ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.4815.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 4815/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobce Č. A., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem se sídlem v Praze 4 - Pankráci, Doudlebská 1045/8, PSČ 140 00, proti žalované TELFIN, a.s., se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo náměstí 2, PSČ 130 00, IČ 25793781, o určení neplatnosti odstoupení od smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 59/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2008, č. j. 13 Co 254/2008-17, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 7. dubna 2008 požadoval žalobce určení, že odstoupení žalovaného od Smlouvy o spolupráci při vymáhání pohledávek, uzavřené dne 11. března 2004 mezi účastníky řízení a Pavlem Knapem (dále rovněž jen „smlouva“), je neplatné.
Obvodní soud pro Prahu 2, u něhož bylo řízení zahájeno, usnesením ze dne 17. dubna 2008, č. j. 22 C 59/2008-9, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I.) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 3 jako soudu místně příslušnému (výrok II.) s ohledem na adresu sídla žalované v době zahájení řízení.
K odvolání žalované, jež vznesla v souladu s ustanovením §106 odst. 1 občanského soudního řádu (dále rovněž jen „o. s. ř.“) námitku nedostatku pravomoci soudu k projednání věci, protože součástí smlouvy je rozhodčí smlouva, Městský soud v Praze usnesením uvedeným v záhlaví napadené usnesení zrušil a řízení zastavil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).
Odvolací soud shledal vznesenou námitku žalované za důvodnou. Rozhodčí smlouvu, vztahující se na všechny spory vyplývající ze smlouvy, posoudil jako platnou a s odkazem na komentářovou literaturu (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, sedmé vydání) uzavřel, že ač jde o spor o určení neplatnosti právního úkonu §80 písm. c) o. s. ř.], nepochybně se jedná o majetkový spor, protože jeho výsledky se bezprostředně projeví v majetkové sféře účastníků, takže věc může být s ohledem na ustanovení §2 odst. 1 (v napadeném usnesení nesprávně §1 odst. 2) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, projednána před rozhodci.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost o nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], napadaje závěr odvolacího soudu, že věc může být projednána před rozhodci. Nelze totiž určit hodnotu předmětu řízení, rozhodnutí nemůže vést ke zvětšení ani ke zmenšení majetku účastníků a ve věci, jejímž předmětem je určení neplatnosti právního úkonu, nemohou účastníci uzavřít smír. Projednání věci v rozhodčím řízení je tedy podle něj s ohledem na ustanovení §2 odst. 1 a 2 zákona č. 216/1994 Sb. vyloučeno.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože je jím napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaveno, není však důvodné.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud poté přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), tedy co do správnosti právního závěru odvolacího soudu, že jde o majetkový spor a věc může být projednána před rozhodci, přestože jde o spor o určení neplatnosti právního úkonu. Dovoláním vytýkané vady právního posouzení však neshledal.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud se již v minulosti dovoláním vymezenými právními otázkami zabýval. V usnesení ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 1051/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 103/2008 vysvětlil, že nedostatek pravomoci soudu patří k podmínkám řízení, jejichž absence má za následek zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. Pravomoc soudu k projednání věci není dána jak tam, kde v případech stanovených zákonem nepatří určitá věc do pravomoci soudu dříve, než skončí řízení u jiného orgánu, tak i v případech, kdy věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodcem za podmínek stanovených v §106 odst. 1 o. s. ř. Ustanovení §106 odst. 1 o. s. ř. se od obecné úpravy nedostatku podmínek řízení obsažené v §104 o. s. ř. odchyluje zásadně jen v tom, že soud tuto překážku postupu řízení nezkoumá z úřední povinnosti, nýbrž jen na základě včasné námitky žalovaného.
Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud žalovaná při svém prvním úkonu ve věci, kterým bylo odvolání proti usnesení o postoupení věci, namítla s ohledem na sjednanou rozhodčí doložku nedostatek pravomoci soudu k projednání věci, jde o důvodnou námitku, protože určení neplatnosti odstoupení od smlouvy je s ohledem na sjednané odměny pro žalobce a Pavla Knapa při splnění jejího účelu sporem majetkovým a rozhodčí doložka se vztahovala na všechny spory, které ze smlouvy vyplývají. Tento závěr koresponduje s právním názorem obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 103/2008.
Ani výtka žalobce, že jde o řízení, v němž nelze uzavřít smír, nemůže důvodnost dovolání založit. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 4. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 23/2007, uzavřel, že i ve sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [§80 písm. c) o. s. ř.] lze uzavřít smír [§2 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.] a dovolací soud nemá důvod se od tohoto právního názoru ani nyní odchýlit.
Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že odvolací soud při právním posouzení věci aplikoval na zjištěný skutkový stav správný právní předpis a správně jej rovněž vyložil, a proto poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), a shledal je správným, v souladu s ustanovením §243b odst. 2 části věty před středníkem dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalované v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. května 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu