ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.65.2010.1
sp. zn. 4 Tz 65/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 7. října 2010 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. M. , proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 2 T 13/2009, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 2 T 13/2009, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §228 odst. 1 tr. ř. a §441 občanského zákoníku v neprospěch obviněného J. M.
Napadený rozsudek se částečně zrušuje ve výroku o náhradě škody, a to v části týkající se povinnosti obviněného uhradit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro Středočeský kraj, způsobenou škodu.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. se poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Krajská pobočka pro Středočeský kraj, se svým nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 2 T 13/2009, byl obviněný J. M. uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 2. 6. 2008 v době kolem 22.25 hodin v obci B., soudní okres Praha východ, na silnici č. III/10176, ve směru na obec M. řídil automobil zn. Škoda Felicia, nedbal potřebné opatrnosti, rychlost jízdy nepřizpůsobil zejména místu a času průjezdu, tmě, dopředné viditelnosti, svým schopnostem a situaci v dopravě, v důsledku čehož v km 5,186 nebyl schopen včas a účinně reagovat na chodce S. P., který vedl jízdní kolo při pravém okraji vozovky a ve svém jízdním pruhu spoluzapřičinil náraz přední částí jím řízeného automobilu do chodce, který při nehodě utrpěl mnohočetná poranění hlavy a mozku s pohmožděním plic, zlomenin holenní a lýtkové kosti, přičemž dne 10. 10. 2008 zraněním podlehl.
Za uvedené jednání byl obviněný J. M. podle §224 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců, podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 15 měsíců, podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému současně uložena povinnost podle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradit způsobenou škodu, podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená R. P. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro Středočeský kraj, způsobenou škodu ve výši 600.775,- Kč. Předmětný rozsudek nabyl právní moci ve výroku o vině a o trestu dne 8. 5. 2009 a ve výroku o náhradě škody dne 12. 5. 2009.
Proti výroku o náhradě škody, a to v části týkající se povinnosti obviněného uhradit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro Středočeský kraj, způsobenou škodu, podal následně ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. M. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením §441 občanského zákoníku.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že v případě projednávané věci výsledky hlavního líčení nesvědčí pro přiznání celého nároku na náhradu škody uplatněné poškozeným – tj. Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR, Krajskou pobočkou pro Středočeský kraj. Dle názoru ministra spravedlnosti by rozhodující soud mohl obviněnému uložit povinnost k náhradě celého nároku na náhradu škody uplatněného Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR, Krajskou pobočkou pro Středočeský kraj, v rámci trestního řízení pouze za situace, že by bylo provedeným dokazováním prokázáno, že obviněný byl výlučným viníkem příslušné dopravní nehody a že tedy svým jednáním on výlučně způsobil škodu, jejíž náhrada je požadována. K takovému závěru však soud nedospěl. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že nároku na náhradu škody uplatněnému Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR, Krajskou pobočkou pro Středočeský kraj, vyhověl proto, že tato pojišťovna by náklady na léčení vynaložila v každém případě, tedy pokud by ke spoluzavinění zemřelého došlo i nedošlo. Tento názor však minstr spravedlnosti nepovažuje za správný. Pokud vzal soud při svém rozhodování za prokázané, že poškozený S. P. se choval značně nezodpovědně, čímž výrazně snížil obviněnému možnost včas a účinně na jeho přítomnost na vozovce reagovat, nemohl současně konstatovat, že obviněný odpovídá za celou škodu bez ohledu na jednání poškozeného S. P. Obviněný, pokud není výlučným viníkem příslušné dopravní nehody, odpovídá za způsobenou škodu v rozsahu odpovídajícím míře jeho zavinění. Nalézací soud proto chybně nepřihlédl k principům vyplývajícím z ustanovení §441 občanského zákoníku, v důsledku čehož chybně aplikoval ustanovení §228 odst. 1 tr. ř.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 2 T 13/2009, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. M. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadenou část rozsudku zrušil včetně všech dalších rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. s přihlédnutím k §265 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Podle ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3); nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena. V rámci adhezního řízení soud tedy přizná (zcela nebo částečně) nárok na náhradu škody, jestliže je nárok i jeho výše odůvodněn výsledky hlavního líčení.
Podle ustanovení §441 občanského zákoníku byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že nalézací soud na základě provedeného dokazování dospěl ke správnému závěru, že obviněný J. M. svým výše popsaným jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §224 odst. 1 tr. zák., neboť mezi jeho jednáním a vzniklým následkem (tj. smrtí chodce S. P.) existuje příčinná souvislost.
Z hlediska podané stížnosti pro porušení zákona je však třeba zdůraznit, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku mimo jiné uvedl, že zemřelý S. P. svým jednáním porušil také své povinnosti účastníka silničního provozu dle zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, a to zejména tím, že neměl dostatečně osvětlené kolo a ani navenek ani jiným způsobem neavizoval, že jde při okraji silnice (např. odrazovými světly na kole, barvou oblečení, apod.), nadto se pohyboval na vozovce ve stavu silné opilosti – 3,0 g/kg alkoholu v krvi. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že zemřelý S. P. vzniklou dopravní nehodu určitou měrou spoluzavinil a ve výroku rozsudku uvedl, že obviněný spoluzapřičinil náraz jím řízeného automobilu do chodce – poškozeného S. P.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti je třeba přisvědčit názoru ministra spravedlnosti uvedenému ve stížnosti pro porušení zákona v tom, že pokud vzal rozhodující soud za prokázané, že poškozený chodec S. P. se choval značně nezodpovědně, když se v silně podnapilém stavu pohyboval s neosvětleným jízdním kolem v tmavém oblečení na nepřehledném úseku pozemní komunikace, navíc směrem od jízdního kola do vozovky vlevo, čímž výrazně ztížil obviněnému možnost včas a účinně na jeho přítomnost na pozemní komunikaci reagovat, nemohl současně konstatovat, že obviněný odpovídá za celou škodu bez ohledu na jednání poškozeného.
Danou problematikou se Nejvyšší soud České republiky v průběhu své rozhodovací činnosti již zabýval a při svém rozhodování dospěl k závěru, že jestliže bylo zjištěno, že jednou z příčin újmy způsobené na zdraví poškozeného jednáním obviněného, které zakládá jeho trestní odpovědnost za trestný čin ublížení na zdraví (např. podle §224 tr. zák.), je též vlastní protiprávní jednání poškozeného (např. spoluzavinění dopravní nehody), pak obviněný neodpovídá za veškeré náklady vynaložené příslušnou zdravotní pojišťovnou na léčení poškozeného. Obviněný neodpovídá za škodu ve vztahu k zdravotní pojišťovně v tom rozsahu, v jakém byla škoda způsobena spoluzaviněním poškozeného jako pojištěnce této zdravotní pojišťovny. V rámci adhezního řízení je pak třeba zkoumat spoluzavinění poškozeného (pojištěnce), neboť v rozsahu, v jakém spoluzavinil vynaložení nákladů na jeho léčení, není dána příčinná souvislost mezi vznikem těchto nákladů a trestným činem obviněného. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 8 Tdo 681/2004).
V případě projednávané věci bylo dokazováním v průběhu trestního řízení jednoznačně zjištěno, že obviněný J. M. není výlučným viníkem předmětné dopravní nehody, nýbrž že na nehodě má svůj díl viny i poškozený S. P. Nejvyšší soud České republiky se proto, v návaznosti na shora specifikovaná zákonná ustanovení a dosavadní rozhodovací praxi, ztotožnil s názorem ministra spravedlnosti uvedeným ve stížnosti pro porušení zákona, že obviněný za způsobenou škodu odpovídá pouze v rozsahu odpovídajícím míře jeho zavinění a vzniklou škodu by měl nést poměrně.
Nalézací soud se však stanovením poměrného dílu odpovědnosti obviněného za způsobenou škodu blíže nezabýval, a to přesto, že v rozsudku správně konstatoval, že na dané dopravní nehodě má svůj díl viny i poškozený S. P. a že obviněný nehodu spluzapřičinil, a omezil se na konstatování, že vyhověl nároku požadovanému poškozenou zdravotní pojišťovnou, neboť tato pojišťovna by náklady vynaložila v každém případě, tedy pokud by ke spoluzavinění zemřelého došlo i nedošlo.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je možno učinit závěr, že Okresní soud Praha-východ při svém rozhodování o náhradě škody nerespektoval příslušná zákonná ustanovení, a to zejména ustanovení §441 občanského zákoníku, v důsledku čehož chybně aplikoval ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. Jak již bylo uvedeno výše, nalézací soud správně v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že na příslušné dopravní nehodě má svůj díl viny i poškozený S. P., tento závěr také správně promítl do právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §224 odst. 1 tr. zák., avšak nepromítl jej současně do právních úvah při posuzování výše a důvodnosti uplatněného nároku na náhradu škody ze strany Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, Krajské pobočky pro Středočeský kraj. Nalézací soud měl obviněnému uložit povinnost nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro Středočeský kraj, škodu pouze v rozsahu odpovídajícím poměrné části odpovídající míře jeho zavinění na předmětné dopravní nehodě a pokud by dospěl k závěru, že důkazy provedené v rámci trestního řízení nepostačují ke stanovení míry zavinění pro adhezní řízení, měl odkázat Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, Krajskou pobočku pro Středočeský kraj, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 2 T 13/2009, byl porušen zákon v ustanoveních §228 odst. 1 tr. ř. a §441 občanského zákoníku v neprospěch obviněného J. M. S ohledem na skutečnost, že v napadeném rozsudku je nezákonný pouze výrok o náhradě škody a tento výrok lze oddělit od ostatních výroků, zrušil Nejvyšší soud České republiky podle §269 odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku pouze výrok o náhradě škody v části týkající povinnosti obviněného J. M. uhradit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro Středočeský kraj, způsobenou škodu a dále zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §271 odst. 2 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. za použití §265 tr. ř. rozhodl dále Nejvyšší soud České republiky tak, že poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, Krajskou pobočku pro Středočeský kraj, odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ostatní výroky v napadeném rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 2 T 13/2009, zůstaly nedotčeny.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal