ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.1637.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 1637/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. P. Š. , zastoupeného JUDr. Richardem Halškou, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Hřebenkách 76, proti žalovaným 1) K. K. a 2) R. K., zastoupeným JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, o zaplacení 122.125,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 548/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2007, č. j. 19 Co 303/2007-144, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.676,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Pavloka, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2007, č. j. 19 Co 303/2007-144, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. března 2007, č. j. 43 C 548/2003-109, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.); při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
Bez významu jsou tudíž výhrady, jimiž žalobce sice brojí proti právnímu posouzení věci (zde proti závěru, že mu nevznikl nárok na odměnu za zprostředkování), nicméně jsou založeny výlučně na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud právní posouzení věci založil. Konkrétně jde o výtku, že odvolací soud nevyšel ze zjištění, že žalované informoval o tom, že odměna za zprostředkování bude v obvyklé výši, tj. 3 až 6 procent z ceny zprostředkování, a že nevzal v potaz, že v rozhodném období „podnikal v oboru realitní činnost a nemohl tudíž vykonávat svou podnikatelskou činnost pro jednu skupinu osob standardně za účelem tvorby podnikatelského zisku a pro druhou skupinu, za použití stejných prostředků a dosažení stejného výsledku, tedy v režimu prakticky nerozlišitelném od předchozího, za odměnu symbolickou nebo bez jakékoli tvorby zisku“. Uvedenými námitkami žalobce ve skutečnosti nebrojí proti správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž předkládá svůj (od závěru odvolacího soudu odlišný) skutkový závěr, že se účastníci dohodli na odměně za zprostředkování v obvyklé výši, na jehož podkladě pak také dospívá k odlišnému právnímu posouzení věci, že má právo na zaplacení odměny za zprostředkování. Jak již bylo výše vyloženo, dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže přípustnost dovolání v dané věci založit.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani výtky žalobce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá v tom, že odvolací soud přes zásadní změnu právního náhledu na věc nezrušil rozsudek soudu prvního stupně a jeho rozhodnutí je „překvapivé“. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přichází do úvahy pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 či ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). V souzené věci však uvedená námitka k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a nelze jí tak založit přípustnost dovolání. Navíc tato výtka není ani opodstatněná. Rozhodnutí odvolacího soudu je „překvapivé“, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat. O takovou situaci v dané věci nešlo. Odvolací soud rozhodl o odvolání žalobce při jednání, při němž měli účastníci řízení, resp. jejich zástupci, možnost k věci se vyjádřit a činit návrhy na doplnění dokazování. Skutečnost, že odvolací soud právně posoudil zjištěný skutkový stav věci zčásti odlišně od soudu prvního stupně, nečiní jeho rozhodnutí „překvapivým“. V §212a o. s. ř. se určuje, z jakých důvodů může odvolací soud přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Přezkumná činnost odvolacího soudu po stránce kvalitativní zahrnuje jak hmotněprávní posouzení věci, tak i aplikaci procesněprávních předpisů; odvolací soud tedy zkoumá, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je správné z hlediska použití a výkladu hmotněprávních a procesních předpisů a zabývá se též případnými vadami, k nimž došlo v průběhu řízení před vydáním rozhodnutí. Na rozdíl od vymezení kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, která je určena mezemi, v nichž se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §212 o. s. ř.), není odvolací soud při své přezkumné činnosti po stránce kvalitativní zásadně vázán uplatněnými odvolacími důvody. O překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. V dané věci vycházely soudy obou stupňů ze zjištění, že žalobce poskytl žalovaným na základě jejich ústní dohody pomoc při zprostředkování výměny, resp. prodeje a koupě bytu a činil tak „ze známosti“, bez nároku na odměnu, resp. za symbolickou odměnu. Z těchto zjištění činily své skutkové i právní závěry. Shodně dospěly k závěru, že vztah účastníků nebyl založen zprostředkovatelskou smlouvou. Přestože odvolací soud nepřisvědčil tomu, jak soud prvního stupně „přistoupil k řešení bezdůvodného obohacení, jako by se jednalo o náhradu škody“, posoudil jeho rozhodnutí jako věcně správné. I on totiž dovodil, že žalobce svoji činnost pro žalované vykonal „ze známosti“ jako bezplatnou pomoc, resp. pomoc za symbolickou odměnu. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo v dovolání namítanou vadou řízení.
Způsobilý dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vystihl žalobce pouze námitkou, že odvolací soud pochybil, pokud zjištěný skutkový stav nepoměřoval ustanoveními o bezdůvodném obohacení. Žalobce v této souvislosti zdůrazňuje, že soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že pro žalované „vykonal určitou činnost, aniž byla sjednána zprostředkovatelská odměna“. Je přesvědčen, že takový právní titul, kdy „bylo požadováno jeho bezekvivalentní plnění“, nemohl být platný. Obcházel totiž zákon a příčil se dobrým mravům, neboť směřoval ke krácení daní. V posuzovaném případě vycházel ovšem odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) ze zjištění, že žalobce žalovaným podle dohody vypomohl při výměně, resp. prodeji bytu „ze známosti“, tedy nikoli na základě zprostředkovatelské smlouvy v rámci své podnikatelské (realitní) činnosti. I když přitom využil svých znalostí a zkušeností z podnikatelské činnosti, nevyvíjel pro žalované činnost coby zprostředkovatel, tj. za účelem tvorby zisku. Jestliže ze své činnosti pro žalované neměl žádný příjem, nemohl se ani - logicky vzato - provinit v oblasti „výběru daní z příjmu“. Zákon „charitativní činnost“, resp. činnost, při které občan provozující jinak živnost podle živnostenského oprávnění jinému vypomáhá bez nároku na odměnu, nevylučuje; taková činnost se tudíž bez dalšího ani nemůže příčit dobrým mravům. Odvolací soud tedy při posuzování platnosti dohody účastníků nepochybil. Jestliže na podkladě zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že žalobce pro žalované vyvinul činnost při zprostředkování výměny, resp. prodeje bytu na základě platné ústní dohody (tj. dvoustranného právního úkonu), nemohl věc poměřovat ustanoveními o bezdůvodném obohacení. Jinak řečeno, bylo-li plněno podle platné smlouvy, nemohlo být poskytnuté plnění bez dalšího bezdůvodným obohacením (srov. předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení uvedené v §451 odst. 2 obč. zák.). Nelze přitom přehlížet, že to byl sám žalobce, kdo zpočátku tvrdil, že právní vztah účastníků byl založen dvoustranným právním úkonem (smlouvou, dohodou). Teprve následně uváděl, že ve prospěch žalovaných vykonal zprostředkovatelkou činnost bez právního důvodu, a v dovolání argumentuje tím, že smlouva, kterou s žalovanými uzavřel, je ve smyslu §39 obč. zák. neplatným právním úkonem. Protože odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným právem či ustálenou judikaturou, nemůže být jeho rozhodnutí zásadně právně významné.
Přípustné není ani dovolání proti výroku o nákladech řízení, neboť občanský soudní řád dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, nepřipouští (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 9.130,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), ze dvou paušálních částek náhrad hotových výdajů po 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.946,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. března 2010
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu