ECLI:CZ:NS:2010:4.ND.298.2010.1
sp. zn. 4 Nd 298/2010-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala ve věci žalobce B. V. , proti žalovanému Městu Čáslav , se sídlem nám. J. Žižky 1, 286 01 Čáslav, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 3/2006, o námitce podjatosti Vrchního soudu v Praze, takto:
Soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Ludmila Říhová, Mgr. Dagmar Javůrková, JUDr. Romana Vostrejšová, JUDr. Milena Opatrná, JUDr. Karel Podolka a JUDr. Jaroslav Bureš nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věcí vedených u tohoto soudu pod sp. zn. 1 Co 88/2010 a 1 Co 89/2010.
Odůvodnění:
Dne 23. 2. 2010 došlo Krajskému soudu v Praze odvolání žalobce proti usnesením tohoto soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. 37 C 3/2006 (č. l. 84 – 85), jímž bylo dle ustanovení §107 odst. 5 o. s. ř., věty první, zastaveno řízení, a ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 37 C 3/2006 (č. l. 86 – 88), jímž nebylo žalobci přiznáno osvobození od soudních poplatků. V rámci podaného odvolání proti usnesení ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 37 C 3/2006, namítl podjatost Vrchního soudu v Praze podle §14 o. s. ř. Řízení jsou vedena u Vrchního soudu pod sp. zn. 1 Co 88/2010 a 1 Co 89/2010.
Předmětný návrh na vyloučení Vrchního soudu v Praze žalobce odůvodnil „ jeho součinností na represy KS-Praha v čj. 37 C 14/07 “, týkající se žaloby dle §11 na osobu jménem Š., který by měl být dle žalobce bývalým předsedou senátu Městského soudu v Praze.
K podání žalobce předložili svá vyjádření členové senátu 1 Co Vrchního soudu v Praze příslušného podle rozvrhu práce k rozhodnutí věci (JUDr. Ludmila Říhová, Mgr. Dagmar Javůrková, JUDr. Karel Podolka), a zastupujícího senátu 3 Co (JUDr. Romana Vostrejšová, JUDr. Milena Opatrná, JUDr. Jaroslav Bureš), z nichž se podává, že k věci, účastníkům či jejich zástupcům nemají žádný poměr, a nejsou jim známy žádné okolnosti, které by vzbuzovaly pochybnosti o jejich nepodjatosti.
Podle §14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. O tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne podle §16 odst. 1 o. s. ř. nadřízený soud v senátě. O vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu.
Podle §14 odst. 2 o. s. ř. u soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání.
Podle §14 odst. 4 o. s. ř. důvodem pro vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
K důvodům vyloučení soudce podle §14 odst. 1 o. s. ř. je třeba nejprve uvést, že soudcův poměr k projednávané věci bývá zpravidla založen na jeho přímém zájmu na výsledku řízení v konkrétní věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Jeho poměr k účastníkům řízení může být dán příbuzenským nebo obdobným vztahem, popř. jiným vztahem k účastníkům řízení, jež může být přátelský nebo naopak zjevně nepřátelský. V úvahu by zde také přicházel vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, apod. Jde vždy o okolnosti, které mohou vést k důvodným pochybnostem, že určitý soudce nebude schopen ve věci nepodjatě rozhodnout.
Vyloučení soudce tak zákon zakládá na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce. K tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti. K pochybnostem musí být dán objektivní důvod.
K otázce podjatosti soudců se přitom obecně vyjadřoval již nález Ústavního soudu České republiky, publikovaný ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 65, v němž se dovozuje, že pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele; rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.
Jak vyplývá z vyjádření jmenovaných soudců, žádný z nich nemá vztah k účastníkům řízení ani k jejich zástupcům, na výsledku řízení nemají žádný zájem a není jim známa ani žádná jiná okolnost, pro kterou by měli být vyloučeni z projednávání a rozhodnutí předmětné věci.
V posuzovaném případě nevyplývají ze spisu žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by soudci Vrchního soudu v Praze, o jejichž vyloučení jde, měli poměr k projednávané věci či k účastníkům řízení a jejich zástupcům. Žalobce ve svém podání neuvádí žádné skutečnosti, z nichž by vyplýval důvod pochybovat o nepodjatosti dotčených soudců.
K výše uvedenému Nejvyšší soud podotýká, že pokud žalobce svou námitku podjatosti směřoval vůči Vrchnímu soudu v Praze, tedy vůči všem soudcům Vrchního soudu v Praze, byl takovýto postup nesprávný. Jak bylo konstatováno, rozhodování o námitce podjatosti se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního, tudíž je účastník povinen označit konkrétní osobu vůči které jeho námitka podjatosti směřuje, resp. označit konkrétního soudce, jehož podjatost namítá. To ale samo o sobě nestačí, neboť námitka musí být podložena konkrétními důvody, jinak řečeno účastník musí uvést v čem konkrétně, v jakých okolnostech, spatřuje důvod podjatosti soudce (srov. §15a odst. 3 o. s. ř.). Z toho vyplývá, že nelze paušálně a neadresně namítat, že jsou vyloučeni všichni soudci určitého soudu. Z daného tedy vyplývá, že obecný návrh na vyloučení Vrchního soudu v Praze z uváděných důvodů nemůže být způsobilým důvodem k pochybnostem o nepodjatosti soudců, kteří jsou podle rozvrhu práce povoláni projednat a rozhodnout předmětnou věc.
Protože rozhodnutí soudu o vyloučení soudce podle §14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), lze soudce vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen ze skutečně závažných důvodů, které mu zcela zjevně brání věc projednat a rozhodnout nestranně a nezávisle. Vzhledem k tomu, že takovéto důvody, pro něž by z projednání a rozhodování věcí vedených u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 1 Co 88/2010 a 1 Co 89/2010, byly vyloučeni výše jmenovaní soudci tohoto soudu, nebyly v dané věci shledány, rozhodl Nejvyšší soud České republiky podle §16 odst. 1 o. s. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata