ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.4455.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 4455/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, proti žalovaným 1) PhDr. P. B., zastoupenému Slavomírem Teclem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží 605, PSČ 580 01 a 2) V. Š., o zaplacení částky 2,021.558,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 749/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2002, č. j. 5 Cmo 187/2002-207, ve znění opravného usnesení ze dne 4. ledna 2007, č. j. 5 Cmo 187/2002-247, takto:
I. Dovolání proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2002, č. j. 5 Cmo 187/2002-207, ve znění opravného usnesení ze dne 4. ledna 2007, č. j. 5 Cmo 187/2002-247, se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2002, č. j. 5 Cmo 187/2002- 207, ve znění opravného usnesení ze dne 4. ledna 2007, č. j. 5 Cmo 187/2002-247, se ve výrocích I., III. a IV. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 5. prosince 1995 ve znění jejích dalších úprav se právní předchůdkyně žalobkyně, jíž byla v té době Konsolidační banka Praha, s.p.ú. domáhala po žalované Železářství Beránek, spol. s r.o. zaplacení částky 2,021.558,46 Kč s 5% úroky z prodlení z částek a za dobu v ní specifikovaných. Podle skutkových tvrzení žaloby jde o pohledávku z úvěrů na trvale se obracející zásoby (dále jen „TOZ“) poskytnutých před 1. lednem 1992 právnímu předchůdci žalované, a to Ústředí uměleckých řemesel Praha s. p. Komerční bankou, s.p.ú., která pohledávku postoupila dne 18. března 1991 dohodou o převodu úvěrů na TOZ Konsolidační bance, s.p.ú. a ta poté žalobkyni. Závazek pohledávku zaplatit přešel v rámci privatizace na subjekty, které privatizovaly jednotlivé části uvedeného státního podniku, mezi nimiž byla i žalovaná společnost.
Podáním doručeným soudu dne 21. března 1997 navrhla právní předchůdkyně žalobkyně přistoupení dalších účastníků do řízení na straně žalované, a to PhDr. P. B. a V. Š., tedy současných žalovaných. O jejich vstupu do řízení bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 1997, č. j. 5 Cmo 238/97-36, jímž odvolací soud změnil zamítavé usnesení soudu prvního stupně ze dne 3. dubna 1997, č. j. 27 Cm 749/95-30. Podáním doručeným soudu dne 17. dubna 2000 vzala právní předchůdkyně žalobkyně žalobu zpět vůči žalované Železářství Beránek spol. s r.o. a soud prvního stupně při jednání dne 6. března 2001 vůči této žalované řízení zastavil. Usnesením ze dne 11. října 2001, č. j. 27 Cm 749/95-186, soud prvního stupně rozhodl v souladu s ustanovením §107 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o právním nástupnictví na straně žalobkyně s tím, že v řízení bude pokračováno s Českou konsolidační agenturou.
Žalovaní se žalobou nesouhlasili, tvrdíce, že v řízení není dána aktivní legitimace právní předchůdkyně žalobkyně, ani jejich pasivní legitimace. Skutkový základ věci (tedy, že s Fondem národního majetku uzavřeli smlouvu) nezpochybnili, namítali však, že nebyly určeny podmínky, za nichž měli závazky, jež jsou předmětem řízení, převzít.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. dubna 1999, č. j. 27 Cm 749/95-72, žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že nebyla prokázána existence původního závazkového vztahu a byl tak zpochybněn i právní účinek následné dohody mezi Komerční bankou s.p.ú. a Konsolidační bankou s. p. ú., podle níž byly na posléze uvedený subjekt postoupeny pohledávky, mezi něž patřila pohledávka, jež je předmětem řízení, a nebyla tak prokázána aktivní legitimace právní předchůdkyně žalobkyně.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. února 2000, č. j. 5 Cmo 368/99-114, shora uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 957/99 vydaného ve skutkově obdobné věci dospěl k závěru, že v řízení byla prokázána jak aktivní legitimace právní předchůdkyně žalobkyně, tak pasivní legitimace žalovaných, bude však třeba se zabývat konkrétní výší jejich dluhu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. srpna 2001, č. j. 27 Cm 749/95-170, opět žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Akceptoval sice závěry obsažené ve shora uvedeném usnesení odvolacího soudu, týkající se legitimace účastníků, dospěl však k závěru, že určitost závazku převzatého žalovanými je dána pouze výchozí částkou 4,000.000,- Kč, protože právním předchůdcům žalobkyně se nepodařilo prokázat tvrzenou výši jistiny, ani úroků a úroků z prodlení. Po právní stránce věc posoudil podle ustanovení §352 hospodářského zákoníku (dále rovněž jen „hosp. zák.“) a podle ustanovení §15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby.
Vrchní soud v Praze k odvolání právní předchůdkyně žalobkyně rozsudkem ze dne 5. prosince 2002, č. j. 5 Cmo 187/2002-207, ve znění opravného usnesení ze dne 4. ledna 2007, č. j. 5 Cmo 187/2002-247, napadený rozsudek změnil tak, že žalované zavázal k zaplacení částky 2,021.558,46 Kč s 5% úrokem z částky 1,066.650,- Kč od 6. prosince 1995 a s 5% úrokem z prodlení z částky 856.114,32 Kč od 11. prosince 1997, vždy do zaplacení, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných v rozsahu tohoto plnění zaniká povinnost druhého žalovaného (první výrok), ve zbývající části zamítavého výroku napadený rozsudek potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Ohledně legitimace účastníků řízení odkázal odvolací soud na závěry svého předchozího rozhodnutí. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že právní předchůdkyni žalobkyně se výši svých nároků podařilo prokázat, protože údaje o výši dlužné jistiny a dlužných úroků jednoznačně vyplývají z dokladů předložených soudu, jimiž byl proveden důkaz, především z výpisu z bankovního účtu. Úroky z prodlení však lze přiznat teprve ode dne následujícího po dni, kdy byla žalovaným doručena žaloba, protože do té doby jednala právní předchůdkyně žalobkyně se společností Železářství Beránek, spol. s r. o., a teprve doručením žaloby tak byli žalovaní vyzváni k plnění a mohli se ocitnout v prodlení. Dále uvedl, že ostatními odvolacími námitkami, a to především námitkou týkající se nemožnosti převzetí závazku Konsolidační bankou, se nemohl zabývat s ohledem na ustanovení §205a a §119a o. s. ř. Tato námitka by však stejně nebyla důvodná, protože k převzetí závazků (správně pohledávek) došlo v době, kdy Konsolidační banka jako právní subjekt již existovala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelé namítají, že odvolací soud vyšel bez dalšího z právních závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2000, sp. zn. 32 Cdo 957/99, přestože skutkový stav v obou věcech se lišil, protože ve věci, v níž bylo uvedené rozhodnutí vydáno, nebyla zjištěna existence úvěrové smlouvy ze dne 28. února 1991, č. 1/14/1/91, která zrušila platnost úvěrových smluv č. 1/14/8/90 a 1/14/9/90, z nichž měl vyplývat závazek, který je předmětem řízení. S tímto důkazem se však odvolací soud nevypořádal, právě tak, jako se sdělením ze dne 2. dubna 1991, jímž Konsolidační banka, s. p. ú. potvrdila převzetí pohledávky ve výši 28,400.000,- Kč ke dni 20. února 1991, přestože vznikla zápisem do obchodního rejstříku teprve dnem 25. února 1991 a šlo o pohledávku vzniklou ze smlouvy o úvěru ze dne 28. února 1991. Tím, že tyto důkazy nevyhodnotil, zatížil odvolací soud řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nesprávné právní posouzení věci spatřují dovolatelé v tom, že odvolací soud nevzal v úvahu skutečnost, že banka neplnila svou povinnost a neurčovala termíny a výši splátek Ústředí uměleckých řemesel, s.p., ani jim. Odvolací soud rovněž pochybil, když nevyložil, z jakého důvodu jim vznikla povinnost zaplatit úroky z prodlení z částky 1,066.650,- Kč právě od 6. prosince 1995. Namítají, že odvolací soud se nezabýval námitkou promlčení případného nároku (pokud vůbec vznikl) podle ustanovení §130 hosp. zák.
Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní předchůdkyně žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
V průběhu dovolacího řízení Česká konsolidační agentura ke dni 31. prosince 2007 zanikla bez likvidace a jejím právním nástupcem se stal stát. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 24. března 2010, č. j. 32 Cdo 4455/2009-288, rozhodl, že na místo žalobkyně bude v řízení pokračováno s Českou republikou - Ministerstvem financí.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v části, v níž směřuje proti prvnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Naopak subjektivně nepřípustné je proti druhému výroku napadeného rozhodnutí, poněvadž v tomto rozsahu žalovaní žádnou újmu, reparovatelnou případným zrušením rozhodnutí dovolacím soudem, neutrpěli. V uvedeném rozsahu proto dovolací soud, odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, dovolání jako nepřípustné odmítl [§218 písm. b) a §243b odst. 5 věta první o. s. ř.].
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací soud neshledal. Jinak tomu však je s jinými vadami řízení, které zakládají důvodnost dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť dovolací soud zjistil, že řízení před odvolacím soudem bylo takovou vadou zatíženo. Vadou řízení ve smyslu uvedeného ustanovení je totiž mimo jiné i nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež brání dovolacímu soudu posoudit jeho správnost.
Podle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Soud je povinen v odůvodnění uvést, které skutečnosti (skutková tvrzení) významné pro rozhodnutí ve věci byly dokazováním, shodnými tvrzeními účastníků nebo jiným zákonným způsobem prokázány a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí soud vyjádřit, jak k tomuto závěru dospěl, tj. jak tyto důkazy hodnotil, zejména jde-li o důkazy protichůdné, a proč nevyhověl všem návrhům účastníků a vedlejších účastníků. Jednotlivé prokázané skutečnosti je třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci, který je rozhodný pro její právní posouzení. Právním posouzením věci se pak rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti a jak proto byla věc rozhodnuta (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2006, strana 725).
Povinnost soudů rozsudky odůvodnit způsobem, uvedeným v §157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a následujících Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným. To platí i pro napadené rozhodnutí.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku popsal skutkový stav zjištěný v předchozím řízení soudem prvního stupně, neuvedl však již, zda takto zjištěný skutkový stav převzal jako základ pro své právní posouzení, nebo zda učinil další skutková zjištění z důkazů, které sám provedl, a jaký skutkový stav byl tedy pro jeho právní posouzení rozhodný. V další části odůvodnění shrnul obsah odvolání právní předchůdkyně žalobkyně a vyjádření žalovaných, uzavíraje, že právní názor ohledně legitimace účastníků řízení vyslovil již v předchozím rozhodnutí a dalšími skutečnostmi, resp. v odvolání vznesenými námitkami, se nemůže zabývat s ohledem na ustanovení §119a a §205a o. s. ř., výslovně přitom uváděje jen námitku nemožnosti převzetí závazku (kterou však zároveň vyhodnotil). Zcela přitom přehlédl, že tuto námitku v odvolání nevznesla právní předchůdkyně žalobkyně, ale naopak je obsažena ve vyjádření žalovaných. Podrobně a přesvědčivě vyložil, jak dospěl k závěru, že k zaplacení úroků z prodlení lze žalované zavázat až ode dne následujícího po dni, kdy jim byla doručena žaloba, odůvodnění jeho právního posouzení vedoucího k závěru, že k zaplacení úroků z částky 1,066.650,- Kč mají být zavázáni právě ode dne zahájení řízení, však zcela absentuje, přestože i v této části byl zamítavý výrok rozhodnutí soudu prvního stupně změněn. Zcela bez povšimnutí pak odvolací soud ponechal námitku promlčení vznesenou žalovanými poprvé již v závěrečném návrhu v řízení před soudem prvního stupně, a jeho (nekonkrétní a tedy nepřezkoumatelný) odkaz na ustanovení §205a a §119a o. s. ř. tak není přiléhavý, nehledě na to, že námitku promlčení uplatněnou až v odvolacím řízení nelze považovat za novou skutečnost ve smyslu ustanovení §205a o. s. ř., neboť nemá charakter skutkového tvrzení, nýbrž jde o námitku, která má hmotněprávní důsledky, jak vyplývá např. ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004. Je přitom nutno mít na paměti, že jde o nároky vzniklé v režimu hospodářského zákoníku, který na rozdíl od obchodního zákoníku neobsahoval úpravu příslušenství pohledávky. Odvolací soud se však posouzením nároků na úroky z úvěru podle ustanovení §382a hosp. zák. a úroků z prodlení upravených v ustanovení §378a hosp. zák. nezabýval, stejně jako otázkou jejich promlčení. Jeho právní posouzení je tak neúplné a tudíž i nesprávné.
Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí odvolacího soudu v prvním výroku a na něm závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, aniž se zabýval dalšími uplatněnými dovolacími důvody.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Odvolací soud rovněž nepřehlédne, že v průběhu dovolacího řízení byl soudu doručen dne 11. května 2007 návrh na vydání usnesení podle ustanovení §107a o. s. ř., o němž však s ohledem na ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. nemohlo být dovolacím soudem rozhodnuto.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2010
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu