ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.415.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 415/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) PGE POLSKA GRUPA ENERGETYCZNA SPÓŁKA AKCYJNA (dříve POLSKIE SIECI ELEKTROENERGETYCZNE SPÓŁKA AKCYJNA) se sídlem ve Varšavě, Mysia 2, Polská republika, zapsaného v rejstříku podnikatelů u Sądu Rejonowego pro hlavní město Varšavu, XII. hospodářské oddělení Krajowego Rejestru Sądowego, pod číslem KRS 0000059307, REGON 006227638, a b) ELEKTRIM S.A. se sídlem ve Varšavě, Pańska 77/79, Polská republika, zapsaného v rejstříku podnikatelů u Sądu Rejonowego pro hlavní město Varšavu, XII. hospodářské oddělení Krajowego Rejestru Sądowego, pod číslem KRS 0000039329, REGON 000144058, zastoupených JUDr. Olgou Humlovou, CSc., LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská 4, proti žalovaným 1) ČEZ, a. s. se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, IČ: 45274649, a 2) ČEPS, a. s. se sídlem v Praze 10, Elektrárenská 774/2, IČ: 25702556, zastoupené JUDr. Martinem Nedelkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, náměstí Republiky 1079/1a, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu výrokem soudu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 341/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2007, č. j. 14 Co 295/2007-135, takto:
I.
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit každý druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 775,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Nedelky, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, náměstí Republiky 1079/1a.
III. Mezi žalobci a prvou žalovanou nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 16. října 2006 se žalobci domáhali nahrazení výroku č. 1 rozhodnutí předsedy Energetického regulačního úřadu ze dne 12. září 2006, č. j. 02889-6/2006-ERU, kterým bylo v důsledku jimi podaného rozkladu změněno rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 18. července 2006, č. j. P/12610/2005/2000, tak, že „společnost ČEPS, a. s. , je povinna nabízet na česko-rakouském přeshraničním profilu ČEPS/APG pro přenos elektřiny realizovaný od 1. ledna 2007 veškerou kapacitu s vyloučením spolehlivostních rezerv v souladu s nařízením č. 1228/2003/ES a Pravidly provozování přenosové soustavy (výrok č. 1); v ostatním návrh společnosti ČEZ, a. s. zamítl (výrok č. 2). Energetický regulační úřad vydal naříkané rozhodnutí v řízení podle §17 odst. 8 písm. b) zákona č. 458/2000 Sb., v němž rozhodoval spor mezi první žalovanou jako držitelkou licence na obchod s elektřinou a druhou žalovanou jako držitelkou licence na přenos elektřiny, mezi nimiž nedošlo k dohodě o přístupu k přenosové soustavě a o přidělení přeshraniční kapacity pro přenos elektřiny. Žalobu odůvodnili tím, že dne 24. 3. 1993 uzavřela první žalovaná s žalobci smlouvu o přenosu elektrické energie (dále jen „smlouva“), kterou se zavázala přenést pro ně elektrickou energii od česko-polské hranice na česko-rakouskou hranici o maximálním výkonu 400 MW a objemu 1.600 GWh ročně s výkonovým využitím 4.000 hodin ročně; smlouva byla uzavřena na dobu do 31. 8. 2010; v důsledku organizačních změn přešla práva a povinnosti první žalované ze smlouvy na druhou žalovanou. Protože se první žalovaná cítila poškozena způsobem přidělování přeshraničních přenosových kapacit v aukcích organizovaných v ČR, jelikož celková přenosová kapacita přeshraničního profilu ČEPS/APG představuje 450 MW, přičemž 400 MW je uvedenou smlouvou alokováno pro žalobce (pro roční, měsíční a denní aukce tak zbývá jen 50 MW volné přenosové kapacity) a ona se domáhala přidělení přenosové kapacity ve větším rozsahu, než jí druhá žalovaná – v důsledku smlouvy ze dne 24. 3. 1993 - mohla nabídnout, obrátila se návrhem ze dne 5. 12. 2005 na Energetický regulační úřad. S odůvodněním, že spornou smlouvou dlouhodobě přidělená podstatná část přenosové kapacity odporuje zejména čl. 81 a 82 Smlouvy o založení Evropského společenství a čl. 9 písm. e) a čl. 14 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/54/ES, a protože nedošlo k dohodě o regulovaném přístupu k přenosové soustavě podle §17 odst. 8 písm. d) zákona č. 513/2000 Sb., navrhla, aby bylo zahájeno správní řízení podle §18 zákona č. 71/1967 Sb. Podáním ze dne 22. 12. 2005 upřesnila, že požaduje vydání rozhodnutí, jímž Energetický regulační úřad určí, že „dlouhodobé kontrakty nemohou být důvodem ke krácení přenosové kapacity a případně učiní další potřebné úkony k zajištění rovného přístupu všech účastníků trhu k přeshraniční přenosové kapacitě a (…) podnikne nezbytná opatření směřující k ukončení platnosti uvedeného dlouhodobého kontraktu týkajícího se přenosu ze sítě ČEPS, a. s. do sítě APG“. Předmětná smlouva diskriminuje účastníky energetického trhu při získávání přeshraniční kapacity v aukcích pořádaných druhou žalovanou. Energetický regulační úřad rozhodnutím ze dne 18. 7. 2006, č. j. P/12610/2005/2000, rozhodl, že „dlouhodobé kontrakty na přenos elektrické energie nemohou být důvodem přednostního přidělení kapacity pro přeshraniční přenos elektřiny„ (výrok první), a že „společnost ČEPS, a. s. je povinna nabízet nejpozději od 1. 1. 2007 veškerou obchodovatelnou kapacitu na česko-rakouském přeshraničním profilu ČEPS/APG nediskriminačním způsobem používaným na ostatních profilech ČEPS v souladu s Nařízením č. 1228/2003/ES“ (výrok druhý). Na základě podaného rozkladu předseda Energetického regulačního úřadu rozhodnutím ze dne 12. 9. 2006, č. j. 02889-6/2006/ERU, změnil rozhodnutí ze dne 18. 7. 2006 tak, že uložil druhé žalované povinnost „nabízet na česko-rakouském přeshraničním profilu ČEPS/APG pro přenos elektřiny realizovaný od 1. ledna 2007 veškerou kapacitu s vyloučením spolehlivostních rezerv v souladu s Nařízením č. 1228/2003/ES a Pravidly provozování přenosové soustavy“ (1. výrok), a dále tak, že „v ostatním se návrh společnosti ČEZ, a. s. se zamítá“ (2. výrok). Vydaným rozhodnutím předsedy Energetického regulačního úřadu (dále jen „předseda ERÚ“) se žalobci cítí dotčeni na svých právech, neboť navozuje stav, kdy druhá žalovaná nemůže dodržet závazky ze smlouvy ze dne 24. 3. 1993 a zajistit žalobcům přenosovou kapacitu v rozsahu 400 MW. S vědomím toho, že právní rámec přidělování přenosové kapacity je dán nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) ze dne 26. 6. 2003, č. 1228/2003, o podmínkách přístupu do sítě pro přeshraniční obchod s elektřinou (dále jen „nařízení č. 1228/2003“), a ve vnitrostátní rovině zákonem č. 458/2000 Sb., energetickým zákonem, a „podzákonnými předpisy vydanými za účelem provedení energetického“, mají zato, že rozhodnutí předsedy ERÚ je věcně nesprávné. Provozovatel přenosové soustavy je povinen připojit k přenosové soustavě zařízení každého a poskytnout přenos každému, kdo o to požádá a splňuje podmínky stanovené prováděcím právním předpisem a obchodními podmínkami stanovenými Pravidly provozování přenosové soustavy, s výjimkou případů prokazatelného nedostatku kapacity zařízení pro přenos nebo při ohrožení spolehlivého provozu přenosové soustavy a zajišťovat všem účastníkům trhu s elektřinou neznevýhodňující podmínky pro přenos elektřiny přenosovou soustavou [§24 odst. 10 písm. a) a c) energetického zákona]; případy „přetížení“ přenosové sítě je povinen řešit pomocí nediskriminujících tržně orientovaných řešení. Je-li přeshraniční přenosová kapacita rezervována primárně každé osobě, která o ni požádá, potom až v případech, kdy existuje prokazatelný nedostatek přenosové přeshraniční kapacity (stav přetížení), lze přistoupit k řešení založenému na nediskriminujícím tržně orientovaném principu (aukcím). Byla-li již dříve (na základě smlouvy) přenosová kapacita přidělena konkrétní osobě (tzv. already allocated capacity), povinnost nabízet přenosovou kapacitu se může tak týkat jen té části, která dosud nebyla přidělena (tzv. available transmission capacity), a druhá žalovaná není povinna nabízet v rámci aukce tu část kapacity, jež byla přidělena smlouvou z roku 1993. Ze všech těchto důvodů neobstojí argument, že předmětná smlouva je diskriminační vůči zbývajícím účastníkům trhu s elektřinou. Žalobci proto navrhli, aby 1. výrok rozhodnutí předsedy ERÚ ze dne 12. 9. 2006, č. j. 02889-6/2006/ERU, byl nahrazen výrokem soudu, jímž bude zamítnut návrh první žalované, aby druhé žalované byla uložena povinnost ukončit přednostní přidělování kapacity přeshraničního přenosu elektřiny na základě smlouvy ze dne 24. 3. 1993.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. května 2007, č. j. 11 C 341/2006-104, ve znění opravného usnesení ze dne 29. května 2007, č. j. 11 C 341/2006-109, zamítl žalobu o nahrazení výroku č. 1 rozhodnutí předsedy Energetického regulačního úřadu ze dne 12. září 2006, č. j. 02889-6/2006-ERU, tak, že návrh společnosti ČEZ, a. s., aby společnosti ČEPS, a. s. byla uložena povinnost ukončit své protiprávní jednání spočívající v přednostním přidělování kapacity přeshraničního přenosu elektřiny na základě smlouvy z 24. 3. 1993, se zamítá; současně rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 24. 3. 1993 uzavřeli žalobci smlouvu s první žalovanou, jejíž právní nástupkyní ohledně práv a povinností z ní vyplývajících je druhá žalovaná, podle níž se zavázala přenášet pro ně elektrickou energii od česko-polské hranice na česko-rakouskou hranici o maximálním výkonu 400MW a objemu 1.600 GWh ročně, při využití 4.000 hodin ročně. Jelikož se první žalovaná - jako významný účastník trhu s elektřinou - cítila být poškozována jednáním druhé žalované, která v pořádaných aukcích nenabízela celou přenosovou přeshraniční kapacitu s odkazem na shora uvedený dlouhodobý kontrakt, podala dne 7. 12. 2005 u Energetického regulačního úřadu návrh (doplněný podáním ze dne 22. 12. 2005), aby bylo podle §17 odst. 8 písm. d) energetického zákona zahájeno správní řízení, jehož výsledkem bude rozhodnutí určující, že dlouhodobé kontrakty nemohou být důvodem ke krácení přenosové kapacity; současně se domáhala učinění dalších úkonů směřujících k zajištění rovného přístupu všech účastníků trhu s přeshraniční přenosovou kapacitou elektřiny a podniknutí nezbytných opatření k ukončení platnosti sporného dlouhodobého kontraktu na přenos elektrické energie ze sítě druhé žalované do sítě APG, neboť diskriminuje ostatní účastníky trhu při získání přenosové kapacity v aukcích druhé žalované. Energetický regulační úřad rozhodnutím ze dne 18. 7. 2006, č. j. P/12610/2005/2000, rozhodl, že „dlouhodobé kontrakty na přenos elektrické energie nemohou být důvodem přednostního přidělení kapacity pro přeshraniční přenos elektřiny„ (výrok první), a že „společnost ČEPS, a. s., je povinna nabízet nejpozději od 1. 1. 2007 veškerou obchodovatelnou kapacitu na česko-rakouském přeshraničním profilu ČEPS/APG nediskriminačním způsobem používaným na ostatních profilech ČEPS v souladu s Nařízením č. 1228/2003/ES“ (výrok druhý). V důsledku podaného rozkladu předseda Energetického regulačního úřadu rozhodnutím ze dne 12. 9. 2006, č. j. 02889-6/2006/ERU, změnil rozhodnutí ze dne 18. 7. 2006 tak, že uložil druhé žalované povinnost „nabízet na česko-rakouském přeshraničním profilu ČEPS/APG pro přenos elektřiny realizovaný od 1. ledna 2007 veškerou kapacitu s vyloučením spolehlivostních rezerv v souladu s Nařízením č. 1228/2003/ES a Pravidly provozování přenosové soustavy“ (1. výrok), a dále tak, že „v ostatním se návrh společnosti ČEZ, a. s. zamítá“ (2. výrok). Soud prvního stupně na základě žaloby podané podle §244 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) projednal věc jen v rozsahu napadeného prvního výroku rozhodnutí předsedy ERÚ ze dne 12. 9. 2006, vázán návrhem žalobců. Dovodil legitimaci žalobců k podání žaloby podle §246 odst. 1 o. s. ř., jelikož tvrdí, že rozhodnutím byli dotčeni na svých právech vyplývajících ze smlouvy ze dne 24. 3. 1993; v jeho důsledku nemůže druhá žalovaná splnit své smluvní závazky vůči žalobcům. Vyšel ze závěru, že mezi první a druhou žalovanou byl ve smyslu §17 odst. 8 písm. b) zákona č. 458/2000 Sb. spor o přidělení přeshraniční přenosové kapacity pro přenos elektřiny, neboť druhá žalovaná v aukcích nabízela jen část přenosové kapacity, přičemž podstatná část byla alokována pro žalobce na základě smlouvy z roku 1993. S odkazem na §250e odst. 2 o. s. ř. založil soud prvního stupně své skutkové závěry na zjištění, na kterých bylo založeno rozhodnutí předsedy ERÚ ze dne 12. 9. 2006, neboť v tomto směru mezi účastníky řízení nebylo sporu. Je nepochybné, že druhá žalovaná dlouhodobě diskriminuje účastníky energetického trhu (včetně první žalované) tím, že v jí pořádaných aukcích nenabízí veškerou přeshraniční přenosovou kapacitu, ale pouze její část, přesahující rozsah vyplývající ze smlouvy ze dne 24. 3. 1993. Zákaz diskriminace přitom vyplývá z nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) ze dne 26. 6. 2003, č. 1228/2003, o podmínkách přístupu do sítě pro přeshraniční obchod s elektřinou (bod 15. Preambule, čl. 1, čl. 6 odst.1 a čl. 14, přílohu nařízení označenou „Obecné zásady pro správu a přidělování dostupné přenosové kapacity pro propojení mezi vnitrostátními systémy“, část - Obecné záležitosti bod 2., část - Obecné zásady pro explicitní aukce body 1 a 2), ze směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. června 2003, č. 2003/54/ES, o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o zrušení směrnice 96/92/ES [čl. 3 odst. 1, čl. 9 písm. e), čl. 20 odst. 2], ze zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů [§1, §24 odst. 10 písm. a) a c) a §24 odst. 2 písm. d)], a z vyhlášky č. 541/2005 Sb., o Pravidlech trhu s elektřinou, zásadách tvorby cen za činnosti operátora trhu s elektřinou a provedení některých dalších ustanovení energetického zákona (§6 odst. 2). Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce, že ustanovení §6 odst. 2 citované vyhlášky odporuje zákonu, pro tvrzené vybočení Energetického regulačního úřadu z mezí zákonného zmocnění. Jestliže podle §98 odst. 7 zákona č. 458/2000 Sb. byl zmocněn k vydání vyhlášky k provedení §17 odst. 7 téhož zákona, byla vyhláška č. 541/2005 Sb. vydána na základě zákona a v jeho mezích. Oproti žalobcům má soud prvního stupně zato, že na danou věc dopadají závěry rozsudku Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 7. června 2005, věc C-17/03, Vereniging voor Energie, Milieu en Water a další, v. Directeur van de Dienst uitvoering en toezicht energie , vydaného k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané rozhodnutím College van Beroep voor het bedrijfsleven. Tento rozsudek totiž dopadá na všechny případy, v nichž v rozporu s právem Evropských společenství (ES) je přidělována jednomu subjektu přednostně kapacita přeshraničního přenosu elektřiny, mimo případy, kdy je na takovou situaci pamatováno v přechodných ustanoveních práva ES. Určující je totiž, že se účinky opatření, na jejichž základě dochází k přednostnímu přidělování přeshraniční přenosové kapacity (není rozhodné zda se tak děje na základě vnitrostátní právní úpravy nebo soukromoprávní smlouvy), projevují za účinnosti nediskriminační legislativy. Provozovatel může odmítnout přístup k síti pouze tehdy, jestliže postrádá nezbytnou kapacitu, přičemž přednostní přístup z důvodu existujících závazků přijatých před přijetím této legislativy není odůvodněný a je nutno jej považovat za diskriminační. Rozsudek ve věci C-17/03 vychází z toho, že dotčený subjekt nemůže důvěřovat v neexistenci jakýchkoli legislativních změn; zpochybnit lze jen způsob jejich provedení. Budoucí legislativní změny nejsou v rozporu se zásadou právní jistoty, je jí ovšem vlastní požadavek, aby zákonodárce přihlédl ke zvláštní situaci hospodářských subjektů a případně stanovil „přizpůsobení“ při použití nových právních pravidel. Princip ochrany legitimního očekávání patří mezi základní zásady Evropských společenství. Pokud ovšem opatrný a obezřetný hospodářský subjekt může předvídat přijetí konkrétního opatření, které se může nepříznivě dotknout jeho zájmů, je vyloučeno, aby se této zásady mohl úspěšně dovolat. Nediskriminační legislativa nemá zásadně retroaktivní účinek; nedotýká se vzniku práv a povinností, jakož i nároků vzniklých před jejím přijetím (účinností). Shora uvedeným zásadám neodporuje, jestliže dopadá na právní vztahy založené dříve uzavřenými smlouvami, neboť tzv. nepravá retroaktivita je zásadně přípustná. Porušení smluvních povinností druhou žalovanou je tak bez významu v situaci, kdy předmětem řízení před Energetickým regulačním úřadem byl její diskriminační přístup vůči první žalované (potažmo všem ostatním účastníkům trhu s přenosem elektřiny) omlouvaný existencí smlouvy ze dne 24. 3. 1993. Soud prvního stupně současně vyslovil jako obiter dictum názor, že aktuální právní úprava přístupu k přeshraniční přenosové kapacitě elektřiny může bránit ve splnění smluvního závazku, což má za následek jeho zánik pro následnou nemožnost plnění. Z těchto důvodů je rozhodnutí předsedy Energetického regulačního úřadu ze dne 12. 9. 2006, č. j. 02889-6/2006/ERU, správné. Žalobu proto zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. září 2007, č. j. 14 Co 295/2007-135, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Neztotožnil se s výhradou žalobců vůči neurčitosti návrhu na zahájení správního řízení s odkazem na §96 odst. 1 zákona č. 458/2000 Sb., §179 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. a §19 odst. 2 a 3, jakož i §32 zákona č. 71/1967 Sb. a nález Ústavního soudu ze dne 26. října 2004, sp. zn. IV. ÚS 575/03 a při nezpochybněném skutkovém základu věci považoval za nepochybné, že první žalovaná se ve správním řízení domáhala ukončení diskriminačního jednání druhé žalované a toho, aby v aukcích nabízela celou přenosovou přeshraniční kapacitu včetně té, která byla rezervována smlouvou ze dne 24. 3. 1993 žalobcům. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalovanými existoval spor o přístup k síti (nebyla dosažena dohoda o přístupu kvůli smlouvě ze dne 24. 3. 1993) a že Energetický regulační úřad nepřekročil rozsah zákonného zmocnění, jenž se odrazil v podzákonné úpravě obsažené v §6 odst. 2 vyhlášky č. 541/2005 Sb., která neodporuje nařízení č. 1228/2003. Za adekvátní považoval i aplikaci rozsudku Soudního dvora (velkého senátu) ve věci C-17/03, neboť ten dopadá na spory o přednostní přidělování kapacity přeshraniční energetické soustavy na základě smluv uzavřených před liberalizací energetického trhu EU. Na újmu jeho judikatorního významu není skutečnost, že byl přijat v právním rámci směrnice č. 96/92/ES, jež byla nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. 6. 2003, č. 2003/54/ES, o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o zrušení směrnice 96/92/ES; původní směrnice byla nahrazena totožnými právními instituty. Cituje bod 71 uvedeného rozsudku, odvolací soud vyjádřil souhlas i se závěry o obecné přípustnosti nepřímé retroaktivity směrnic. Na závěr dodal, že předmětem správního řízení nebyla (a ani nemohla být) otázka platnosti, popř. zániku, smlouvy ze dne 24. 3. 1993, neboť řešení této otázky překračuje meze správního řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost vyvozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Napadenému rozhodnutí připisují po právní stránce zásadní význam, neboť spočívá na chybném výkladu přímo aplikovatelného práva Evropských společenství, a řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítají, že první žalovaná podáním ze dne 7. 12. 2005 doplněným podáním ze dne 22. 12. 2005 vymezila předmět řízení před Energetickým regulačním úřadem tak, aby tento úřad „ zahájil v dané věci řízení dle §18 zákona č. 71/1967 Sb. a v rámci své kompetence vyplývající ze zákona č 458/2000 Sb. vydal rozhodnutí, ve kterém určí, že dlouhodobé kontrakty nemohou být důvodem ke krácení přenosové kapacity , (…) učinil další potřebné kroky k zajištění rovného přístupu všech účastníků trhu k přenosové soustavě, (…) podniknul nezbytná opatření směřující k ukončení platnosti dlouhodobého kontraktu týkajícího se přenosu ze sítě ČEPS, a. s. do sítě APG“. Jestliže výrokem rozhodnutí předsedy Energetického regulačního úřadu ze dne 12. září 2006, č. j. 02889-6/ERU, bylo rozhodnuto tak, že „s polečnost ČEPS, a. s. je povinna nabízet na česko-rakouském přeshraničním profilu ČEPS/APG pro přenos elektřiny realizovaný od 1. ledna 2007 veškerou kapacitu s vyloučením spolehlivostních rezerv v souladu s nařízením č. 1228/2003/ES a Pravidly provozování přenosové soustavy“ , neodpovídá tento výrok návrhu první žalované. Mají zato, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s neurčitostí předmětu řízení před Energetickým regulačním úřadem, neboť návrh první žalované nespecifikuje, jaké další kroky či opatření má Energetický regulační úřad ve věci podniknout. Prosazují názor, že i ve správním řízení platí, že správní orgán rozhodující „spor“, nemůže překročit návrhy účastníků a „přisoudit“ něco jiného nebo více, než čeho se účastníci domáhají. S vědomím, že v řízení podle části páté občanského soudního řádu soudy nepřezkoumávají „zákonnost“ rozhodnutí správního orgánu, poukazují na to, že soudy obou stupňů odlišně identifikovaly předmět řízení před správním orgánem. Mají zato, že Energetický regulační úřad vydáním vyhlášky č. 541/2005 Sb. překročil meze zmocnění vyplývajícího ze zákona č. 458/2000 Sb. Znění §6 odst. 2 citované vyhlášky nepřípustně omezuje přidělování přeshraniční přenosové kapacity jen na pořádané aukce, ačkoliv tento způsob přidělování zákon č. 458/2000 Sb. jako jediný neznevýhodňující výslovně nezakotvuje. Nejsou srozuměni se závěrem, že nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) může zmocnit národní orgán k vydání vyhlášky; takový postup považují za rozporný s ústavním pořádkem České republiky. Přesto namítají, že znění §6 odst. 2 citované vyhlášky odporuje čl. 1.2 přílohy nařízení č. 1228/2003, který stanoví, že v případě, že nedochází k přetížení, není přístup k propojení ničím omezen. Jestliže se v souvislosti s aukčními systémy nabídky hovoří o celé dostupné kapacitě, je určena nejen technickou kapacitou profilu, ale i skutečností, že část kapacity již byla přidělena, neboť obdobně se např. do měsíčních aukcí již nenabízí kapacita přidělená v roční aukci. Zásadní výhrady žalobci vznášejí vůči aplikaci závěrů přijatých v rozsudku Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 7. června 2005, pod C-17/03, z důvodů odlišných skutkových okolností. ESD přijal závěr, že je nepřípustné přednostní přidělení kapacity z důvodu, že je nezbytná proto, aby společnost, které je tato kapacita přidělena, splnila své závazky (dodat energii), které ji vznikly před účinností nediskriminační energetické legislativy. Tento rozsudek se nevyjádřil k otázce, zda práva k přenosovým kapacitám nabytá v minulosti, účinností nové legislativy zanikají či nikoli. Soudy pominuly jejich námitku, že práva k přenosové kapacitě nabyli smlouvou ze dne 24. 3. 1993. Oběma soudům vytýkají, že jejich rozsudky neobsahují zdůvodnění závěru o preferenčním (diskriminačním) přidělování kapacity a že se nezabývaly tím, že mezi žalovanými vůbec neexistoval spor, neboť ze skutkových zjištění vyplývá jen to, že první žalovaná nebyla úspěšná v aukci dostupné přeshraniční kapacity, a nikoli že by požadovala po druhé žalované, aby v aukci nabízela i smlouvou rezervovanou kapacitu. Jelikož dovolatelé mají zato, že pro rozhodnutí věci je nosnou otázka výkladu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1228/03, navrhli položit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, zda je diskriminačním přidělení přenosové kapacity podle smlouvy uzavřené před jeho účinností a zda dodržování takových smluv je nepřípustné. Tyto otázky na rozdíl od přípustnosti přednostního (nového) přidělování kapacity za účelem splnění historického závazku na dodání energie (viz věc C-17/03) nebyly dosud ESD řešeny. S tímto odůvodněním navrhli rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Prvá žalovaná navrhla dovolání odmítnout.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání z pohledu námitky, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s neurčitostí předmětu řízení před Energetickým regulačním úřadem. Tato výhrada není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť je jí vymezen dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelé úmyslně přehlížejí - ačkoli s ohledem na obsah dovolání jsou si této skutečnosti vědomi, že v řízení podle §244 a násl. o. s. ř. nejde o způsob přezkumu správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech nebo povinnostech rozhodnutím správního orgánu (jeho práva nebo povinnosti byla takovým rozhodnutím založena, změněna, určena nebo zamítnuta), požaduje nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a nové rozhodnutí ve věci , dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou – v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení – soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Z toho vyplývá, že existence tvrzených vad řízení před správním orgánem nemůže vést k závěru, že řízení o žalobě podle části páté o. s. ř. je zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; ostatně k těmto vadám, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud zásadně pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004), nejsou-li bezprostředním důsledkem řešení právních otázek procesní povahy, na nichž by napadené rozhodnutí spočívalo. Tak tomu v posuzované věci není; nelze ani přehlédnout, že posouzení nastolené otázky by postrádalo i potřebný judikatorní přesah.
Námitkou, že závěr soudů obou stupňů o preferenčním (diskriminačním) přidělování kapacity není odůvodněn, vystihli žalobci rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Ani tato výhrada – s ohledem na závěry učiněné v předchozím odstavci – není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z pohledu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §237 odst. 3 o. s. ř. je bezvýznamná námitka, že se soudy nezabývaly tím, zda mezi žalovanými před zahájením správního řízení vůbec neexistoval spor o přidělení přeshraniční kapacity pro přenos elektřiny. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad nepřísluší Nejvyššímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Jestliže podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jen tehdy, kdy právní otázka, kterou dovolatelé považují za významnou, byla pro rozhodnutí určující, potom otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23). Takovou otázkou nemůže být řešení (ne)platnosti či zániku smlouvy z 24. 3. 1993 v důsledku přijetí nediskriminační legislativy Evropské unie, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení není založeno.
Zásadně právně významným napadené rozhodnutí nečiní ani námitka dovolatelů, podle které je „závaznost nařízení“ Evropské unie v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Nesprávnost této námitky je natolik zřejmá (srov. článek 10a Ústavy České republiky), že není důvod k jejímu prověření připustit dovolání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29 ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005 ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007 či ze dne 9. prosince 2009, 29 Cdo 5295/2008).
Podle nařízení č. 1228/2003 (použitelného od 1. července 2004) bodu 15. jeho preambule je důležité zabránit narušení hospodářské soutěže v důsledku různých bezpečnostních, provozních a plánovacích norem používaných provozovateli přenosových soustav v členských státech. Dostupné přenosové kapacity a bezpečnostní, plánovací a provozní normy, které mají vliv na dostupné přenosové kapacity, by navíc měly být pro účastníky trhu zpřístupňovány průhledným způsobem. Cílem uvedeného nařízení je stanovit spravedlivá pravidla pro přeshraniční obchod s elektřinou, a tím zlepšit hospodářskou soutěž na vnitřním trhu s elektřinou, s přihlédnutím ke zvláštnostem celostátních a regionálních trhů (čl. 1). Toto zahrnuje vytvoření komplexního mechanismu (…) pro přidělování dostupných kapacit nebo propojení mezi vnitrostátními přenosovými soustavami. Stav „přetížení“ je podle čl. 2 odst. 2 písm. c) uvedeného nařízení definován jako „situace, v níž propojení spojující vnitrostátní přenosové sítě nemůže pojmout všechny fyzické toky vyplývající z mezinárodního obchodu požadovaného účastníky trhu z důvodu nedostatku kapacity propojovacích vedení nebo zúčastněných vnitrostátních přenosových soustav“. Na přetížení sítě se reaguje pomocí nediskriminujících tržně orientovaných řešení, které[á] poskytnou účinné hospodářské signály daným účastníkům trhu a provozovatelům přenosových soustav. Problémy přetížení sítě jsou přednostně řešeny metodami nezaloženými na transakcích , tj. metodami, které nezahrnují výběr mezi smlouvami jednotlivých účastníků trhu (čl. 6 odst. 1 téhož nařízení). Příloha tohoto nařízení, nazvaná „Obecné zásady pro správu a přidělování dostupné přenosové kapacity pro propojení mezi vnitrostátními systémy“, pod nadpisem „Obecné záležitosti“ uvádí:
1. Metoda(y) řízení přetížení používaná(é) členskými státy musí řešit krátkodobé přetížení tržním, hospodářsky účinným způsobem, při současném poskytování signálů nebo podnětů pro účinné investování do sítí a výroby na vhodných místech.
2. Provozovatelé přenosových soustav, případně členské státy, zabezpečí nediskriminační a průhledné normy, v nichž se uvede, jaké metody řízení přetížení se použijí za jakých podmínek. Tyto normy, spolu s bezpečnostními normami, musí být vydány ve veřejně přístupných dokumentech.
3. Rozdílné zacházení s různými typy přeshraničních transakcí, ať již jde o fyzické dvoustranné smlouvy, nebo o nabídky na prodej nebo nákup na zahraničních organizovaných trzích, se při navrhování pravidel zvláštních metod řízení přetížení omezí na minimum. Metoda přidělování nedostatkové přenosové kapacity musí být průhledná. Pokud existují rozdíly v zacházení s transakcemi, je třeba prokazovat, že nejde o narušování nebo bránění rozvoji hospodářské soutěže.
Podle téže přílohy, nadepsané „Obecné zásady pro explicitní aukce“, platí, že:
1. Aukční systémy musí být navrženy tak, aby se trhu nabídla celá dostupná kapacita. Tohoto může být dosaženo organizováním složené aukce, ve které jsou vydražovány kapacity s různým trváním a s různými vlastnostmi (např. ve vztahu k očekávané spolehlivosti dostupné kapacity).
2. Celková kapacita propojení se nabídne v řadě aukcí, které se mohou konat např. na ročním, měsíčním, týdenním, denním nebo vnitrodenním základě podle potřeb daných trhů. Každá z těchto aukcí přidělí stanovenou část dostupné přenosové kapacity plus zbývající kapacitu, která nebyla přidělena v předcházejících aukcích.
3. Postupy pro explicitní aukce budou připravovány v úzké spolupráci mezi vnitrostátními regulačními orgány a dotyčnými provozovateli přenosové soustavy a navrhovány tak, aby umožnily zájemcům zúčastnit se též denních obchodů všech organizovaných trhů (tj. energetické burzy) v zúčastněných zemích.
S ohledem na shora citovaná ustanovení nařízení č. 1228/2003, která kladou důraz na zákaz diskriminace při přeshraničním obchodu s elektřinou, při přidělování dostupných kapacit nebo propojení mezi vnitrostátními přenosovými soustavami, a na pozadí rozsudku Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 7. června 2005, ve věci C-17/03, je použití komunitárního zákazu diskriminace na přednostní rezervaci kapacit do té míry zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost [viz rozhodnutí Soudního dvora v případu 283/81 CILFIT (1982), ECR 3415]. Nejvyšší soud tak neshledal důvodu pokládat jakoukoli předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. jsou žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, povinni nahradit druhé žalované náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §11, §10 odst. 3, §14 odst. 2, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve výši 1.250,- Kč, paušální částka náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč. Dovolací soud uložil žalobcům povinnost nahradit druhé žalované náklady dovolacího řízení ve výši uvedené ve výroku tohoto usnesení; platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu