ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.63.2010.1
sp. zn. 4 Tz 63/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 21. září 2010 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného M. M. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 2 To 119/2009, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 2 To 119/2009, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §262 tr. řádu v neprospěch obviněného M. M.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vrchnímu soudu v Praze se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. 63 T 6/2008, zprostil obviněného M. M. podle §226 písm. c) tr. řádu obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 4. 2008 pro dva trestné činy loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona a dva trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zákona, jichž se měl dopustit tím, že
1) dne 27. 3. 1999 kolem 8.00 hod. společně s již odsouzenými M. H. a K. S., po předchozí dohodě přijeli do místa trvalého bydliště J. B., v obci Č., okres P., kde se představili jako policisté z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Praha, takto neoprávněně vnikli do domu, pod záminkou domovní prohlídky dům prohledali, J. B. přiměli pod pohrůžkou zatčení a posléze přiložení služebních pout, aby postupně otevřel trezory a vydal finanční částku 2.125.000,- Kč na hotovosti, 42.190,- ATS, a 8.760,- DEM, poté kolem 09.00 hod. J. B. odvezli osobním automobilem zn. Škoda Felicia k obci Z., okres S., kde jej kovovými pouty připoutali ke stromu a z místa se vzdálili i s uvedenou částkou, přičemž J. B. tak způsobili škodu ve výši nejméně 2. 390.000,- Kč,
2) dne 4. 10. 1999 kolem 08.00 hod. po předchozí domluvě opět s již odsouzenými M. H., K. S. a dalšími nejméně dvěmi dosud neztotožněnými spolupachateli přijeli do domu poškozeného K. V. v P., ul. F., kde se vydávali za příslušníky Policie ČR, pod záminkou vykonání domovní prohlídky vnikli do domu, kde mu odcizili peněženku s částkou 12.000,- Kč na hotovosti, dvoje hodinky, zlatý prsten a řetízky nezjištěné hodnoty, mobilní telefon zn. Nokia přesněji nezjištěné hodnoty a kreditní karty, spoutáním a pohrůžkou použití střelné zbraně, kdy poškozenému V. nasadili na hlavu kuklu a odvezli do obce D. Ch., kde s dalšími spolupachateli ho donutili k výplatě finanční částky 14.000.000,- Kč z jeho účtu vedeného u Komerční banky, a.s., pobočka P., O. t., kdy částku vybral již odsouzený L. C. při použití padělaného občanského průkazu a poté si všichni pachatelé vybranou částku mezi sebou rozdělili.
Proti tomuto rozsudku podala v zákonné osmidenní lhůtě odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněného. Vrchní soud v Praze projednal podané odvolání ve veřejném zasedání dne 14. 1. 2010 a usnesením z téhož dne sp. zn. 2 To 119/2009, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc podle §259 odst. 1 tr. řádu vrátil soudu prvního stupně. Výrokem učiněným podle §262 tr. řádu nařídil, aby věc projednal a rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. M. Podle stěžovatele byl zákon v neprospěch tohoto obviněného porušen v ustanovení §262 tr. řádu.
K výroku, jímž byl na podkladě odvolání státní zástupkyně zprošťující rozsudek soudu prvního stupně zrušen, nevznesl ministr spravedlnosti žádné námitky. Výrok, jímž Vrchní soud v Praze nařídil, aby věc projednal a rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích, však pokládá za odporující zásadám stanoveným v §262 tr. řádu. Toto zákonné ustanovení umožňuje odvolacímu soudu při zrušení věci rozhodnout, aby věc byla projednána v jiném složení senátu, z důležitých důvodů může nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě. Postup podle věty první by měl být výjimečný a nelze jej použít pouze proto, aby bylo dosaženo za každou cenu jiného rozhodnutí soudu prvního stupně shodného s míněním odvolacího soudu. Postup podle věty druhé je průlomem do zásady místní příslušnosti, jež je rozvedením zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Lze tak měnit pouze příslušnost místní, ale jen za předpokladu existence důležitých důvodů, které stěžovatel v písemně vyhotovené stížnosti pro porušení zákona příkladmo jmenuje. Za základní kriterium však pokládá, zda u místně příslušného soudu lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v §2 tr. řádu a vyloučit pochybnosti o nestrannosti soudu, kterýžto princip je uveden v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tyto důležité důvody musí být zřetelné a zřejmé, jejich existence musí být prokázána, přičemž rozhodnutí o delegaci věci je rozhodnutím zcela výjimečným.
Vrchní soud v Praze přikázání věci odůvodnil tím, že senát Městského soudu v Praze nepostupoval při svém rozhodnutí v souladu se základními ustanoveními trestního řádu, a že k tomu, aby ve věci bylo spravedlivě rozhodnuto, je nutno, aby věc projednal nejen jiný senát, ale i jiný krajský soud. Rozhodnutí vrchního soudu v tomto ohledu postrádá přesvědčivé argumenty proč dochází k porušení ústavně zaručeného práva obviněného na zákonného soudce a postrádá i odůvodnění, proč jsou shledány důležité důvody, aby věc projednal jiný krajský soud.
Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 2 To 119/2009, byl porušen zákon v ustanovení §262 tr. řádu v neprospěch obviněného, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu toto usnesení zrušil, stejně tak i všechna další rozhodnutí, která na něj obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně pak navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky věc podle §270 odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze s pokynem znovu ji projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Z obsahu trestního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 63 T 6/2008, bylo zjištěno, že obviněný M. M. byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 17. 6. 2008 uznán vinným dvěma trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona a dvěma trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zákona při shodném popisu skutků jak je uváděla obžaloba a jak jsou specifikovány výše. Za to mu byl uložen v sazbě §234 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků. Pro výkon trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2007, sp. zn. 4 T 58/2006, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007, jakož i všecha další rozhodnutí, která na zrušený výrok o trestu obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku podal odvolání obviněný M. M. a Vrchní soud v Praze na podkladě tohoto opravného prostředku rozhodl usnesením ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 2 To 85/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc podle §259 odst. 1 tr. řádu tomuto soudu vrátil. Vrchní soud v Praze v písemně vyhotoveném rozhodnutí rozsáhle a podrobně zdůvodnil, jaké okolnosti ho vedly ke zrušení napadeného rozsudku, jakých pochybení se soud prvního stupně dopustil, která procesní ustanovení při rozhodování věci nerespektoval a porušil. Za nejpodstatnější vadu řízení označil neúplně provedená skutková zjištění, která se neodvíjela v intencích zákonných požadavků stanovených §2 odst. 5 tr. řádu a z toho plynoucí i vadné hodnocení důkazů, které bylo učiněno v rozporu s §2 odst. 6 tr. řádu. Ve svém rozhodnutí odvolací soud nalézacímu soudu vysvětlil v jakém směru má doplnit dokazování a rovněž ho upozornil na skutečnost, že je povinen zabývat se a vypořádat s návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů. Toto rozhodnutí mimo požadavků na řádně a úplně provedené dokazování neobsahuje žádný závazný právní názor jak posuzovat věc meritorně, neboť s ohledem na naprosto nedostatečně provedená skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně mu takovýto postup stávající procesní situace neumožňovala.
Městský soud v Praze po zrušení a vrácení věci nařídil hlavní líčení na den 16. 2. 2009, které konal v nepřítomnosti obviněného a v němž vyslechl svědky P. K., G. A., L. C., V. S., J. G., M. S. a Mgr. R. B. V odročeném hlavním líčení dne 30. 3. 2009 vyslechl svědky M. D. a J. O. Dne 29. 9. 2009 byli mimo hlavní líčení vyslechnuti svědkové K. P. a S. M., kteří oba odmítli vypovídat jako svědkové s odkazem na ustanovení §100 odst. 2 tr. řádu a odůvodněním, že by si výpovědí mohli způsobit trestní stíhání. Konečně v hlavním líčení konaném dne 3. 11. 2009 za nepřítomnosti obviněného a aniž byly provedeny jiné důkazy, vynesl soud prvního stupně již výše citovaný zprošťující rozsudek.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí považoval nalézací soud za potřebné podrobně zrekapitulovat své původní odsuzující rozhodnutí a zrušující usnesení vrchního soudu s vlastním kritickým komentářem závěrů v něm uvedených. V polemických pasážích (str. 9 rozsudku) s tímto rozhodnutím expresis verbis vyjádřil, že usnesení neporozuměl (viz argumenty „soudu prvního stupně není zřejmé; soudu unikla důvodnost zmínky; pro zdejší soud zůstává otázkou jaké výpovědi měl odvolací soud na mysli“ apod.). Zhodnocení výsledků dokazování provedl v prvním odstavci na str. 12, přičemž v další pasáži znovu deklaroval, že původní odsuzující rozsudek pokládá za správný, avšak pokud odvolací soud byl jiného náhledu a vyslovil blíže nespecifikovaný právní názor, nezbylo nalézacímu soudu než obviněného obžaloby zprostit.
Byť je stížnost pro porušení zákona podána výlučně do rozhodnutí učiněného dle §262 tr. řádu, Nejvyšší soud se musel v rámci stížnostního řízení zabývat i řízením předcházejícím rozhodnutí ve věci samé, neboť z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 2 To 119/2009, vyplývá, že právě zásadní procesní vady, jimiž byla řízení před soudem prvního stupně opakovaně zatížena, jej vedly k úvaze o nutnosti aplikace ustanovení §262 tr. řádu. Nejvyšší soud po přezkoumání věci sdílí výhrady vrchního soudu ke způsobu, jimž bylo prováděno dokazování před soudem prvního stupně, jakož i způsobu, jakým bylo provedeno vyhodnocení provedených důkazů a konečnému výsledku řízení, jímž byly diametrálně rozdílné právní závěry k nimž nalézací soud dospěl. Svědčí to jednak o skutečném nepochopení role procesního práva jakožto prostředku sloužícího k úpravě postupu orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni (§1 tr. řádu), jakož i základních principů – zásad trestního řízení – na nichž je trestní proces založen (§2 tr. řádu). Nalézací soud také dostatečně nevstřebal nároky, které na písemně vyhotovené odůvodnění rozsudku klade ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu a nadto je zřejmé, že ani v dostatečné míře neakceptoval závazná procesní pravidla stanovená v hlavě šestnácté trestního řádu, která upravuje odvolání a řízení o něm. V opačném případě by se totiž nemohl dopustit těch flagrantních procesních pochybení, která mu oprávněně byla odvolacím soudem v obou zrušovacích usneseních opakovaně vytknuta, nemohl by v individuálním aktu aplikace práva, jímž rozsudek je, dotčeně reagovat na zrušovací usnesení odvolacího soudu a vést nepřípustnou a degradující polemiku. V této souvislosti je třeba akcentovat, že k základním zásadám spravedlivého procesu mimo postulát nezávislého a nestranného rozhodování, vyloučení libovůle v soudní jurisdikci aj., náleží také ústavní požadavek přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně, neboť jen tak se naplňuje ústavně zaručené právo na soudní ochranu a z ní vyplývající právo na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu z 9. 9. 1999, sp. zn. III. ÚS 505/98). Pokud nebyl soud prvního stupně schopen tyto základní ideje trestního procesu akceptovat, bylo nutno z této nevůle vyvodit příslušné právní důsledky. Je proto třeba přisvědčit závěru odvolacího soudu, že rozsudek bylo zapotřebí z důvodů, které uvedl, zrušit a věc přikázat zpět soudu prvního stupně.
Rozhodnutí podle §262 tr. řádu, aby věc projednal a rozhodl jiný soud téhož stupně a druhu, je svou povahou odnětím a přikázáním věci, a proto pro tento postup musí být splněny obdobné důležité důvody jako pro postup podle §25 tr. řádu. Základním kriteriem pro posouzení existence důležitých důvodů je zejména fakt, zda u místně příslušného soudu lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení a vyloučit jakékoli pochybnosti o nestrannosti soudu, jakožto principu uvedeného v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i v ustanovení §5 odst. 1 zákona o soudech a soudcích (zákon č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, úplné znění bylo vyhlášeno pod č. 32/1996 Sb.). Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána. Rozhodnutí o delegaci tak musí být rozhodnutím zcela výjimečným. Všechny úvahy dané problematiky je potom namístě vnímat z hlediska ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které hovoří o tom, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ten jej stanovil tak, že je zásadně dána a postup, kterým je věc odnímána a přidělována soudu jinému, je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný. Přitom institut zákonného soudce – i jeho odnětí – je důležitým prvkem právní jistoty, a nic na tom nemění ani skutečnost, že ustanovení §262 tr. řádu připouští výjimku. Je proto nutno upozornit na to, že odvolací soud má možnost postupovat v prvé řadě podle věty první §262 tr. řádu, přičemž postup podle věty druhé tohoto zákonného ustanovení bude průlomem do zásady místní příslušnosti, a to i při respektování čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je proto mimo pochybnost, že odvolací soud může učinit rozhodnutí v intencích ustanovení §262 tr. řádu při existenci důležitých důvodů.
Jako na každý výrok usnesení odvolacího soudu tak i na výrok učiněný podle §262 tr. řádu je nutno vztáhnout obecné principy, představující součást práva na řádný proces, vylučující libovůli při rozhodování, a to je povinnost soudu své rozhodnutí řádně zdůvodnit. Ustanovení §134 odst. 2 tr. řádu stanoví rozsah této povinnosti - uvést v odůvodnění usnesení skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Respektování těchto zákonných požadavků umožňuje přezkoumatelnost takovéhoto rozhodnutí, neboť z jeho odůvodnění je zřejmé, jaké důvody a úvahy ho ke zvolenému procesnímu postupu vedly.
Nejvyšší soud při znalosti těchto zákonných požadavků je nucen konstatovat, že odvolací soud ve vztahu k výroku učiněnému podle §262 tr. řádu požadovaná kriteria nedodržel, svůj postup řádně vzhledem k závažnosti tohoto procesního kroku nezdůvodnil. Není proto zřejmé jaké konkrétní zřetelné důvody vedly vrchní soud nejen k závěru, že věc má být projednána v jiném složení senátu, ale dokonce i jiným krajským soudem. Argumentace, kterou napadené usnesení v tomto směru obsahuje, je velmi strohá a nedostačující vzhledem k závažnosti samotného faktu odnětí a přikázání věci.
Vzhledem k výše uvedené argumentaci Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 2 To 119/2009, byl porušen zákon v tomto ustanovení §262 tr. řádu v neprospěch obviněného M. M. Podle §269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Byť v napadeném usnesení výrok vrchního soudu učiněný podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu a §259 odst. 1 tr. řádu pokládá Nejvyšší soud za správný a zákonný - ostatně tento výrok stížnostními námitkami dotčen nebyl - musel zrušit celé usnesení, neboť výrok o přikázání věci jinému soudu podle §262 tr. řádu není oddělitelným výrokem. Věc byla podle §270 odst. 1 tr. řádu vrácena Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při úvahách o nutnosti případné aplikace ustanovení §262 tr. řádu bude postupovat v intencích právního názoru Nejvyššího soudu a svůj procesní postup v případě, že jej bude znovu aplikovat, náležitě zdůvodní tak, aby byla dodržena všechna výše vzpomenutá zákonná kriteria.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. září 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á