ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.879.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 879/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A. se sídlem Luxemburg, Boulevard Konrad Adenauer 2, L-1115, Lucemburské velkovévodství, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Brno, Koliště 55, proti žalované L. H., zastoupené Mgr. Klárou Čechákovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Masarykova 34, o zaplacení částky 500.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 246/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2007, č. j. 51 Co 276/2007-134, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně, jíž Česká spořitelna, a. s. postoupila pohledávky ze smluv o úvěru uzavřených s dlužníkem R. H., se domáhala po žalované a J. B. zaplacení 500.000,- Kč s tím, že žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení pohledávky pouze z výtěžku prodeje blíže specifikované nemovitosti.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. února 2007, č. j. 23 C 246/2006-91, uložil žalované a J. B. povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 500.000,- Kč, přičemž žalobkyně se může domáhat uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku prodeje nemovitosti, a to pozemku parc. č. 801/4 - zahrada v katastrálním území S., zapsaného na LV 514 pro obec O., katastrální území S., vedeném u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc, s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost plnění druhého žalovaného, a současně plněním R. H., na povinnosti, které mu byly uloženy rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 5 Cm 484/96, a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 5 Cm 483/96, zaniká v tomto rozsahu povinnost plnění obou žalovaných; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Česká spořitelna, a. s. (dále jen „věřitelka“) dne 3. 5. 1993 uzavřela s R. H. (dále jen „dlužník“) smlouvy o úvěru č. 2508-9342659-818/0800 a č. 5311-9342659-818/0800, ve znění jejich dodatků (dále též jen „smlouvy“), na základě nichž dlužník obdržel dva úvěry v celkové výši 500.000,- Kč splatné v měsíčních splátkách nejpozději do 20. 3. 1997. Smluvní strany si pro případ porušení povinnosti dlužníka splácet úvěr sjednaly právo věřitelky smlouvy v jednoměsíční lhůtě vypovědět. Věřitelka uzavřela dne 22. 4. 1993 se žalovanou a s J. B. k zajištění úvěrů do výše 500.000,- Kč s příslušenstvím zástavní smlouvy, jejichž předmětem bylo zřízení zástavního práva k nemovitosti parc. č. 801/4 - zahradě, v k. ú. S., která byla v jejich podílovém spoluvlastnictví. Zástavní právo bylo zapsáno v katastru nemovitostí. Dlužník své závazky ze smluv neplnil a věřitelka obě smlouvy pro nesplácení úvěrů vypověděla dopisy ze dne 31. 8. 1994, které byly dlužníku doručeny dne 2. 9. 1999. Rozsudky Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2002, č. j. 5 Cm 484/96-79, a ze dne 28. 6. 2002, č. j. 5 Cm 483/96-115, byla dlužníku uložena povinnost zaplatit věřitelce částky 453.875,14 Kč s příslušenstvím a 99.941,16 Kč s příslušenstvím; tyto rozsudky nabyly právní moci dne 19. 10. 2002 a vykonatelnými se staly dne 19. 12. 2002. Písemnou smlouvou ze dne 17. 7. 2003 postoupila věřitelka žalobkyni pohledávky za dlužníkem ze smluv o úvěru s veškerým zajištěním. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že věřitelka a dlužník uzavřeli smlouvy o úvěru v souladu s §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obch. zák.“). Žalobkyni, jíž byly postoupeny pohledávky z těchto smluv s jejich zajištěním (§524 obč. zák.), svědčí právo domáhat se uspokojení svých pohledávek (splatných ke dni 20. 3. 1997) z výtěžku prodeje zástavy, neboť dlužník nesplnil svou povinnost úvěry splácet (§151f zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 8. 1998 - dále jen „obč. zák.“). Námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná, neshledal opodstatněnou s odůvodněním, že podle §151f obč. zák. je pro uplatnění práva na uspokojení ze zástavy nerozhodné, zda je zajištěná pohledávka promlčena, neboť realizace práva na uspokojení ze zástavy je realizací věcného práva k věci cizí, jež se nepromlčuje. V tomto směru odkázal na §261 odst. 4 a §387 odst. 2 obch. zák., podle nichž se promlčují pouze práva z obchodních závazkových vztahů, nikoliv práva věcná.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 9. 2007, č. j. 51 Co 276/2007-134, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu ve vztahu k žalované zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně jen částečně. Ze smluv o úvěru uzavřených dne 3. 5. 1993 s jejich dodatky ze 14. 6. 1993, 19. 7. 1993, 26. 7. 1993, 3. 11. 1993 a 4. 4. 1995 a z výpovědí úvěrů z 31. 8. 1994 s doručenkou, jež zopakoval k důkazům, totiž zjistil, že výpovědi smluv byly dlužníku doručeny 2. 9. 1994 a nikoli 2. 9. 1999. Právo vypovědět smlouvu s jednoměsíční výpovědní lhůtou bylo smluveno v článku IV. obou smluv při porušení povinnosti úvěr splácet. Konec sjednané jednoměsíční výpovědní lhůty tak připadl na 2. 10. 1994 a věřitelka měla právo požadovat okamžité zaplacení úvěru. Dodatky ke smlouvám uzavřené dne 4. 4. 1995 (dále jen „dodatky“, resp. „dodatek“) nahradily pouze článek V. těchto smluv, který stanovil, že opožděná úhrada splátky nebo úroku je podstatným porušením podmínek smlouvy a že k úhradě splátky nebo úroku v prodlení věřitel s dlužníkem sjednává, že mu poskytne krátkodobý úvěr na krytí přechodného nedostatku finančních prostředků za blíže uvedených podmínek. V článku V. smluv o úvěru ve znění dodatku je již jen uvedeno, že opožděná úhrada splátky nebo úroku je podstatným porušením podmínek smlouvy s právem spořitelny rozhodnout o výši úrokové sazby a o právu účtovat smluvní pokutu s tím, že další podmínky smlouvy zůstávají v platnosti a dodatek je nedílnou součástí smlouvy. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud přisvědčil právním závěrům soudu prvního stupně, že mezi věřitelkou a dlužníkem byly platně uzavřeny dvě smlouvy o úvěru a že pohledávky z těchto smluv vůči dlužníku se všemi právy s nimi spojenými věřitelka postoupila žalobkyni v souladu s §524 obč. zák. Ta je ve sporu aktivně legitimována, neboť na ni přešla nejen pohledávka s příslušenstvím z každé této smlouvy, ale i práva s ní spojená, tj. zajištění pohledávky zástavním právem. Obě smlouvy zanikly uplynutím jednoměsíční výpovědní lhůty uvedené ve výpovědi, kterou věřitelka dala v souladu s ujednáním v článku IV. smlouvy. Konec výpovědní lhůty připadl na 2. 10. 1994, pohledávka z každé z úvěrových smluv se stala splatnou a dlužníku vznikla povinnost vrátit dosud nesplacený zůstatek úvěru věřitelce (§457 obč. zák.). Odvolací soud konstatoval, že dodatky samy o sobě nemají náležitosti smlouvy o úvěru podle §497 obch. zák., a proto nemohly způsobit obnovení již dříve zaniklého právního vztahu. Jelikož dlužník povinnost vrátit zůstatky úvěrů přesahující 500.000,- Kč nesplnil, byla mu uložena pravomocnými soudními rozhodnutími. Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením otázky promlčení uplatněného nároku soudem prvního stupně, jmenovitě se závěrem, že zástavní právo se nepromlčuje a že otázku jeho promlčitelnosti je třeba posuzovat podle §387 odst. 2 obch. zák. Zdůraznil, že zástavní právo podléhá promlčení (§100 odst. 3 obč. zák.) a vztahuje se na něho tříletá promlčecí doba (§101 obč. zák.); podle §100 odst. 2 obč. zák. se však zástavní právo nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka. Jestliže právo na uspokojení ze zástavy vzniká dnem, v němž je zástavní věřitel oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy, nastává takový okamžik marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky (§151a odst. 1 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000, a §151f odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 8. 1998). V posuzovaném případě splatnost obou zajištěných pohledávek nastala poté, co ke dni 2. 10. 1994 uplynula výpovědní lhůta. Následujícího dne 3. 10. 1994 mohlo být právo na zaplacení zůstatku poskytnutého úvěru uplatněno u soudu. Konec promlčecí doby u zajištěné (rozhodnutím soudu přiznané) pohledávky ve smyslu §408 odst. 1 obch. zák. tak připadl na 3. 10. 2004, kdy uplynula doba deseti let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet. Ačkoliv tedy promlčecí doba pro uplatnění práva domáhat se uspokojení pohledávky prodejem zástavy uplynula podle §101 obč. zák. již 3. 10. 1997, zástavní právo se podle §151f obč. zák. nepromlčelo, dokud neuplynula promlčecí doba u zajištěné pohledávky, tj. 3. 10. 2004. K tomuto datu se promlčely nejen pohledávky ze smluv o úvěru, ale i právo zástavní věřitelky ze zástavní smlouvy, jelikož žaloba byla podána u soudu až dne 12. 10. 2006.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a označila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že uplatněné právo je promlčeno. Namítá, že smluvní strany uzavřely dne 4. 4. 1995 dodatky ke smlouvám, které tím byly obnoveny a trvaly nadále i s původní lhůtou splatnosti, tzn. nejpozději do 20. 3. 1997. Tento názor podporuje skutečnost, že ještě v průběhu roku 1996 byl dlužník opakovaně vyzýván k úhradě jednotlivých splátek. Upomínky by neměly smysl, pokud by úvěr byl na základě výpovědi již dříve splatný. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil obsah uvedených dodatků, z jejichž textu se podává, že smluvní strany projevily vůli ponechat, kromě změněného článku V. smluv, ostatní podmínky úvěrových smluv v platnosti s tím, že dodatky jsou jejich nedílnou součástí. Uzavření dodatku by bylo nelogické, pokud by úvěr byl již dávno splatný a strany by nehodlaly tento stav změnit. Žalobkyně poukazuje na vnitřní rozpornost výkladu dodatků odvolacím soudem, jestliže na jedné straně zastává názor, že úvěrové smlouvy zanikly uplynutím výpovědní lhůty, a na druhé straně dovozuje, že dodatky byl změněn pouze článek V. zaniklých smluv a další jejich podmínky zůstaly v platnosti. V této souvislosti vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť z obsahu jeho odůvodnění nelze vysledovat, zda splatnost závazku nastala uplynutím výpovědní lhůty (2. 10. 1994) nebo ke dni 20. 3. 1997. Má výhrady i ke způsobu aplikace §151f obč. zák. odvolacím soudem, neboť rozhodný je samotný obsah tohoto ustanovení, z něhož vyplývá, že se lze domáhat uspokojení ze zástavy, i když je pohledávka promlčena. Namítá, že odvolací soud vyložil uvedené ustanovení ahistoricky, vyšel-li z judikatury Nejvyššího soudu z let 2004-2005, místo toho, aby jej vyložit v souladu se zásadami zaujímanými v době vzniku zástavního práva. Tento přístup považuje za nepřípustnou zpětnou retroaktivitu. Krom toho její nárok ani promlčen není. Desetiletá promlčecí doba je upravena pouze v §408 obch. zák., které je jediným ustanovením, jež se týká promlčení výkonu rozhodnutí. Z jeho systematického zařazení v obchodním zákoníku lze dovodit, že právo pravomocně přiznané soudním rozhodnutím je možno vykonat v exekučním řízení zahájeném v desetileté lhůtě, jejíž počátek je spojen s okamžikem vykonatelnosti rozhodnutí přiznávajícího pohledávku oprávněnému. V posuzovaném případě počátek desetileté promlčecí doby podle §408 obch. zák. nastal až dnem vykonatelnosti rozsudků Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 5 Cm 4873/96 a 5 Cm 484/96, jimiž byly přiznány věřitelce pohledávky z úvěrů. Konec desetileté promlčecí doby proto připadne až na 19. 10. 2012. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu legitimovanou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud (§10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení, zda je též důvodné.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. v dovolání vytýkány nebyly a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Námitkou, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť z něho nevyplývá, ke kterému dni nastala splatnost závazku dlužníka, žalobkyně uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce, přičemž není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Z citovaného ustanovení vyplývá mimo jiné povinnost soudu v odůvodnění rozsudku uvést stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, má za prokázané a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně) uvést, jak k tomuto závěru došel, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu §132 až 135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., je nepřezkoumatelné (pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů).
V posuzovaném případě nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, jelikož odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil v souladu s výše uvedenými zásadami a nelze mu v tomto směru vytknout žádné pochybení. Z jeho odůvodnění jednoznačně vyplývá, že dospěl k závěru, podle něhož splatnost pohledávek ze smluv o úvěru nastala uplynutím jednoměsíční výpovědi, jejíž konec připadl na 2. 10. 1994 (srovnej stranu 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Řízení tudíž není zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Námitka, že odvolací soud nesprávně vyložil obsah dodatků k úvěrovým smlouvám ze dne 4. 4. 1995, v nichž smluvní strany projevily vůli ponechat podmínky smluv, vyjma jejich článku V., v platnosti, vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 46/2002).
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod C 8/1).
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán.
V posuzovaném případě v článku V. úvěrových smluv bylo uvedeno, že „Opožděná úhrada splátky nebo úroku je považována za porušení podmínek smlouvy. K úhradě splátky nebo úroku v prodlení spořitelna zároveň s klientem sjednává, že mu poskytne (na blíže specifikovaném účtu) krátkodobý úvěr na krytí přechodného nedostatku finančních prostředků s úrokovou sazbou +23,0 % nad základní sazbu spořitelny a lhůtou splatnosti 1 měsíc“. Dodatky ze dne 4. 4. 1995, které věřitelka a dlužník uzavřeli k úvěrovým smlouvám, obsahují ujednání stran, že se ruší text článku V. příslušné smlouvy, který se nahrazuje textem, podle něhož „Opožděná úhrada splátky nebo úroku je podstatným porušením podmínek smlouvy. Spořitelna eviduje částku v prodlení (splátku, úrok, poplatky) od prvního dne, který následuje po dni splatnosti této částky až do jejího vyrovnání na evidenčních účtech pohledávek neuhrazených do lhůty splatnosti…Neuhrazenou splátku jistiny nadále úročí úrokovou sazbou až do výše stanovené v čl. I. úvěrové smlouvy. O výši úrokové sazby je spořitelna oprávněna rozhodnout. Z této splátky v prodlení je spořitelna oprávněna účtovat smluvní pokutu až do výše 10 % p.a. Veškeré ostatní podmínky úvěrové smlouvy zůstávají v platnosti a tento dodatek je nedílnou součástí výše uvedené úvěrové smlouvy.“
Výkladem smluvních ujednání obsažených v citovaných dodatcích smluv o úvěru z hlediska jejich jazykového vyjádření a účelu, který jimi její účastníci nepochybně sledovali - s ohledem na okolnosti, za nichž k uzavření dodatků došlo - lze dospět k jedinému závěru, a sice, že věřitelka již nadále nebude dlužníku poskytovat krátkodobý úvěr k úhradě dlužných splátek (popř. dlužných úroků) úvěru, jak se původně ve smlouvách v jejich článku V. dohodli. Změna článku V. uvedených smluv sjednána v dodatcích byla jen logickým důsledkem toho, že věřitelka poté, co bezvýsledně dlužníka vyzývala ke splácení úvěrů, vypověděla smlouvy přípisy ze dne 31. 8. 1994 (v souladu s ujednáním stran pro případ porušení povinnosti dlužníka úvěr splácet). Ty zanikly uplynutím jednoměsíční výpovědní lhůty dne 2. 10. 1994, následujícího dne se pohledávky z těchto smluv staly splatnými a dlužníkovi vznikla povinnost je věřitelce zaplatit jednorázově, nikoli ve splátkách nejpozději do 20. 3. 1997. Ostatně věřitelka dlužníka ve výpovědích upozornila na své právo domáhat se zaplacení neuhrazeného zůstatku poskytnutého úvěru včetně práva domáhat se uspokojení pohledávek z výtěžku prodeje zastavené nemovitosti. Je zřejmé, že za této situace, kdy smlouvy o úvěru zanikly, včetně úmluvy o úhradě úvěrů ve splátkách, původní dohoda o poskytování krátkodobého úvěru k uhrazení dlužných splátek úvěru pozbyla opodstatnění. Ujednání v dodatcích, že veškeré ostatní podmínky úvěrové smlouvy zůstávají v platnosti a že dodatky jsou nedílnou součástí smluv, jsou pak jen výrazem toho, že smlouvy zanikly výpovědí s účinky ex nunc; znamená to, že výpovědi se nedotkly těch práv a povinností, které do doby, než nastaly právní účinky výpovědí, již ze závazkových vztahů založených smlouvami vznikly. V dodatcích tak smluvní strany pouze projevily vůli změnit článek V. ve smlouvách o úvěru a zdůraznily platnost veškerých dojednaných podmínek v těchto smlouvách, které již však zanikly. V předmětných dodatcích smluvní strany nevyjádřily žádným způsobem vůli „obnovit“ smlouvy o úvěru, popř. odvolat účinky podaných výpovědí. Argumentuje-li žalobkyně tím, že ještě v průběhu roku 1996 upomínala věřitelka dlužníka k úhradě jednotlivých splátek a nikoli celého dluhu, nutno konstatovat, že tato tvrzená skutečnost se z obsahu spisu nepodává (nevyplývá z žádného z předložených důkazů). Lze uzavřít, že žalobkyni se nepodařilo zpochybnit správnost výkladu smluvního ujednání obsaženého v dodatcích ke smlouvám o úvěru odvolacím soudem a že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. není naplněn.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobkyně zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že její právo domáhat se uspokojení zajištěných pohledávek ze zástavy je promlčeno (§151f obč. zák.).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §151a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000) zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené.
Podle §151f odst.1 obč. zák. (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Protože v posuzované věci nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy vznikl v době do 31. 8. 1998, správně jej odvolací soud poměřoval §151f občanského zákoníku (a dalšími právními předpisy), ve znění účinném do 31. 8. 1998 - dále opět jen „obč. zák.“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 70/2000, R 34/2001 a R 24/2003).
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství s tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené. Děje se tak žalobou, v níž je vyjádřeno jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (a jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 46/1998). Zástavní právo není - s výjimkou úpravy některých otázek zástavního práva obsažené v §299 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 - upraveno v obchodním zákoníku a řeší je občanský zákoník. Právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniká dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat (v nalézacím řízení), aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastává - jak vyplývá zejména z §151a odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000) a §151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998) a podle nyní platné právní úpravy zejména z §152 a §165 odst.1 občanského zákoníku - tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas (tj. v době, v níž měl být podle dohody, právního předpisu nebo rozhodnutí dluh odpovídající zajištěné pohledávce dlužníkem splněn) nesplnil, tedy - řečeno jinak - marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky. Okolnost, zda a kdy soud uloží vykonatelným rozhodnutím dlužníku, aby věřiteli uhradil zajištěnou pohledávku, u níž doba splatnosti marně uplynula, je z tohoto hlediska právně irelevantní; soud totiž ve svém rozhodnutí pouze deklaruje (tedy nezakládá) práva a povinnosti věřitele a dlužníka z jejich hmotněprávního vztahu a z takového rozhodnutí nemůže žádné právo, tedy ani právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy, vzniknout (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2559/2003, publikované v Souboru pod C 2516/28).
Podle §100 odst. 2 obč. zák. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení §105. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.
Podle §408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.
Zástavní práva nepatří mezi ta, která by promlčení vůbec nepodléhala. Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§101 obč. zák.). Nepromlčí se však dříve než zajištěná pohledávka (§100 odst. 2 obč. zák.). To znamená, že i když marně uplyne tříletá promlčecí doba zástavního práva podle §101 obč. zák., zástavní právo není promlčeno, jestliže dosud neuplynula promlčecí doba u zástavním právem zajištěné pohledávky. V takovém případě se zástavní právo promlčí až marným uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 13/2006, popř. jeho rozsudek ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, publikovaný v Souboru pod C 5432/8). Promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru se řídí obchodním zákoníkem a platí pro ni čtyřletá obecná promlčecí doba, v níž je třeba právo uplatnit v nalézacím řízení (§397 obch. zák.). Byla-li pohledávka pravomocně přiznána v soudním nebo rozhodčím řízení (tak jako v posuzovaném případě), promlčuje se ve smyslu §408 odst. 1 obch. zák. za deset let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet.
V projednávané věci se pohledávky věřitelky (právní předchůdkyně žalobkyně) staly splatnými uplynutím výpovědní doby, tedy 3. 10. 1994, a úvěrové věřitelce tak vzniklo právo domáhat se jejich uspokojení ze zástavy podle §151f obč. zák. Od tohoto data pak začala plynout desetiletá promlčecí doba podle §408 odst. 1 obch. zák., jejíž konec připadl na 3. 10. 2004. Jestliže žalobkyně uplatnila své právo na uspokojení pohledávek z výtěžku prodeje zastavené nemovitosti žalobou podanou u soudu teprve dne 12. 10. 2006, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí doby u zastavených pohledávek a zástavní právo se rovněž promlčelo.
Námitka žalobkyně, že odvolací soud učinil ahistorický výklad §151f obč. zák., jestliže při právním posouzení věci použil judikaturu Nejvyššího soudu z let 2004-2005, je nepřípadná, neboť odvolací soud při rozhodování vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, která se týkala právní úpravy účinné v době vzniku zástavního práva.
Protože se žalobkyni nepodařilo prostřednictvím dovolacích námitek zpochybnit správnost napadeného rozsudku, dovolací soud její dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy úspěšná žalovaná vzhledem k obsahu vyjádření k dovolání sepsaného její zástupkyní nevynaložila účelně v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči neúspěšné žalobkyni právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. května 2010
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu