ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3458.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 3458/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně VÍTKOVICE, a. s. se sídlem v Ostravě - Vítkovicích, Ruská 2887/101, identifikační číslo osoby 45193070, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem, se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, 28. října 438/219, proti žalované LISI AUTOMOTIVE FORM, a. s . se sídlem v Čejči 276, identifikační číslo osoby 46900365 , zastoupené Mgr. Markem Indrou, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 16, o zaplacení částky 130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 340/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2008 č. j. 19 Co 180/2007-96, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2008, č. j. 19 Co 180/2007-96, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2006, č. j. 53 C 340/2002-75, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. listopadu 2006, č. j. 53 C 340/2002-75, zamítl žalobu o zaplacení částky 130.000,- Kč s 4 % úrokem z prodlení od 15. 8. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že:
1) účastnice dne 26. 11. 1999 uzavřely kupní smlouvu, kterou žalobkyně prodala žalované nemovitosti v k. ú. Č.; vklad vlastnického práva žalované byl proveden v katastru nemovitostí dne 20. 12. 1999 s právními účinky vkladu dnem 8. 12. 1999.
2) usnesením ze dne 15. září 2000, č. j. 35 Kv 1/2000-27, které nabylo právní moci 11. listopadu 2000, Krajský soud v Ostravě povolil žalované vyrovnání.
3) usnesením ze dne 3. srpna 2001, sp. zn. 35 Kv 1/2000, které nabylo právní moci 14. prosince 2001, Krajský soud v Ostravě vyrovnání potvrdil.
4) usnesením ze dne 9. května 2002, sp. zn. 35 Kv 1/2000, které nabylo právní moci téhož dne, Krajský soud v Ostravě prohlásil vyrovnání za skončené.
5) Finanční úřad v Hodoníně (jako správce daně) vyzval žalovanou dne 5. 2. 2002, aby (jako ručitel za daňovou pohledávku vůči žalobkyni na dani z převodu nemovitostí) zaplatila za žalobkyni (daňového dlužníka) daňový nedoplatek ve výši 130.000,- Kč (splatný 31. července 2000); daňovou pohledávku Finanční úřad v Hodoníně nepřihlásil do vyrovnávacího řízení.
6) žalovaná (jako daňová ručitelka) zaplatila Finančnímu úřadu v Hodoníně (jako správci daně) na uvedeném daňovém nedoplatku dne 16. 7. 2002 celkem částku 130.000,- Kč.
7) žalovaná opakovaně žalobkyni žádala o úhradu sporné částky, kterou za ni jako ručitelka zaplatila.
8) žalobkyně omylem částku 130.000,- Kč žalované na základě faktury č.814687/02 zaplatila.
9) vrubopisem ze dne 8. 8. 2002 žalobkyně žalovanou vyzvala k vrácení neoprávněně vyplacené částky 130.000,- Kč.
Na tomto skutkovém základě - cituje ustanovení §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – soud prvního stupně uzavřel, že žaloba není důvodná. Jestliže žalovaná zaplatila jako ručitelka daňový nedoplatek až po skončení vyrovnání, měla právo požadovat po žalobkyni úhradu částky 130.000,- Kč; jejím přijetím se nemohla na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. února 2008, č. j. 19 Co 180/2007-96, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry a odkázal na odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku. Dodal, že žalované vznikl až okamžikem zaplacení daňového nedoplatku (16. 7. 2002) regresní nárok podle §550 obč. zák. S přihlédnutím k tomuto rozhodnému okamžiku jej nemohl - logicky vzato – ani uplatnit ve vyrovnání. Jestliže žalobkyně uhradila (byť omylem) žalované spornou částku, splnila svou povinnost vyplývající z §550 obč. zák., a žalovaná se nemohla na její úkor bezdůvodně obohatit.
V dovolání, jehož přípustnost žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť postupem odvolacího soudu, jenž nepřihlédl k důvodné a včasné omluvě jejího zástupce z účasti u odvolacího jednání, jí byla odňata možnost jednat před soudem. Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu spojuje s řešením otázek existence regresního nároku podle §550 obč. zák. v oblasti správy daní a nároku daňového ručitele vůči daňovému dlužníkovi, jenž prošel vyrovnáním podle zákona č. 328/1991 Sb., z titulu daňové pohledávky, která vznikla před povolením vyrovnání, uhrazené až po skončení vyrovnání. Prosazuje názor, že ve věci vztahu daňového dlužníka a daňového ručitele nejde o tzv. subrogační regres podle §550 obč. zák. Podstatnou část dovolací argumentace představují obsahově výhrady vůči nesprávnému výkladu §56 odst. 1 a 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), potažmo §63 odst. 1 ZKV ve znění účinném do 25. 10. 2000. Má zato, že nepřihlásil-li Finanční úřad v Hodoníně daňovou pohledávku (ani žalovaná svou podmíněnou pohledávku z téhož titulu) v řízení o vyrovnání, tato pohledávka zanikla ukončeným vyrovnáním a žalobkyně úhradou sporné částky k rukám žalované plnila bez právního důvodu. S tímto odůvodněním navrhla, aby byly rozsudky obou soudů zrušeny a věc byla vrácena Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu odporuje hmotnému právu.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Předpokladem úspěšnosti žaloby na vydání bezdůvodného obohacení je závěr, zda žalovaná získala na úkor žalobkyně majetkový prospěch způsobem předpokládaným v §454 obč. zák. Pro tento závěr je přitom určující, zda potvrzením vyrovnání podle zákona č. 328/1991 Sb. a tím, že žalobkyně splnila povinnosti podle usnesení ze dne 3. srpna 2001, sp. zn. 35 Kv 1/2000, zanikla její povinnost jako poplatníka daně z převodu nemovitostí. Kladná odpověď na tuto otázku s sebou nese závěr, že v takovém případě neměla důvod spornou částku žalované vrátit, a pokud se tak stalo, žalovaná se na její úkor bezdůvodně obohatila, a je povinna toto obohacení žalobkyni vydat.
Tím, zda se daňový ručitel může po daňovém dlužníku, který úspěšně prošel vyrovnáním, domáhat náhrady té části daňového dluhu, kterou uhradil správci daně a která jde nad rámec vyrovnací kvóty, se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu ze dne 9. září 2010, sp. zn. 31 Cdo 1693/2008. Vycházeje z nezpochybněného východiska, že vztah ručitele za daň, který ji uhradil, k poplatníku daně je vztahem soukromoprávním, v jehož rámci nejsou aplikovatelné předpisy práva veřejného (zde zákon č. 357/1992 Sb.), a že podle zprávy občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 28. března 1975, Cpj 34/74, o zhodnocení stavu rozhodování soudů ČSR ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu, uveřejněné pod číslem 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se mezi případy prospěchu toho, za něhož bylo jiným plněno, co po právu měl plnit sám, řadí např. též (…) žaloby dřívějších vlastníků automobilů na úhradu daně a pojistky, kterou museli hradit sami pro nedostatek součinnosti nového provozovatele při převodu vozidla, za použití závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006 uveřejněném pod č. 66/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že případy osob, které zajišťují pohledávky vůči dlužníku a jejichž postavení pro případ soudního sporu s dlužníkem o úhradu toho, co uhradily jeho věřiteli, předpisy hmotného práva jinak neupravují, je nutno posuzovat analogicky podle ustanovení §454 a §458 obč. zák., tj. prostřednictvím institutu bezdůvodného obohacení. Na základě výkladu ustanovení §50 odst. 3 písm. c), §56 odst. 1, §58 odst. 1 a §63 odst. 1 a 2 ZKV, ve znění účinném k datu povolení vyrovnání, zdůraznil, že již v R 16/2001 byl Nejvyšším soudem přijat závěr, že na výzvu soudu podle ustanovení §50 odst. 3 písm. c) ZKV jsou povinni přihlásit k vyrovnání ve lhůtě v ní uvedené své pohledávky všichni věřitelé dlužníka, tedy i oddělení věřitelé a věřitelé přednostních pohledávek. Zároveň akcentoval, že u věřitele (státu, reprezentovaného správcem daně), který pohledávku na dani z převodu nemovitostí do vyrovnání vedeného ohledně majetku poplatníka daně (dlužníka) přihlásil, se (…) prosadí závěr, že povinnost splnit část závazku (část daňové pohledávky), k jejímuž plnění nebyl dlužník (poplatník) povinen podle obsahu vyrovnání, dlužníku splněním potvrzeného vyrovnání zaniká (bez zřetele k tomu, zda takový věřitel hlasoval proti přijetí vyrovnání nebo se hlasování nezúčastnil) podle ustanovení §63 odst. 1 ZKV, ve znění účinném před i po 25. říjnu 2000. Přitom rovněž platí, že po dlužníku, jemuž povinnost plnit věřiteli závazek nad rámec potvrzeného vyrovnání zanikla splněním potvrzeného vyrovnání, nemohou později (mimo rámec vyrovnání) požadovat (v mezích příslušného regresu) úhradu toho, co věřiteli sami uhradili, ani dlužníkovi spoludlužníci a ručitelé za dlužníkovy závazky. Nejvyšší soud za použití argumentace a maiori ad minus uzavřel, že věřitel, který svou pohledávku do vyrovnání nepřihlásil vůbec, na tom tedy z hlediska rozsahu zachování jeho majetkových nároků vůči dlužníku nemůže být po splnění potvrzeného vyrovnání lépe, než věřitel, který se vyrovnání zúčastnil, a že tedy zaniká-li dlužníku splněním potvrzeného vyrovnání povinnost plnit neuspokojený závazek věřiteli, který se vyrovnání účastnil, tím spíše to platí pro věřitele, který se o poměrné uspokojení své pohledávky ve vyrovnacím řízení ani nepokusil.
Z pohledu shora učiněných závěrů je tedy právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce charakteru nároku daňového ručitele vůči daňovému dlužníku a důsledku zániku daňové povinnosti žalobkyně po úspěšně proběhlém vyrovnání nesprávné, neboť žalobkyně žalované spornou částku plnila již bez právního důvodu.
Dovolatelce se tak prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahovaného vymezení podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než napadený rozsudek podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
S přihlédnutím k důvodu, pro který bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, se dovolací soud nezabýval opodstatněností vytýkané vady řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta prvá a druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2010
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu