ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.5392.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 5392/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovaným 1) J. H. , a 2) I. H. , zastoupeným JUDr. Ilonou Chladovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rybníček 4, o zaplacení 28.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 13 C 158/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2008, č. j. 15 Co 121/2007-65, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na nákladech dovolacího řízení 9.768,- Kč k rukám JUDr. Ilony Chladové, advokátky.
Odůvodnění:
Krajský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 11. 12. 2006, č.j. 13 C 158/2006-47, jímž Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaných domáhala zaplacení 28.000,- Kč s 2 % úroky z prodlení z této částky od 9. 12. 2003 do zaplacení, a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovaným náklady řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní tím, že užívají k podnikání jinou část nemovitosti, než tu, na jejíž přestavbu (vestavbu) byl poskytnut státní příspěvek na individuální bytovou výstavbu, smlouvu o poskytnutí příspěvku neporušili. Státní příspěvek byl poskytnut na změnu stavby, jak je vymezena v §2 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění účinném do 21. 4. 1998 (dále jen „vyhláška č. 136/1985 Sb.“), a podle soudů obou stupňů je podstatné, že nemovitost žalovaných ani po přestavbě jedné místnosti v přízemí na kavárnu i s přihlédnutím k poměru podlahových ploch místností určených k bydlení neztratila charakter rodinného domu, a že ty části nemovitosti, na jejichž vestavbu byl poskytnut příspěvek, jsou v souladu se smlouvou užívány k trvalému bydlení. Argumentaci žalobkyně odkazující na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1887/99, soudy nepřijaly, neboť se jednalo o skutkově odlišnou situaci, kdy příspěvek nebyl poskytnut na přestavbu, nýbrž na výstavbu rodinného domu, jehož podstatná část byla změněna na nebytové prostory.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“). Dovolatelka má za to, že žalovaní porušili povinnost, kterou mají podle článku 4 smlouvy a podle ustanovení §17 odst. 3 vyhlášky č. 136/1985 Sb., a to po dobu nejméně osmi let od kolaudace užívat pouze k trvalému bydlení celou nemovitost. Nepřípustnost podnikání ve stavbě, na kterou byl poskytnut státní příspěvek, plyne z jeho přísné účelovosti na trvalé bydlení. Dovolatelka opětovně poukazuje na výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu a z jeho závěrů dovozuje, že není rozhodné, jaká část domu se využívá k podnikání, neboť tato změna nesměla být provedena vůbec. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s rozhodnutími soudů obou stupňů a navrhli, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.); ten je dán tím, že otázkou, zda podnikání v části rodinného domu, na jehož změnu (§2 odst. 2 písm. c/ vyhlášky č. 136/1985 Sb.) byl poskytnut státní příspěvek podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., je bez dalšího porušením smluvního závazku stavebníka odpovídajícího ustanovení §17 odst. 3 písm. c) této vyhlášky, se Nejvyšší soud dosud nezabýval.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Za podmínek vymezených v §16 a §17 vyhlášky č. 136/1985 Sb. mohl být stavebníkovi nebo členu družstva, prostřednictvím kterého zabezpečuje výstavbu rodinného domku, poskytnut státní příspěvek na individuální bytovou výstavbu.
Podle §2 odst. 2 vyhlášky č. 136/1985 Sb. se individuální bytovou výstavbou rozuměla:
a) stavba rodinného domu, u něhož aspoň dvě třetiny podlahové plochy všech místností připadají na byty a ve kterém je nejvýše pět obytných místností, nepočítajíc v to kuchyně; větší počet obytných místností může mít, jestliže úhrn jejich podlahové plochy nepřesahuje 120 m2; z obytných kuchyní se do tohoto úhrnu započítávají pouze plochy, o které výměra kuchyně přesahuje 12 m2 (dále jen "rodinný domek");
b) stavba obytného domu s byty ve vlastnictví;
c) změna stavby rodinného domku, kterou se bez využití dosavadních obytných místností získá nový samostatný byt, aniž objekt ztratí povahu rodinného domku;
d) změna stavby jiné než obytné budovy na rodinný domek, kterou se získá nový samostatný byt;
e) zřizování bytů ve vlastnictví úpravami nebytových prostor nebo nástavbami, popřípadě vestavbami do půdních prostorů v obytných domech s byty ve vlastnictví.
Podle ustanovení §17 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 136/1985 Sb. podmínkou poskytnutí příspěvku bylo, že se stavebník ve smlouvě zaváže rodinný domek nebo byt ve vlastnictví po dobu 10 let od uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku, nejméně však 8 let od kolaudace, nepřevést bez souhlasu příslušného úřadu na jiného a do uplynutí této doby jej užívat k trvalému bydlení.
Podle §17 odst. 3 písm. d) vyhlášky č. 136/1985 Sb. se stavebník ve smlouvě dále zavázal státní příspěvek vrátit v případě, že nedodrží některý ze závazků, které při jeho poskytnutí převzal.
V projednávané věci vyšly soudy obou stupňů ze zjištění, že žalovaní uzavřeli dne 17. 11. 1994 s Okresním úřadem ve Žďáře nad Sázavou smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. ve výši 28.000,- Kč na přístavbu garáže a dílny a vestavbu nové bytové jednotky do podkroví domu č.p. 39 na pozemku parc. č. st. 63/1, 57, 72/3, vše v katastrálním území B., prováděnou podle stavebního povolení vydaného Městským úřadem v Novém Městě na Moravě, odborem výstavby, ze dne 16. 6. 1993, č.j. Výst./1141/93-Kv. Rozhodnutím ze dne 27. 9. 1993, č.j. Výst./2054/93-Kv., Městský úřad v Novém Městě na Moravě povolil změnu této stavby spočívající ve změně účelu užívání obývací místnosti v přízemí na kavárnu a ve vestavbě sociálního zařízení do sušárny v přízemí. Kolaudačním rozhodnutím Městského úřadu v Novém Městě na Moravě ze dne 20. 10. 2003, č.j. Výst./2549/2003-Kv., které nabylo právní moci 8. 11. 2003, bylo povoleno užívání stavby sestávající z přístavby garáže a dílny, stavebních úprav bytové jednotky v prvním nadzemním podlaží (1 + 1), stavebních úprav v prvním nadzemním podlaží na kavárnu (včetně hygienického zařízení, přípravny a skladu) a nové bytové jednotky (1 + 2) ve druhém nadzemním podlaží. Žalovaní se v článku 4 smlouvy mimo jiné zavázali stavbu provést v souladu se stavebním povolením a také „rodinný domek (byt v osobním vlastnictví po dobu 10 let od uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku, nejméně však 8 let od kolaudace, nepřevádět na jiného bez souhlasu okresního úřadu a do uplynutí této doby jej užívat k trvalému bydlení“ . Pro případ, že nebude dodržena některá z podmínek sjednaných v článku 3 a 4, se žalovaní v článku 6 zavázali tuto skutečnost okresnímu úřadu neprodleně oznámit a příspěvek do třiceti dnů poté vrátit; dále žalovaní souhlasili s tím, že okresní úřad je oprávněn vrácení příspěvku požadovat, zjistí-li nedodržení podmínek sám. Dům č.p. 39 v B. užívají žalovaní s jejich synem L. k trvalému bydlení, kromě části prvního nadzemního podlaží, a to prostor kavárny, zápultí, přípravny a WC pro muže a ženy, které jsou užívány k podnikání.
Odkaz žalobkyně na právní závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1887/99, není případný. Skutkový stav tam projednávané věci však byl – jak správně konstatoval již soud prvního stupně – odlišný především v tom, že státní příspěvek byl poskytnut na výstavbu rodinného domku, tj. na zhotovení nové nemovité věci určené k trvalému bydlení (tedy na individuální bytovou výstavbu ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 písm. a/ vyhlášky č. 136/1985 Sb.). Oproti tomu v souzené věci byl příspěvek poskytnut na změnu – přístavbu garáže a dílny a vestavbu nové bytové jednotky do podkroví domu včetně jímky – již existující stavby rodinného domu č.p. 39 v B. Poukaz odvolacího soudu na další odlišnost spočívající v rozdílném poměru prostor užívaných k podnikání a trvalému bydlení, je nadbytečný, neboť tomuto hledisku nebyl ani citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu přiznán význam, bylo-li v něm uzavřeno, že při poskytnutí příspěvku na individuální bytovou výstavbu, jíž je nová stavba rodinného domu, musí být k trvalému bydlení užíván celý tento dům. Právě uvedený závěr však nelze vzhledem k výše popsanému zásadnímu rozdílu ve skutkovém stavu na souzenou věc aplikovat.
Soudy obou stupňů v projednávaném případě správně uzavřely, že žalovaní obdrželi příspěvek na individuální bytovou výstavbu, která je definována v ustanovení §2 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 136/1985 Sb. Ve smyslu tohoto ustanovení je příspěvek poskytován na takovou změnu stavby (již postaveného a existujícího) rodinného domku, jíž se v tomto domku získá nový samostatný byt, přičemž je současně zapovězeno za tímto účelem využít dosavadní obytné místnosti. Účelem změny tak není zvýšení počtu obytných místností tvořících byt v rodinném domě, tedy rozšíření stávajícího bytu, ale vznik zcela nového a samostatného bytu. Musí-li nový samostatný byt vzniknout bez využití stávajících obytných místností, je zřejmé, že tyto místnosti zůstávají změnou stavby nedotčeny, a není proto důvod, aby povinnost stavebníka k užívání po stanovenou dobu výlučně k trvalému bydlení dopadala i na tyto místnosti, ale je třeba uzavřít, že uvedená povinnost se vztahuje nikoli k rodinnému domu jako celku, nýbrž toliko k samostatnému bytu nově vzniklému výstavbou, na kterou byl poskytnut státní příspěvek. Tento závěr podporuje i výklad stran přísné účelovosti příspěvků na individuální bytovou výstavbu podaný ve výše uvedeném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1887/99, který dopadá na poskytnuté příspěvky bez ohledu na to, o kterou z výstaveb uvedených v §2 odst. 2 vyhlášky č. 136/1985 Sb. se jedná.
Lze uzavřít, že se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud proto – při vyloučení vad řízení vyjmenovaných v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. – dovolání bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, je povinna zaplatit náklady, které žalovaní vynaložili v dovolacím řízení; náklady představují odměnu za zastupování advokátkou ve výši 7.840,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §16, §18 odst. 1, věta první, §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), paušální částku náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částku 1.628,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 27. května 2010
JUDr. Pavel K r b e k
předseda senátu