ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3878.2008.1
33 Cdo 3878/200839
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně H. W. , zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, náměstí Starosty Pavla 40, proti žalované Z. Č. , o zaplacení částky 33.500,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 176/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2008, č. j. 26 Co 10/2008-115, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. září 2007, č. j. 21 C 176/2006-83, ve spojení s usnesením ze dne 4. prosince 2007, č. j. 21 C 176/2006-99, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 33.500,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu vůči D. Č. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně poskytla žalované půjčku ve výši 140.000,- Kč na dokončení přístavby rodinného domu s tím, že půjčená částka bude splácena v pravidelných měsíčních splátkách od roku 2004. Existenci ústně uzavřené smlouvy o půjčce podle §657 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) prokazuje listina nazvaná „uznání dlužné částky“ ze dne 1. 1. 2004, znalecký posudek Mgr. J. Ž., který potvrdil pravost podpisu žalované na této listině, a přehled zaplacených splátek. Zároveň uzavřel, že „účast prvého žalovaného (rozuměj D. Č.) na tomto závazkovém vztahu“ nebyla prokázána, a z tohoto důvodu žalobu vůči němu zamítl.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. dubna 2008, č. j. 26 Co 10/2008-115, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 33.500,- Kč [výrok I. písm. a)], neuložil jí povinnost k náhradě nákladů řízení vzniklých státu [výrok I. písm. b)] a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi před soudy obou stupňů. Na základě skutkových zjištění, podle nichž žalovaná podepsala „uznání dlužné částky“, jehož obsahem je prohlášení, že si D. Č. půjčil od žalobkyně částku 140.000,- Kč, kterou se zavázal splácet v blíže určených měsíčních částkách, dále že tento dluh žalovaná „jistí“ svou nemovitostí v L., že D. Č. uvedenou listinu nepodepsal (jeho podpis na ní je fingovaný), odvolací soud dovodil, že k uzavření smlouvy o půjčce mezi účastnicemi nedošlo. Zdůraznil, že obsahem sporné listiny, je prohlášení D. Č. (nikoli její), že si uvedenou částku půjčil on. Pojem „jištění“ nemovitostí odvolací soud vyložil tak, že tím žalovaná projevila vůli poskytnout svou nemovitost jako zástavu. Uzavření smlouvy o půjčce není způsobilý prokázat ani písemně zachycený přehled splátek dluhu. Žalovaná sice neprokázala jiný právní důvod, jenž ji vedl k plnění splátek žalobkyni (tj. že jím nebyla smlouva o půjčce), nelze však vyloučit, že dluh splácela v domnění existence jejího zajišťovacího závazku podle zmíněné listiny. Žalobkyně po poučení podle §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v situaci, kdy odvolací soud nepovažoval za prokázanou existenci smlouvy o půjčce, navrhla vyslechnout svědky A. Š. a M. V. a provést důkaz výpisem z jejího bankovního účtu. Odvolací soud tyto důkazy neprovedl s odůvodněním, že podle samotné žalobkyně tito svědci nebyli přítomni jednání mezi účastníky a mohou potvrdit jen to, co jim řekla sama. Výpis z účtu může prokázat jen to, že žalobkyně vybrala peníze ze svého účtu.
V dovolání směřujícímu proti „všem výrokům“ žalobkyně (dále též „dovolatelka“) zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že neprokázala uzavření smlouvy o půjčce podle §657 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Prosazuje názor, že žalovaná podepsala listinu ze dne 1. 1. 2004 s úmyslem být zavázána solidárně s dlužníkem (D. Č.) na základě ústně uzavřené smlouvy o půjčce. Smyslem sousloví „ tento dluh jistí má matka (rozuměj žalovaná) svou nemovitostí “ nebylo zajistit půjčku zástavou, nýbrž umožnit domáhat se vrácení půjčky nejen po D. Č., ale i vůči žalované, mající majetek přesahující hodnotu sporné pohledávky. Nelze přitom odhlédnout od toho, že žalovaná v listině uvedenou dlužnou částku splácela podle dohodnutého splátkového kalendáře. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl jí navržené důkazy výslechem blíže určených svědků a výpisem z jejího bankovního účtu, které mohly nepřímo prokázat její tvrzení o uzavření smlouvy o půjčce. Jestliže odvolací soud „dospěl ke zcela opačným závěrům než soud prvního stupně a sám ve věci rozhodl a znemožnil tak účastníkům vyjádřit se k novému právnímu náhledu, navrhnout další důkazy“, zatížil tak řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S tímto odůvodněním navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“)], není důvodné.
Přestože dovolatelka avizuje uplatnění všech dovolacích důvodů, obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) konkrétní výhrady vůči tomu, jaký právní předpis soud aplikoval, nebo že jej nesprávně vyložil, její dovolání postrádá [srovnej §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Argumentuje-li nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle ní správného) skutkového závěru, že účastnice uzavřely smlouvu o půjčce, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, že žalovaná svůj závazek vrátit půjčku nesplnila a je ve věci pasivně legitimována.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Již v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
V daném případě bylo pro právní posouzení věci podstatné zjištění obsahu listiny označené jako „uznání dlužné částky“ ze dne 1. 1. 2004.
Uzavřel-li odvolací soud, že z textu této listiny vyplývá, že částku 140.000,- Kč si půjčil Daniel Čížek a nikoli žalovaná, je tento skutkový závěr správný [„ já níže podepsaný D. Č. (…) stvrzuji svým podpisem, že jsem si půjčil od paní H. W. (…) finanční částku ve výši 50tis v hotovosti bezúročně a 90tis v hotovosti (…) dlužnou částku se zavazuji splácet vždy maximálně do konce každého měsíce dle níže uvedeného splátkového kalendáře …“]. Gramatickým výkladem prohlášení nelze dospět k závěru o solidárním závazku žalované vrátit poskytnutou půjčku [„tento dluh jistí má matka pí. Z. Č. (…) svou nemovitostí v obci L., jejíž je jedinou majitelkou“].
Tvrzení žalobkyně, že spornou částku půjčila na základě ústně uzavřené smlouvy žalované, čemuž odpovídá v listině ze dne 1. 1. 2004 použitý výraz „jistí“, nebylo způsobilé zpochybnit správnost a logiku uvedených skutkových závěrů vztahujících se k otázce existence smlouvy o půjčce mezi účastnicemi.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Z těchto důvodů nemůže dovolací soud do takového hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.
Podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Námitkou, že soud neprovedl všechny dovolatelkou navržené důkazy, resp. že jí navrhované doplnění dokazování bylo odvolacím soudem shledáno nadbytečným, uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v rozporu s §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno.
Za tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je třeba považovat jen takový postup soudu, kdy nebyl proveden účastníkem navržený důkaz k prokázání skutečnosti, jež byla pro řešení daného sporu podstatná (srov. k tomu rozsudek odvolacího soudu z 30. ledna 2001, sp. zn. 33 Cdo 748/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Svazek 1, pod C 76).
V dané věci nelze odvolacímu soudu vytýkat, že okolnosti rozhodné pro posouzení existence půjčky nezjišťoval (viz listinné důkazy, výslechy účastníků a znalecký posudek). Okolnost, že odvolací soud neprovedl všechny důkazy, které žalobkyně v průběhu řízení navrhla, sama o sobě shora zmíněný dovolací důvod nenaplňuje. Jestliže k půjčce dochází na základě smlouvy, podle níž věřitel poskytne (předá) peníze dlužníku, který se zavazuje vrátit je po uplynutí dohodnuté doby (§657 obč. zák.), pak ve sporu o vrácení půjčené částky má žalobce břemeno tvrzení, že s žalovaným dlužníkem uzavřel smlouvu o půjčce, že mu poskytl finanční prostředky a že žalovaný dluh řádně a včas nezaplatil. Důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byla uzavřena smlouva o půjčce a že podle ní bylo dlužníku plněno, spočívá na věřiteli. Jsou-li tyto skutečnosti prokázány, pak věřitel unesl důkazní břemeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, uveřejněný pod C 946/13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR). Je potřebné zdůraznit, že účastník zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky (§120 o. s. ř.) nemá - v procesním slova smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud totiž ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a nejde-li o řízení uvedená v §120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může podle §120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud rozhodl, že důkazy výpověďmi svědků A. Š. a M. V., kteří nebyli jednání o půjčce ani předání peněz přítomni, jakož i výpisem bankovního účtu žalobkyně neprovede, neboť nejsou z hlediska své závažnosti a věrohodnosti způsobilé zjištěný skutkový stav zvrátit. Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že neprovedl-li odvolací soud žalobkyní navržené důkazy, neboť dospěl k závěru, že z hlediska jejich závažnosti (tj. jejich významu pro rozhodnutí věci a použitelnosti pro zjištění skutkového stavu) byly pro závěr o existenci smlouvy o půjčce a závazku žalované půjčenou částku vrátit zbytečné, nelze mu v tomto směru nic vytknout. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tak nebyl naplněn.
Podle §220 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném k 23. 4. 2008 (dále opět jen „o. s. ř.“) odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§219) nebo zrušení (§219a) a jestliže a) soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, b) po doplnění nebo zopakování dokazovaní je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout.
Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení, je zásada dvojinstančnosti tohoto řízení. K řízení v prvním stupni jsou zásadně příslušné okresní soudy (§9 odst. 1 o. s. ř.), popř. stanoví-li to zákon soudy krajské (§9 odst. 2, 3 o. s. ř.) a o odvoláních proti jejich rozhodnutím rozhodují krajské soudy (§10 odst. 1 o. s. ř.), popř. vrchní soudy (§10 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud pak přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (§212a o. s. ř.). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§219 o. s. ř.). Odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§219) nebo zrušení (§219a) a jestliže a) soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, b) po doplnění nebo zopakování dokazovaní je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout. (§220 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže a) tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo vyloučený soudce anebo soud nebyl správně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, popřípadě i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava, b) rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů, c) soud nepřibral za účastníka toho, kdo měl být účastníkem, d) soud nepokračoval v řízení s tím, kdo je procesním nástupcem účastníka, který po zahájení řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení (§219a odst. 1 věta prvá o. s. ř.). Odvolací soud rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, zruší také tehdy, jestliže ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§213 odst. 3 a 4); ustanovení §213 odst. 5 tím nesmí být dotčeno.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) založil své rozhodnutí na skutkových zjištěních učiněných zejména z listiny ze dne 1. 1. 2004 a nelze mu proto vytýkat, že porušil ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř., jestliže rozsudek soudu prvního stupně v důsledku odlišného výkladu §657 obč. zák. změnil a žalobu zamítl. Ani touto výhradou tak nebyl naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Žalobkyně sice v dovolání uvádí, že napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i výrok o nákladech řízení, avšak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku neuplatnila. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Protože se žalobkyni nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud její dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobkyni právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu