ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.19.2010.1
sp. zn. 4 Tz 19/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. května 2010 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. B. , proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 3. 10. 1991, sp. zn. 1 Rtv 63/91, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 3. 10. 1991, sp. zn. 1 Rtv 63/91, a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení čl. V., části II, čl. III. odst. 5 rozhodnutí prezidenta republiky a vlády republiky Československé o amnestii ze dne 9. května 1960 a v ustanovení §368 tr. ř. per analogiam v neprospěch obviněného M. B.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 22. 4. 1953, sp. zn. T 12/53, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, (dále jen tr. zák.), kterého se dopustil tím, že dne 13. a 14. února 1953 odmítl u svého útvaru v O. nastoupit na směnu s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem jeho vyhlášení, tj. 22. 4. 1953.
Následně usnesením bývalého nižšího vojenského prokurátora v Brně ze dne 5. 5. 1953, sp. zn. Pt 20/53, bylo rozhodnuto, že odsouzený M. B. je účasten rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 4. května 1953 o amnestii a na základě jejího čl. II. mu byl prominut celý zbytek trestu odnětí svobody.
Dne 6. 5. 1991 byl býv. Vojenskému obvodovému soudu v Brně postoupen podnět M. B., který byl posouzen, jako žádost o soudní rehabilitaci.
Ve veřejném zasedání konaném dne 5. 9. 1991 bylo býv. Vojenským obvodovým soudem v Brně vydáno usnesení pod sp. zn. 1 Rtv 63/91, jímž byl rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 22. 4. 1953, sp. zn. T 12/53, podle §14 odst. 1 písm. c) zák. č. 119/90 Sb. zrušen ve výrocích o vině a trestu. Zároveň byla zrušena i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozsudku, pokud vzhledem k této změně pozbyla svého podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 20. 9. 1991.
Vzápětí býv. Vojenský obvodový soud v Brně v neveřejném zasedání usnesením ze dne 3. 10. 1991, sp. zn. 1 Rtv 63/91, rozhodl, že M. B. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle čl. V. z důvodů části II čl. III. odst. 5 rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii se zastavuje jeho trestní stíhání pro (shora uvedený) skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. Toto usnesení nabylo právní moci dne 12. 10. 1991, když obviněný ani býv. vojenský prokurátor proti němu nepodali stížnost. Taktéž navzdory zákonnému poučení obviněný neprohlásil, že trvá na projednání věci
Proti posledně uvedenému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně, jímž aplikoval na osobu obviněného M. B. zmíněnou aboliční část amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky, podala ministryně spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona.
V této uvádí, že je zřejmé, že obviněný M. B. se vyhýbal plnění své služební povinnosti pouze z důvodu svého svědomí a náboženského přesvědčení, když bylo zjištěno, že je příslušníkem církve a. s. d. Stěžovatelka pak citovala ustanovení §1 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., jakož i ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., §226 písm. b) tr. ř. a §368 tr. ř. a konstatovala, že se jimi bývalý vojenský obvodový soud neřídil. V této souvislosti poukázala na nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/2002, a na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 T 67/2003, v jiné obdobné věci a z nich vyplývající závěr o tom, že nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby z náboženských důvodů za trestný čin.
Dále zdůraznila, že zastavení trestního stíhání se jeví jako rozhodnutí učiněné ve prospěch obviněného, ale toto bylo učiněno s odkazem na amnestii prezidenta republiky, která je svou povahou fakultativním milostivým opatřením a neodstraňuje všechny právní a společenské důsledky odsouzení pro trestný čin. Kromě jiného byl např. z práva na odškodnění za nezákonně vykonanou vazbu vyloučen každý, kdo dosáhl zastavení trestního stíhání na základě amnestie. Nelze ale opomenout, že obviněný M. B. byl od 26. 2. 1953 do 4. 5. 1953 vězněn, než byl na základě amnestie ze dne 4. 5. 1953 propuštěn a vrácen ke svému útvaru. K tomuto amnestijnímu rozhodnutí ale nelze při posuzování zákonnosti napadeného rozhodnutí přihlížet, jelikož bylo zrušeno usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 5. 9. 1991, sp. zn. 1 Rtv 63/91, jakožto obsahově navazující na zrušený výrok o vině a trestu z rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 22. 4. 1953, sp. zn. T 12/53. Zároveň podle stěžovatelky není pochyb o tom, že trestní stíhání obviněného nemělo být vůbec zahajováno a bylo-li, pak mělo být zastaveno s tím, že skutek pro který byl stíhán, není trestným činem, což je postup pro obviněného jednoznačně příznivější. Soud v rehabilitačním řízení pak měl obviněného rozsudkem zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Stěžovatelka dále poukázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž musí při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona převážit zájem na plné zákonnosti rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového rozhodnutí a to při závažných a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. Poukázala v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 290/05, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 290/2000.
Skutkové okolnosti případu obviněného M. B. jsou srovnatelné s případem E. M., kterého Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 4 Tz 84/2009, zprostil obžaloby, což stěžovatelku vede k závěru, že rehabilitační řízení vedené u býv. Vojenského obvodového soudu v Brně pod sp. zn. 1 Rtv 63/91 trpí podstatnou vadou řízení, která může a měla by být napravena. Tento soud mechanicky aplikoval dobrodiní amnestie nikterak neměnící charakter odsouzení namísto příznivějšího výroku, tj. zproštění obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Skutečnost, že obviněný nepodal proti předmětnému usnesení o zastavení trestního stíhání stížnost, ani nepožádal o pokračování v trestním řízení, na konstatovaném porušení zákona nic nemění.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 3. 10. 1991, sp. zn. 1 Rtv 63/91, byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. B. v ustanoveních §270 odst. 1 tr. zák. a §368 tr. ř. ve spojení s ustanovením §1 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění zák. č. 47/1991 Sb. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak aby napadené usnesení zrušil včetně případných rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř., příp. podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejprve Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že jako jediný spisový materiál z původního řízení se dochovaly rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 22. 4. 1953, sp. zn. T 12/53, usnesení bývalého nižšího vojenského prokurátora v Brně ze dne 5. 5. 1953, sp. zn. Pt 20/53, a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 6. 1970, sp. zn. Nt 204/70, jejichž ověřené kopie měl Nejvyšší soud k dispozici. Dále pak měl k dispozici kompletní rehabilitační spis býv. Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 1 Rtv 63/91.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl Nejvyšší soud přezkoumat v poněkud omezeném rozsahu, a to vzhledem k nedostupnosti původního trestního spisu, který byl podle sdělení ředitele Vojenského ústředního archivu v Praze ze dne 24. 3. 2010 s největší pravděpodobností skartován. Z obsahu dostupného spisového materiálu je však dostatečně patrné, že zákon porušen byl.
Podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
Nejvyšší soud, ač neměl k dispozici spis ve věci sp. zn. T 12/53, ale pouze zmíněné kopie rozsudku a usnesení bývalých vojenských justičních orgánů v Brně, pokládá za nutné konstatovat, že ze skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku i jeho odůvodnění jednoznačně vyplývá, že obviněný M. B. odmítal u svého útvaru plnit své služební povinnosti – nastoupit do pracovní směny, neboť to bylo v rozporu s jeho náboženským přesvědčením.
Z uvedeného lze tedy dovodit, že obviněný se předmětného činu dopustil z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/2002 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května (zák. č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v §34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze podle názoru Ústavního soudu považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 42/2002, je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Tyto vyslovené závěry bylo podle Nejvyššího soudu třeba plně aplikovat i v projednávaném případě obviněného M. B. Býv. Vojenský obvodový soud v Brně sice v rámci rehabilitačního řízení dospěl k závěru, že výroky o vině a trestu v původním odsuzujícím rozsudku býv. nižšího vojenského soudu nemohou obstát a tyto zrušil, poté ale ve věci obviněného bez dalšího aplikoval aboliční část rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960 a trestní stíhání obviněného zastavil. Toto rozhodnutí býv. vojenského obvodového soudu, aplikující vyhlášenou amnestii prezidenta republiky na osobu obviněného, je ale v důsledku výše vyslovených závěrů Ústavního soudu třeba označit za porušující zákon v neprospěch obviněného. V případě správného postupu mělo být po nabytí právní moci zrušujícího usnesení ze dne 5. 9. 1991, sp. zn. 1 Rtv 63/91, ve smyslu §15 odst. 1 zák. č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci, nařízeno ve věci hlavní líčení a obviněný měl být podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, protože stíhaný skutek není trestným činem.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb, o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a v mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné.
Podle §1 odst. 2 citov. zák., činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich stíhání a trestání.
Býv. Vojenský obvodový soud v Brně tudíž neměl v analogickém smyslu §368 tr. ř. k aplikaci amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 přistoupit automaticky, ale měl nejprve v průběhu dalšího řízení vyřešit otázku, zda jsou u obviněného splněny zákonné podmínky pro jeho odsouzení trestným činem za spáchané jednání, či nikoli. Pouze v případě, že by dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že obviněný se žalovaným skutkem dopustil trestného činu, na který se vztahuje aboliční část rozhodnutí prezidenta o amnestii ze dne 9. 5. 1960, případně jiného již vyhlášeného amnestijního rozhodnutí, musel by trestní stíhání obviněného zastavit. Pokud by tomu tak nebylo, musel by obviněného uznat vinným a případně mu uložit trest. Jestliže by, jak již bylo výše naznačeno, v tomto případě musel konstatovat, že obviněný svým jednáním trestní zákon neporušil, přicházel by v úvahu pouze zprošťující rozsudek. Okolnost, že obviněný nepodal proti napadenému usnesení stížnost, ani to že v zákonné lhůtě neprohlásil, že na projednání věci trvá, nemá na výše vyslovené závěry Nejvyššího soudu žádný vliv.
Proto na základě shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením a předcházejícím řízením byl porušen zákon v ustanovení čl. V., části II, čl. III. odst. 5 rozhodnutí prezidenta republiky a vlády republiky Československé o amnestii ze dne 9. 5. 1960 a v ustanovení §368 tr. ř. per analogiam v neprospěch obviněného M. B. V souladu s ustanovením §269 odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení o aplikované amnestii, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Brně, jako soudu podle §7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená, že ve věci bude nařízeno hlavní líčení a v něm bude meritorně rozhodnuto o skutku, pro který byla na obviněného podána původní obžaloba. Rozhodující soud přitom bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právními názory, které v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud. Stěžovatelkou alternativně navržený postup podle §271 odst. 1 tr. ř. nebylo možné akceptovat. Jak již bylo v minulosti Nejvyšším soudem vícekrát vysloveno, rehabilitační řízení je řízením sui generis, jenž je upraveno zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a Nejvyšší soud není soudem, který je primárně povolán k rozhodování podle tohoto zákona.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec