ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.1517.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 1517/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně E. G. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Holáskem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, 28. října 31, proti žalovanému J. H. , zastoupenému JUDr. Vlastimilem Staňkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 21a, o zaplacení 3,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 C 598/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 14. prosince 2007, č. j. 30 Co 507/2007-180, ve znění opravného usnesení ze dne 3. ledna 2008, 30 Co 507/2007-182, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 14. prosince 2007, č. j. 30 Co 507/2007-180, ve znění opravného usnesení ze dne 3. ledna 2008, 30 Co 507/2007-182, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. června 2006, č. j. 14 C 598/2002-117, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3,000.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 6. 1999 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že žalovaný uzavřel dne 31. 5. 1996 s žalobkyní smlouvu, na jejímž základě mu žalobkyně poskytla částku 3,000.000,- Kč za účelem zakoupení domu čp. 2901 s parcelou č. 2776 a parcelou č. 1895/5 v Jablonci nad Nisou. Svůj závazek ze smlouvy splnila žalobkyně prostřednictvím banky ČSOB, jež na její příkaz vyplatila kupní cenu prodávajícím manželům M. a I. J. Předmětnou částku měl žalovaný vrátit do tří let, nejpozději 31. 5. 1999. Soud prvního stupně nepovažoval za významné, zda dohodnutá částka byla žalovanému vyplacena v hotovosti nebo zda došlo k výplatě peněz k rukám kupujících z vinkulovaného účtu žalobkyně u ČSOB, a. s. Uzavřel, že mezi účastníky vznikl platný závazkový vztah ze smlouvy o půjčce a žalovaný povinnost půjčku vrátit nesplnil.
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 14. prosince 2007, č. j. 30 Co 507/2007-180, ve znění opravného usnesení ze dne 3. ledna 2008, 30 Co 507/2007-182, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na základě stejných skutkových zjištění dovodil, že vzniká-li smlouva o půjčce až předáním předmětu půjčky a nikoliv příslibem, jenž je patrný z čl. I. bodu 1. smlouvy ze dne 31. 5. 1996 (v odůvodnění chybně uvedeno datum 15. 9. 1996), pak v situaci, kdy žalovaný peníze od žalobkyně neobdržel, ale byly rovnou vyplaceny prodávajícím, nemůže být smlouva ze dne 31. 5. 1996 smlouvou o půjčce. Na základě §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a §4 odst. 3 a §17 zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona ve znění účinném do 31. 12. 2001 (dále jen „devizový zákon“), uzavřel, že předmětná smlouva je neplatná, neboť při jejím uzavírání si účastníci byli vědomi toho, že žalobkyně jako cizinka nemohla nabývat nemovitosti na území České republiky, a jde tedy o právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází. Žalovanému proto nevznikla povinnost cokoliv žalobkyni vracet.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., žalobkyně (dále též „dovolatelka“) odvolacímu soudu vytýká nesprávný právní závěr, že smlouva ze dne 31. 5. 1996, na jejímž základě zaplatila za žalovaného manželům J. spornou částku, je neplatná. Má zato, že smluvní strany platně sjednaly půjčku částky 3,000.000,- Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit do tří let. Platnosti smlouvy nebrání okolnost, že nedošlo k faktickému předání peněz žalovanému, ale byla převodem z účtu žalobkyně vyplacena bankou prodávajícím. Prosazuje názor, že je na dohodě účastníků, jakým způsobem dojde k „předání peněz“. Není srozuměna se závěrem, že smlouva je neplatná rovněž proto, že jejím účelem bylo obcházení devizového zákona, neboť žalobkyně jako devizová cizozemka nemohla nabýt v ČR nemovitost, na jejíž koupi byla sporná částka použita. Nevidí souvislost mezi zapůjčením částky žalovanému a její nezpůsobilostí k nabývání nemovitostí; samotná smlouva o půjčce zákon nijak neobcházela. S tímto odůvodněním navrhla zrušit napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) navrhl dovolání zamítnout.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Žalobkyně nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně obsahově vymezila.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Jak vyplývá z nezpochybněných skutkových zjištění, žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 3,000.000,- Kč na koupi nemovitosti v Jablonci n. N., Vlaštovčí 27 (dům čp.2901 s stavební parcelou č. 2776 a parcelou č. 1895/5 na katastrálním území a obci Jablonec n. N. (čl. I. bod 1 smlouvy); v den podpisu kupní smlouvy mezi manžely M. a I. J. (jako prodávajícími) a žalovaným (jako kupujícím) vinkulovala uvedenou částku na svém terminovaném účtu vedeném u ČSOB, a. s., pobočky v Jablonci nad Nisou ve prospěch prodávajících a k její výplatě mělo dojít oproti předložení bance kupní smlouvy s vyznačením vkladu vlastnického práva ve prospěch žalovaného. Ten se zavázal, že žalobkyni „půjčku zaplatí v průběhu 3 let“ (čl. I. bod 2 smlouvy). Pro případ, že by svůj závazek podle čl. I. nesplnil a tuto částku žalobkyni v plné výši nevrátil, bylo dohodnuto, že „nemovitost připadne“ žalobkyni. Oba účastníci se zavázali, že neprodají nemovitost třetí osobě a navzájem si zaručili nedotknutelnost práva bydlení v zakoupené nemovitosti po celou dobu svého života, jakož i to, že po stejnou dobu nebude v nemovitosti ubytována třetí osoba (čl. III bod 1. a 2. smlouvy). Pohnutkou jejich jednání bylo zajistit si společné bydlení (viz čl. III. smlouvy) a prostředkem byla koupě domu žalovaným, neboť žalobkyně jako cizinka nemohla podle devizového zákona ve znění platném do 31. 12. 2000, nabýt do vlastnictví nemovitosti na území ČR; v době uzavírání smlouvy ze dne 31. 5. 1996 účastníci žili dlouhodobě jako druh a družka a jejich vztahy byly velmi dobré.
Závazkové právní vztahy (§488 obč. zák.) vznikají nejen ze smluv, jež právní řád výslovně jako smluvní typy upravuje, nýbrž i z jiných, výslovně v zákoně neupravených smluv (§51, §491 obč. zák.).
Je nepochybné, že smlouva ze dne 31. 5. 1996, jejímž obsahem jsou shora vyjmenovaná práva a povinnosti, neodpovídá žádnému z typů smluv, které jsou výslovně upraveny zvláštními ustanoveními závazkového práva (občanský zákoník - část osmá, hlava druhá až dvacátá první). Poněvadž žalobkyně svůj požadavek opírá o tu její část pojednávající o půjčce, zabýval se dovolací soud charakterem těchto smluvních ujednání.
Jak Nejvyšší soud uvedl v rozhodnutí ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003, pro smlouvu o půjčce je charakteristické, že věřitel přenechává dlužníkovi určité množství věcí druhově určených (zastupitelných) k volnému nakládání, případně ke spotřebování, a dlužník se zavazuje vrátit mu po určité době věci stejného druhu. Smlouva o půjčce má reálnou (nikoli jen konsensuální) povahu a vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky, přičemž při peněžité půjčce může dojít k předání půjčené částky i bezhotovostním převodem na účet dlužníka. Skutečnost, že strany smlouvy z 31. 5. 1996 v jejím textu užily právní kvalifikaci slovy „půjčka“, neznamená, že je soud tímto právním posouzením učiněného právního úkonu vázán. Projev vůle totiž musí být vykládán podle interpretačních pravidel určených ustanovením §35 odst. 2 občanského zákoníku, a to i tehdy, obsahuje-li zákonný termín nebo odkaz na ustanovení zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 512/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 215, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1999). Lze proto přisvědčit závěru odvolacího soudu, že nedošlo-li k naplnění požadavku vymezeného §657 obč. zák., spočívajícího v přenechání věci (finančních prostředků) věřitelem dlužníku, nelze hovořit o vzniku smluvního typu tímto ustanovením upraveného, a právní vztah založený dotčenými ustanoveními není smlouvou o půjčce. Při splnění podmínek §51 obč. zák. by mohlo jít o smlouvu nepojmenovanou. Tímto právním posouzením věci se odvolací soud nezabýval a s odkazem na §4 odst. 3 a §17 zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona, dovodil, že smlouva ze dne 31. 12. 1996 je podle §39 obč. zák. neplatná.
Právní úkon je neplatný podle §39 obč. zák. pro jeho nedovolenost, jestliže: a) je zákonem výs1ovně zakázán resp. svým obsahem či účelem odporuje zákonu, tzn. ocitá-li se v rozporu se zákonným zákazem, b) není sice v přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem, avšak svými účinky zákonu, jeho účelu a smyslu odporuje, nebo-li obchází jej, popř. použije prostředek, který není sám o sobě zakázán, takže se sice chová podle práva, avšak s cílem záměrně dosáhnout výsledek, který není právní normou předvídán a není žádoucí, nebo c) se příčí dobrým mravům.
Ustanovení §4 odst. 3 a §17 devizového zákona nebrání tomu, aby žalobkyně (jako cizinka) a žalovaný uzavřeli smlouvu, na jejímž základě žalobkyně zaplatí kupní cenu nemovitosti „místo“ žalovaného a ten se zaváže jí tuto částku v dohodnuté lhůtě vrátit. Taková dohoda neodporuje žádnému zákonnému zákazu. Jelikož nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by se smlouva ze dne 31. 5. 1996 příčila dobrým mravům, zbývá posoudit, zda obsahem nebo účelem dotčená smlouva zákon obchází. Odvolací soud v té souvislosti vyzdvihuje ustanovení §17 devizového zákona, podle něhož cizozemec, který není občanem České republiky, může nabývat vlastnické právo k nemovitostem v České republice, jen v taxativně vyjmenovaných případech, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak (např. zákon č. 229/1991 Sb.), a zdůrazňuje, že uvedenou smlouvou chtěli účastníci tento zákaz zcizení obejít. Právně významným účelem smlouvy je takový účel, který sledují všichni účastníci smlouvy anebo jej sleduje pouze některý z účastníků, ostatní však o tomto cíli vědí nebo jej z okolností, za kterých ke smluvnímu jednání dochází, musejí předpokládat (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. srpna 1998 sp. zn. 2 Cdon 736/97). Účel sledovaný oběma účastníky smlouvy směřoval k zajištění společného bydlení žalobkyně a žalovaného, kteří v té době žili v družském poměru, a kauzou nebylo nabytí vlastnického práva žalobkyně k nemovitosti zakoupené žalovaným. Účastníky smlouvy byly předvídány situace, kdy žalovaný včas „půjčené“ peníze nevrátí, některý z nich umře nebo dojde k ukončení společného soužití, s nimiž bylo spojeno „připadnutí“ nemovitostí žalobkyni, jejich „převod“ na dědice, event. prodej. Neobstojí proto závěr, že smlouva ze dne 31. 5. 1996 je pro obcházení zákona neplatná.
Žalobkyní označený dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tudíž uplatněn oprávněně. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek podle §243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty prvé o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta prvá a druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. března 2010
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu