ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3593.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 3593/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. K. , zastoupené advokátem, proti žalované JUDr. L. V. , zastoupené advokátkou, o příslušenství z částky 300.000,- Kč vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 407/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2007, č. j. 30 Co 15/2007-121, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. července 2006, č. j. 21 C 407/2001-87, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 300.000,- Kč s 20 % úrokem z prodlení od 16. 11. 1998 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně H. B. a žalovanou byla dne 21. 9. 1998 uzavřena smlouva o úschově, na jejímž základě H. B. u ní složila 300.000,- Kč, představující kupní cenu movitých věcí zanechaných ve směněném bytě s tím, že tato částka bude vyplacena M. M. oproti předložení originálu nájemní smlouvy uzavřené H. B., jejímž předmětem bude byt v P., V. 738/37. Soud prvního stupně uzavřel, že úschova byla sjednána na dobu nejdéle do 15. 11. 1998 a pokud do této doby nedošlo k uzavření dohody o výměně bytů ani nájemní smlouvy ve prospěch H. B., byla žalovaná povinna úschovu H. B. vrátit. Žalovaná v rozporu s podmínkami, za kterých měla částku 300.000,- Kč z úschovy vyplatit, ji vydala D. K., aniž prověřila jím předložené listiny, tedy neopatrovala předmět úschovy řádně a odpovídá tak žalované za škodu ve smyslu §751 obč. zák.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. března 2007, č. j. 30 Co 15/2007-121, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 20 % úroku z prodlení z částky 300.000,- Kč od 16. 11. 1998 do 10. 10. 2001 a 11,5 % úroku z prodlení z částky 300.000,- Kč od 11. 10. 2001 do zaplacení, a ve výroku o poplatkové povinnosti; jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vzal za prokázané, že H. B. (dědička původní žalobkyně) smlouvou podle §524 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) postoupila pohledávku nabytou z titulu dědictví po H. B. za žalovanou M. K. Vycházeje z výpovědi H. B. ze dne 11. 10. 2001 a výpovědi žalované ze dne 14. 2. 2002 zachycené ve spisu Policie ČR v P., ČTS: OR 10-692/SKPV-2002, vzal za prokázané, že žalovaná byla H. B. vyzvána k vydání předmětu úschovy dne 9. 10. 2001. Na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil odvolací soud nárok žalobkyně jako požadavek na vydání předmětu úschovy a nikoliv jako nárok z titulu odpovědnosti za škodu podle §751 obč. zák. V otázce doby trvání úschovy uzavřel, že smlouva o úschově nebyla uzavřena na dobu určitou do 15. 11. 1998; do uvedeného dne mělo dojít pouze k uzavření nájemní smlouvy H. B. a na trvání smlouvy nemělo uplynutí tohoto dne žádný vliv. Povinností žalované tak bylo nadále předmět úschovy opatrovat a to až do okamžiku předložení nové nájemní smlouvy H. B. nebo v případě neuskutečněné výměny bytů, než jí tato informace bude sdělena. O zmařené výměně se žalovaná dozvěděla až 9. 10. 2001, neboť tvrzení o tom, že se jí této informace dostalo již počátkem roku 1999 nebylo prokázáno. I kdyby k tomu došlo, nemusela na tuto zprávu brát zřetel, jelikož nebylo doloženo, že byla rovněž informována svědkyní C., že tak činí v zastoupení H. B. Z těchto skutečností odvolací soud dovodil, že závazek žalované vydat předmět úschovy nadále trvá a protože trvání úschovy nebylo časově omezeno datem 15. 11. 1998, v otázce prodlení vyšel z §563 obč. zák. Vyzvala-li právní předchůdkyně žalobkyně žalovanou k vydání úschovy dne 9. 11. 2001, má právo na úroky z prodlení z žalované částky od 11. 11. 2001 až do zaplacení.
V dovolání, kterým podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) žalobkyně brojí pouze proti měnícímu výroku ve věci samé, odvolacímu soudu prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř. vytýká nesprávný závěr o okamžiku, ke kterému měla žalovaná povinnost vyplatit částku 300.000,- Kč z úschovy. Dovozuje, že z odst. 2. a 4. dohody o advokátní úschově ze dne 21. 9. 1998 vyplývá, že nedojde-li k uzavření nájemní smlouvy ve prospěch H. B. do 15. 11. 1998, vrátí žalovaná proti písemnému potvrzení předmět úschovy Heleně Beranové. Doba trvání úschovy tedy byla výslovně dohodnuta, respektive „z okolností bylo zřejmé, jak dlouho má být věc v úschově“. Žalovaná se tak dostala do prodlení s vrácením sporné částky již druhým dnem po uplynutí doby úschovy. Dovolatelka není srozuměna se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že žalovaná byla informována o neuskutečnění výměny bytů původní žalobkyní a vyzvána k vydání úschovy až dne 9. 10. 2001. Vycházejíc z výpovědi svědkyně M. C., svědka R. C., a z obsahu spisu Policie ČR sp. zn. ČTS: OR 10-692/SKPV-2002, má dovolatelka zato, že se tak stalo již „počátkem roku 1999“. I v případě, že by předmětná úschova byla sjednána bez určení doby trvání, byla žalovaná v prodlení s její výplatou již od počátku roku 1999 a nikoliv až od 11. 11. 2001.
Žalovaná navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo zatíženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalobkyně vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu žalobkyně prosazuje názor, že na základě odst. 4. dohody o advokátní úschově měla žalovaná povinnost dnem následujícím po uplynutí doby úschovy (tj. po 15. 11. 1998) vyplatit složenou částku úschovy H. B. (původní žalobkyni).
Podle odst. 4. dohody o advokátní úschově „v případě, že k uzavření nájemní smlouvy pro nájemce H. B. nedojde ani v termínu do 15. 11. 1998 dohodly se obě strany, že JUDr. P. (nyní V.) vrátí 300.000,- Kč proti písemnému potvrzení paní H. B. a účastnice kupní smlouvy k témuž datu od kupní smlouvy ze dne 21. 9. 1998 odstoupí a vzájemná plnění si vrátí“.
To, že si smluvní strany smluvní ujednání vykládají různě, není ničím neobvyklým, zejména v případě, kdy dojde až k soudnímu sporu. Ustanovení §35 odst. 2 a 3 obč. zák. předpokládají, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Citovaná výkladová pravidla se uplatní zejména v situaci, kdy účastníci řízení interpretují obsah smluvních ujednání odlišným způsobem; taková situace ovšem bez dalšího neznamená, že právní úkon vyložit nelze, neboť jejich zájmy a postoje projevené v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat vůli, kterou projevili při právním úkonu.
Je nepochybné, že si účastnice dohody o advokátní úschově dohodly, že nedojde-li k uzavření nájemní smlouvy ve prospěch H. B. nejpozději do 15. 11. 1998 H. B. a M. M. odstupují od kupní smlouvy ze dne 21. 9. 1998, vzájemně si vrátí již poskytnutá plnění a žalovaná vyplatí H. B. částku 300.000,- Kč oproti písemnému potvrzení. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že výkladem ujednání obsaženého v odst.4 dohody nelze dospět k závěru, že byla dohodnuta doba splnění závazku žalované a že měla povinnost vyplatit částku 300.000,- Kč původní žalobkyni 16. 11. 1998.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl naplněn.
Výhradou vůči správnosti skutkového závěru, že žalovaná byla k vrácení úschovy vyzvána až 9. 10. 2001 uplatňuje žalobkyně dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatelka tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Skutkový závěr, že žalovaná byla dne 9. 10. 2001 vyzvána původní žalobkyní k vydání (vyplacení) částky 300.000,- Kč učinil odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku – z protokolů o výpovědi H. B. a žalované zachycených ve spise Policie ČR v P., sp. zn. ČTS: OR 10-692/SKPV-2002, a z výpovědi žalované.
Z pohledu dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul. Náležitě přitom odůvodnil, proč nepovažoval (z hlediska právního posouzení věci) za významné výpovědi M. C. a R. C. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.
Protože se žalobkyni nepodařilo prostřednictvím dovolacích námitek zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud její dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. je neúspěšná žalobkyně povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §14 odst. 3, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 500,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 300,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu