ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.4290.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 4290/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce MUDr. J. K., zastoupeného JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2, proti žalovanému M. V. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 1, o zaplacení částky 3,281.875,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 107/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007, č. j. 54 Co 257/2006-143, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 62.124,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Petra Pečeného, advokáta se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým ve věci vydaným rozsudkem ze dne 24. dubna 2006, č. j. 40 C 107/2004-108, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 3,281.875,- Kč s 1,5 % úrokem měsíčně od 2. 2. 2003 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (jeho předchozí - žalobu rovněž zcela zamítající - rozsudek ze dne 8. listopadu 2004, č. j. 40 C 107/2004-31, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2005, č. j. 54 Co 43/2005-54, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení). Soud prvního stupně dovodil, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně smlouvy o půjčce, když nebyl schopen předložit její originál, a místo něho předložil jen notářsky ověřenou fotokopii.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. dubna 2007, č. j. 54 Co 257/2006-143, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 3,281.875,- Kč s 6 % úrokem z prodlení od 2. 2. 2003 do zaplacení, s tím, že nad rámec přiznaného úroku z prodlení zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po zopakování důkazů výslechem účastníků řízení, fotokopií smlouvy o půjčce, a po doplnění dokazování výslechem svědků Z. Š. a G. G. vzal za prokázané, že žalobce vložil na blíže specifikovaný bankovní účet žalovaného (nepoužívaný k podnikatelským účelům) dne 11. 1. 2002 částku 2,000.000,- Kč a dne 23. 1. 2002 částku 1,000.000,- Kč, přičemž důvodem byla smlouva o půjčce, kterou účastníci uzavřeli. Peníze pocházely od svědka Z. Š., který je půjčil žalobci za účelem poskytnutí půjčky žalovanému. Nechtěl je totiž půjčit přímo žalovanému, kterého neznal. Svědek zároveň poskytl žalobci formulář s textem smlouvy o půjčce. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem, že notářsky ověřená fotokopie není způsobilým důkazem na rozdíl od originálu smlouvy. Na základě §125 a §134 o. s. ř., v situaci, kdy žalovaný nepopřel pravost této soukromé listiny, nýbrž jen její správnost, uzavřel, že ani originál smlouvy (při popírání správnosti jejího obsahu) by k prokázání tvrzení o uzavření smlouvy nestačil. Vycházeje z výpovědí žalobce, svědka Šoustala, fotokopie smlouvy o půjčce a z prokazatelného vkladu peněz na účet žalovaného odvolací soud uzavřel, že tyto důkazy tvoří logický a souvislý celek a vedou jednoznačně k závěru o existenci smlouvy o půjčce. Jestliže byl prokázán vklad žalobce na nepodnikatelský účet žalovaného bylo na žalovaném, aby prokázal, že šlo o jeho finanční prostředky a nikoliv žalobce. Odvolací soud odůvodnil, proč neučinil žádná zjištění z výpovědi svědkyně G. G. a proč nepovažuje za hodnověrnou výpověď žalovaného. Na tomto skutkovém základě dovodil, že žalovaný v dohodnuté době půjčku nevrátil a je v prodlení. Důkazy navržené žalovaným neprovedl z části proto, že byly uplatněny po lhůtě, kterou ke koncentraci řízení určil soud prvního stupně usnesením ze dne 3. dubna 2006, č. j. 40 C 107/2004-97 (tudíž k nim nelze podle §118c odst. 1 o. s. ř. přihlížet), a z části proto, že – ač byly navrženy včas - je nepovažoval za významné. Směřovaly totiž k prokázání jeho tvrzení, že měl dostatek peněz a nepotřeboval si od nikoho půjčovat, popř. ke skutečnostem blíže neoznačeným či pro věc nerozhodným.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaný (dále též „dovolatel“) opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění platném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“, odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl jím navržené důkazy rozborem účtu č. 491 za sledované období, výkazem zisku a ztrát firmy Alae Lupuli k 31. 12. 2000, přiznáním daně z příjmu za rok 2000 a 2001, výpisem z účtu č. 311000, dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu v Modřanech, výpisem z účtu č. 37905, výpisy z dalších účtů, potvrzením o úhradě ceny za byt, výslechem daňového poradce Ing. J., účetnictvím žalovaného z let 2000 a 2001, smlouvou mezi žalobcem a firmou MOIRA, potvrzením banky o osobě s podpisovým právem k podnikatelskému účtu žalovaného a účtům firmy MOIRA k prokázání tvrzení, že měl dostatek peněz a nemusel si půjčovat. Současně namítá, že odvolací soud zopakoval dokazování, ačkoliv nebyly splněny podmínky podle §118c odst. 2 o. s. ř. Zásadní výhrady vznáší vůči hodnocení výpovědí svědkyň K. B. a G. G., jakož i zjištění učiněných z výpovědi svědka Z. Š., ze které odvolací soud „mylně“ zjistil, že si žalobce od něj půjčil 3,000.000,- Kč; opakovaný výslech tohoto svědka přitom nebyl jako nový důkaz vůbec uplatněn. Dovolatel nezpochybňuje, že žalobce vložil na jeho účet v lednu 2002 spornou částku. Žalobci se ovšem nepodařilo prokázat, že právním důvodem plnění byla smlouva o půjčce. Založil-li odvolací soud své rozhodnutí na zjištěních, která učinil z kopie smlouvy o půjčce ze dne 23. 1. 2002, vyšel z důkazu, jenž nebyl způsobilý (na rozdíl od originálu) prokázat uzavření smlouvy o půjčce; žalobce tedy neunesl důkazní břemeno o této skutečnosti a soud prvního stupně žalobu správně zamítl. Závěrem dovolání se žalovaný pozastavuje nad tím, že v průběhu odvolacího řízení došlo ke změně v obsazení senátu, přičemž tato změna mohla mít vliv na hodnocení provedených důkazů. S tímto odůvodněním žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Přestože dovolatel mimo dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) konkrétní výhrady vůči tomu, jaký právní předpis soud aplikoval, nebo že jej nesprávně vyložil, popřípadě že ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, jeho dovolání postrádá.
Podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Námitkou, že soudem nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy, resp. že jím navrhované doplnění dokazování bylo odvolacím soudem shledáno nadbytečným a že provedené důkazy byly nesprávně hodnoceny, uplatnil dovolatel dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v rozporu s §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno.
Za tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je třeba považovat jen takový postup soudu, kdy nebyl proveden účastníkem navržený důkaz k prokázání skutečnosti, jež byla pro řešení daného sporu podstatná (srov. k tomu rozsudek odvolacího soudu z 30. ledna 2001, sp. zn. 33 Cdo 748/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Svazek 1, pod C 76).
V dané věci nelze odvolacímu soudu vytýkat, že okolnosti rozhodné pro posouzení existence půjčky nezjišťoval (viz listinný důkaz, výslechy účastníků a svědků), případně že skutkové zjištění v tomto směru neučinil (odvolací soud vzal za prokázané, že žalobce žalovanému částku 3,000.000,- Kč složil na jeho bankovní účet z titulu uzavřené smlouvy o půjčce). Okolnost, že odvolací soud neprovedl všechny důkazy, které žalovaný v průběhu řízení navrhl, sama o sobě shora zmíněný dovolací důvod nenaplňuje. Jestliže k půjčce dochází na základě smlouvy, podle níž věřitel poskytne (předá) peníze dlužníku, který se zavazuje vrátit je po uplynutí dohodnuté doby (§657 obč. zák.), pak ve sporu o vrácení půjčené částky má žalobce břemeno tvrzení, že s žalovaným dlužníkem uzavřel smlouvu o půjčce, že mu poskytl finanční prostředky a že žalovaný dluh řádně a včas nezaplatil. Důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byla uzavřena smlouva o půjčce a že podle ní bylo dlužníku plněno, spočívá na věřiteli. Jsou-li tyto skutečnosti prokázány, pak věřitel unesl důkazní břemeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, uveřejněný pod C 946/13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR). Je potřebné zdůraznit, že účastník zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky (§120 o. s. ř.) nemá - v procesním slova smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud totiž ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a nejde-li o řízení uvedená v §120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může podle §120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud rozhodl, že důkazy rozborem účtu č. 491 za sledované období, výkazem zisku a ztrát firmy Alae Lupuli k 31. 12. 2000, přiznáním daně z příjmu za rok 2000 a 2001, výpisem z účtu č. 311000, dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu v Modřanech, výpisem z účtu č. 37905, výpisy z dalších účtů, potvrzením o úhradě ceny za byt, výslechem daňového poradce Ing. J., účetnictvím žalovaného z let 2000 a 2001, smlouvou mezi žalobcem a firmou MOIRA, potvrzením banky o osobě s podpisovým právem k podnikatelskému účtu žalovaného a účtům firmy MOIRA neprovede, za situace, kdy okolnosti rozhodné pro posouzení věci již měl za prokázané a navržené důkazy nebyly z hlediska své závažnosti a věrohodnosti způsobilé zjištěný skutkový stav zvrátit. Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že neprovedl-li odvolací soud žalovaným navržené důkazy k prokázání, že jeho ekonomická situace nevyžadovala půjčku od třetí osoby, učinil tak za situace, kdy tyto důkazy byly pro závěr o existenci smlouvy o půjčce a závazku žalovaného půjčenou částku vrátit nadbytečné. Žalovaným namítané nesprávné hodnocení důkazů pak mezi vady řízení nepatří. Pochybení v tomto směru se může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění, a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř.
K námitce dovolatele o provedení důkazu fotokopií listiny je třeba uvést, že občanský soudní řád v žádném svém ustanovení neukládá soudu povinnost provádět důkaz pouze originály listin. Ustanovení §129 o. s. ř., jež upravuje způsob provádění důkazu listinou a §123 o. s. ř., na něž dovolatel rovněž odkazoval, které dává účastníkům právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny, v uvedeném směru soudu žádné omezení neukládá. Důkaz provedený fotokopií listiny hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v §132 a násl. o. s. ř. Nejvyšší soud již ve svém dřívějším rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod číslem 64) konstatoval, že podle ustanovení §125 o. s. ř. mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Dále v něm uvedl, že i když jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek zásadně vhodnější než jejich neověřené fotokopie, a že by se soud, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit s fotokopií listiny, nelze takový postup prohlásit za postup odporující zákonu; v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. V řízení měl žalobce, dovozující z kopie listiny (smlouvy) ze dne 23. 1. 2002 pro sebe příznivé právní důsledky (právo na vrácení půjčky), důkazní povinnost a břemeno důkazní prokázat správnost obsahu této soukromé listiny, kterou předložil k důkazu, zejména povinnost žalovaného vrátit částku 3,000.000,- Kč. Jestliže k prokázání tvrzení o uvedené povinnosti žalovaného předložil fotokopii smlouvy ze dne 23. 1. 2002, jejíž správnost žalovaný popřel, pak došlo k přenosu důkazního břemene na žalobce. Bylo na něm, aby jinými důkazními prostředky (§125 o. s. ř.) prokázal pravdivost svého tvrzení. Těmito důkazy byly výpovědi žalobce a svědka Zdeňka Šoustala. Jejich hodnocení soudem vyznělo v závěr, že dokazování potvrdilo pravdivost skutkových tvrzení žalobce, že účastníci řízení uzavřeli smlouvu o půjčce částky 3,000.000,- Kč, kterou měl žalovaný vrátit nejpozději do 1. 2. 2003.
Výhradou vůči postupu odvolacího soudu, který zopakoval důkazy provedené před soudem prvního stupně, a na tomto základě dospěl k odlišnému závěru o skutkovém stavu věci a právnímu posouzení věci, vylíčil dovolatel opět dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Podle §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.
Podle §213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Má-li odvolací soud zato, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. Jinými slovy řečeno, z §213 odst. 2 o. s. ř. odvolacímu soudu vyplývá povinnost zajistit si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem prvního stupně. To znamená, že odvolací soud je povinen ohledně skutečnosti, o níž má pochybnosti, zopakovat dokazování jako celek (srovnej obdobně Bureš, Drápal, Krčmář a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 1133 s.). V případě, že by odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval, a přesto by se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlil, zatížil by odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a byl by tím dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud postupoval správně, jestliže zopakoval důkazy provedené před soudem prvního stupně, pokud z nich hodlal učinit odlišné skutkové závěry; přes provedenou koncentraci řízení totiž nešlo o nepřípustné (nové) důkazy podle §118c odst. 2 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nebylo vydáno v řízení, které bylo postiženo jinou vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 a odst. 2 písm a) o. s. ř. správné.
Dovolací soud se blíže nezabýval poznámkou dovolatele, jíž si kladl otázku „z jakého důvodu došlo v průběhu odvolacího řízení ke změně obsazení senátu a zda se tato skutečnost mohla projevit na hodnocení důkazů odvolacím soudem a jeho rozhodnutí“; obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) totiž nejde o konkrétní výhradu založenou na §229 odst. 1 písm. e) ani f) o. s. ř., tj. že ve věci rozhodoval vyloučený (blíže označený) soudce nebo že soud byl nesprávně (v rozporu s rozvrhem práce) obsazen. Jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, popř. vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebyly namítány a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.
Výhradou, že odvolací soud vyšel z nesprávného skutkového závěru, že žalobce peníze, které mu půjčil, získal formou půjčky od svědka Z. Š., uplatňuje žalovaný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
V daném případě bylo pro právní posouzení věci podstatné zjištění, že žalobce půjčil žalovanému částku 3,000.000,- Kč se splatností 1. 2. 2003.
Tvrzení žalovaného, že tuto částku žalobci nepůjčil svědek Z. Š., nebylo způsobilé zpochybnit správnost a logiku uvedených skutkových závěrů vztahujících se k otázce existence smlouvy o půjčce mezi účastníky, navíc nebylo pro právní posouzení věci podstatné.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Z těchto důvodů nemůže dovolací soud do takového hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.
Protože se žalovanému nepodařilo prostřednictvím dovolacích námitek zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud jeho dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. je neúspěšný žalovaný povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3 §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 51.470,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 300,- Kč, a 20 % DPH ve výši 10.354,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu