ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.531.2010.3
sp. zn. 4 Tdo 531/2010-I
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. června 2010 o dovolání obviněného W. H. alias W. H. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 6 To 3/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 6 T 110/2006, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 6 To 3/2008, ve výroku, jímž byl obviněnému W.H. uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný W. H. alias W. H. L. (dále jen W. H.), občan Čínské lidové republiky, byl rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 6 T 110/2006, uznán vinným za trestné činy účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. a nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., jichž se dopustil společně s dalšími 11 spoluobviněnými.
Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to dvou v rozsudku blíže specifikovaných mobilních telefonů.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání státní zástupce (v neprospěch všech obviněných) a dále je podali někteří ze spoluobviněných obviněného W. H. On sám tak neučinil. O podaných odvoláních jednal Krajský soud v Ústí nad Labem, který ve veřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2008 svým rozsudkem sp. zn. 6 To 3/2008 podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek s výjimkou výroku o vině obviněného H. L. V. Q. v bodě C zrušil v celém rozsahu. Poté odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci sám rozhodl a obviněného W. H. uznal vinným trestnými činy účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. a nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. ve znění účinném do 11. 7. 2007, jichž se dopustil společně s dalšími 11 spoluobviněnými.
Za to byl obviněný W. H. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků se zařazením do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a taktéž mu byl uložen trest propadnutí věci, a to dvou v rozsudku blíže specifikovaných mobilních telefonů.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, a to pouze do výroku o trestu v té části, kterou mu byl uložen podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění. Podle obviněného v jím napadené části spočívá rozhodnutí na nesprávném právním posouzení, zejména ve vztahu k ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a ustanovení §57 odst. 1, 2 tr. zák. Proto je podle něho v uvedené věci dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný blíže konkretizoval, že přicestoval do České republiky z Číny legálně a žije zde nepřetržitě od roku 1994. Zprvu zde získal dlouhodobý pobyt za účelem podnikání a od roku 1997 mu byl na území České republiky udělen trvalý pobyt. Tento stav doposud trvá. Od února roku 1995 žije ve společné domácnosti se svoji družkou Ch. W., odsouzenou ve stejné trestní věci, s níž společně podniká, a která má v České republice též trvalý pobyt. Dne 17. 9. 1999 se jim v České republice narodila dcera C. W., která zde rovněž získala trvalý pobyt. V letech 1994 – 2004 podnikal společně se svoji družkou ve společnosti S. T. I., s. r. o., jejímž předmětem podnikání byla koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej tohoto zboží. Družka obviněného pak vlastní od roku 2005 společnost R. E. s. r. o. se sídlem v P.
Otec družky v roce 1993 v Číně zemřel, a proto její matka opustila Čínu a žije se svou dcerou Ch. W., obviněným W. H. a jejich dcerou C. ve společné domácnosti, přičemž i matka družky získala v České republice povolení k trvalému pobytu. Všichni pak bydlí v P. na ulici B. v bytě, který mají v osobním vlastnictví.
Obviněný W. H. žije v České republice, kde má trvalý pobyt 14 let, za tu dobu si k této zemi vybudoval pevné osobní, pracovní, rodinné a sociální vazby, které by vyhoštěním byly vážně narušeny. Obviněný nebyl nikdy dříve soudně trestán ani vyšetřován. Není občanem České republiky a ani nemá postavení uprchlíka, avšak další podmínky trestu vyhoštění spočívající v tom, že vyhoštění vyžaduje bezpečnost lidí nebo majetku nebo jiný obecný zájem, nejsou naplněny.
Uložení trestu vyhoštění pak podle odvolatele není odůvodnitelné ani z hlediska naplnění účelu trestu, jak je vymezen v ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. Podle něj je účelem trestu chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Soud při volbě druhu trestu musí tento účel trestu uvedený v ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. brát na zřetel. Účelu trestu lze podle obviněného W. H. s ohledem na jeho dosavadní bezúhonnost dosáhnout již trestem odnětí svobody v trvání 4 roků, který mu byl odvolacím soudem uložen.
V závěru mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 6 To 3/2008, v té části, kterou byl obviněnému W. H. uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
K dovolání obviněného W. H. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru se odvolací soud naplněním uvedených podmínek při ukládání trestu vyhoštění náležitě zabýval. Na str. 71 svého rozhodnutí konstatoval, že podnikatelská činnost Ch. W. (a potažmo i jejího druha W. H.) sloužila výlučně ke krytí trestné činnosti, jejich společné dítě je cizím státním příslušníkem a v situaci, kdy jsou matka i otec dítěte odsuzováni k prakticky identickému trestu, nelze hovořit o zájmu na spojování rodiny. K tomu lze dodat, že pokud jde o matku obviněné Ch. W., jejího postavení se dovoláním napadnuté rozhodnutí nijak nedotýká a je na ní, zda zůstane nadále v České republice, nebo se vrátí do Číny, ať už hned nebo posléze spolu s rodinou své dcery. Tvrzení o existenci sociálního zázemí v České republice je u obviněného pouze prázdnou proklamací, jež ze skutkových zjištění nevyplývá ani nebyla obviněným nijak doložena. Zájmy obecné bezpečnosti nedovolují, aby byli na území České republiky ponecháni cizí státní příslušníci, kteří se zde dopouštěli trestné činnosti v rámci mezinárodně organizovaného zločinného spolčení, jejíž negativní důsledky se dotýkají většího počtu evropských států. V případě obviněného byly zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění splněny a nelze přisvědčit jejich tvrzení, že by existovala zákonná překážka, pro kterou by jim tento druh trestu nemohl být uložen.
Státní zástupce poté vyjádřil názor, že dovolání obviněného W. H. nelze pokládat za důvodné a s ohledem na skutečnosti uvedené výše navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné.
Podle státního zástupce to ale neznamená, že rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem je bez vady. Se zřetelem k povaze změny rozhodnutí, k níž přikročil odvolací soud, je zřejmé, že vyhověl odvolání státního zástupce a zčásti též odvolání obviněného H. L. V. Q. Odvolání obviněných J. W., G. H., G. Y., T. V. T., N. L. V. a L. Q. T. nebylo vyhověno ani zčásti a Krajský soud v Ústí nad Labem měl tudíž vyslovit výrok, že odvolání těchto šesti obviněných se podle §256 tr. ř. zamítá. Takový výrok však v rozsudku ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 6 To 3/2008, obsažen není. Byť ze strany dovolatele nebyl uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., státní zástupce se domnívá, že tuto víceméně technickou vadu může Nejvyšší soud ve smyslu §265l odst. 2 tr. ř. napravit tím, že soudu druhého stupně přikáže chybějící výrok doplnit.
Dále státní zástupce vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím zjištěním a závěrům .
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 6 To 3/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou právní relevantnosti a opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 ). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 ).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 247/2009.
V posuzovaném případě námitky dovolatele opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se týkají specifiky uloženého trestu vyhoštění a spočívají na argumentu, že tento trest mu byl uložen přesto, že zde byly dány okolnosti, které ze zákona vylučovaly jeho uplatnění.
Východiskem pro posouzení toho, zda je možné obviněným namítanou vadu výroku o trestu rozsudku soudu druhého stupně podřadit pod některý ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, je skutečnost, že ukládání trestů patří mezi hmotně právní instituty a pochybení při aplikaci ustanovení, která vymezují jeho právní rámec, je možno napadnout dvěma dovolacími důvody. První je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., druhý v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněné osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotně právní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, a nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu.
Výklad opačný (tj. že jiná pochybení soudu vztahující se k druhu a výměře uloženého trestu je možno namítat prostřednictvím jiných dovolacích důvodů ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvodu uvedeného v písmenu g) ) by nezbytně vedl k závěru o nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což jistě nebylo legislativním záměrem zákonodárce. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolatelům podat dovolání i z jiných důvodů vztahujících se k druhu a výměře trestů, je zřejmé, že by tak učinil právě rozšířením vymezení zmíněného písmene h) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Navíc je třeba uvést, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.
To nicméně neznamená, že lze výrok o trestu napadnout pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod se totiž vztahuje toliko k druhu a výměře uloženého trestu. Vedle toho však může dovolatel namítnout nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým „zvláštním podmínkám“ při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, a to s odkazem na zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V posuzovaném případě obviněný W. H. napadl rozsudek soudu druhého stupně ohledně uloženého druhu trestu vyhoštění. V úvahu tedy přicházela pouze aplikace ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na nějž ovšem obviněný neodkazuje. V tomto ohledu je sice podané dovolání nepochybně formálně vadné, tato jeho vada však sama o sobě vzhledem k věcné jednoznačnosti uplatněných námitek nebránila přezkumu napadeného rozsudku z daného hlediska. (Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 575/2004 ).
Obviněným uplatněné dovolací námitky vztahující se k trestu vyhoštění zpochybňují přípustnost uložení tohoto trestu. Obviněný totiž tvrdí, že jeho uložení bylo vyloučeno zájmem na spojování rodin vyjádřeným v ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák., neboť zde trvale žije jeho dcera, která se v České republice narodila v roce 1999, a v této zemi má již obviněný žijící zde od roku 1994 vybudováno pevné osobní, pracovní, sociální a rodinné zázemí, které by bylo vyhoštěním vážně narušeno. Dále obviněný namítl, že nebyly splněny ani další podmínky uložení trestu vyhoštění, konkrétně ty, že vyhoštění vyžaduje bezpečnost lidí nebo majetku nebo jiný obecný zájem, a proto není uložení trestu vyhoštění odůvodnitelné z hlediska naplnění účelu trestu, jak je vymezen v ustanovení §23 odst. 1 tr. zák.
V tomto kontextu je namístě připomenout, že trest vyhoštění z území České republiky je obecným druhem trestu, který lze uložit za všechny trestné činy vymezené ve zvláštní části trestního zákona, a to ve výměře na jeden rok až deset let nebo na dobu neurčitou. Ve vztahu k jednotlivým trestným činům tedy pojmově nelze mluvit o jeho nepřípustnosti, neboť obecně je přípustný při spáchání kteréhokoliv z nich. To ovšem neznamená, že uplatnění tohoto trestu je zcela neomezené a že jej lze užít vůči všem pachatelům trestných činů. Naopak ve smyslu ustanovení §57 odst. 1 tr. zák. jej lze uložit pouze pachateli, který není občanem České republiky a není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka. Uložit jej pak není možné ani v případech, kdy jsou splněny okolnosti obsažené v ustanovení §57 odst. 3 písm.a) až f) tr. zák.
Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost trestu vyhoštění jako jednoho ze specifických druhů trestů je nezbytné posuzovat individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního obviněného. Totéž obdobně platí ohledně trestů ztráty čestných titulů a vyznamenání a ztráty vojenské hodnosti. Jejich uložením v rozporu s ustanoveními vymezujícími jejich nepřípustnost lze tedy naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ve vztahu k trestu vyhoštění se tak může stát v případě jeho uložení českému státnímu občanu a osobě, která získala v České republice statut uprchlíka, stejně jako porušením ustanovení §57 odst. 3 tr. zák., upravujícího okolnosti vylučující jeho užití.
Námitky uplatněné obviněným W. H. vůči uložení trestu vyhoštění jsou tedy obecně způsobilé naplnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z tohoto hlediska proto bylo nezbytné posoudit, zda jsou tyto námitky opodstatněné či nikoliv. V souvislosti s tím přitom Nejvyšší soud učinil následující zjištění a závěry:
Co se týče rozhodných skutkových okolností, obviněný tvrdí, že jeho dcera se narodila v České republice, sžila se s českým prostředím, má na území České republiky stejně jako obviněný povolen legální pobyt, přičemž obviněný společně se svoji družkou, obviněnou Ch. W., matkou své dcery, v letech 1994 – 2004 v České republice podnikal. Žije s nimi zde i matka jeho družky, která má rovněž povolen trvalý pobyt. Navíc všichni společně žijí na P. v bytě, jenž mají v osobním vlastnictví.
V této souvislosti Nejvyšší soud pokládá za potřebné uvést, že z obsahu předloženého spisového materiálu nevyplývá, že by se soudy, zejména pak odvolací soud, shora uvedenými okolnostmi poměrů obviněného zabývaly a vedly k nim dokazování. Pokud pak státní zástupce ve svém vyjádření vyslovil názor, že je povinností obviněného tyto svoje poměry před soudem dokazovat, nemohl se Nejvyšší soud s jeho názorem ztotožnit. To proto, že podmínky přípustnosti trestu vyhoštění musí zkoumat soud a vést k tomu patřičné dokazování, jestliže se zabývá úvahou takový trest uložit. Teprve na základě učiněných skutkových zjištění včetně těch, jež se týkají všech negativních podmínek přípustnosti uložení trestu vyhoštění, lze dospět k závěru o tom, zda je uložení uvedeného trestu přípustné či nikoli. Uvedené skutkové okolnosti a z nich učiněné právní závěry pak musí jednoznačně vyplývat z textu odůvodnění rozsudku ukládajícího trest vyhoštění.
Nalézací soud shledal z hlediska ukládaného trestu u obviněného W. H. polehčující okolnost ve způsobu jeho dosavadního vedení života, kdy v České republice doposud trestán nebyl. Přitěžující okolnosti u něho shledány nebyly. K jeho osobě bylo zjištěno, že v České republice žije ve společné domácnosti s obviněnou Ch. W. a vychovávají spolu nezletilou dceru. Jako přiměřený a účelu trestu odpovídající pak s ohledem na roli obviněného při páchání trestné činnosti pokládal tento soud úhrnný trest odnětí svobody uložený ve čtvrtině zákonné trestní sazby v trvání 3 let a trest propadnutí mobilního telefonu. Trest vyhoštění s ohledem na uvedené rodinné poměry obviněnému W. H. nalézací soud neuložil. Pro úplnost je třeba zmínit, že spoluobviněná družka obviněného W. H. byla soudem prvního stupně odsouzena k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 500 000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 2 let pro případ, kdy by peněžitý trest nebyl obviněnou v zákonné lhůtě vykonán. Této obviněné byl také uložen trest propadnutí věci – mobilních telefonů.
Jak již bylo uvedeno shora, obviněný W. H. proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání nepodal. Nepodala je ani jeho družka Ch. W. V neprospěch i těchto jmenovaných se však odvolal státní zástupce. Soud druhého stupně potom nově rozhodl tak, že obviněnému W. H. uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let, trest vyhoštění na dobu neurčitou a trest propadnutí věci. Jeho družka byla odvolacím soudem postižena totožnými druhy trestů včetně jejich výměry. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí o trestu pro obviněného W. H. tak, že jeho činnost je úzce provázána s činností obviněné Ch. W. a společností R. E. s. r. o. W. H. je druhem Ch. W., který se spolu s ní podílel na opatřování servisní činnosti a falešných dokladů pro nelegální běžence. I obviněný W. H. se podílel vysoce rozhodným způsobem na páchání trestné činnosti, a proto bylo přistoupeno ke zpřísnění výměry uloženého trestu odnětí svobody a navíc k uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, čímž bude obviněnému do budoucna zabráněno v páchání trestné činnosti. Tento trest byl obviněnému uložen s ohledem na fakt, že dosavadní podnikatelská činnost tohoto obviněného sloužila výlučně ke krytí trestné činnosti, společné dítě je cizím státním příslušníkem a v situaci, kdy ke stejnému trestu je odsuzována i matka dítěte, není důvod spojovat rodinu. Ze stejných důvodů, jako tomu bylo u soudu prvního stupně, byl vysloven i trest propadnutí věci – mobilních telefonů.
Pro úplnost Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že obviněný W. H. byl ve věci stíhán vazebně a z obsahu spisového materiálu na č. l. 6 376 vyplývá, že vykonával vazbu od 19. 4. 2005 do 21. 3. 2008, tedy do rozhodnutí odvolacího soudu. Z výkonu trestu odnětí svobody byl propuštěn dne 18. 4. 2009 ( viz č. l. 6 767a ). Ch. W., družka obviněného W. H. a matka jeho dítěte, byla podle obsahu spisového materiálu stíhána vazebně v období od 19. 4. 2005 do 13. 7. 2005 ( viz č. l. 6 590 ). Poté již byla stíhána na svobodě. Takto se zúčastnila i veřejného zasedání konaného o podaném odvolání státního zástupce a některých ostatních obviněných, kde jí byly uloženy shora uvedené tresty. Trest odnětí svobody podle zjištění Nejvyššího soudu dosud nenastoupila. Dále ze spisu vyplývá, že jmenované byla prezidentem republiky dne 22. 12. 2008 udělena milost, a to ohledně jí uloženého trestu vyhoštění na dobu neurčitou ( viz č. l. 6 749 ). Ze spisu je též patrné, že obviněná v mezidobí odcestovala do Čínské lidové republiky, kde se zřejmě i nadále zdržuje.
Pokud jde o konkrétní znění právní úpravy týkající se trestu vyhoštění, je třeba poukázat na ustanovení §57 tr. zák. a taktéž na ustanovení čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle §57 odst. 1 tr. zák. soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, a nebo jiný obecný zájem.
Podle §57 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od 1 roku do 10 let a nebo na dobu neurčitou.
Podle §57 odst. 3 tr. zák. soud trest vyhoštění neuloží, jestliže a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele, b) pachateli byl poskytnut azyl, c) pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, nebo d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení a nebo trestu nebo e) pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle zvláštního právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, nebo f) pachatel je občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu.
Podle čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
Podle čl. 8 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Pokud jde o aplikaci ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák., jíž se obviněný dovolává, je třeba podle stávající judikatury Nejvyššího soudu zdůraznit, že okolnosti uvedené v tomto ustanovení, a to povolení dlouhodobého pobytu na území České republiky, zdejší pracovní a sociální zázemí a rozpor uložení trestu vyhoštění se zájmem na spojování rodin, musí být splněny současně. (Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 575/2004 ) Navíc taxativně uvedené okolnosti, které brání uložení trestu vyhoštění, musí existovat v době rozhodování o trestu vyhoštění.
Skutková zjištění v tomto směru učiněná nalézacím soudem konstatují, že obviněný W. H. vychovává v České republice svou nezletilou dceru zde narozenou, a to dceru matky zde žijící Ch. W. Tato okolnost pak vedla nalézací soud k tomu, že obviněnému W. H. trest vyhoštění neuložil. Protože v důsledku této okolnosti považoval nalézací soud za vyloučené uložit obviněnému W. H. trest vyhoštění, neprováděl ani žádné další dokazování v tom směru, zda má obviněný vedle rodiny v České republice nějaké pracovní a sociální zázemí. Na stejném skutkovém podkladě s výjimkou toho, že Ch. W. byla odvolacím soudem rovněž odsouzena k trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění na neurčito, rozhodl odvolací soud ohledně obviněného W. H. tak, že mu též uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou a trest propadnutí věci – dvou mobilních telefonů.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že nalézacím soudem bylo shledáno, že obviněný (společně s Ch. W.) pod záštitou společnosti R. E. s. r. o. prováděl nelegální činnost, za kterou byl odsouzen, měly být odvolacím soudem v situaci, kdy obviněnému hodlal uložit trest vyhoštění, zjištěny následující skutečnosti.
Zda společnost R. E. s. r. o. vyvíjela vedle uvedené nelegální činnosti rovněž činnost legální, zda má obviněný na území České republiky legální zdroj příjmů a pracovní či podnikatelskou příležitost (s ohledem na to, že v době rozhodování odvolacího soudu byl obviněný cca 3 roky ve vazbě ), a jaké je jeho sociální zázemí v České republice vedle vztahů pracovních a rodinných. Dále bylo potřeba rovněž zkoumat, zda je obviněný skutečně otcem dítěte spoluobviněné Ch. W., zapsaným v rodném listu dítěte narozeném v České republice, zda případně uvedené dítě není státním občanem České republiky vzhledem k tomu, že podle §9 odst. 3 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, lze na žádost zákonného zástupce státní občanství udělit i dítěti samostatně.
Neexistenci zájmu na slučování rodin pak odvolací soud odůvodnil tím, že dovolatel i jeho družka (spoluobviněná Ch. W.) jsou odsuzováni ke stejnému trestu, a proto není důvod spojovat rodinu. Krajský soud však v tomto svém závěru nezohlednil, že obviněný W. H. byl v době jeho rozhodování přibližně tři roky ve vazbě a při jejím pozdějším započtení měl tudíž většinu uloženého trestu odnětí svobody již touto vazbou vykonánu. Naproti tomu obviněná Ch. W. měla do výkonu trestu odnětí svobody teprve nastoupit, a ve srovnání s délkou tohoto trestu uloženého jí odvolacím soudem byla v přípravném řízení ve vazbě po poměrně krátkou dobu. Po vykonání trestu odnětí svobody měl být na obviněném W. H. vykonán trest vyhoštění postupem podle §350b tr. ř. Obviněný tedy měl z České republiky vycestovat a zanechat zde v péči třetí osoby nezletilou dceru, narozenou v České republice v situaci, kdy matka dítěte bude ve výkonu trestu odnětí svobody, anebo nezletilou vzít s sebou a vyvézt ji do prostředí, v němž nikdy nežila, a zcela jí tím znemožnit byť výkonem trestu výrazně omezený osobní kontakt s matkou i s její babičkou, která s nimi měla v České republice legálně pobývat. (K pojmu rodina srov. usnesení Ústavního soudu publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 13 z roku 1999 ). Navíc podle rozhodnutí publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 57 z roku 1999 odkazujícího na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva otázka existence nebo neexistence rodinného života je v podstatě otázka fakticity závisející na skutečné, praktické existenci úzkých osobních vztahů (srov. rozhodnutí M. proti B. 1979) s tím, že stát má závazek nebránit otcům od zakládání vztahů k jejich dětem, jestliže o to usilují (srov. rozhodnutí K. proti I. 1994 ). Proto měl odvolací soud při svém rozhodování o naplnění podmínek přípustnosti uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou náležitě prověřit a zvážit i tyto aspekty.
Pokud jde o námitku dovolatele, že pro jeho vyhoštění nejsou splněny ani podmínky ve smyslu ustanovení §57 odst. 2 tr. zák. v tom ohledu, že jeho vyhoštění nevyžaduje bezpečnost lidí nebo majetku anebo jiný obecný zájem, nemohl se Nejvyšší soud s touto námitkou ztotožnit. Trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. ve spojení s trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., ve znění účinném do 11. 7. 2007, jsou jednáními, která nejen v konkrétní trestní věci, ale obecně vždy ohrožují obecný zájem společnosti na potírání nelegální migrace a přistěhovalectví, protože v jeho souvislosti se takřka pravidelně vyskytuje i navazující trestná činnost, často majetkového charakteru, a nelegální migrace ze zemí s odlišným hygienickým standardem s sebou současně přináší i riziko zavlečení závažných onemocnění, která byla na našem území dříve již eliminována (např. TBC).
Též je nutno zdůraznit, že ustanovení §57 odst. 2 tr. zák. obsahuje kritéria rozhodná pro určení konkrétní výměry ukládaného trestu vyhoštění v rozmezí od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou. V dovolacím řízení je ale, jak bylo uvedeno výše, možno přezkoumávat pouze podmínky umožňující uložení trestu vyhoštění ve smyslu ustanovení §57 odst. 1 a odst. 3 tr. zák. a nikoli otázky konkrétní výměry přípustného trestu vyhoštění ve smyslu ustanovení §57 odst. 2 tr. zák. ve spojení s ustanoveními §23 a §31 a násl. tr. zák., upravujícími obecné zásady pro ukládání trestů. Proto navíc tato námitka není z hlediska řízení o dovolání právně relevantní.
V souvislosti s ukládáním trestu vyhoštění pak Nejvyšší soud považoval za vhodné poněkud blíže poukázat na judikaturu Ústavního soudu týkající se této problematiky. Podle již shora zmiňovaného rozhodnutí publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 57 z roku 1999, právo na respektování soukromého, rodinného života, zakotvené v čl. 8 Úmluvy, podléhá omezení z pohledu odstavce 2. Smyslem této úpravy je zajistit rovnováhu mezi zájmy jednotlivce a zájmy společnosti. Proto je třeba zkoumat, zda vyhoštění konkrétní osoby splňuje podmínky odst. 2, tj. zda k uložení trestu vyhoštění došlo v souladu se zákonem, bylo nezbytné v demokratické společnosti k dosažení některého z oprávněných cílů a konečně, zda je i přiměřené sledovanému přípustnému cíli. Dále je třeba připomenout, že jakkoliv je předcházení zločinnosti vyhoštěním oprávněným, tedy přípustným cílem nezbytným v každé demokratické společnosti, nelze konstatovat naplnění požadavku přiměřenosti tam, kde došlo k uložení maximálního trestu, tj. trestu vyhoštění na dobu neurčitou, bez časového omezení, jinými slovy navždy, a to aniž by byla zkoumána, jak ukládá ustanovení §57 odst. 2 tr. zák., možnost nápravy pachatele. Ústavní soud má totiž za to, že maximální trest vyhoštění, tj. navždy, se pojmově spíše váže k takovému pachateli, kde náprava možná není. Nad rámec dovolacího řízení je třeba podotknout, že v případě obviněného W. H. možnost jeho nápravy podrobněji zkoumána nebyla.
Závěr soudu druhého stupně o přípustnosti trestu vyhoštění a o splnění podmínek pro jeho uložení ve smyslu §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. je proto ze shora uvedených důvodů třeba označit za vadný. Námitky uplatněné v podaném dovolání, které jej zpochybňují, jsou z části opodstatněné, jelikož soud druhého stupně svým rozsudkem obviněnému uložil trest vyhoštění na neurčito, aniž by byly prokazatelně splněny veškeré zákonné podmínky pro jeho uložení, zejména pak v oblasti osobních a rodinných poměrů obviněného.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatoval, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl v posuzovaném případě naplněn, jelikož došlo k porušení zákonného ustanovení o přípustnosti trestu vyhoštění a odvolací soud pochybil, když obviněnému takový trest uložil. Nejvyšší soud tak podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 6 To 3/2008, ve výroku, jímž byl obviněnému W. H. uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Současně zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část napadeného rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. To jinými slovy znamená, že krajský soud v novém řízení prověří a zjistí, zda jsou u osoby obviněného W. H. t. č. aktuálně dány podmínky, vyplývající z jeho pracovního, sociálního a rodinného zázemí v České republice, které současně umožňují a opodstatňují uložení trestu vyhoštění. Odvolací soud přitom bude nadále vycházet z trestní úpravy ve smyslu zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Návrhu státního zástupce, aby Nejvyšší soud přikázal odvolacímu soudu podle §265l odst. 2 tr. ř. doplnit jeho rozsudek o výrok, jímž se podle §256 tr. ř. zamítá odvolání šesti ( v něm jmenovaných) obviněných, nebylo možné vyhovět. Nejvyšší soud se věcí zabýval výhradně na podkladě dovolání obviněného W. H., který odvolání proti prvostupňovému rozsudku nepodal (podal je v jeho neprospěch státní zástupce), takže ohledně jeho osoby v rozsudku odvolacího soudu takový výrok nechybí. Ve vztahu k obviněným, kteří proti rozsudku nalézacího soudu odvolání neúspěšně podali, pak Nejvyšší soud nebyl přezkumnou pravomocí vybaven, jelikož tito obvinění nepodali dovolání. Přesto lze uvedenou výhradu státního zástupce označit za opodstatněnou a odvolací soud by ji měl zohlednit ve svém dalším postupu, kdy se věcí bude znovu zabývat, byť jen ohledně osoby obviněného W. H.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( 265n tr. ř. )
V Brně dne 22. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec