ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.2931.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 2931/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovaným 1) J. B., 2) N. B., zastoupeným JUDr. Milanem Poláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Starobrněnská 13, o 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 12 C 193/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2008, č.j. 12 Co 31/2008-50, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2008, č.j. 12 Co 31/2008-50, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 50.000,- Kč s 2,5% úroky z prodlení od 1. 8. 2004 do zaplacení. Uváděla, že žalovaní porušili podmínky sjednané ve smlouvě o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ze dne 23. 11. 1994; žalovaná totiž ohlásila a provozovala v rodinném domě od 1. 7. 2004 do 1. 2. 2005 živnost a 30. 8. 2004 bylo vydáno rozhodnutí o změně užívání uvedené stavby, jímž byla povolena provozovna kadeřnictví.
Krajský soud ve výroku uvedeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 16. 10. 2007, č.j. 12 C 193/2007-33, jímž okresní soud žalobu zamítl, ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně rozsudek změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaní povinnost užívat rodinný dům k trvalému bydlení do 17. 2. 2008 neporušili. Ohlášení provozovny v rámci podnikatelské činnosti žalované mělo pouze evidenční charakter a prostory kadeřnictví, které asi dva roky provozovala sestra žalované, zabírá pouze „nepatrnou dílčí“ část přízemí domu sestávajícího mimo jiné z dalších šesti obytných místností a dvou koupelen s WC. K odkazu žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1887/99, odvolací soud zdůraznil, že na rozdíl od tam souzené věci podnikatelská činnost žalované či příslušníků širší rodiny do užívání domu k trvalému bydlení nijak zásadně nezasáhla.
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o.s.ř.“), a s opětovným odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1887/99, namítá, že žalovaní smlouvu porušili, neboť bylo jejich povinností celý rodinný dům užívat pouze k trvalému bydlení. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.); ten je dán tím, že otázku, zda přenechání části rodinného domu, na jehož výstavbu byl poskytnut státní příspěvek podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., k užívání jiné osobě za účelem podnikání v těchto prostorách je porušením závazku užívat dům po stanovenou dobu k trvalému bydlení, Nejvyšší soud dosud neřešil.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Za podmínek vymezených v §16 a §17 vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění účinném do 6. 11. 2000 (dále jen „vyhláška č. 136/1985 Sb.“), mohl být stavebníkovi nebo členu družstva, prostřednictvím kterého zabezpečuje výstavbu rodinného domku, poskytnut státní příspěvek na individuální bytovou výstavbu.
Podle §17 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 136/1985 Sb. podmínkou poskytnutí příspěvku bylo, že se stavebník ve smlouvě zaváže rodinný domek nebo byt ve vlastnictví po dobu 10 let od uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku, nejméně však 8 let od kolaudace, nepřevádět bez souhlasu příslušného úřadu na jiného a do uplynutí této doby jej užívat k trvalému bydlení.
Podle §17 odst. 3 písm. d) vyhlášky č. 136/1985 Sb. se stavebník ve smlouvě dále zavázal státní příspěvek vrátit v případě, že nedodrží některý ze závazků, k němuž se při poskytnutí příspěvku zavázal.
Odvolací soud vyšel z následujícího skutkového stavu. Žalovaní uzavřeli dne 23. 11. 1994 s Okresním úřadem v Třebíči smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanům (stavebníkům) a o vzniku zástavního práva podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. ve výši 50.000,- Kč určený na výstavbu rodinnému domu. Uvedenou smlouvou se žalovaní zavázali stavbu po dobu deseti let od uzavření smlouvy, nejméně však osm let od kolaudace užívat k trvalému bydlení. Smluvní strany si dále sjednaly povinnost stavebníků okresnímu úřadu neprodleně oznámit, že nedodržely některou z podmínek uvedených ve smlouvě a příspěvek do třiceti dnů poté vrátit. Stavba domu byla kolaudována k bydlení rozhodnutím Městského úřadu v Moravských Budějovicích, odboru výstavby a životního prostředí, ze dne 28. 1. 2000, č.j. Výst. 245/2000-KOLA/No, které nabylo právní moci 17. 2. 2000. Rozhodnutím téhož úřadu ze dne 30. 8. 2004, č.j. Výst-576/2004-ZMEN/Hr, byla povolena změna užívání stavby tohoto domu, a to přízemní pracovny na provozovnu kadeřnictví, jejíž součástí bylo sociální zařízení pro zákazníky v přízemí domu. Tato provozovna byla bezúplatně poskytnuta sestře žalované, která zde podnikala asi dva roky. Od 1. 7. 2004 do 1. 2. 2005 byla na adrese rodinného domu žalovaných ohlášena provozovna pro živnost žalované (činnost podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců). Žalovaná dům k podnikání fakticky nevyužívala, neboť navštěvovala své klienty v místě jejich bydliště. Žalovaní s dvěma nezletilými dětmi v domě od kolaudace dosud bydlí. Poskytnutý příspěvek nevrátili.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4271/2008, dovodil, že není porušením smluvního závazku užívat dům po stanovenou dobu k trvalému bydlení, jestliže stavebník vedle trvalého bydlení dům využívá i k provozování živnosti, jejíž charakter a rozsah jejího výkonu není v rozporu s původním účelem, pro který byl dům vybudován, a to zajistit trvalé bydlení stavebníkům. Závěry formulované v uvedeném rozhodnutí lze vztáhnout i na projednávanou věc, pokud se týká výkonu živnosti žalovanou. Přestože byla na adrese rodinného domu, na jehož výstavbu byl poskytnut státní příspěvek, evidována provozovna pro živnost žalované, neztratila nemovitost (ani částečně) svůj původní stavebně technický charakter a rovněž možnost stavebníků užívat celý dům k trvalému bydlení nebyla v této souvislosti ani v minimálním rozsahu omezena, jelikož žalovaná žádné prostory v domě k podnikání ve skutečnosti neužívala. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1887/99, je v tomto směru nepřiléhavý; v uvedené věci totiž Nejvyšší soud posuzoval případ skutkově zcela odlišný co do rozsahu a způsobu využití nemovitosti k podnikatelské činnosti stavebníka i co do charakteru podnikání.
Jinak je tomu v případě provozovny kadeřnictví. I když ani výkon této živnosti - vzhledem k velikosti domu, zejména počtu obytných místností - zásadním způsobem neomezil stavebníky v jeho užívání k trvalému bydlení, nelze přehlédnout, že výkonu tohoto podnikání předcházela změna části bytových prostor na nebytové, což by samo o sobě ještě k závěru o porušení smluvní povinnosti nutně nevedlo, ale zejména, že tuto živnost neprovozoval nikdo ze stavebníků či příslušníků jejich domácnosti, nýbrž sestra žalované, přičemž se tak dělo po nikoli bezvýznamnou dobu „přibližně“ dvou roků. Takový způsob užívání byť jen části rodinného domu, na jehož výstavbu byl poskytnut státní příspěvek, již odporuje smluvní povinnosti žalovaných (vycházející z §17 odst. 3 písm. c/ vyhlášky č. 136/1985 Sb.) užívat dům po stanovenou dobu k trvalému bydlení. Z přísné účelovosti poskytnutého státního příspěvku vyplývá, že dům měl sloužit bytovým potřebám stavebníků, nikoli k výkonu podnikání jiné osoby, a to bez ohledu na to, že se jednalo o sourozence stavebníka, kterému byly předmětné prostory poskytnuty bezúplatně.
Jelikož dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatnila dovolatelka po právu, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Soud odvolací je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2010
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu