ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3407.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 3407/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce F. F., zastoupeného Mgr. Liborem Janků, advokátem se sídlem Cheb, Májová 23, proti žalovanému V. D., zastoupenému JUDr. Václavem Koreckým, advokátem se sídlem Plzeň, Bedřicha Smetany 2, o zaplacení 3,500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 21/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. března 2008, č. j. 10 Co 1/2008-521, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Václava Koreckého, advokáta se sídlem Plzeň, Bedřicha Smetany 2.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 22. srpna 2007, č. j. 11 C 21/2004-458, zamítl žalobu o zaplacení 3,500.000,- Kč s 3,5 % úroky z prodlení od 1. 1. 2003 a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. března 2008, č. j. 10 Co 1/2008-521, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), přestože byl napadeným rozsudkem potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v předchozím rozsudku ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 11 C 21/2004-222, jenž odvolací soud usnesením ze dne 23. června 2006, č. j. 10 Co 239/2006-266, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; nestalo se tak totiž v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím usnesení. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze s pokynem k doplnění dokazování, aniž jej zavázal právním názorem, který by vyloučil, omezil nebo usměrnil nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Obsáhlá argumentace žalobce v dovolání obsahově směřuje výlučně proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, na nichž založil právní posouzení věci. Vytýká-li mu žalobce, že pominul rozhodné skutečnosti, které vyplynuly z výslechů svědků K., P. a Ř., jakož i z jeho výpovědi, a dovozuje-li na základě vlastního hodnocení těchto a dalších (listinných) důkazů odlišný skutkový závěr, a to že peněžní prostředky žalovanému předal, uplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je zde vyloučeno; skutkové závěry odvolacího soudu jsou totiž v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněná v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004 a SJ 130/2006). Žalobce nezpochybňuje právní názor odvolacího soudu, že smlouva o půjčce je reálným kontraktem a že bylo na něm, aby prokázal své tvrzení, že žalovanému částku 3,500.000,- Kč předal. Na nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem usuzuje pouze zpochybněním skutkových závěrů, k nimž odvolací soud dospěl. Při podrobném popisu vlastní verze skutku a rozboru namítaného vadného hodnocení jednotlivých provedených důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) a pravdivosti (věrohodnosti) žalobce dovozuje, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce, na jejímž základě poskytl žalovanému finanční prostředky, které je mu nyní žalovaný povinen (spolu s příslušenstvím) vrátit.
Protože žalobce nenabízí k dovolacímu přezkumu žádnou otázku zásadního právního významu, která by byla způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, dovolací soud dovolání pro nepřípustnost podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávně formulované poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání proti rozsudku. Není-li totiž možnost podat dovolání stanovena v zákoně (§236 odst. 1 o. s. ř.), jde vždy bez ohledu na to, jakého poučení se účastníkům ze strany soudu dostalo, o dovolání nepřípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 809/2001).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 o. s. ř. a žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. srpna 2010
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu