ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.63.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 63/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně H. K. , zastoupené JUDr. Katarínou Zouharovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Halounova 6, proti žalovaným 1) E. K. , a 2) M. K. , o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 3 C 5/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 31. července 2007, č. j. 26 Co 394/2007-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 31. července 2007, č. j. 26 Co 394/2007-109, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen „soudu prvního stupně“) ze dne 14. února 2007, č. j. 3 C 5/2006-89, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je „vlastníkem podílu ideální 1 nemovitostí domu čp. 397 na st. pč. 403, st. pč. 403 a parc. č. 185/7 v obci a k. ú. Ž., zapsaných na LV č. 379 pro obec a k. ú. Ž., u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště P.“, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Poté, co žalobkyně podala dovolání proti shora uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu, původně žalovaný J. K. dne 30. 8. 2008 zemřel. Nejvyšší soud proto na základě usnesení ze dne 27. ledna 2010, č. j. 33 Cdo 63/2008-160, pokračoval v dovolacím řízení s jeho dědici E. a M. K.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Bez významu jsou tudíž výhrady dovolatelky vůči postupu odvolacího soudu, který neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl jí navržené důkazy. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybněný závěr, že není hrubým porušením dobrých mravů odůvodňujícím vrácení daru podle §630 obč. zák. chování právního předchůdce žalovaných spočívající v tom, že „podal návrh k soudu na prozkoumání způsobilosti žalobkyně k právním úkonům“, na základě množství jejích různých podání a opakovaných žalob, má význam právě a jen pro projednávanou věc; otázka aplikovatelnosti §630 obč. zák. se vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a právní závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit (nemají judikatorní přesah).
Namítanou vadou řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spočívající ve skutečnosti, že se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal s podstatou sporů mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaných, tj. otázkou, zda její podané žaloby byly „nutné vzhledem k chování žalovaného“, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu, jak vyplývá z §242 odst. 3 o. s. ř., lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat, jen je-li dovolání přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Tvrzená vada řízení, i kdyby byla opodstatněná, není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesní povahy, na níž by napadené rozhodnutí spočívalo; posouzení, zda je konkrétní řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postrádá opět hlavní atribut zásadního významu po právní stránce ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a to jeho judikatorní přesah.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl [§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovaným, kteří by podle 243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31.března 2010
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu