ECLI:CZ:NS:2010:4.ND.413.2010.1
sp. zn. 4 Nd 413/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala v právní věci žalobkyně: F., s. r. o. zastoupené JUDr. J. L., Ph. D., advokátem, proti žalovanému: D. A. F., Spojené Království Velké Británie a Severního Irska, o určení místní a věcné příslušnosti podle §11 odst. 3 o. s. ř. a §104a odst. 4 o. s. ř. takto:
I. K projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni jsou příslušné okresní soudy.
II. Po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 2.
III. Určuje se, že věc projedná a rozhodne Obvodní soud pro Prahu 2.
Odůvodnění:
Dne 10. 11. 2010 bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání označené jako žaloba o zaplacení částky 146 817,98 Kč s příslušenstvím spolu s návrhem na určení místně příslušného soudu podle ustanovení §11 odst. 3 o. s. ř.
Z obsahu podání vyplývá, že žalobkyně uzavřela s žalovaným státním občanem Spojeného království Velké Británie a Severního Irska s bydlištěm v E. podle českého práva smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou od 23. 6. 2008 do 30. 6. 2009. Uvedený byt se pak podle tvrzení žalobkyně nachází v budově …. v k. ú. V., obec P., …. . Po skončení doby nájmu dne 30. 6. 2009 užíval žalovaný byt až do března 2010, kdy jej opustil a ponechal klíče ve schránce, přičemž takto činil na základě dohody mezi pronajímatelem, resp. jeho zplnomocněným zástupcem a svoji osobou, o čemž svědčí jejich vzájemná e-mailová komunikace ze dne 22. 4. a 28. 4. 2009, jenž je přílohou podané žaloby.
Podle tvrzení žalobkyně jí žalovaný dluží v žalobě blíže vyčíslené bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající neuhrazenému nájemnému s příslušenstvím, dále zálohové platby za služby s příslušenstvím, částku, kterou pro neuklizení bytu a jeho vybavení žalovaným nájemcem musela žalobkyně vynaložit na uvedení bytu do původního stavu, částku za odnos odpadu a za opravy bytu i jeho vybavení a částku za opravu osvětlení v bytě, která proběhla v době, kdy žalovaný byt ještě užíval, tedy celkem částku 146 817,98 Kč s příslušenstvím. S předmětnou žalobou byl Nejvyššímu soudu doručen rovněž návrh na určení místně příslušného soudu podle ustanovení §11 odst. 3 o. s. ř.
Žalobkyně se tedy obrátila na Nejvyšší soud s návrhem na rozhodnutí ve smyslu ustanovení §11 odst. 3 o. s. ř. zároveň s podáním žaloby přímo k Nejvyššímu soudu a uvedla, že podle ustanovení čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení Rady ES č. 44/2001 (nařízení Brusel I) osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. V této souvislosti žalobkyně poukázala na čl. 12 Preambule nařízení Brusel I, na základě kterého by kritéria pro určení příslušnosti soudu měla být založena na úzké vazbě mezi soudem a právním sporem nebo by měla usnadňovat řádný výkon spravedlnosti. Uvedené ustanovení Preambule je pak podle žalobkyně teleologickým vodítkem pro výklad ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I.
V této souvislosti žalobkyně upozornila na výklad pojmu smlouva pro účely komunitárního práva s tím, že tento pojem musí být široce interpretován, když pro pojem smlouvy ve smyslu komunitárního práva je zásadní koncept existence souběhu vůle mezi alespoň dvěma stranami, jehož forma vyjádření nehraje roli potud, pokud zároveň vyjadřuje pravdivé vyjádření úmyslu stran. Na základě výše uvedeného má žalobkyně zato, že pod pojem smlouvy ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I je možno podřadit i neformální ujednání žalobkyně a žalovaného o umožnění výkonu užívacích práv k bytu včetně spojených služeb, ačkoliv je takovéto ujednání z hlediska platného českého práva neplatné pro nedostatek formy a žalobkyně má tedy vůči žalovanému pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení. Kromě tohoto by podle žalobkyně v uvedeném případě přicházelo do úvahy i uplatnění čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I, na základě něhož může být osoba, která má bydliště na území některého členského státu, v jiném členském státě žalována, ve věcech týkajících se protiprávního jednání či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání, u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.
Žalobkyně má na základě shora uvedeného za to, že pro rozhodnutí výše uvedené věci je dána věcná příslušnost soudů České republiky. Vzhledem k tomu, že žalobkyni není známo, že by měl žalovaný v současné době na území České republiky bydliště či majetek, je žalobkyně přesvědčena, že v dané věci není dána místní příslušnost žádného soudu v České republice. Z tohoto důvodu se pak žalobkyně obrátila s žalobou a návrhem na určení místní příslušnosti podle ustanovení §11 odst. 3 o. s. ř. přímo na Nejvyšší soud, aby určil, který soud je místně příslušný uvedenou věc projednat a rozhodnout.
Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Po přistoupení České republiky do Evropské unie platí i na území České republiky nařízení Rady ES č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech označované také jako Brusel I. Uvedené nařízení se týká pravomoci, resp. mezinárodní příslušnosti podle terminologie tohoto nařízení, soudů členských států EU ve vymezených případech. Toto nařízení pak rozlišuje mezinárodní příslušnost, resp. pravomoc, a to a) základní týkající se osob s bydlištěm na území státu, kde má být žalován, bez ohledu na státní občanství, b) zvláštní týkající se osob s bydlištěm na území některého členského státu, jenž mají být žalovány v jiném členském státě, c) vymezenou pro zvláštní skupiny osob, d) výlučnou bez ohledu na bydliště podle čl. 22, e) dohodnutou podle čl. 23 a f) založenou podle ustanovení čl. 24 a násl. uvedeného nařízení.
V projednávané věci je podle názoru Nejvyššího soudu dána výlučná příslušnost, resp. pravomoc soudů České republiky, a to podle věty první čl. 22 bodu 1) nařízení Rady ES č. 44/2001 - Brusel I. To totiž stanoví, že bez ohledu na bydliště mají výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí , soudy členského státu, na jehož území se nemovitost nachází. Podle věty druhé tohoto bodu pak pro řízení týkající se nájmu nemovitostí za účelem jejich dočasného soukromého užívání na dobu nejvýše šesti po sobě následujících měsíců jsou však příslušné i soudy toho členského státu, v němž má žalovaný bydliště, pokud je nájemcem fyzická osoba a pronajímatel i nájemce mají bydliště na území téhož členského státu.
V souvislosti s výkladem uvedeného ustanovení čl. 22 bodu 1) nařízení Brusel I. Nejvyšší soud podotýká, že jím interpretovaný pojem nájmu nemovitosti je chápaný šířeji, než je totožný pojem vykládán v českém právu. Jde totiž o výjimku z jinak restriktivní interpretace čl. 22 odst. 1 uvedeného nařízení. Pojem nájem nemovitostí podle evropského práva zahrnuje všechny druhy nájmu bytů, nebytových prostor i celých nemovitostí, přičemž pod tento článek spadají řízení, jejichž předmětem je zejména existence nájmu, jeho trvání a výkladu ujednání nájemní smlouvy a otázky předání nemovitosti pronajímateli, dále opravy škod způsobených nájemcem, úhrada neuhrazeného nájemného a dalších plateb s nájemným spojených. Srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 – 376, Komentář 1. vydání Praha, C. H. Beck, 2009, str. 2951.
V projednávaném případě byl nájemce oprávněn užívat předmětný byt po dobu trvání nájemní smlouvy s možností jejího prodloužení podle čl. III. odst. 2 nájemní smlouvy, pokud žalovaný nájemce o svém úmyslu uvědomí pronajímatele nejpozději do 31. 3. 2009, což žalovaný elektronicky učinil dne 28. 4. 2009, a na základě toho byt dále užíval.
Z výše uvedeného je podle Nejvyššího soudu dostatečně zřejmé, že uplatňované pohledávky žalobkyně vůči žalovanému bezprostředně souvisí s nájmem bytu, nájemní smlouvou a možností i formou jejího prodloužení včetně otázek platnosti takového ujednání a úhradou souvisejících plateb a plateb majících souvislost s předáním bytu žalované a jeho stavem. Proto je podle Nejvyššího soudu na místě ve věci aplikovat ustanovení čl. 22 bodu 1 nařízení Brusel I o výlučné mezinárodní příslušnosti, resp. pravomoci soudů České republiky.
Podle §9 odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy.
Podle §9 odst. 5 (dříve 4) o. s. ř. Nejvyšší soud rozhoduje jako soud prvého stupně, stanoví-li tak zvláštní právní předpis.
Podle §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Podle §104a odst. 1 o. s. ř. věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení.
V dané věci nerozhoduje Nejvyšší soud jako soud prvého stupně podle §9 odst. 5 (dříve 4) o. s. ř. Tudíž není oprávněn rozhodnout o předmětném návrhu, který mu byl účastníkem podán jako soudu nepříslušnému.
Podle §104a odst. 4 o. s. ř. bylo-li řízení zahájeno u Nejvyššího soudu nebo byla-li věc Nejvyššímu soudu předložena vrchním soudem, Nejvyšší soud rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný.
Podle §104a odst. 6 o. s. ř. v usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni jiné soudy, než u kterých bylo řízení zahájeno, se rovněž uvede soud, jemuž bude věc postoupena k dalšímu řízení; ustanovení §105 tím není dotčeno.
Podle §11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.
Jak vyplývá z podané žaloby, ve věci jde o problematiku úhrady dlužných částek souvisejících s dalším užíváním dříve pronajatého bytu, a to užíváním na základě dohody žalobkyně a žalovaného, jenž žalobkyně odvozuje od předložené původní nájemní smlouvy. Dále jde ve věci o úhradu plateb souvisejících s předáním, úklidem bytu a jeho uvedením do původního stavu s přihlédnutím k běžnému opotřebení. Vzhledem k tomu, že se jedná o nájem bytu, resp. jeho dalšího užívání na základě dohody nájemce a pronajímatele nacházejícího se v budově, objektu bydlení ležícího v České republice, konkrétně na P. – V. na ulici P…., jsou k rozhodnutí sporu věcně příslušné soudy České republiky, a to na základě čl. 22 bodu 1 nařízení Rady ES č. 44/2001, jak již bylo vysvětleno výše.
Podmínky pro určení místní příslušnosti podle ustanovení občanského soudního řádu v daném případě podle Nejvyššího soudu chybějí, protože ustanovení §88 písm. i) o. s. ř., podle něhož je namísto obecného soudu, popř. namísto soudu uvedeného v §85a k řízení příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitost, týká-li se řízení práva k ní, není-li dána příslušnost podle písmena b), není v projednávaném případě aplikovatelné. Je tomu tak proto, že podle tohoto ustanovení o. s. ř. se určuje výlučná místní příslušnost jen tehdy, pokud jde o samotnou existenci práva k nemovitosti, jeho trvání a zánik, nikoliv pouze o práva a povinnosti z toho plynoucí, jako v projednávaném případě. Místní příslušnost českého soudu pak nelze určit ani podle jiných ustanovení o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě jde o práva plynoucí z nájmu, resp. z následného užívání nemovitosti nacházející se v k. ú. V., obec P., a to budovy …. stojící na P., a kdy nejsou známa jiná relevantní kritéria, jeví se jako odpovídající rozumnému uspořádání vztahu, aby věc projednal a rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2.
Při určení místně příslušného soudu vycházel Nejvyšší soud především z výše uvedených hledisek. S ohledem na ně pak Nejvyšší soud podle §11 odst. 3 o. s. ř. určil, že místně příslušným k projednání a rozhodnutí věci je jmenovaný Obvodní soud pro Prahu 2, jemuž bude věc po právní moci tohoto usnesení postoupena Nejvyšším soudem k dalšímu řízení i podle ustanovení §104a odst. 4 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c