ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3015.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 3015/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně Správy služeb hlavního města Prahy, příspěvkové organizace se sídlem v Praze 10, Kundratka 19, IČ: 70889660, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, proti žalovanému J. J. , zastoupeného opatrovníkem – městskou částí Praha 8, se sídlem úřadu městské části v Praze 8, Zenklova 1/35, o 118.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 169/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2008, č. j. 15 Co 563/2007-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2008, č. j. 15 Co 563/2007-82, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. září 2007, č. j. 8 C 169/2006-60, ve výroku, jímž byla vůči žalovanému zamítnuta žaloba o zaplacení částky 118.800,- Kč s příslušenstvím, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Každé podání účastníka řízení - tudíž i dovolání - je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky. Přestože žalobkyně výslovně uvádí, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu „v celém rozsahu“, z jeho obsahu vyplývá, že ve skutečnosti směřuje pouze proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavé části v rozsahu částky 118.800,- Kč s příslušenstvím. Ostatně proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části ohledně částky 600,- Kč s příslušenstvím změněn, by dovolání nebylo subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28). Stejně tak by nebylo přípustné ani dovolání proti nákladovým výrokům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přes rozsáhlost dovolací argumentace zpochybňuje žalobkyně pouze závěr soudů obou stupňů, že výkon jejího práva na zaplacení částky 118.800,- Kč odporuje dobrým mravům podle §3 odst. 1 občanského zákoníku a nemůže požívat soudní ochrany.
Řešení této otázky ovšem postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, nebo ze dne 9. ledna 2001 sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23 a 71). Úvahu soudu založenou na aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. nelze zobecnit, má význam právě a jen pro projednávanou věc, neboť je v každém konkrétním případě podložena zcela konkrétními zjištěními, z nichž plyne – a to i s přihlédnutím k situaci strany oprávněné – že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ byl v rozhodnutích Nejvyššího soudu opakovaně podán (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, a ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003) a soudy v dané věci z jeho intencí nevybočily.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud dovolání žalobkyně – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl [§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle 243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu