ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.830.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 830/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovaným 1) P. S., 2) V. S., o zaplacení 72.393,04 Kč, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 60/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2008, č.j. 15 Co 98/2008-36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým krajský soud ve věci samé potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 19. 10. 2007, č.j. 11 C 60/2007-23, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř).
K přezkumu předestřené otázky vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Ten ve svých rozhodnutích dovodil, že použití §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2001 pod č. 5, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3/98 pod č. 16, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001).
Otázku, zda je možno na právní vztah založený smlouvou o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 136/1985 Sb.“), aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., pak Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007. Dospěl v něm k závěru, že vyhláška č. 136/1985 Sb. coby speciální předpis – na rozdíl od podmínek vrácení stabilizačního příspěvku, stabilizační půjčky, případně bezúročné půjčky na složení členského podílu na družstevní byt zaměstnancem uvedených v §34 odst. 10 – neupravuje podmínky vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu komplexně. Aplikace občanského zákoníku, včetně jeho §3 odst. 1, coby obecného předpisu není tudíž v rozsahu podmínek vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu speciální úpravou vyloučena. Uvedený závěr se vztahuje i na příslušenství pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5245/2008).
Ve shora uvedeném rozsudku sp. zn. 33 Cdo 754/2007 současně Nejvyšší soud neshledal formulované závěry v rozporu se svým rozsudkem ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 693/2002, na který odkazuje dovolatelka, neboť ten se týkal smlouvy o poskytnutí stabilizačního příspěvku na složení členského podílu do družstev pracovníkům organizací podle §12 a §20 vyhlášky č. 136/1985.
Nejvyšší soud proto nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaným, kteří by na jejich náhradu jinak měli právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2010
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu