ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.1863.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 1863/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně L. J. , zastoupené Mgr. Miroslavem Hoferem, advokátem se sídlem v Leštině, Komenského 107, proti žalovanému Ing. K. L. , zastoupenému JUDr. Igorem Krajčíkem, advokátem se sídlem v Lipové - lázně 3, Horní Lipová 271, o 170.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 123/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. 12. 2008, č.j. 40 Co 1447/2007-254, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti v záhlaví uvedenému rozsudku, kterým krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 27. 6. 2007, č.j. 5 C 123/2002-169, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o.s.ř.“), protože soud prvního stupně rozhodoval – poté, co jeho první rozsudek odvolací soud zrušil – znovu, ale s výsledkem stejným jako v dřívějším rozsudku (v obou případech žalobě vyhověl), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř).
Při posouzení přípustnosti dovolání v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. může být – výjimečně – relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu. Výtky dovolatele – že nebyly splněny „podmínky k zahájení řízení“ spojované s věcnou legitimací žalobkyně, že žalobkyně nepřipojila k žalobě nezbytné listinné důkazy, že „nedobrý zdravotní stav pana předsedy senátu“ ovlivnil jeho posuzovací a rozhodovací schopnosti, že nebyly provedeny důkazy, které navrhoval (přepis zvukových záznamů rozhovorů žalobkyně a jejího syna, znalecký posudek vědeckého ústavu nebo jiné instituce z oboru grafologie, listiny k porovnání shody typu, formy a tisku písma syna žalobkyně), že některé důkazy soud neprovedl „zákonným způsobem“ a že nevyžádal vyjádření k osobám ustanovených znalců – přesah do roviny zásadního posouzení procesních předpisů zjevně postrádají.
Výhrady žalovaného, že soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily provedené důkazy (výpovědi žalobkyně, svědků P. J., K. L. st.) a dospěly tak k nesprávným skutkovým zjištěním, vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Takové námitky jsou však v řízení o dovolání přípustném jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nevýznamné, neboť skutkový základ sporu je pro dovolací soud závazný a při zvažování přípustnosti dovolání ho nelze zpochybnit (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci) lze podřadit jen námitku, jíž žalovaný oponuje závěru odvolacího soudu, že právo na vrácení peněz z půjčky se nepromlčelo.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázky promlčení uplatnil právní názory nestandardní, resp. odporující hmotnému právu. Žalovaný (dlužník) se smlouvou o půjčce z 24. 11. 1997 zavázal vrátit dluh do 31. 12. 1998; podala-li žalobkyně u soudu prvního stupně žalobu dne 28. 12. 2001 (§82 odst. 1 o.s.ř.), vykonala právo včas, tj. před uplynutím tříleté promlčecí doby (§100 odst. 1, §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Skutečnost, že žalobkyně smlouvou z 10. 10. 2001 postoupila pohledávku Damon company s.r.o., je bezvýznamná; splněním rozvazovací podmínky obsažené v postupní smlouvě (ve lhůtě devadesáti dnů od uzavření smlouvy nebyl dluh postupníkovi uhrazen) se smlouva o postoupení pohledávky zrušila a žalobkyně se opět stala věřitelkou. Protože pro posouzení práv a povinností účastníků řízení z hlediska hmotného práva je rozhodující stav v době vyhlášení soudního rozhodnutí (srov. §154 odst. 1, §211 o.s.ř.), není důležité, že v době zahájení řízení byla věřitelkou podle „podmíněné“ postupní smlouvy jiná osoba než žalobkyně. Dovolatel ostatně své závěry stran promlčení staví na nepochopení rozdílu mezi procesní a věcnou legitimací účastníků řízení (procesně legitimován k žalobě je každý, kdo učiní podání, z něhož vyplývá požadavek, aby jeho záležitost byla projednána a rozhodnuta soudem, věcná legitimace již představuje posouzení, zda ten, kdo učinil podání, je nositelem subjektivního práva, o které ve sporu nebo jiném řízení jde).
Z toho, co bylo uvedeno shora, je zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští; Nejvyšší soud je proto odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyni, jíž by příslušela jejich náhrada, však v tomto stadiu řízení náklady nevznikly, neboť za náklady potřebné k účelnému uplatňování (bránění) práva nelze považovat vyjádření, jehož obsahem je sdělení, že „k dovolání ... nemá co dodat“ , protože „s opakovanými důvody, na které se žalovaný ve svém dovolání odvolává, se při několika předcházejících jednáních okresní i odvolací soud vypořádal.“
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. října 2010
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu