ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.52.2010.1
sp. zn. 4 Tz 52/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2010 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného K. M. , proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. 2 Rtv 54/1991 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. 2 Rtv 54/1991, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného K. M.
Napadené usnesení se z r u š u j e.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. 2 Rtv 54/1991.
Okresnímu soudu v Olomouci se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 1982, sp. zn. 3 T 167/82, byl obviněný K. M. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., kterého se měl dopustit tím, že ačkoli dne 5. 7. 1982 převzal povolávací rozkaz řady E č. 122338, vydaný Okresní vojenskou správou ve Frýdku-Místku, kterým mu bylo uloženo nastoupit do 30. 9. 1982 do 12.00 hod. u V.Ú. B. k pravidelnému vojenskému cvičení v trvání 21 dní, v úmyslu trvale se vyhnout vojenské službě, cvičení nenastoupil a neučinil tak ani do 24 hodin po lhůtě stanovené v povolávacím rozkaze, za což byl odsouzen podle §269 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců se zařazením do I. nápravně výchovné skupiny. Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 16. 12. 1982 a obviněný K. M. uložený trest odnětí svobody vykonal se započetím vazby v době od 20. 10. 1982 do 16. 12. 1982.
Z podnětu návrhu obviněného K. M. na soudní rehabilitaci bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. 2 Rtv 54/1991, rozhodl tak, že podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 1982, sp. zn. 3 T 167/82, zrušil ve výroku o trestu a současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující. Uvedené usnesení nabylo právní moci téhož dne, tj. 30. 4. 1991.
Ve smyslu §15 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. následně bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci dne 30. 4. 1991 konal v předmětné věci hlavní líčení, přičemž poté rozsudkem ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. 2 Rtv 54/1991, při nedotčeném výroku o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 1982, sp. zn. 3 T 167/82, upustil podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zák. od potrestání obviněného K. M.
Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. 2 Rtv 54/1991, podala ministryně spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného K. M. Vytkla v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného K. M.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti poukázala na doslovné znění jednotlivých shora uvedených zákonných ustanovení, jimiž se podle jeho mínění bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci důsledně neřídil. Přestože konstatoval, že se stíhaného skutku jmenovaný dopustil v důsledku svého svědomí a náboženského přesvědčení, když neměl jinou možnost se výkonu vojenské služby vyhnout, výrok o vině odsuzujícího rozsudku ponechal bez náležité pozornosti a rehabilitaci K. M. omezil pouze na výrok o trestu. Stěžovatelka dále poukázala na závěry nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/2001 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, s tím, že tyto judikáty lze vztáhnout i na případ obviněného K. M., i když tento nastoupil základní vojenskou službu již za platnosti ústavního zákona č. 100/1960 Sb. Tento názor potvrdil ve svých následných rozhodnutích i Nejvyšší soud ČR (viz např. rozsudek z 11. 1. 2006, sp. zn. 4 Tz 185/2005). Rovněž nelze pominout čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (zákon č. 120/1976 Sb.). Podle ministryně spravedlnosti je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci, pokud v uvedených intencích nepřezkoumal též výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, v neprospěch obviněného K. M.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. 2 Rtv 54/1991, byl porušen zákon v neprospěch obviněného K. M. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. (v tehdy účinném znění) orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a při svém rozhodování z něho vycházejí. Objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch, a provádějí v obou směrech důkazy, nevyčkávajíce návrhu stran. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými prostředky ověřit všechny okolnosti případu.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rehabilitační zákon“), je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného K. M. prováděl, se výše citovaným účelem rehabilitačního zákona důsledně neřídil.
Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, přestože bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci konstatoval, že obviněný se stíhaného skutku dopustil v důsledku svého svědomí a náboženského přesvědčení, výrok o vině odsuzujícího rozsudku ponechal bez náležité pozornosti a rehabilitaci obviněného K. M. omezil pouze na výrok o trestu, když uvedl, že dospěl k závěru, že po stránce skutkové i právní nelze rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 1982, sp. zn. 3 T 167/1982, nic vytknout a že obviněný K. M. byl správně uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v době, kdy se obviněný K. M. dopustil posuzovaného jednání spočívajícího v nenastoupení služby v ozbrojených silách, tehdejší Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. svobodu svědomí vůbec nezmiňovala a v čl. 32 upravovala pouze svobodu náboženského vyznání, o které zároveň stanovila, že tato nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Podle názoru Ústavního soudu České republiky se však maximy plynoucí z náboženské víry podílí na svobodě svědomí, která se řadí k tzv. absolutním přirozeným právům, jež nelze omezit obyčejným zákonem. Proto lze dovozovat, že i když nebyla svoboda svědomí v ústavě z roku 1960 explicitně uvedena, obviněný ji jako své absolutní přirozené právo aplikoval v podobě reálně projeveného osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z náboženského přesvědčení podílely. Za to byl obviněný odsouzen v roce 1982 soudem, který přiměřeně svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Soud tak pochybil, když přehlédl toto absolutní přirozené právo obviněného, jež nalezlo vyjádření rovněž v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a považoval shora popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01).
Podle názoru Ústavního soudu České republiky vyjádřeného v nálezu (sp. zn. Pl. ÚS 42/02) je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu České republiky i Nejvyššího soudu České republiky je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci nepřezkoumal též výrok o vině trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., a to ve smyslu shora uvedeném, porušil tak zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného K. M. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud České republiky podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, zejména zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. 2 Rtv 54/1991.
Nejvyšší soud České republiky nemohl ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle §271 odst. 1 tr. ř. může postupovat tímto způsobem jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud České republiky splněnou.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud České republiky podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci jako soudu podle §7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená znovu rozhodnout o návrhu obviněného K. M. na jeho soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného K. M., neboť Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného (§273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata