku, jež se ke dni nabytí účinnosti kupní smlouvy nestaly splatnými, nebyla prokázána (a stát za ně tudíž neručí podle ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 227/1994 Sb.), ač v průběhu konkursního řízení na majetek nabyvatelky privatizovaného majetku byly tyto závazky správcem konkursní podstaty uznány, nemůže přípustnost dovolání založit. Dovolatelka tím totiž fakticky brojí proti skutkovému základu věci, z něhož odvolací soud vyšel při svém právním posouzení. Patrně však přehlédla, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který lze tyto výhrady z hlediska jejich obsahu podřadit, nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen je-li přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání proti druhému výroku jeho rozhodnutí je přípustné, a nikoliv že je přípustné pouze dospěje-li dovolací soud k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze pokud to zákon připouští a za podmínek zákonem stanovených bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo (shodně srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za tohoto stavu by tedy zásadní právní význam napadeného rozhodnutí mohla založit pouze skutečnost, pokud by odvolací soud řešil dovolatelkou vymezenou otázku v rozporu s hmotným právem. O takovou situaci však dle názoru dovolacího soudu nejde. Dospěl-li totiž odvolací soud k závěru, že v případě pohledávek, jež se dosud nestaly splatnými, nelze (narozdíl od splatných pohledávek, jejichž existence ani výše nebyla do splatnosti rozporována) jednoznačně usuzovat na jejich existenci, což spolu s důkazní nouzí žalobkyně ohledně jejich právního důvodu, vzniku a výše vedlo k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v zamítavé části, nelze mu vytknout, že by tyto otázky řešil v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalované v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu