ECLI:CZ:NS:2010:4.ND.260.2010.1
sp. zn. 4 Nd 260/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Petra Šabaty a JUDr. Danuše Novotné v právní věci žalobců: 1) Ing. arch. G. K. , 2) Ing. arch. A. B. , 3) Ing. arch. P. S. , 4) PROJECT building, s. r. o. , se sídlem Erbenova 375/8, 602 00 Brno, všichni zastoupeni JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Brno, M. Steyskalové 62, proti žalovaným: 1) CENTROPROJEKT, a. s . se sídlem Štefánikova 167, 760 30 Zlín, 2) VPÚ DECO Praha, a. s . se sídlem Podbabská 1014/20, 160 00 Praha 6, oba zastoupeni JUDr. Stanislavem Knotkem, advokátem se sídlem Kvítková 1569, 760 01 Zlín, o ochranu autorských práv, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 14/2008, o návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř. takto:
Věc vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 14/2008 se nepřikazuje Městskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
Ve výše označeném řízení podali žalovaní prostřednictvím svého právního zástupce podáním ze dne 9. 7. 2010 návrh na delegaci věci Městskému soudu v Praze z důvodu vhodnosti s odkazem na ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř.
Důvody k přikázání věci jinému soudu žalovaní spatřují ve vztahu Krajského soudu v Brně k projednávané věci. Ten podle jejich názoru byl jedním z účastníků řízení na straně žalovaných, avšak žalobce vzal žalobu proti tomuto soudu zpět a řízení vůči němu bylo poté zastaveno. Přesto nelze pochybovat o vztahu Krajského soudu v Brně k projednávané věci, když např. nelze vyloučit, že žalobci mohou své finanční nároky z titulu užívání autorského díla znovu vůči Krajskému soudu v Brně soudně uplatňovat a tento soud má tedy v této souvislosti právní zájem na výsledku sporu. Jmenovaný soud je totiž ve věci zainteresován jako zadavatel veřejných zakázek, resp. jako zadavatel prací mimo režim zákona o veřejných zakázkách. Vztahy mezi Krajským soudem v Brně a účastníky řízení jsou v předmětné věci soudem posuzovány a musí mít dopad na hodnocení věci i navazující rozhodnutí soudu ve věci. Vztah Krajského soudu v Brně k projednávané věci žalovaní spatřují i díky okolnostem zadání zhotovení objemové studie a okolnostem zadání veřejné zakázky na zhotovení projektové dokumentace i následné smlouvy o dílo uzavřené mezi Krajským soudem v Brně a žalovanými. Podle žalovaných nelze vyloučit, že dojde k uplatnění nároků žalovaných vůči Krajskému soudu v Brně především z titulu náhrady škody způsobené žalovaným tím, že by žalovaní byli eventuálně shledáni povinnými zaplatit žalobcům v projednávané věci uplatněné finanční nároky. Tím je pak dán vztah Krajského soudu v Brně k projednávané věci.
Žalovaní dále jako zásadní skutečnost vylučující Krajský soud v Brně z rozhodování předmětné věci považují skutečnost, že podle zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu i podle stanoviska České komory architektů byly na straně Krajského soudu v Brně v souvislosti se zadáváním veřejných zakázek při akci výstavby Justičního areálu v Brně shledány právní vady. Pokud pak jsou v souvislosti se zadáváním veřejných zakázek na investiční záměr výstavby Justičního areálu v Brně státními orgány shledány postupy Krajského soudu v Brně za postupy rozporné s příslušnými obecně závaznými předpisy, pak musí být nutně Krajský soud v Brně z projednávání a rozhodnutí předmětné věci vyloučen, protože podle ustanovení §8 odst. 1 tr. ř. jsou státní orgány povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. S ohledem na závěry příslušných orgánů zpochybňujících postup uvedeného krajského soudu nelze vyloučit, že projednávajícímu soudci Krajského soudu v Brně vznikne po zhodnocení důkazů uvedená oznamovací povinnost, kdy bude nucen v rámci sdělení skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu označit osoby z okruhu Krajského soudu v Brně. I z tohoto důvodu pak má Krajský soud v Brně zcela jednoznačně právní zájem na výsledku předmětného sporu.
Podle žalovaných lze mít v dané věci pochybnosti o nepodjatosti soudců Krajského soudu v Brně, v čemž žalovaní spatřují jiný důležitý důvod, který svědčí pro přikázání věci. Přikázání věci jinému soudu je podle jejich názoru vhodné vzhledem k povaze projednávané věci v zájmu důkladnějšího a po skutkové stránce spolehlivějšího projednání věci.
Pokud jde o návrh, aby věc byla přikázána Městskému soudu v Praze, žalovaní se domnívají, že projednání věci tímto soudem je odpovídající i z hlediska dostupnosti pro jednotlivé účastníky řízení, přičemž za nepominutelné považují i to, že žalovaný č. 2 má sídlo v Praze.
Žalobci prostřednictvím svého právního zástupce podáním ze dne 16. 7. 2010 vyslovili s návrhem na delegaci věci jinému soudu nesouhlas.
Ve svém vyjádření k návrhu na delegaci žalobci uvedli, že pro delegaci neexistují žádné objektivní důvody, které především představuje hledisko hospodárnosti řízení. Naopak posuzované autorské dílo je situováno v lokalitě, ve které sídlí soud, jenž ve věci rozhoduje, což pro možnost ohledání věci samé je třeba hodnotit jako přínos. Nelze navíc pominout ani skutečnost, že projednávaná věc sp. zn. 23 C 14/2008 úzce souvisí s věcí vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 23 C 13/2008, kterou projednává stejný zákonný soudce, takže i z tohoto hlediska je dán předpoklad efektivnějšího výkonu práva. Navíc navrhovaná delegace je pokračováním neúspěšné snahy žalovaných docílit odnětí věci zákonnému soudci, jak je zřejmé z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 4 Nd 183/2009 učiněné ve věci sp. zn. 23 C 13/2008. Proto neexistuje právní ani jiný důvod, aby nebylo rozhodováno v konkrétní projednávané věci obdobně jako ve věci sp. zn. 23 C 13/2008. Jiným rozhodnutím by byla zpochybněna právní jistota i legitimní očekávání žalobců a porušen ústavní princip práva na zákonného soudce. Důvody delegace uváděné žalovanými pak žalobci považují za účelové, spekulativní a nedostačující k prolomení zásady práva na zákonného soudce.
Podle §12 odst. 2 o. s. ř. věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Podle §12 odst. 3 věty první o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Podle §12 odst. 3 věty druhé o. s. ř. účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.
Nejvyšší soud České republiky jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána, návrh žalovaných na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti.
Předpokladem přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř. je především existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. Přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba – jako výjimku – vykládat restriktivně. Pokud soud přikáže věc jinému soudu podle §12 odst. 2 o. s. ř., aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu a soudce stanoví zákon.
Důvody vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř. mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Půjde však, jak již bylo uvedeno výše, zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. Přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z uvedené zásady (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 144/2000). K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně a jen ze závažných důvodů, kdy důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací totiž nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil zásadně nepříznivě.
V projednávané věci žalovaní svůj návrh na delegaci Městskému soudu v Praze odůvodňují výhradně tím, že v předmětném řízení má Krajský soud v Brně zájem na výsledku sporu a že v průběhu řízení může rozhodujícímu soudci vyvstat povinnost ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 tr. ř. ohledně osob působících u projednávajícího soudu. Tyto skutečnosti pak podle žalovaných brání projednávajícímu soudci ve věci nepodjatě rozhodovat.
Podle názoru Nejvyššího soudu České republiky však tyto důvody uvedené žalovanými nemohou být považovány za důvody relevantní z hlediska ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. a tedy za důvody delegace vhodné.
Skutečnost, kdy všichni soudci dotčeného soudu by byli vyloučeni z projednávání a rozhodování věci z důvodu podjatosti (vztahu k předmětu řízení, účastníkům či jejich zástupcům), by odůvodňovala tzv. delegaci nutnou podle §12 odst. 1 o. s. ř. Rozhodnutí o této delegaci však musí předcházet řízení o vyloučení soudců (srov. ustanovení §14, §15 odst. 2 a §16a o. s. ř.). V posuzovaném případě však k vyloučení soudců Krajského soudu v Brně nedošlo a nejsou tedy splněny podmínky ani pro případnou delegaci nutnou ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud s ohledem na rozdílnost důvodů vedoucích podle zákonné právní úpravy k delegaci nutné ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 o. s. ř. a důvodů hovořících pro delegaci vhodnou podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. nemohl přisvědčit výše uvedenému názoru žalovaných spočívajícímu v tom, že za jiný důležitý důvod, pro který je možné věc delegovat z důvodu vhodnosti, lze považovat možné pochybnosti o nepodjatosti soudců Krajského soudu v Brně.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud České republiky neshledal důvody, kterými žalovaní odůvodnili svůj návrh na delegaci věci jinému soudu, za odpovídající ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. Proto návrhu na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti nevyhověl a věc Městskému soudu v Praze nepřikázal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c