ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.2116.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 2116/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Z. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. Ch. , zastoupenému advokátem, o 68.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 74/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2008, č. j. 22 Co 487/2007-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 6.036,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 26. dubna 2007, č. j. 60 C 74/2006-30, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 68.200,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 14. 10. 2005 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. ledna 2008, č. j. 22 Co 487/2007-44, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Námitka žalobce, že odvolací soud pochybil, jestliže jeho tvrzení, že mu dílo nebylo předáno, uplatněné až v odvolacím řízení, posoudil jako nepřípustnou novotu v systému neúplné apelace (§205a o. s. ř.), vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.; k němu dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné. Tato tvrzená vada řízení totiž není otázkou zásadního právního významu podle §237 odst. 3 o. s. ř. a nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť se nejedná o otázku výkladu procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebo je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, a posouzení této otázky postrádá i potřebný judikatorní přesah (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09).
Zpochybňuje-li žalobce správnost právního závěru odvolacího soudu, že jeho právo z odpovědnosti za vady prekludovalo a že právo na náhradu škody se promlčelo, námitkou, že žalovaný mu dílo po jeho dokončení nikdy nepředal a že zjištění soudu o provedení prací v říjnu 2002 a o předání díla v prosinci 2002 nevyplynulo z žádného provedeného důkazu, uplatnil tím ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím brojí proti správnosti skutkového zjištění, z něhož odvolací soud při svém právním posouzení věci vyšel. Žalobce tak napadá výhradně skutkový závěr, jenž je v podmínkách posuzování přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný, neotevírá k dovolacímu přezkumu žádnou otázku zásadního právního významu, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněná v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004 a SJ 130/2006). Žalobce argumentuje nesprávným právním posouzením věci pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud vyšel z jeho skutkové verze, že dílo předáno nebylo, nutně by dospěl k odlišnému (správnému) právnímu závěru, že lhůta pro vytknutí vad nezačala běžet, v důsledku čehož nemohlo právo z odpovědnosti za vady prekludovat.
Zásadní právní význam napadeného rozsudku nezakládá ani řešení otázky, zda žalovaného zatěžovala ze zákona informační povinnost podle §54b odst. 3 písm. a/ obč. zák., jestliže smlouva uzavřená účastníky má spotřebitelský charakter (§52 obč. zák.). Nejenže rozsudek odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá, ale navíc ustanovení §54b obč. zák., jehož se žalobce dovolává, není na danou věc aplikovatelné, neboť informační povinnost podle něho se vztahuje pouze na smlouvy o finančních službách uzavíraných na dálku. Proto i výtka žalobce, že se odvolací soud nezabýval zjištěním, zda žalovaný splnil informační povinnost, nemůže mít žádnou relevanci.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 4.730,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.006,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. ledna 2010
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu