ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3198.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 3198/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. J. J. , zastoupeného JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 1/699, proti žalovanému městu Rudolfov zastoupenému JUDr. Annou Dvořákovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 31, o prohlášení vůle uzavřít smlouvu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 33 C 583/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 3. 2009, č.j. 8 Co 386/2009-179, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. 12. 2008, č.j. 33 C 583/2007-152, zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalovaného (prodávajícího) uzavřít s žalobcem (kupujícím) smlouvu o převodu vlastnického práva domu č.p. 42 na parc. č. 536 a pozemku parc. č. 536 v katastrálním území a obci R. u Č. B., zapsaných na listu vlastnictví č. 1 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, a rozhodl o nákladech řízení. Smlouvu z roku 1991, jíž se žalované město zavázalo v budoucnu prodat žalobci dům č.p. 42 v R. a „pozemky bez jejich přesného určení,“ shledal absolutně neplatnou, protože nebyla sjednána v písemné formě a její předmět nebyl dostatečně určitě vymezen (§40 odst. 1, §46 odst. 1, 2, §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991).
Rozsudkem ze dne 24. 3. 2009, č.j. 8 Co 386/2009-179, Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Smlouvu o budoucí smlouvě kupní – na rozdíl od soudu prvního stupně – posoudil jako platný právní úkon (písemnou formu občanský zákoník účinný do 31. 12. 1991 nevyžadoval), jímž se žalované město zavázalo prodat žalobci dům č.p. 42 v R. za cenu stanovenou úředním odhadem z 24. 6. 1991 „plus 40 % dle rozhodnutí rady“ s tím, že nepřesáhne částku 500.000,- Kč. Z listinných důkazů podpořených shodným tvrzením účastníků řízení odvolací soud zjistil, že převod domu měl být uskutečněn, jakmile odpadne překážka, jíž byl oprávněnými osobami uplatněný restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. Protože Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. 10. 1992, sp. zn. 7 Co 1280/92, změnil zamítavé rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 12 C 256/91, tak, že uložil městu R. povinnost uzavřít s A. T. a J. S. dohodu o vydání domu č.p. 42, stalo se splnění závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě kupní nemožným (§575 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992). Nad rámec odůvodnění odvolací soud připomněl, že okolnosti, ze kterých účastníci vycházeli v době uzavření smlouvy, se změnily natolik, že uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1, §50a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž ohlásil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“). Namítá, že se s žalovaným v roce 1991 ústně dohodli na tom, že dům č.p. 42 se stavební parcelou 536 v katastrálním území a obci R. mu žalované město prodá poté, co pominou všechny okolnosti bránící prodeji, tedy nejen restituční spor, jímž oprávněné osoby uplatnily právo na vydání předmětných nemovitostí, ale i následná soudní řízení, v nichž se žalované město domáhalo proti M., P. a L. K. určení, že je jejich vlastníkem. Závazek ze smlouvy o budoucí smlouvě kupní mělo tedy žalované město, které ostatně nepřestalo být vlastníkem nemovitostí, splnit po vydání rozsudku z 20. 1. 2006, sp. zn. 6 Co 2876/2005, kterým Krajský soud v Českých Budějovicích jeho žalobě vyhověl. Dovolatel dále oponuje závěrům, které odvolací soud připojil nad rámec odůvodnění, a vyslovuje nesouhlas s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněnými dovolacími důvody, pokud jsou způsobilé, včetně jejich obsahového vymezení, vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
V rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak, než ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze uplatňovat výhrady proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., tj. námitkami, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně námitkami, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Uvedené platí i v případě, kdy právní závěr odvolacího soudu je prostřednictvím důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybněn způsobem procesně neregulérním, tedy tak, že jiné právní závěry dovolatel buduje na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k nimž v souladu s procesními pravidly dospěl odvolací soud. Stručně řečeno, výhrady proti skutkovým zjištěním – uplatněným regulérně či nikoliv – nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, které je – jak vyplývá z výkladu podaného výše – vyloučeno z přezkumu, podle něhož obsahem ústní smlouvy o budoucí kupní smlouvě, kterou účastníci uzavřeli v roce 1991, byl závazek žalovaného prodat žalobci dům č.p. 42 v obci R. po vyřešení sporného restitučního nároku oprávněných osob. Namítá-li žalobce nesprávné právní posouzení zániku závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě kupní pro nemožnost plnění, jsou jeho argumenty založeny na výhradě, že se smluvní strany dohodly o prodeji domu a pozemku, jakmile odpadnou všechny v úvahu připadající překážky, tedy i ta, kterou představovalo soudní řízení zahájené po rozhodnutí o nároku na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. A. T. a J. S. Jinak řečeno, kritiku právního závěru, na němž napadené rozhodnutí spočívá, vybudoval dovolatel na jiném skutkovém základu, než z jakého vycházel odvolací soud. Je tomu tak proto, že skutkovým závěrem je zjištění obsahu smlouvy (toho, co bylo jejími účastníky ujednáno), a to i pomocí výkladu projevů vůle. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li soud z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Protože uvedená výhrada je typickým případem neregulérního uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., ponechal ji dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bez povšimnutí. Tím rovněž odpadá nutnost zhodnotit, zda dovolatelem výslovně formulované otázky – „zánik závazku pro nemožnost plnění spočívající v neplatném či z hlediska právního způsobu nabytí vlastnického práva neúčinném převodu vlastnického práva“ a „jaké účinky má na trvání závazku převod či přechod vlastnického práva k věci, jež je předmětem smlouvy o smlouvě budoucí, pokud se později prokáže, že nový vlastník (třetí osoba) nabyl věc nezákonným způsobem a tento stav nezákonnosti a potvrzení vlastnického práva zavázaného ze smlouvy o smlouvě budoucí je deklarován se značným časovým odstupem“ – jsou zásadního právního významu; pro řešení konkrétního sporu není takové posouzení určující (odvolací soud rozhodnutí na něm nepostavil). Stejné platí pro dovolatelovy námitky proti úvaze, kterou odvolací soud připojil nad rámec důvodů tvořících odůvodnění jeho rozhodnutí.
Dovolání směřující výslovně i proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení není objektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4).
Z toho, co je uvedeno shora, je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští; Nejvyšší soud je proto odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 o.s.ř. (žalovanému, který by měl na jejich náhradu právo, žádné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. prosince 2010
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu