ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.1090.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 1090/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. října 2010 o dovolání obviněného R. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 2010, sp. zn. 5 To 203/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T 37/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 22. 3. 2010, sp. zn. 102 T 37/2010, byl obviněný R. K. uznán vinným ze spáchání trestných činů:
1) týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 zákona číslo 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.),
2) vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák.,
3) loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.,
kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že:
1)
v období nejméně od 23. 05. 2009 do 22. 12. 2009 v H.-M., okres K., na ul. M., v bytě, kde přebýval spolu se svou družkou S. K., vždy po předchozím požití alkoholických nápojů svou družku opakovaně fyzicky napadal, v období od září 2009 pak několikrát do týdne, a to tak, že ji bil otevřenou dlaní nebo pěstí do obličeje či jiných částí těla, strkal do ní, smýkal po zemi, kopal do celého těla, přitom jí navíc vulgárně nadával, ponižoval a vyhrožoval, čímž jí způsoboval krevní podlitiny a oděrky na těle, kterážto zranění si nevyžádala lékařské ošetření, avšak dne 23.11.2009 ve večerních hodinách v podnapilém stavu opět S. K. vulgárně nadával, poté chytil její levou ruku a zkroutil ji za záda, přitom upadla na zem, kde ji udeřil ještě pěstí do nosu, vzápětí se jí podařilo z bytu utéci a přivolat pomoc, přičemž tímto jednáním jí R. K. způsobil zlomeninu klíční kosti vlevo a povrchní oděrku na nosu, kteréžto zranění si vyžádalo lékařské ošetření a přiložení ortézy na rameno vlevo, avšak po návratu S. K. domů, ještě téhož večera, jí R. K. strhl ortézu z ruky, bil ji pěstí do obličeje a celého těla, shodil ji na podlahu a kopal do ní neobutou nohou, čímž jí způsobil krevní podlitiny po celém těle, ovšem další ošetření již S. K. nevyhledala, jeho jednání pak vyvrcholilo dne 22. 12. 2009, kdy S. K. opět nejprve slovně vulgárně a poté i fyzicky napadl tak, že ji několikrát udeřil otevřenou dlaní do tváře a zátylku hlavy, přitom s ní cloumal, tahal ji za vlasy, načež S. K. přivolala hlídku Policie ČR a následně vyhledala lékařské ošetření, při němž bylo zjištěno, že utrpěla drobný hematom na paži vlevo a pohmoždění bederní krajiny,
2)
v blíže nezjištěné době, a to od 24. 11. 2009 do 21. 12. 2009 v H.-M., okres K., na ul. M., v bytě, kde přebýval spolu se S. K., poté, co se dozvěděl, že S. K. má jít podat vysvětlení na Policii ČR Obvodní oddělení Havířov – Město ohledně jejich soužití a zranění, které jí měl způsobit, hrozil jí několikrát zabitím pokud řekne, jak došlo ke zlomenině klíční kosti, a požadoval, aby řekla, že zranění si způsobila sama pádem ze schodů, načež dne 22. 12. 2009 v odpoledních hodinách ji fyzicky napadl údery otevřenou dlaní do tváře a zátylku hlavy, cloumal s ní, tahal za vlasy, nakonec ji uchopil rukou pod krkem a přitom opakoval, že pokud kvůli ní půjde sedět, zabije ji, až se vrátí,
3)
dne 22. 12. 2009 kolem 13.00 hodin v H.-M., okres K., na ul. M., v bytě, kde přebýval spolu se S. K., ve snaze získat finanční prostředky i za cenu užití síly, poté, co S. K. fyzicky napadl údery otevřenou dlaní do tváře a zátylku hlavy, cloumáním a taháním za vlasy, přičemž S. K. ho prosila, aby svého jednání zanechal, situace využil a řekl jí, že přestane, až mu dá peníze, čemuž S. K. v obavě před dalším napadením vyhověla a předala mu částku 1.000,- Kč, načež svého jednání zanechal a odešel.
Za uvedené jednání byl obviněný R. K. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců, podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice ostrahou a podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozená S. K., trvale bytem ul. M., H.- M. a poškozená organizace Česká průmyslová zdravotní pojišťovna , ul. J., O. – V., odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku podali odvolání obviněný R. K. i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Karviná, pobočka v Havířově. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 5. 2010, sp. zn. 5 To 203/2010, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o vině pod body 2) a 3) a ve výrocích o trestu a náhradě škody a přihlédnutím k §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného R. K. uznal vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) zák. č. 40/2009 Sb. (dále jen tr. zákoníku), kterého se podle skutkové věty uvedeného rozsudku dopustil tím, že v blíže nezjištěné době, a to od 24. 11. 2009 do 21. 12. 2009 v H.-M., okres K., na ul. M., v bytě, kde přebýval spolu se S. K., poté, co se dozvěděl, že S. K. má jít podat vysvětlení na Policii ČR Obvodní oddělení Havířov – Město ohledně jejich soužití a zranění, které jí měl způsobit, hrozil jí několikrát zabitím pokud řekne, jak došlo ke zlomenině klíční kosti, a požadoval, aby řekla, že zranění si způsobila sama pádem ze schodů, načež dne 22. 12. 2009 v odpoledních hodinách ji fyzicky napadl údery otevřenou dlaní do tváře a zátylku hlavy, cloumal s ní, tahal za vlasy, nakonec ji uchopil rukou pod krkem a přitom opakoval, že pokud kvůli ní půjde sedět, zabije ji, až se vrátí.
Za popsané jednání byl obviněný R. K. při nezměněném výroku o vině pod bodem 1) napadeného rozsudku odsouzen podle §175 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou a podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené S. K., trvale bytem ul. M., H.-M. a Česká průmyslová zdravotní pojišťovna , ul. J., O.-V., odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu podle §226 písm. a) tr. ř. byl obviněný R. K. zproštěn obžaloby pro skutek popsaný pod bodem 3) rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 22. 3. 2010, sp. zn. 102 T 37/2010.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 2010, sp. zn. 5 To 203/2010, podal následně obviněný R. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný uvádí, že nalézací soud v jeho věci jednal a rozhodoval ve složení senátu, které je v rozporu se základními zásadami a principy obsazování senátu přísedícími, čímž došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. V projednávané věci funkci obou přísedících senátu vykonávali příslušníci Policie ČR (tedy orgánu činného v trestním řízení), u nichž jsou, dle názoru obviněného, pochybnosti o jejich nestrannosti, a to zejména s ohledem na obsah jejich služebního slibu, kde slibují, že se budou vždy a všude chovat tak, aby svým jednáním neohrozili dobrou pověst bezpečnostního sboru, což je v přímém rozporu s posláním soudce.
Obviněný podal dovolání rovněž z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, především pak že odvolací soud zjištěný skutkový stav nesprávně právně vyhodnotil. Obviněný tvrdí, že se nedopustil jednání, pro které byl uznán vinným rozsudkem odvolacího soudu /tj. jednání uvedeného pod bodem 2) výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu/ a dále uvádí, že poškozené v souvislosti s oznámením jejího poranění policii dne 23.11.2009 nijak nevyhrožoval, pouze jí vysvětloval, jak ke zranění přišla, neboť si to pro silnou podnapilost nepamatovala. Obviněný se domnívá, že výpověď poškozené u hlavního líčení nelze považovat za pravdivou, neboť si ve svých výpovědích odporovala, a to zejména ve vztahu k provedení činů a jejich časovému zařazení. Ke zlomenině klíční kosti poškozené obviněný zdůraznil, že poškozená byla v době svého ošetření značně opilá. Opilost poškozené potvrdila i svědkyně Ř. a tyto skutečnosti jsou zcela v souladu s obhajobou obviněného. Žádný jiný důkaz ve vztahu ke zranění poškozené dne 23.11.2009 nebyl opatřen. Dle mínění obviněného i v případě, že by soud vzal za prokázané, že se daný skutek stal, pak jeho jednání nelze právně kvalifikovat jako zločin vydírání, neboť neužil pohrůžku násilí ani násilím nenutil poškozenou, aby něco konala. Nebylo prokázáno ani to, že obviněný vůbec věděl, že by poškozená měla oznámit své napadení, proto chybí motiv obviněného poškozené vyhrožovat či ji vydírat.
Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soudu České republiky dovoláním napadený rozsudek zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. nově rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby pro skutek uvedený pod bodem 2), v němž byl spatřován zločin vydírání, případně aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněnému v jeho námitkách nelze přisvědčit. K námitce podjatosti senátu nalézacího soudu podotkl, že rozhodnutí tohoto senátu zůstalo nedotčeno pouze ve výroku o vině v bodě 1), který však dovolatel nenapadá, napadá pouze rozhodnutí o vině v bodě 2), proto je z tohoto pohledu podané dovolání logicky vadné. Navíc obsazení funkcí přísedících řeší zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích v ustanovení §60 odst. 1 a toto ustanovení z výkonu funkce přísedícího nevylučuje žádného občana jen proto, jakou práci vykonává. Pro způsobilost občana k výkonu funkce přísedícího je významný rovněž zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky. V ustanovení §2 jsou negativně vymezeny podmínky pro výkon v zákoně vyjmenovaných funkcí včetně funkce přísedícího, tyto podmínky se ovšem prověřují ještě před volbou občana přísedícím a je prakticky vyloučeno, aby funkci přísedícího zastával někdo, kdo těmto zákonným podmínkám nevyhověl. Proto z důvodů, jež uvádí dovolatel, přísedící v jeho trestní věci nemohli být vyloučeni z rozhodování. K námitkám uplatněným v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že těmito námitkami obviněný nebrojí proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení, nýbrž proti skutku samotnému. V dovolání obviněného se neobjevuje ani jediná konkrétní námitka vadné aplikace hmotně právní normy, jež by mohla vyhovět té či oné alternativě deklarovaného dovolacího důvodu. Z uvedených důvodů závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. a z obsahu dovolání vyplývá, ač to v něm není výslovně uvedeno, že směřuje pouze proti rozhodnutí o vině v bodě 2) rozsudku a v navazujících výrocích o trestu a o náhradě škody. K výroku o vině v bodě 1) rozsudku obviněný v dovolání nevznáší žádné námitky a ani žádný v petitu obsažený návrh se netýká této části výroku o vině.
Důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. K naplnění citovaného dovolacího důvodu se vyžaduje, aby byly současně splněny dvě podmínky. Podle první z nich je třeba, aby ve věci rozhodl vyloučený orgán, který vydal meritorní rozhodnutí (např. rozsudek nebo usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o vině a trestu, resp. bylo takové rozhodnutí potvrzeno). V žádném případě však nepostačuje, že za podjatého je označen např. státní zástupce, neboť uvedený orgán činný v trestním řízení není oprávněn meritorně rozhodnout o vině a trestu ohledně konkrétního obviněného. Druhá podmínka uplatněného dovolacího důvodu spočívá v tom, že dovolatel nevěděl o důvodech k vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení v původním řízení nebo tuto okolnost namítl před rozhodnutím orgánu druhého stupně.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že obviněný R. K. v dovolání namítá podjatost senátu soudu prvního stupně, tj. Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově. Je však třeba zdůraznit, že rozhodnutí tohoto senátu zůstalo nedotčeno pouze ve výroku o vině v bodě 1), který však dovolatel, jak již bylo uvedeno výše, svým dovoláním nenapadá. Z tohoto pohledu je podané dovolání logicky vadné a nezpůsobilé dosáhnout změny rozhodnutí, jak správně uvedl i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání. Nelze přisvědčit námitce obviněného ani v tom, že přísedící nalézacího soudu jako příslušníci Policie ČR jsou bez dalšího příslušníky orgánů činných v trestním řízení. Těmi totiž nejsou všichni policisté, nýbrž pouze ty policejní orgány, jejichž služební činnost spočívá ve vykonávání úkonů podle trestního řádu v konkrétním trestním řízení, což však není případ daného trestního řízení a dovolatel ani tuto skutečnost v dovolání neuvádí.
Podle ustanovení §60 odst. 1 zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, soudcem nebo přísedícím může být ustanoven státní občan České republiky, který je způsobilý k právním úkonům a bezúhonný, jestliže jeho zkušenosti a morální vlastnosti dávají záruku, že bude svou funkci řádně zastávat, v den ustanovení dosáhl věku nejméně 30 let a souhlasí se svým ustanovením za soudce nebo přísedícího a s přidělením k určitému soudu. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že z výkonu funkce přísedícího není vyloučen žádný občan jen z důvodu, jakou práci vykonává. Z daného hlediska je významný rovněž zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky. Ustanovení §2 zmíněného zákona negativně vymezuje podmínky pro výkon v zákoně vyjmenovaných funkcí včetně funkce přísedícího, jež se ovšem týkají dřívější příslušnosti občana ke Státní bezpečnosti nebo zastávání funkce rezidenta, agenta, držitele propůjčeného bytu, držitele konspiračního bytu, informátora nebo ideového spolupracovníka Státní bezpečnosti, vyššího funkcionáře bývalé Komunistické strany Československa nebo Komunistické strany Slovenska, příslušníka Lidových milicí apod. Tyto podmínky se ovšem prověřují ještě před volbou občana přísedícím a je prakticky vyloučeno, aby funkci přísedícího zastával někdo, kdo těmto zákonným podmínkám nevyhověl.
Na základě uvedených skutečností není pochyb o tom, že z důvodů, které uvedl obviněný ve svém dovolání, nemohli být dva příslušní Policie ČR, kteří zastávali funkci přísedících v příslušné trestní věci, vyloučeni z projednávání a rozhodnutí dané věci.
Obviněný dále ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky připomíná, že námitky uváděné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného R. K.
Pokud jde o námitky obviněného proti hodnocení důkazů ze strany soudů prvního a druhého stupně, kdy obviněný předkládá vlastní verzi skutkového děje a uvádí, že se jednání uvedeného pod bodem 2 výroku rozsudku nalézacího soudu nedopustil, tak tyto zvolený dovolací důvod nenaplňují, neboť se jedná o námitky čistě skutkové a tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní a současně se jedná o námitky, se kterými se již dostatečně vypořádaly soudy prvního i druhého stupně. Obviněný R. K. se v tomto směru svým dovoláním domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením.
Pro úplnost je třeba poznamenat, že v dovolání není ani jedna konkrétní námitka týkající se vadné aplikace hmotně právní normy, který by mohla naplňovat uplatněný dovolací důvod. V průběhu dosavadního řízení bylo ohledně skutkového děje uvedeného pod bodem 2) bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný poškozené S. K. vyhrožoval, zmiňoval své opětovné uvěznění v souvislosti s její výpovědí na policii a dožadoval se, aby uvedla jiný důvod vzniku svého zranění. Ze závěrů znaleckého posudku vyplynulo, že u poškozené S. K. nebyly zjištěny sklony ke lhaní, že netrpí patologickou lhavostí, naopak u ní byl zjištěn syndrom týrané osoby, který v rámci vyšetření již vykazoval tendence k odeznívání. Odvolací soud proto, na rozdíl od soudu nalézacího, správně kvalifikoval jednání obviněného jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť tato kvalifikace je pro obviněného příznivější, než užití dřívějšího tr. zák. (v této souvislosti je možno odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu – str. 6 rozhodnutí).
Nejvyšší soud České republiky se proto ztotožnil s názorem soudu druhého stupně v tom, že obviněný R. K. svým výše popsaným jednáním uvedeným pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí příslušného soudu vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé. Rovněž výroky o trestu a o náhradě škody odpovídají všem zákonným kritériím.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného R. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. října 2010
Předseda senátu: JUDr. Jiří Pácal