ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.820.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 820/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2010 o dovolání obviněného S. Č. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 11.2.2010, sp. zn. 3 To 26/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 63/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 1.12.2009, sp. zn. 71 T 63/2009, byl obviněný S. Č. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31.12.2009 (dále jen tr. zák.), jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkové věty výroku uvedeného rozsudku dopustil tím, že ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 21.4.1999, sp. zn. 2 T 24/1999, který nabyl právní moci dne 13.5.1999, uznán vinným ze spáchání mj. trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, který vykonal dne 27.10.2007, přesto dne 21.8.2009 v době kolem 23.00 hodin v O.-P., na ul. W., na zastávce trolejbusů před budovou hlavního nádraží, v úmyslu zmocnit se obsahu kapes J. V., tohoto fyzicky napadl tím způsobem, že ho povalil na zem, přiklekl ho a snažil se mu prohledat obsah kapes, čemuž se jmenovaný bránil tím způsobem, že své ruce ponechal v kapsách, kdy v jedné ruce držel peněženku a v druhé taštičku s drobnými mincemi, avšak obviněnému se podařilo vytáhnout mu násilím ruce z kapes a přitom mu strhnout z pravé ruky hodinky zn. Qmax, načež z místa činu odešel, čímž poškozenému J. V., způsobil škodu odcizením ve výši 30,- Kč, přičemž k jeho zranění nedošlo.
Za uvedené jednání byl obviněný S. Č. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., za použití §42 odst. 1 tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků a 6 měsíců, podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro účely výkonu uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo současně vysloveno zabrání věci, a to 1 ks kovového odlitku žluté barvy, tzv. boxeru a 1 ks kovového nože stříbrné barvy, jež se nachází v depozitu 7 OOK SKPV MŘ Policie ČR Ostrava pod č.j. KRPT-30623-57/TČ-2009-070777-928.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný S. Č. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11.2.2010, sp. zn. 3 To 26/2010, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil výrok o zabrání věci učiněný podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák., a to 1 ks kovového odlitku žluté barvy, tzv. boxeru a 1 ks kovového nože stříbrné barvy, jež se nachází v depozitu 7 OOK SKPV MŘ Policie ČR Ostrava pod č.j. KRPT-30623-57/TČ-2009-070777-928. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 11.2.2010, sp. zn. 3 To 26/2010, podal následně obviněný S. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatel namítá, že se vytýkaného jednání nedopustil, poukázal na to, že soudy prvního a druhého stupně nerealizovaly jeho důkazní návrhy. Za stěžejní důkaz považuje obviněný záznam z videokamery, kde údajně nebylo zaznamenáno, že by měl poškozeného povalit na zem a zcizit mu obsah kapes, a dále výpověď poškozeného J. V., který nebyl schopen jednoznačně určit osobu obviněného, jeho svědectví proto nelze brát jako důkaz prokazující, že se skutek stal tak, jak jej poškozený popisoval. Dle jeho názoru bylo navíc záznamem kamery v místě činu jednoznačně vyvráceno tvrzení poškozeného, že leželi na zemi po dobu 5-10 minut. Obhajoba opětovně navrhovala vyhodnocení záznamu, popř. fotografií z daného místa a času specializovanou firmou, avšak tento důkaz byl odmítnut s poukazem na výpověď por. D., který přehrával u hlavního líčení záznam z kamerového systému a který uvedl, že z této nahrávky nelze kvalitnější videozáznam ani fotografie pořídit. Obviněný tvrdí, že našel hodinky na zemi, tyto vzal a odcházel pomalou chůzí k zastávce tramvaje, jakoukoliv násilnou činnost popírá. Domnívá se proto, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. a vzhledem k výši škody (30,- Kč) mělo být trestní stíhání zastaveno. Dále obviněný uplatnil ve svém dovolání námitku, že v jeho případě nebyly naplněny podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, a to zejména z hlediska materiální stránky trestného činu, protože pro ni nemá význam časová souvislost s předešlým výkonem trestu za obdobné jednání. Obviněný tvrdí, že u trestného činu loupeže je dominantním znakem násilí či jeho pohrůžka, přičemž předmětný incident postrádá intenzivní násilí, což je potvrzeno i tím, že poškozený neutrpěl žádné zranění. I v porovnání s předešlými podobnými činy obviněného měl tento delikt výrazně nižší míru násilí a byl tedy méně závažný, navíc věc, jíž se zmocnil, měla velmi nízkou hodnotu, proto nelze souhlasit se závěry soudů o naplnění podmínek zvlášť nebezpečné recidivy. Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soudu České republiky dovoláním napadený rozsudek zrušil a aby zrušil také rozsudek soudu prvního stupně a aby přikázal nalézacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že všechny v dovolání vyjádřené výhrady obviněného odezněly již v jeho odvolání, těmito námitkami se soud druhého stupně náležitě zabýval, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud České republiky povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku a nyní je opakuje jen proto, že není spokojen s výsledkem řízení o odvolání. Pokud jde o námitky obviněného proti hodnocení důkazů či úplnosti dokazování, případně o tvrzení, že se žalovaného jednání vůbec nedopustil, ty zvolený dovolací důvod nenaplňují, poněvadž nejde o námitky proti hmotně právnímu posouzení skutku, nýbrž o výhrady skutkové, na něž se nevztahuje žádný důvod dovolání. Dle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obviněný nemá pravdu v tom, že není podstatný význam doby uplynuvší od výkonu posledního trestu uloženého za delikt kvalifikovaný jako zvlášť závažný úmyslný trestný čin, rovněž argumenty nižší mírou vykonaného násilí, absencí újmy na zdraví na straně poškozeného a nízkou hodnotou věci, jíž se obviněný zmocnil, jsou liché. Podle mínění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nízká cena věci, jíž se obviněný zmocnil za cenu napadení poškozeného, naopak ukazuje na jeho naprostou ztrátu hodnotových měřítek a absenci jakékoli úcty k právům spoluobčanů. Z uvedených důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky připomíná, že námitky uváděné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného S. Č.
Pokud jde o námitky obviněného proti hodnocení důkazů ze strany soudů prvního a druhého stupně či úplnosti provedeného dokazování, případně o tvrzení, že se žalovaného jednání nedopustil, tak tyto zvolený dovolací důvod nenaplňují, neboť se jedná o námitky čistě skutkové a tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní a současně se jedná o námitky, se kterými se již dostatečně vypořádaly soudy prvního i druhého stupně. Obviněný S. Č. se v tomto směru svým dovoláním domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením.
Pro úplnost je třeba dodat, že dle názoru Nejvyššího soudu České republiky soudy prvního i druhého stupně rozhodující ve věci dospěly ke správnému závěru, že obviněný po objektivní i subjektivní stránce naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť bylo jednoznačně prokázáno, že fyzicky napadl poškozeného v úmyslu zmocnit se obsahu jeho kapes.
Trestného činu loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Trestný čin loupeže má dva objekty – jednak je to osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného a není přitom podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. nápřah k úderu, apod.). V daném případě je třeba zdůraznit, že za násilí je třeba považovat již takové počínání pachatele, při kterém pachatel překonává odpor napadeného, který věc svírá a snaží se klást odpor.
Nejvyšší soud České republiky z předloženého spisového materiálu zjistil, že v průběhu řízení bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný na poškozeného působil násilím v úmyslu získat od něho cizí věc. Z vytýkaného jednání byl obviněný usvědčen výpověďmi svědků, a to zejména poškozeného J. V., který u hlavního líčení popsal jednání obviněného zcela shodně se svou výpovědí z přípravného řízení, jeho výpověď je podporována výpověďmi dalších svědků, a to J. B. a J. Ch., u obviněného byly po jeho zadržení příslušníky Policie nalezeny hodinky poškozeného i boxer a úhlový nůž stříbrné barvy. Provedenými důkazy byl tedy zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.
Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil námitku, že v posuzované věci nebyla splněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, protože pro ni nemá význam časová souvislost s jeho předešlým výkonem trestu obdobné jednání. Tuto dovolací námitku sice lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak argumentaci obviněného přisvědčit nelze. Podle zákonné úpravy je prvotním kritériem zvlášť nebezpečné recidivy právě délka doby uplynuvší od posledního odsouzení (viz. ustanovení §41 odst. 1 tr. zák.), proto námitka obviněného v tomto směru nemůže za žádných okolností obstát a stejně tak nemohou obstát ani argumenty týkající se nižší míry vykonaného násilí, absence újmy na zdraví na straně poškozeného a nízké hodnoty věci, které se obviněný zmocnil, neboť z ustanovení §234 odst. 1 tr. zák., jak již bylo uvedeno výše, je zřejmé, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže postačuje i pouhá pohrůžka násilí. Jak správně uvedl již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného ani hodnota věci, které se obviněný zmocnil, nehraje pro závěr o vině žádnou roli, naopak ukazuje na ztrátu hodnotových měřítek obviněného a absenci jeho jakékoli úcty k právům spoluobčanů.
Nejvyšší soud České republiky se proto ztotožnil s názorem soudů prvního i druhého stupně v tom, že obviněný S. Č. svým výše popsaným jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného S. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2010
Předseda senátu: JUDr. Jiří Pácal