ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3606.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 3606/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Mgr. R. L., zastoupeného JUDr. Tomášem Cabalkou, advokátem se sídlem ve Stříbrné Skalici, U jabloně 358, proti žalované P. K. , zastoupené Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, o 330.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 533/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2007, č. j. 19 Co 150/2007-178, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 26.700,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Cabalky, advokáta se sídlem ve Stříbrné Skalici, U jabloně 358.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 330.000,- Kč s příslušenství z titulu půjčky.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 25. ledna 2007, č. j. 16 C 533/2004-155, - poté, kdy nepřipustil změnu žalobního návrhu podle podání doručeného soudu 9. 1. 2007 - uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 330.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 20. 9. 2004 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí (žalobu zamítající) rozsudek ze dne 6. 10. 2005, č. j. 16 C 533/2004-91, Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 3. 2006, č. j. 19 Co 563/2005-115, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou bývalí manželé. Po rozvodu manželství zůstali společně bydlet v družstevním bytě v Praze 4, který se žalovaná podle smíru schváleného soudem zavázala vyklidit po zajištění bytové náhrady. Dne 5. 4. 1996 uzavřeli účastníci smlouvu o půjčce, podle níž půjčil žalobce žalované bezúročně částku 330.000,- Kč na pořízení ve smlouvě specifikovaného bytu; splatnost půjčky byla sjednána na 29. 8. 2007 s tím, že žalobce je oprávněn požadovat předčasné vyrovnání dluhu z půjčky, pakliže žalovaná převede užívací právo k bytu na třetí osobu, a že nebude od žalované žádat vrácení půjčky, resp. poskytnuté finanční prostředky jí daruje, jestliže žalovaná převede právo nájmu na syna účastníků. Půjčený obnos spolu s částkou 170.000,- Kč, kterou se dne 5. 4. 1996 zavázal zaplatit žalované na vyrovnání podílů při vypořádání jejich společného jmění, předal žalobce podle dohody s žalovanou, resp. na její pokyn a v její přítomnosti JUDr. V., s nímž žalovaná za částku 500.000,- Kč uzavřela nájemní smlouvu k bytu v jeho domě („koupila si nájem bytu“). Žalovaná v bytě nebydlí, nájemní právo postoupila se souhlasem vlastníka za úplatu třetí osobě. Půjčku žalobci nevrátila. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně poměřoval vztah účastníků ustanovením §657 a násl. obč. zák. Uzavřel, že byla naplněna reálná povaha půjčky, tzn. došlo nejen k dohodě účastníků, ale i k předání půjčených peněz. Nepřisvědčil námitkám účastníků, že každý z nich (byť z odlišně vymezených příčin) uzavřel smlouvu o půjčce v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Protože žalovaná od smlouvy o půjčce neodstoupila, nedoplnil dokazování výslechem její sestry k otázce podmínek, za kterých byla smlouva uzavřena. Nepřisvědčil ani námitce žalované, že smlouvu uzavřela nesvobodně. Konstatoval, že nedostatek svobodné vůle nelze spatřovat v zájmu oddělit dosud společné a značně problematické bydlení. Půjčka nebyla úročena a žalované se nabízela možnost docílit toho, aby ji nemusela vracet. Požadavek žalobce na vrácení půjčky nekvalifikoval ani jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Žalobce se sice zavázal zajistit žalované bytovou náhradu, nic však nebránilo tomu, aby se žalovaná na pořízení náhradního bydlení podílela, resp. aby si sama náhradní byt obstarala. Žalovaná se nevzdávala předem svých práv. V dispozici s právem nájmu nebyla smlouvou o půjčce nikterak limitována; šlo jen o obdobu rezolutivní podmínky, kdy žalobce se vzdal práva na vrácení půjčky za předpokladu, že její nájemní právo zůstane k určenému datu zachováno. Žalovaná nájemní právo „zpeněžila“, neboť se souhlasem vlastníka převedla za částku 830.000,- Kč právo nájmu k jí užívanému bytu na třetí osobu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. dubna 2007, č. j. 19 Co 150/2007-178, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými. Zdůraznil, že výrok o zajištění bytové náhrady podle pravomocně schváleného soudního smíru nezakládal ve vlastním slova smyslu povinnost žalobce žalované byt koupit; žalobce poskytnutím půjčky na pořízení bytu povinnost zajistit náhradní byt plnil. Skutečnost, že účastníci řešili další bydlení žalované ve stavu určitého napětí po rozvodu svého manželství neznamená, že právní úkony, které učinili jsou neplatné; v takovém případě by musely trpět neplatností všechny právní úkony učiněné v nepříznivé životní situaci, což nelze akceptovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Není srozuměna především se závěrem odvolacího soudu, že smlouvu o půjčce neuzavřela ve stavu nesvobody vůle, tísně a nápadně nevýhodných podmínek. Je přesvědčena, že v řízení zjištěné okolnosti, za kterých smlouvu uzavřela (tj. vysoce konfliktní porozvodové soužití v jednom bytě, žalobcovy výhrůžky vystěhováním do azylového domu, nedostatek disponibilních finančních prostředků, uzavřený smír, který jí přiznává právo na náhradní byt, zamítavé stanovisko úřadu k přidělení bytu mimo pořadí, špatný psychický stav dítěte), umožňují dovodit, že uzavřela smlouvu v tísni. Nápadně nevýhodné podmínky lze spatřovat v tom, že šlo o půjčku, tedy o právní vztah s návratným plněním, že spolu se smlouvou došlo k vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví, z něhož nebyla uspokojena, a že si bytovou náhradu obstarala sama, ačkoli se o ni primárně měl postarat žalobce. Jedinou výhodou tak byla její separace od osoby žalobce. Soudy pochybily, jestliže jí upřely právo prokázat stav tísně dalším důkazem – výslechem sestry. Žalovaná má zato, že nesprávný je rovněž závěr odvolacího soudu, že žalobce nejednal v rozporu s dobrými mravy. Hodnotící argumenty odvolacího soudu jsou v těchto souvislostech velmi kusé a prakticky odkazují na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, což činí rozsudek odvolacího soudu „hůře přezkoumatelným“. Nesprávným shledává žalovaná rovněž závěr odvolacího soudu, že půjčka měla reálnou povahu. Připomíná, že reálnost předpokládá faktické předání peněz do dispozice dlužníka. Má zato, že nelze použít ani názor plynoucí z judikatury, že reálnost půjčky je dána také tehdy, jestliže věřitel poskytuje plnění za dlužníka jeho věřiteli. JUDr. F. V. totiž jejím věřitelem nebyl a neexistoval mezi nimi žádný závazkový vztah, jehož předmětem by bylo odevzdání či převzetí peněz, či úhrada dluhu. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované jako nedůvodné zamítl. Je přesvědčen, že v řízení nebylo prokázáno, že žalovaná uzavřela smlouvu o půjčce v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. V této souvislosti připomíná, že žalovaná od smlouvy nikdy neodstoupila, „patrně s vědomím, že by pak musela vydat, co podle smlouvy obdržela“. Skutečnost, že peníze z půjčky i z vypořádání společného jmění obdržela, byla v řízení prokázána a je doložena i tím, že žalovaná po něm částku 170.000,- Kč z vypořádání nikdy nepožadovala. Nesouhlasí ani s dovolací námitkou, že smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, a podrobně popisuje sled událostí, které uzavření smlouvy předcházely. Zdůrazňuje, že žalované zajistil několik náhradních bytů, které odmítla, a že žalovaná z půjčky těžila nejen tím, že získala do nájmu byt podle svých představ, ale i tím, že v souvislosti s převodem práva nájmu k tomuto bytu získala od svědka K. 830.000,- Kč. Půjčka se navíc mohla stát nenávratnou. Tvrzení, že smlouva o půjčce byla uzavřena proti její vůli, žalovaná neprokázala.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalovanou) při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání včetně jejich obsahového vymezení.
Námitku, že soudy pochybily, jestliže nedoplnily dokazování výslechem sestry žalované za účelem prokázání, že smlouvu o půjčce uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, lze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Účastník zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky (§120 o. s. ř.) nemá - v procesním slova smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud totiž ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a nejde-li o řízení uvedená v §120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může podle §120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v rozporu s §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny, a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno. Jestliže soud prvního stupně vyšel ze zjištění (a odvolací soud tomuto skutkovému závěru přisvědčil), že žalovaná neučinila právní úkon odstoupení od smlouvy o půjčce, bylo nadbytečné provádět důkaz výslechem svědka za účelem dalšího zjišťování, v jaké situaci a za jakých podmínek byla smlouva o půjčce uzavírána, resp. zda podmínky jejího uzavření byly pro žalovanou nápadně nevýhodné. Nápadně nevýhodné podmínky spolu s tísní totiž umožňují oprávněné osobě odstoupit od smlouvy (§49 obč. zák.), nečiní však bez dalšího smlouvu neplatnou; smlouva uzavřená v tísni za nápadně nevýhodných podmínek může být podle okolností případu kvalifikována jako neplatná pouze, odporuje-li dobrým mravům (§39 obč. zák.). Okolnosti významné pro posouzení, zda vůle žalované při uzavření smlouvy o půjčce byla vadná, i okolnosti rozhodné pro úvahu, zda se jednání žalobce příčilo dobrým mravům, soudy zjišťovaly a závěry v tomto směru učinily. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tak námitkou žalované naplněn není.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
V rámci shora uvedeného dovolacího důvodu zpochybnila žalovaná závěr odvolacího soudu, že smlouva o půjčce, kterou účastníci uzavřeli dne 5. 4. 1996, je platným právním úkonem jak ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., tak podle §39 obč. zák. (konkrétně poměřením korektivem dobrých mravů). Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že její vůle směřující k uzavření smlouvy o půjčce byla vadná (právní úkon neučinila svobodně) a že jednání žalobce se příčilo dobrým mravům.
Odvolací soud při právním posouzení věci z hlediska úvah o platnosti smlouvy vycházel ze zjištění soudu prvního stupně. Ten vzal za prokázané, že účelem smlouvy o půjčce bylo dořešit porozvodové poměry účastníků, kdy jejich soužití ve společném družstevním bytě bylo značně problémové a negativně působilo na psychický stav nezletilého syna účastníků. Žalovaná se zavázala vyklidit družstevní byt v Praze 4 poté, kdy jí bude zajištěn náhradní byt, avšak neměla reálnou možnost získat náhradou obecní byt. Byty, které jí zajistil žalobce, žalované nevyhovovaly s výjimkou bytu inzerovaného v časopise Anonce; jeho vlastníkem byl dr. Vondrouš, který však požadoval za zřízení práva nájmu 500.000,- Kč. Protože žalovaná neměla dostatek vlastních finančních prostředků a žalobce se podle dohody zavázal zaplatit jí na vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví 170.000,- Kč, bylo mezi nimi sjednáno, že zbytek částky, kterou dr. V. požadoval v souvislosti se zřízením práva nájmu, žalobce žalované poskytne formou bezúročné půjčky. Smlouvu o půjčce žalovaná podepsala. Peníze byly dr. V. předány za přítomnosti obou účastníků, žalovaná nato obdržela nájemní smlouvu a klíče od bytu v Praze 3, kam se spolu se synem posléze přestěhovala. V tomto bytě bydlela do července 2002, kdy se souhlasem majitele byt prostřednictvím realitní kanceláře Austis Real, spol. s r.o. „postoupila“ T. K., který jí vyplatil 830.000,- Kč tak, že 500.000,- Kč poukázal podle dohody přímo sestře žalované a zbytek zaplatil žalované. Správnost těchto zjištění žalovaná v dovolání nezpochybnila.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.
O svobodný právní úkon nejde v prvé řadě tam, kde byl tento úkon učiněn v důsledku přímého fyzického donucení – vis absolutna ( není přitom rozhodné, od koho fyzické donucení pochází). V takovém případě ve skutečnosti nejde vůbec o vůli jednajícího, neboť ta je nahrazena vůlí donucujícího. O svobodný právní úkon nejde ani tehdy, byl-li právní úkon učiněn v důsledku psychického donucení (nátlaku), zejména bezprávné výhrůžky – vis compulsiva (rozhodující je přitom působení bezprávné výhrůžky v době učinění právního úkonu). Výhrůžka znamená, že jednající je v důsledku jejího druhu a intenzity přinucen za daných okolností konkrétního případu ke svému projevu vůle vzbuzením důvodné bázně (strachu). Výhrůžka musí být bezprávná, tj. vzbuzení strachu, pod jehož vlivem se vytváří vůle jednajícího, musí být protiprávní. Bezprávnost výhrůžky spočívá v tom, že se jí vynucuje něco, co takto nesmí být vynucováno, vyhrožováno je něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést. Bezprávnost výhrůžky může spočívat dále v tom, že je vyhrožováno něčím, co je hrozící sice oprávněn provést, ale čím není oprávněn hrozit za tím účelem, aby pohnul jiného k určitému právnímu úkonu. Hrozí-li však někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu uzavřeného pod jeho vlivem. Od psychického donucení je třeba lišit tíseň, při níž osoba rovněž nejedná svobodně, avšak její jednání není ovlivněno ani fyzickým donucením, ani bezprávnou výhrůžkou; proto také jednání v tísni není podrobeno absolutní neplatnosti.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v řízení zjištěné skutečnosti neumožňují uzavřít, že žalovaná uzavřela smlouvu o půjčce v důsledku psychického donucení a smlouva tudíž je neplatným právním úkonem z důvodu nesvobody vůle žalované §37 odst. 1 obč. zák.).
Soudní praxe nekvalifikovala jako bezprávnou výhrůžku chování osoby, která po předestření svých představ, jaká situace v poměrech jednajících nastane, nebude-li jejímu přání vyhověno, naléhá na uzavření smlouvy s argumentací, že jiný způsob řešení nastalých těžkostí neexistuje. Žalovaná si v době uzavření smlouvy o půjčce byla, resp. musela být vědoma svého práva zůstat v dosavadním bytě bydlet do zajištění bytové náhrady; to totiž vyplývalo ze soudního rozhodnutí, jímž byl schválen smír účastníků. I kdyby na její jednání působily obavy, že ji žalobce „vystěhuje do azylového domu“, nelze přehlížet, že intenzita jejích obav nemohla být značná, jestliže opakovaně odmítla nabídky žalobce na jím zajištěnou bytovou náhradu. Na to lze usuzovat z výpovědi žalované, která při jednání soudu prvního stupně dne 5. 5. 2005 uvádí, že ji „žalobce zajistil několik bytů“, které jí však z důvodu své polohy „nevyhovovaly“. Povinnost žalované vyklidit společný družstevní byt byla sice vázána na „zajištění bytové náhrady“, nicméně - jak správně konstatoval odvolací soud - zajištění bytové náhrady nelze ztotožňovat s koupí bytu, resp. (jako tomu bylo v posuzovaném případě) „práva nájmu“. Pronajímatel (popř. nájemce, kterému byt po ukončení společného práva nájmu zůstal, je sice povinen bytovou náhradu zajistit, zajištění se však provádí sepsáním nájemní smlouvy ve prospěch bývalého nájemce nebo předložením návrhu nájemní smlouvy této osobě; pokud pronajímatel či nájemce je nucen zaplatit nájemné na určitou dobu dopředu, což je obvyklé, má právo na jeho náhradu od bývalého nájemce, a to od uplynutí lhůty k vyklizení bytu. Jestliže se ten, jemuž bylo uloženo byt vyklidit, dobrovolně z bytu vystěhuje, splnil tím svou povinnost a došlo k zániku závazku (nemůže dojít k jeho obnovení, ani k navrácení lhůty k jeho splnění). Lze proto souhlasit s odvolacím soudem, že jednání žalované směřující k ukončení soužití v jednom bytě nelze bez dalšího považovat za nesvobodné; nebylo totiž pouze v zájmu žalobce, ale i ve vlastním zájmu žalované. Pohnutky, které žalovanou vedly k uzavření smlouvy o půjčce, jsou z hlediska právního posouzení věci bezvýznamné. I když subjekty jsou k právním úkonům vedeny určitými pohnutkami, pohnutky zásadně nemají právní relevanci, protože v opačném případě by důvěra v učiněné projevy byla zcela znevěrohodněna. Pohnutka může nabýt právního významu jenom tím, že je zahrnuta do projevené vůle, že se stala její složkou; zůstane-li mimo obsah projevené vůle, nemá právní význam a nelze se jí dovolávat.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ podal Nejvyšší soud České republiky například ve svých rozhodnutích ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, a ze dne 16. 3. 2005 sp. zn. 33 Odo 29/2005. V nich konstatoval, že přestože občanský zákoník ani jiný právní předpis definici pojmu dobré mravy neobsahuje, lze jimi rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
Závěr odvolacího soudu, že jednání žalobce nelze kvalifikovat jako příčící se dobrým mravům (§39 obč. zák.), je správný. Žalobce sice nezajistil bytovou náhradu obvyklým způsobem, tj. sepisem nájemní smlouvy ve prospěch žalované, nicméně zvolil způsob akceptovatelný pro oba účastníky. Žalovaná coby bývalý společný nájemce bytu nebyla zvoleným způsobem řešení výrazněji poškozena. Jak již bylo shora uvedeno, bylo rovněž v jejím zájmu společný byt co nejdříve vyklidit, „separovat se od osoby žalobce“ a zamezit tak dalšímu problémovému společnému bydlení. Nelze vyloučit, že kdyby žalovaná přijala jinou žalobcem nabízenou bytovou náhradu, kterou odmítla, nemusela v souvislosti se zřízením práva nájmu ničeho platit. Byt v P., jehož vlastníkem byl JUDr. V., byl výsledkem její volby mezi nabízenými náhradami. Že žalobce pouze netěžil ze situace žalované, dokládá především skutečnost, že půjčka, kterou jí na „pořízení“ jí zvoleného náhradního bytu poskytl, byla bezúročná, její splatnost byla sjednána na dobu více jak 10 let (za předpokladu, že žalovaná zůstane v náhradním bytě bydlet a „nepostoupí“ právo nájmu jinému). Žalované také byla dána reálná možnost docílit toho, aby půjčku nemusela žalobci vůbec vracet. Smlouva o půjčce tudíž není neplatná ani ve smyslu §39 obč. zák., tzn. Pro rozpor s dobrými mravy.
Důvodná není ani dovolací výhrada žalované k tomu, že právní vztah účastníků založený smlouvou ze dne 5. 4. 1996, byl odvolacím soudem poměřován ustanovením §657 a násl. obč. zák., tj. jako vztah ze smlouvy o půjčce. Žalovaná je totiž přesvědčena, že k realizaci půjčky nedošlo, neboť jí žalobce peníze nepředal a JUDr. V., kterému byly předány, „nebyl jejím věřitelem (necítil se tak, dokonce vyloženě převzetí peněz popřel“).
Podle §657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Smlouva o půjčce má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu. Vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi. Jako pro každou smlouvu je i pro smlouvu o půjčce nezbytným předpokladem shodná vůle obou stran (konsenzus). Jakmile je smlouva na základě nabídky a jejího přijetí uzavřena, vzniká mezi stranami závazný právní vztah, jehož obsahem jsou sjednaná práva a povinnosti, avšak teprve odevzdáním věci dlužníkovi se tento vztah mezi nimi stává právním vztahem z půjčky. Půjčka se řadí k tzv. reálným kontraktům, kdy kromě samotného uzavření smlouvy je zapotřebí ještě další úkon – předání předmětu půjčky dlužníkovi. Tedy nejen pouhým smluvním ujednáním, ale až předáním předmětu půjčky vzniká dlužníkovi závazek vrátit věřiteli to, co mu bylo půjčeno, a tomu odpovídající právo věřitele požadovat vrácení půjčky. Při peněžité půjčce může dojít k předání půjčené částky i bezhotovostním převodem na účet dlužníka. Dokud nedošlo k předání peněz či k bezhotovostnímu převodu sjednané částky, nevznikl mezi smluvními stranami právní vztah z půjčky.
V posuzovaném případě mohl být právní vztah účastníků poměřován ustanovením §657 obč. zák., neboť k předání žalované částky došlo. Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že peníze z půjčky na základě dohody účastníků, resp. podle pokynu a se souhlasem žalované předal žalobce v pobočce spořitelny v P. do rukou JUDr. V., který poté odevzdal žalované nájemní smlouvu a klíče od bytu. Žalovaná se předání peněz účastnila a souhlasila se způsobem jejich předání. Předáním peněz neplnil žalobce jiné osobě (JUDr. V.), nežli žalované; jinak řečeno byl-li půjčovaný finanční obnos předán do rukou osoby určené dlužníkem, šlo o pouhé platební místo a právní vztah z půjčky vznikl.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo zamítnuto, uložil povinnost zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení, jež mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 21.950,- Kč (§3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) s připočtením daně z přidané hodnoty ve výši 4.450,- Kč, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. března 2010
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu