ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.928.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 928/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce V. K. , zastoupeného Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Ostravě 1, Sokolská třída 21, PSČ 728 86, proti žalované TORAFOREST s. r. o. , se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 1307/2, PSČ 150 00, identifikační číslo 64 61 38 44, zastoupené JUDr. Martinem Skybou, advokátem, se sídlem v Moravské Ostravě, Preslova 9, PSČ 702 00, o zaplacení částky 2,419.449,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 Cm 461/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. října 2008, sp. zn. 1 Cmo 188/2007-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. září 2007, č. j. 1 Cm 461/2003-107, uložil žalované zaplatit žalobci částku 2,419.449,40 Kč s příslušenstvím (výrok I.), v části příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III., IV. a V.). Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III., IV. a V. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka má za to, že přípustnost dovolání zakládá řešení otázek, jež dosud nebyly dovolacím soudem řešeny. Jde o otázku vztahu ustanovení §527 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) o ručení postupitele za dobytnost postoupené pohledávky a ustanovení §49a obč. zák., řešící vady vůle při uskutečnění právního úkonu výlučně z důvodu nedobytnosti pohledávky, dále rozsahu aktivního jednání, resp. vlastní pečlivosti podnikatele nutné k tomu, aby se i podnikatel v rámci posuzování platnosti právního úkonu mohl či nemohl dovolat neplatnosti právního úkonu ve smyslu §49a obč. zák. učiněného v obchodních vztazích, a konečně o vliv dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu podle §49a občanského zákoníku na právní úkony učiněné do doby dovolání se neplatnosti, zejména pokud již v mezidobí došlo k zániku práv a povinností, jež byly předmětem relativně neplatného právního úkonu. Dovolatelka rozhodnutí dovolacího soudu dále vytýká, že právní otázku aplikace tzv. omluvitelného omylu při posuzování neplatnosti právního úkonu ve smyslu §49a obč. zák. řeší v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a v rozporu s hmotným právem. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002. Dovolatelka dále polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, podle kterých měla vědět o nesolventnosti dlužníka Ing. K., jeho nesolventnost navíc z provedeného dokazování nevyplynula.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Otázky vztahu ustanovení §527 odst. 2 obč. zák. upravujícího ručení postupitele za dobytnost postoupené pohledávky a ustanovení §49a obč. zák., řešící vady vůle při uskutečnění právního úkonu výlučně z důvodu nedobytnosti pohledávky a rozsahu aktivního jednání, resp. vlastní pečlivosti podnikatele nutné k tomu, aby se i podnikatel v rámci posuzování platnosti právního úkonu mohl či nemohl dovolat neplatnosti právního úkonu ve smyslu §49a obč. zák. učiněného v obchodních vztazích nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, protože řešením těchto otázek se nezabýval a své rozhodnutí na nich nezaložil.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska řešení otázky vlivu dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu podle §49a obč. zák. na právní úkony učiněné do doby dovolání se neplatnosti, zejména pokud již v mezidobí došlo k zániku práv a povinností, jež byly předmětem relativně neplatného právního úkonu, protože soudy obou stupňů dospěly - ve shodě s účastníky - k závěru, že dohoda o započtení pohledávek ze dne 29. února 2000 je neplatná, neboť nebyly započteny vzájemné pohledávky žalobce a žalované.
Rovněž otázka aplikace tzv. omluvitelného omylu při posuzování neplatnosti právního úkonu ve smyslu §49a obč. zák. není otázkou zásadního právního významu, když závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s hmotným právem (§49a obč. zák.), ani s dovolatelkou označovanou judikaturou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002). Odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí podrobně zabýval požadavky na osobu tvrdící jednání v omylu, zda postupovala obezřetně a hodnotila sama veškeré poznatky, které získala, to vše v souladu právě s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu zabývajícím se požadavky tzv. omluvitelného omylu. Pro tento závěr je nepodstatné, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí neoznačil.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pak pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se nesprávných skutkových závěrů odvolacího soudu o vědomí žalované o nesolventnosti Ing. K. a také závěrů o jeho nesolventnosti samotné, které dle dovolatelky nemají podklad v provedeném dokazování. Zpochybňuje-li dovolatelka uvedené skutkové závěry soudů nižších stupňů, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. srpna 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu