ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.5246.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 5246/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce TST REAL s.r.o., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Dlážděná 4/1586, zastoupeného JUDr. Martinem Uzsákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalovaným 1) S. T., zastoupené JUDr. Jaromírem Sýkorou, advokátem se sídlem v Orlové - Porubě, Slezská 950, 2) J. B., a 3) M. B., oběma zastoupeným Mgr. Davidem Cagašem, advokátem se sídlem v Ostravě 10, Jaklovecká 18, o 1.652.261,17 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 259/1996, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2008, č.j. 7 Cmo 207/2008-220, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 4. 2008, č.j. 10 Cm 259/1996-210, připustil přistoupení České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42 (dále jen „stát“), do řízení jako čtvrtého žalovaného (§92 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“). Soud prvního stupně nezjistil důvody, které by bránily vyhovění žalobci, jenž navrhl za současné změny petitu žaloby přistoupení dalšího účastníka poté, co do jeho vlastnictví připadla polovina zastavených nemovitostí.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že přistoupení státu do řízení jako dalšího žalovaného nepřipustil. Odvolací soud uzavřel, že užití institutu přistoupení dalšího účastníka není možné, neboť žalobce – tvrdí-li, že stát nabyl vlastnické právo k jedné polovině nemovitostí na základě usnesení o potvrzení nabytí dědictví ze dne 22. 3. 2002, č.j. 50 D 1822/1998-396, které nabylo právní moci 15. 4. 2005 – dovozuje pasivní věcnou legitimaci státu od právní skutečnosti, která nastala až po zahájení řízení. Odvolací soud dále konstatoval, že uvedeným usnesením Okresní soud v Karviné v řízení o dědictví po původním žalovaném J. T. (zemřelém ) potvrdil, že polovina nemovitostí, kterou se nepodařilo prodat při likvidaci dědictví, připadla s účinky ke dni úmrtí zůstavitele státu. Řízení o dědictví tak bylo ukončeno rozhodnutím, z něhož nevyplývá nástupnictví státu, a nelze tedy ani dovodit odpovědnost státu za zůstavitelovy dluhy. Podle odvolacího soudu „nelze tedy ani dovodit, že navrhovaným postupem by byl odstraněn nedostatek věcné pasivní legitimace, naopak takový postup by byl v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení“ .
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a že řízení je zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolatel považuje za správné rozhodnutí soudu prvního stupně. Pro případ, že dovolací soud přisvědčí právnímu názoru odvolacího soudu, zvažuje podání návrhu na vstup státu podle ustanovení §107a o.s.ř. Je přesvědčen, že byl-li zemřelý J. T. vlastníkem nemovitostí a po jeho smrti se stal vlastníkem stát, je stát jeho právním nástupcem, neboť stát vlastnické právo nenabyl originárním způsobem, ale jako odúmrť podle §472 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Podle dovolatele je nerozhodné, že k tomuto právnímu titulu nabytí vlastnického práva „přistoupilo ještě čistě formální následné řízení o likvidaci dědictví, kde snad i mohlo dojít k vydání nějakých zcela formálních rozhodnutí, které však jen navazovalo a deklarovalo skutečný právní důvod nabytí vlastnického práva“. Stát je tak ve věci pasivně legitimován. Výklad ustanovení §175u odst. 2 o.s.ř. tak, že se jedná o originární způsob nabytí vlastnického práva, vede k závěru o zániku zástavního práva žalobce, a je tak v rozporu s článkem 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a dalšími právními předpisy ústavní úrovně, zejména Evropskou úmluvou o základních lidských právech, především jejím Prvním dodatkovým protokolem. Vadu řízení pak dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud nepřipojil spis vedený ve věci dědictví po Jiřím Taubovi, z něhož je zřejmé, že primárním důvodem nabytí vlastnického práva státem bylo úmrtí Jiřího Tauba, „a nikoli navazující formální rozhodnutí v dalších soudních řízeních“. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále opět jen „o.s.ř.“).
Dovolání – přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. – není důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Odvolací soud napadené rozhodnutí založil v první řadě na závěru, že žalobce z pohledu ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. nepřípustně dovozuje pasivní věcnou legitimaci státu od právní skutečnosti, která nastala až po zahájení řízení. Jelikož tento závěr, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, zůstal dovoláním nedotčen, není zapotřebí zabývat se správností závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace státu, neboť ani jeho případná nesprávnost nemůže vést k úsudku o nesprávnosti napadeného rozhodnutí, obstojí-li prve uvedený závěr proto, že jeho správnost nemohla být vůbec dovolacímu přezkumu podrobena, jelikož nebyl dovoláním zpochybněn. Ostatně tím, zda účastník je či není ve věci legitimován, se soud při rozhodování o připuštění přistoupení do řízení nezabývá. Věcná legitimace účastníka řízení (na straně žalobce i žalovaného) je totiž jakožto otázka hmotněprávní předmětem dokazování, soud ji může řešit na základě výsledků dokazování a jen v souvislosti s rozhodováním ve věci samé (v rozhodnutí, kterým se řízení končí) a nedostatek věcné legitimace je důvodem pro zamítnutí žaloby. Otázka věcné legitimace dalšího účastníka řízení není proto pro rozhodnutí soudu o tom, zda přistoupení dalšího účastníka bude připuštěno, významná.
Z tohoto pohledu ztrácí význam výtka dovolatele stran neprovedeného dokazování k otázce pasivní věcné legitimace státu.
Lze uzavřít, že dovolateli se nepodařilo užitými argumenty správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit; Nejvyšší soud proto – vyloučiv vady řízení vyjmenované v §242 odst. 3, větě druhé, o. s. ř. – dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2010
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu