ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.1866.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 1866/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. H. st ., zastoupeného JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. 1, proti žalovaným 1) M. H. ml ., a 2) Š. H. , zastoupeným JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Čéčova 11, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 9/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2008, č.j. 8 Co 2459/2008-120, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.520,-Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Vojtěcha Filipa, advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 2008, č.j. 25 C 9/2008-90, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř).
Dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. napadá závěr odvolacího soudu, že v řízení zjištěné chování žalovaného (obdarovaného) vůči němu nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Řešení této otázky však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda chování obdarovaného lze hodnotit jako chování hrubě porušující dobré mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně, a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska použití §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně a vyjádřil se též obecně i k aplikovatelnosti §630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného pochybnosti o kolizi s dobrými mravy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98). Odvolací soud rozhodl v posuzovaném případě v intencích uvedeného výkladu, a proto není opodstatněná žalobcova výtka, že jeho rozhodnutí je v „přímém“ rozporu s hmotným právem.
Námitky, jimiž žalobce soudům obou stupňů vytýká, že „nevyšly ... důsledně ze všech v průběhu řízení zjištěných skutečností, resp. že řadě z nich nepřiznaly takový význam, jaký by jim měl při řádném skutkovém a zejména právním hodnocení příslušet, a naproti tomu za důležité považovaly některé okolnosti a souvislosti, jež pro souladné posouzení základní právní otázky s principy spravedlnosti nebyly významné,“ jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Protože při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem, jinak řečeno, je vázán zjištěním, že věc tak, a ne jinak se sběhla, jsou uvedené výhrady dovolatele bezcenné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07). Důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. ostatně žalobce vůbec nekonkretizoval; jeho odkaz na obsah dosavadních podání, „v nichž provedl podrobný rozbor všech pro věc rozhodných okolností,“ nelze považovat za vymezení dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1, věty první, a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. částkou 6.500,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za dva úkony právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 600,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrada za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 1.420,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. října 2010
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu