ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.1813.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 1813/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovaným 1) K. H. a 2) B. H. , oběma zastoupeným JUDr. Evou Hrbáčkovou advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, o zaplacení částky 141.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 10 C 152/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 12 Co 307/2008-83, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 12 Co 307/2008-83, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 10 C 152/2006-68, jímž byla žalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 141.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 4. 8. 2000 do zaplacení v pravidelných měsíčních splátkách po 4.000,- Kč splatných vždy do každého 15. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací výhrada žalovaných vůči nesprávně zjištěnému obsahu smlouvy ze dne 4. 7. 1990 je z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. irelevantní, neboť vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož uplatnění je zde vyloučeno [srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Pokud argumentují nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatelků správného) skutkového závěru, že nemovitosti, které byly zatíženy omezením převodu nemovitostí, nejsou dostatečně identifikovány, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, že dohoda o omezení převodu nemovitostí je neplatná (srovnej rozsudek ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, a rozsudek ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002). Jen na okraj se sluší připomenout, že podle rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. července 1970, sp. zn. 5 Co 304/70, publikovaného ve Sborníku IV Nejvyššího soudu ČSSR, Nejvyššího soudu ČSR a Nejvyššího soudu SSR o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím, Praha, 1986, str. 466, omezení převodu nemovitosti sloužilo k zajištění peněžité pohledávky. Bylo jím možno zajistit i pohledávku, jejíž splatnost byla podmíněna nesplněním některé smluvené povinnosti, a to i pohledávku za stavebníkem teprve stavěné nemovitosti .
V rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b)o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaní zpochybnili správnost závěrů, že v posuzovaném případě není výkon práva na vrácení poskytnutého příspěvku v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. a že právo žalobkyně na vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu se promlčelo.
Dovolacímu přezkumu předložená otázka, zda výkon práva žalobkyně je či není v souladu s dobrými mravy, postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe a nejde proto o otázku zásadního právního významu, pro jejíž řešení by bylo možno přiznat dovolání přípustnost ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, nebo ze dne 9. ledna 2001 sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23 a C 71). Úvahu soudu založenou na aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. nelze zobecnit, má význam právě a jen pro projednávanou věc, neboť je v každém konkrétním případě podložena zcela jedinečnými zjištěními, z nichž plyne - a to i s přihlédnutím k situaci žalovaných - že výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ byl navíc v rozhodnutích Nejvyššího soudu opakovaně podán (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005) a soudy v dané věci z jeho intencí nevybočily. Dovolací námitky žalovaných o důvodech aplikace §3 odst. 1 obč. zák. spočívajících ve ztížených zakládacích podmínkách stavby, narození dítěte, déletrvající objektivní přerušení přístupu ke stavbě a jen 5 měsíční překročení lhůty určené ke kolaudaci jsou z pohledu přípustnosti dovolání irelevantní.
Problematikou promlčení práva zajištěného omezením převodu nemovitosti se pak Nejvyšší soud zabýval již v rozsudcích ze dne 18. května 2005, sp. zn. 33 Odo 477/2004, ze dne 21. září 2005, sp. zn. 33 Odo 1032/2005, ze dne 30. září 2005, sp. zn. 33 Odo 1033/2005, a ze dne 30. září 2005, sp. zn. 33 Odo 905/2005. V nich uzavřel, že v zájmu zachování principu ochrany nabytých práv je potřeba na oprávnění věřitele uplatnit u soudu pohledávku zajištěnou omezením převodu nemovitosti v delší než obecné, tj. desetileté, promlčecí době nahlížet jako na součást práv, která z tohoto vztahu pro věřitele vyplývala. Uzavřením smlouvy o omezení převodu nemovitosti vyjádřily smluvní strany svoji vůli podřídit se režimu §61 občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991 a tedy i srozumění s tím, že zajištění závazku, který trvá, zanikne až marným uplynutím desetileté promlčecí doby; odlišný výklad přechodných ustanovení zákona č. 509/1991 Sb. by vedl k závěrům, které by byly z hlediska ochrany práv věřitele nepřijatelné, tj. že by k (očekávanému a předpokládanému) zániku omezení převodu nemovitosti, tedy k zániku práv a povinností z něj vyplývajících, došlo - v rozporu s dříve projevenou vůlí smluvních stran - v době podstatně kratší.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovaným právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. října 2010
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu