ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.1146.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 1146/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2009 o dovolání obviněného V. B. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 4 To 135/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 277/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. 12 T 277/2008, byl obviněný V. B. uznán vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že v době nejpozději od 19. 7. 2007 do 2. 10. 2008 v B. jako jednatel spol. DAVI, spol. s r. o., IČ: 60718943, se sídlem Dolní Bojanovice 485, prezentoval a neoprávněně nabízel k prodeji na internetovém serveru www.moderno.cz konferenční stolek (1948) Isamu Noguchi za částku od 16.090,- Kč do 19.310,- Kč a následně jako statutární zástupce spol. Helios Group, spol. s r. o., se sídlem Brno, Trnkova 144, IČ: 60731095, v době od 11. 3. 2008 do 7. 8. 2008 v P. neoprávněně nabízel k prodeji v prostorách obchodu D. C., ul. T., P. – K. (který provozuje spol. Architrade, s. r. o., IČ: 27222071) stejný konferenční stolek označený „stolek Noguchi“ za částku 22.980,- Kč, který je kopií originálního stolku autora Isamu Noguchi, vytvořeného v roce 1944, čímž v rozporu s ustanovením autorského zákona č. 121/2000 Sb. poškodil oprávněné zájmy držitele autorských práv společnosti Vitra Design Museum GmbH, Charles-Eames-Str. 1, D-79576 Weil am Rhein, Německá spolková republika, v České republice právně zastoupené Mgr. Robertem Němcem, advokátem se sídlem Praha 1, Jáchymova 2.
Za tento trestný čin byl obviněnému podle §152 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, který mu byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Dále byl obviněnému uložen podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to konferenčního stolku s názvem Isamu Noguchi, uloženého v centrálním skladu Policie ČR, Brno-Řečkovice pod sp. zn. MRBM-2159-45/TČ-2008-02-ŠTR, neboť se jedná o věc, se kterou byl spáchán trestný čin.
Krajský soud v Brně, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného V. B., rozhodl usnesením ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 4 To 135/2010, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 4 To 135/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. 12 T 277/2008, podal obviněný V. B. prostřednictvím obhájce JUDr. Radovana Zubka dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V podrobnostech dovolatel uvedl, že oba soudy pochybily, neboť nesprávně právně posoudily skutek, který se stal, když dospěly k názoru, že došlo k spáchání trestného činu a že jej dovolatel spáchal v úmyslu přímém.
Tuto svou námitku dovolatel konkretizoval, když rozvedl, že v trestním řízení nebylo žádným způsobem prokázáno, že by dovolatel věděl o tom, že je předmětný stolek chráněn autorským právem a že by se tak jednání dopustil dokonce v přímém úmyslu, jak soud uvádí. Nalézací soud opíral své zjištění ohledně subjektivní stránky o výpověď svědka J. Z., který dovolatele upozorňoval na to, že z jeho strany může docházet k porušování autorských práv. Z emailové komunikace mezi svědkem Z. a dovolatelem však nic konkrétního nevyplynulo, svědek v této korespondenci ani neoznačil zboží, kterého se mělo týkat porušování autorských práv. Email, který svědek dovolateli poslal, byl značně neurčitý, jednalo se v podstatě o obecné upozornění, že dochází ze strany dovolatele k porušování autorského práva. Specifikace neoprávněně nabízeného nábytku byla dovolateli vymezena prostřednictvím švýcarské advokátní kanceláře, avšak vůbec zde nefiguroval předmětný stolek Isamu Noguchiho. Dovolatel měl snahu celou záležitost řešit, avšak k tomu potřeboval znát přesné informace, kterých se dožadoval.
Jak vyplynulo z výpovědi dovolatele, sám se opakovaně u svých dodavatelů ujišťoval, že nabízením stolku neporušuje žádné právní normy. Dovolatel dokonce reagoval na oznámení poškozeného tak, že si nechal udělat rešerši ochranných známek u nábytku, který mu specifikovala švýcarská AK zastupující poškozeného, ale ani z té nevyplynulo, že by se dopouštěl porušování autorského práva. Následně se dovolatel zabýval upozorněním, že za důkaz prokazující naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §152 tr. zák. nelze považovat ani do spisu založený dopis AK Bělina, Kříž a spol. ze dne 22. 11. 2006, neboť tento zjevně nebyl autorizován poškozeným a nebylo prokázáno, že by se obviněnému dostal do dispozice.
V závěrečných odstavcích obviněný shrnul, že zcela absentuje důkaz o jeho vědomí o tom, že nabízí k prodeji či vystavuje dílo chráněné autorským právem. Navíc vzhledem k tomu, že mu poškozeným nikdy nebylo sděleno, že by se měl dopouštět porušování práva právě nabízením uvedeného stolku, nemohl tak ani prověřit, zda k porušování práva skutečně dochází. Dovolatel jednal v dobré víře, že svým jednáním neporušuje práva duševního vlastnictví, protože byl o této skutečnosti ujištěn svými dodavateli.
V závěru dovolání obviněný V. B. navrhl, aby Nejvyšší soud v Brně zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2010, č. j. 4 To 135/2010, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. 12 T 277/2008, ve výroku, že dovolatel spáchal trestný čin a všech výrocích navazujících, a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl, případně aby sám obviněného obžaloby zprostil podle §226 písm. b) tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného V. B. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že skutkový stav, který zjistil Městský soud v Brně, a který v napadeném usnesení akceptoval i Krajský soud v Brně, evidentně naplňuje znaky trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv databázi podle §152 odst. 1 tr. zák., jak po objektivní, tak po subjektivní stránce. Ve smyslu ustanovení §3 odst. 3 tr. zák. je k trestnosti trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. třeba úmyslného zavinění.
Podle státního zástupce obviněný způsobil následek předpokládaný skutkovou podstatou trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák., i když tento následek nebyl přímo cílem jeho jednání, neboť cílem jeho jednání bylo realizovat na trhu, tedy prodat, kopii originálního stolku autora Isamu Noguchi vytvořeného v roce 1944. Při prodeji, resp. organizováním prodeje tohoto díla prostřednictvím inzerce na internetovém serveru a nabízením v obchodě, vstoupil do autorských práv náležejících po smrti autora společnosti Vitra Design Museum GmbH, Charles-Eames-Str. 1, D-79576 Weil am Rheim, Německá spolková republika, v České republice právně zastoupené Mgr. Robertem Němcem, advokátem se sídlem Praha 1, Jáchymova 2. Obviněný svým jednáním porušil zejména ustanovení §12 autorského zákona č. 121/2000 Sb., neboť porušil právo autora na rozšiřování rozmnoženiny, právo na půjčování rozmnoženiny a právo na vystavování rozmnoženiny. Jednání obviněného, včetně úmyslu, bylo provedeným dokazováním plně prokázáno, neboť pokud obviněný předmětný konferenční stolek inzeroval jako „stolek Noguchi“, pak věděl, kdo je autorem designu tohoto stolku a že stolek je chráněn autorským právem, do kterého bez jakéhokoliv oprávnění vstoupil. Tvrzení o tom, že konkrétně na porušování práv k předmětnému stolku nebyl upozorňován, nemůže vyvinit obviněného z jeho trestného jednání, neboť není povinností autorů upozorňovat neoprávněné uživatele na nesprávnost jejich postupu, ale je povinností subjektů zacházejících s autorskými díly s těmito zacházet tak, aby nedocházelo k porušování práv autorů. Pokud obviněný v době páchání trestné činnosti věděl, komu připisovat autorství uvedeného stolku, bylo jeho povinností zjistit, zda rozmnoženina předmětného stolku byla pořízena v souladu s autorským právem a zda s touto může v rozsudečném výroku popsaným způsobem nakládat.
Byť odvolací soud ve svém rozhodnutí výslovně nereflektoval skutečnost, že v době od 1. 1. 2010 vstoupil v účinnost nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb., a je tudíž třeba zvažovat kritéria příznivosti v rámci konkurence obou trestně právních předpisů, jednání obviněného posoudil správně podle tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění novel, neboť ustanovení §270 odst. 1 tr. zák. č. 40/2009 Sb., není pro obviněného příznivější, byť základní skutková podstata je formulována odlišným způsobem a vyžaduje pro posouzení trestnosti zásah do zákonem chráněných práv v nikoli nepatrném rozsahu. Pokud ustanovení tr. zák. č. 140/1961 Sb., obsahovalo ustanovení §3 odst. 2 tr. zák., kdy za trestný čin nebylo možné považovat čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, je třeba dospět k závěru, že ve svém výsledku jde o ustanovení, která trestnost určitého jednání posuzují ve svém výsledku stejně.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, C. H. Beck, 1995, č. 34, str. 257; dále srov. sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný V. B. vznesl jedinou právně relevantní námitku, spočívající v nedostatku subjektivní stránky v jeho jednání, konkrétně pak namítl, že oba soudy pochybily, myšleno Městský a Krajský soud v Brně, neboť nesprávně právně posoudily skutek, který se stal, když dospěly k názoru, že došlo k spáchání trestného činu a že jej dovolatel spáchal v úmyslu přímém.
Trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák., ve znění platném a účinném v době spáchání činu, se dopustil pachatel, který neoprávněně zasáhl do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi. Tento trestný čin vyžadoval úmyslnou formu zavinění (§4 tr. zák.), ale postačil i úmysl nepřímý ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Úmysl se musí vztahovat i na pachatelovo vědomí, že jde o dílo jako výsledek tvůrčí činnosti autora, jako duševní výtvor spočívající v individuálním ztvárnění myšlenky nebo že obdobně jde o umělecký výkon výkonného umělce, zvukový nebo zvukově obrazový záznam anebo o rozhlasové nebo televizní vysílání či databázi. Není však nutné, aby pachatel znal přesný rozsah uvedených práv autora či jiných oprávněných osob tak, jak jsou vymezena zákonem. Postačí, že pachatel si je alespoň v hrubých rysech vědom toho, že nakládá s dílem, výkonem výkonného umělce, zvukovým či obrazovým záznamem nebo rozhlasovým či televizním pořadem anebo databází, které jsou chráněny autorským právem. Při posuzování, zda se obviněný dopustil činu úmyslně, je třeba vycházet mimo jeho vlastní výpovědi, zejména z rozboru jeho konkrétního jednání s přihlédnutím k motivu (pohnutce) tohoto jednání, jakož i ke všem dalším skutečnostem a okolnostem vyplývajícím z opatřených a provedených důkazů, pokud mají význam pro posouzení subjektivní stránky trestného činu podle §152 odst. 1 tr. zák. Přitom je třeba zdůraznit, že zavinění musí zahrnovat skutkové okolnosti odůvodňující protiprávnost, a proto se musí vztahovat i na neoprávněnost zásahu do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu anebo rozhlasovému nebo televiznímu vysílání (např. bez souhlasu autora, výkonného umělce, výrobce, rozhlasového či televizního vysílatele apod.).
Soud první instance jednání obviněného právně kvalifikoval jako trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. Z odůvodnění jeho rozsudku ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. 12 T 277/2008, vyplynulo, že provedl zcela správná a úplná skutková zjištění, z nichž posléze mohl vycházet také soud odvolací, který uvedenou právní kvalifikaci jednání obviněného V. B. potvrdil, když postupoval tak, že usnesením zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného. V odůvodnění napadeného rozsudku nalézací soud uvedl, že na základě provedených důkazů je zřejmé, že obviněný V. B. „nabízel možnost dodání konkrétního designového nábytku v podobě stolku, který byl na webu moderno.cz spojován se jménem Isamu Noguchi“ (srov. str. 4 rozsudku). Podle výpovědí svědků M. K. a J. B. byl předmětný kávový stolek vystaven v ateliéru D. C. a byla u něj s vědomím obviněného uvedena cena (k tomu více na str. 5 rozsudku). Na str. 6 rozsudku nalézacího soudu je zachyceno, že obviněný pořídil stolek v roce 1998 až 1999 na veletrhu, avšak nijak nedoložil jeho inventarizaci, stejně tak nedoložil způsob jeho pořízení. K e-mailové korespondenci mezi svědkem Z. a obviněným V. B. nalézací soud uvedl: „Na uvedené korespondenci je zřejmé, že obviněný žádným způsobem po upozornění, že společnost má v nabídce zboží, jež může být vázáno právy jiné fyzické či právnické osoby, neučinil nic k tomu, aby ověřil, zda tomu tak skutečně je. Jeho vyjádření, že očekává přesnou specifikaci v žádném případě nelze považovat za dostatečné. Obviněný měl pochopitelně možnost především ověřit na internetu tak, jak to podle svého tvrzení činil v případě shánění zboží, zda nabídkou prodeje neporušuje autorská práva či jiné osoby. Zjevně to neučinil. Přitom je zřejmé, že od umístění informací o konkrétním konferenčním stolku na internetové adrese www.moderno.cz výslovně upozorňoval na autorství Isamu Noguchiho, o kterém tak poskytoval poměrně podrobné údaje, jak co do jeho životopisu, tak pokud jde o jeho význam v oblasti nábytkářského designu a sochařství. Ostatně z vyjádření samotného obviněného vyplývá, že on sám rozhodl o tom, jaké údaje budou na serveru moderno.cz uvedeny“.
Soud prvního stupně uzavřel na str. 8 svého rozsudku, že „k podstatě obhajoby obviněného, že stolek pořídil úplně náhodně v roce 1998 či 1999 z vybavení veletržního stánku a že nevěděl, o jaký stolek se jedná, a zda je chráněn autorskými právy, je nutno poukázat na to, že se společností Vitra byl v kontaktu již v roce 2006. Kromě toho žádným způsobem nedoložil, jak se předmětný stolek dostal do vlastnictví jeho, společnosti Davi či společnosti Helios Group“. Obviněný uváděl, že se stolek pokoušel prodat, což „činil i poté, co sám rozhodl o umístění informací o autorovi na webové adrese www.moderno.cz . Obviněný tedy zjevně věděl, komu připisovat autorství uvedeného stolku. Pokud uvádí, že měl pochybnosti o tvrzení svědka Z., žádným způsobem se tyto pochybnosti nepokusil odstranit. Měl přitom jednoznačnou a poměrně snadnou možnost ověřit si, zda je uvedený výrobek chráněn autorským právem. Přesto uvádí, že jednal s neznámými společnostmi z různých zemí. Nijak ale nedoložil, s kterými těmito společnostmi jednal a jakým způsobem ověřil, že se skutečně nedopouští, byť nevědomě, porušení autorských práv další osoby“.
K subjektivní stránce předmětného trestného činu podle §152 odst. 1 tr. zák. zejména na straně 9 odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud dodal, že pokud jde o subjektivní stránku, je nutno uvést i to, že obviněný, jestliže věděl, že předmětný stolek není oprávněn nabízet k prodeji, vystavovat či jinak užít vzhledem k jeho charakteru a pokud věděl, že není oprávněn nabízet k prodeji jakoukoli rozmnoženinu stolku Isamu Noguchiho, jednal v úmyslu přímém.
Odvolací soud se s uvedenými závěry nalézacího soudu plně ztotožnil a ve svém usnesení ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 4 To 135/2010, již jen stručně konstatoval, že soud prvního stupně „skutkové a právní závěry přesně, jasně a přesvědčivě zdůvodnil“ a dále odkázal „na podrobnou a přiléhavou argumentaci soudu prvního stupně, zejména pokud jde o jeho vědomí, že předmětný stolek požívá ochrany autorského díla“ (viz str. 2 napadeného usnesení). Závěrem podotkl, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže uznal obviněného vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. K subjektivní stránce na téže stránce svého usnesení poznamenal, že úmysl obviněného V. B. „vyplývá z jeho jednání, které bylo prokázáno důkazy, na které poukázal soud prvního stupně“.
Nejvyšší soud se s těmito závěry obou soudů plně ztotožňuje a dále k tomu považuje za nutné uvést, že ze spisového materiálu byly zjištěny následující skutečnosti:
Na č. l. 263 spisu se nachází notářský zápis sepsaný dne 19. 7. 2007 za účelem osvědčení stavu obsahu internetové stránky nacházející se na internetové adrese: http://www.moderno.cz/ a dalších podstránek. Z následujících stran předmětného notářského zápisu se podává, že k uvedenému datu, a to 19. 7. 2007, zmíněné internetové stránky stále nabízely odkazy týkající se mimo jiné designérů Charlese Eamese a Isamu Noguchiho a jednotlivých položek vedených pod jejich jmény. Konkrétně se jedná v případě Charlese Eamese o „Stolek z překližky (1948)“ za cenu 10.380,- Kč bez DPH, „Překližkovou židli (1948)“ za cenu 10.900,- Kč bez DPH, „Židli LCW (1948)“ za cenu 11.020,- Kč bez DPH a „Klubovku s podnožkou (1956) za cenu 38.980,- Kč bez DPH, a v případě Isamu Noguchiho o „Kulatý stůl (1954)“ za cenu 24.980,- Kč bez DPH a „Konferenční stolek (1948)“ za cenu 16.090,- Kč. Právě výrobky Charlese Eamese jsou totožné s těmi, ke kterým se vyjadřoval Michael Ritscher ze švýcarské advokátní kanceláře M&L MEYER LUSTENBERGER ve sdělení ze dne 30. 8. 2006 (č. l. 710 až 714 spisu). Ačkoliv byl obviněný V. B. s tímto sdělením seznámen prostřednictvím e-mailové korespondence dne 12. 9. 2006 (č. l. 715 spisu) a zároveň vyzván k odstranění uvedených produktů z nabídky serveru moderno.cz a dále k okamžitému zamezení další možné prezentace nabídky a prodeje uvedených produktů prostřednictvím serveru moderno.cz nebo jiných obchodních partnerů, dne 19. 7. 2007 (kdy byl učiněn notářský zápis) stále nabízel prostřednictvím internetu výrobky jak Charlese Eamese, tak Isamu Noguchiho včetně konferenčního stolku, který se stal předmětem trestního řízení. Obviněný V. B. u hlavního líčení dne 9. 9. 2009 vypověděl, že nikdy předmětné zboží neprodal, ani s ním neobchodoval (č. l. 718 spisu). Následně potvrdil, že o informacích, které se nacházejí na webové adrese moderno.cz, rozhoduje on sám, informace získává na internetu. Teprve až po zabavení stolku zjistil, že došlo k porušení autorských práv (č. l. 719 spisu). Na č. l. 721 spisu obviněný vypovídá, že na stolku zapůjčeným společnosti Design Corso nebyla žádná cenovka vzhledem k tomu, že se jednalo o staré použité zboží.
Svědek J. Z. u hlavního líčení konaného dne 9. 9. 2009 na č. l. 722 spisu popisoval neochotu obviněného V. B. ke komunikaci. Osobně se byl podívat na stoleček v prodejně Corso Design v P. Svědek dále dovodil, že „originál stolku by se určitě nenabízel za částku 22.980,- Kč, ta částka je nepoměrně nižší. Kdyby tam byl náš originální nábytek, tak se pohybuje od 30.000,- Kč výš“. Ke sdělení švýcarské advokátní kanceláře uvedl: „O stolku Noguchi se tady nic nepíše. My jsme v tom prvním případě nebrali kompletně všechny produkty, které tam byly, ale zaměřili jsme se na produkty, které server moderno.cz nabízel, jako křeslo, stolek a tak dále“ (č. l. 724 spisu). Svědek M. K. (č. l. 725 spisu) vypověděl: „U nabízeného stolku byla uvedena cena a cena tam byla dána určitě po dohodě s obviněným, že tam cenu můžeme dát … ten stolek určitě nebyl archivní kousek, spíše bych řekl, že byl nový … určitě jsem měl možnost stolek prodat … ale my jsme neprodali ani jeden“. Zápůjční protokol ze dne 11. 3. 2008 se nachází na č. l. 635 spisu. V jeho bodě I.2 stojí, že zboží není určeno k prodeji – jedná se pouze o výstavní vzorek. K soupisu zapůjčeného zboží je k dispozici také příloha, kde je u konferenčního stolku uvedena cena 22.620,- Kč.
Jestliže obviněný uvádí, že v trestním řízení nebylo žádným způsobem prokázáno, že by věděl o tom, že je předmětný stolek chráněn autorským právem, nelze s touto jeho námitkou souhlasit. Stejně tak s jeho tvrzením, že z e-mailové komunikace mezi svědkem Zavadilem a dovolatelem nic konkrétního nevyplynulo, neboť svědek v této korespondenci ani neoznačil zboží, kterého se mělo týkat porušování autorských práv. Specifikace neoprávněně nabízeného nábytku byla dovolateli vymezena prostřednictvím švýcarské advokátní kanceláře, avšak vůbec zde nefiguroval předmětný stolek Isamu Noguchiho. Měl tedy snahu celou záležitost řešit, avšak k tomu potřeboval znát přesné informace, kterých se dožadoval.
Obviněný V. B. byl obecně upozorněn svědkem Z. „ohledně projednání prezentace, nabídky a následné distribuce neautorizovaného prodeje některých produktů z nabídky společnosti Vitra“, a to e-mailem ze dne 15. 8. 2006 (č. l. 716 spisu). Následně obviněný obdržel vyjádření k nabízeným produktům (č. l. 710 spisu) na webových stránkách moderno.cz, kde sice nebyl konkrétně uveden stolek Isamu Noguchiho, ale výrobky Charlese a Ray Eamsových, které se shodují s výrobky zachycenými na stránkách moderno.cz, jak je uvedeno v notářském zápise ze dne 19. 7. 2007. Přestože byl obviněný svědkem Z. vyzván prostřednictvím e-mailové pošty již 12. 8. 2006 k „odstranění uvedených produktů z nabídky serveru moderno.cz“, ještě dne 19. 7. 2007 tak neučinil. Obviněný předmětné zboží inzeroval jako autorské dílo (k tomu srov. č. l. 280 a 285, kde prezentuje oba autory, a to Charlese Eamse a Isamu Noguchiho), tedy měl povinnost seznámit se s fakty, zda je oprávněn nabízené zboží prodávat. Obhajoba obviněného je tak vyvrácena, jestliže je nezpochybnitelné, že nabízel dílo s uvedením jeho autora, kterého specifikuje uvedením jeho životopisných dat a navíc, jestliže byl obecně upozorněn na neoprávněnost svého jednání. Již nalézací soud věc posoudil tak, že „obviněný žádným způsobem po upozornění, že společnost má v nabídce zboží, jež může být vázáno právy jiné fyzické či právnické osoby neučinil nic k tomu, aby ověřil, zda tomu tak skutečně je. Jeho vyjádření, že očekává přesnou specifikaci v žádném případě nelze považovat za dostatečné. Obviněný měl pochopitelně možnost především ověřit na internetu tak, jak to podle svého tvrzení činil, v případě shánění zboží, zda nabídkou prodeje neporušuje autorská práva či jiné osoby. Zjevně to neučinil. Přitom je zřejmé, že od umístění informací o konkrétním konferenčním stolku na internetové adrese www.moderno.cz výslovně upozorňoval na autorství Isamu Noguchiho, o kterém tak poskytoval poměrně podrobné údaje, jak co do jeho životopisu, tak pokud jde o jeho význam v oblasti nábytkářského designu a sochařství“. Jak je z uvedeného zřejmé, obviněný V. B. na internetu nečinil „holou“ nabídku, ale podle doprovodného textu nabízel nábytek autorský, aniž by se blíže zajímal o jeho právní ochranu a učinil patřičné kroky. Také výše ceny stolku Isamu Noguchiho uváděná na internetu, byť byla nižší než u nábytku nabízeného společností Vitra, svědčí podle názoru Nejvyššího soudu o vědomosti obviněného o tom, jaký druh nábytku a od jakého autora, nabízel k prodeji. Podle svědka Z. by se cena originálního stolku Isamu Noguchiho pohybovala od 30.000,- Kč výše (srov. č. l. 723 spisu). Na stránkách moderno.cz byl stolek nabízen za cenu 16.090,- Kč (č. l. 285). Podle přílohy k zápůjčnímu protokolu (č. l. 636) činila cena konferenčního stolku 22.620,- Kč. Byť k uváděné ceně na prodejně Design Corso svědek M. K. (č. l. 726 spisu) rozvedl, že „Cena stolku 22.620,- Kč je uvedena v zápůjčním protokolu … že byl na prodejně prodáván za částku 22.980,- Kč, tak netuším, jak mohlo dojít k rozdílu, jestli kolega udělal chybu, nevím“, nemůže tento v podstatě jen nepatrný rozdíl v ceně nic změnit na názoru, že i uvedené ceny svědčí o tom, že si obviněný byl dobře vědom, že jde o chráněné autorské dílo a že nejde o „běžný“ autorskoprávně nechráněný kus.
Není možné souhlasit ani s tvrzením obviněného, že se opakovaně u svých dodavatelů ujišťoval, že nabízením stolku neporušuje žádné právní normy, kdy dokonce reagoval na oznámení poškozeného tak, že si nechal udělat rešerši ochranných známek u nábytku, který mu specifikovala švýcarská AK zastupující poškozeného, neboť jak vyplynulo z dokazování, obviněný si autorství nabízených výrobků neověřil, výzvám ze strany svědka Zavadila se vyhýbal. Obviněný neuvedl žádného dodavatele, se kterým by vzniklou situaci konzultoval, pouze neurčitě vypověděl: „Byl jsem ujištěn svými dodavateli, že právně je všechno v pořádku“ (č. l. 720 spisu), stejně tak se neurčitě vyjadřoval k firmě, od které získal stolek navržený Isamu Noguchim tvrzením: „celou výstavu zajišťovala italská společnost a stejně tak italská společnost to likvidovala a vezla to do Itálie, my jsme při dalším odběru zboží ten stolek přivezli, dokumenty k tomu existují, je to faktura, dodací list“ (srov. č. l. 721 spisu). Shodně k tomu v rozhodnutí nalézacího soudu stojí: „k podstatě obhajoby obviněného, že stolek pořídil úplně náhodně v roce 1998 či 1999 z vybavení veletržního stánku a že nevěděl, o jaký stolek se jedná, a zda je chráněn autorskými právy, je nutno poukázat na to, že se společností Vitra byl v kontaktu již v roce 2006. Kromě toho žádným způsobem nedoložil, jak se předmětný stolek dostal do vlastnictví jeho, společnosti Davi či společnosti Helios Group“. Konkrétně v případě stolku Isamu Noguchiho obviněný vypověděl: „U stolku Noguchi jsem ohledně ochranné známky nepostupoval nějak, protože jsem o tom nevěděl, že porušuji něčí práva, dozvěděl jsem se o tom až v okamžiku, kdy ten stolek byl zabaven“ (č. l. 721 spisu).
Vzhledem ke všem těmto skutečnostem, které v zásadě správně z hlediska subjektivní stránky předmětného trestného činu zhodnotil již nalézací soud ve svém rozsudku a následně potvrdil v napadeném usnesení i odvolací soud, nevznikají tedy podle názoru Nejvyššího soudu žádné pochybnosti o tom, že úmyslně [konkrétně v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák.] zasáhl do zákonem chráněných práv k autorskému dílu a tím se dopustil trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. Přitom Nejvyšší soud připomíná, že uvedený úmysl obviněného V. B. zahrnoval nepochybně i pachatelovo vědomí, že jde o dílo jako výsledek tvůrčí činnosti autora, jako duševní výtvor spočívající v individuálním ztvárnění myšlenky, přičemž podle ustálené judikatury není nutné, aby pachatel znal přesný rozsah uvedených práv autora či jiných oprávněných osob tak, jak jsou vymezena zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Postačí, že pachatel si je alespoň v hrubých rysech vědom toho, že nakládá s dílem, výkonem výkonného umělce, zvukovým či obrazovým záznamem nebo rozhlasovým či televizním pořadem anebo databází, které jsou chráněny autorským právem. Při posuzování, zda se obviněný dopustil činu úmyslně, správně oba soudy vycházely mimo vlastní výpovědi obviněného V. B., zejména z rozboru jeho konkrétního jednání s přihlédnutím k motivu (pohnutce) tohoto jednání, jakož i ke všem dalším skutečnostem a okolnostem vyplývajícím z opatřených a provedených důkazů, které mají význam pro posouzení subjektivní stránky trestného činu podle §152 tr. zák. a na které i náležitě zejména nalézací soud ve svém rozsudku poukázal. Za tohoto stavu věci obviněný svým jednáním porušil zejména ustanovení §12 autorského zákona č. 121/2000 Sb., neboť porušil právo autora, resp. licencí oprávněných osob na rozšiřování rozmnoženiny, právo na půjčování rozmnoženiny a právo na vystavování rozmnoženiny. Jednání obviněného, včetně jeho přímého úmyslu, bylo provedeným dokazováním plně prokázáno, neboť pokud obviněný předmětný konferenční stolek inzeroval jako „stolek Noguchi“ a popisoval nejen uměleckou dráhu jeho autora Isamu Noguchiho, ale i ideový základ jeho autorské tvorby, když např. na zmíněných internetových stránkách uvedl, že jeho umělecké zájmy „ho zavedly do Paříže do okruhu Guggenheima, kde se seznámil a pracoval s nejvýznamnějším sochařem modernismu Constantinem Brancusim. Brancusiho abstraktní pojetí a jeho víra v porozumění předem daných forem materiálů měly na Noguchiho výrazný vliv.“ Dále zde uvedl konkrétně k předmětnému konferenčnímu stolku (1948): „Jeho typické návrhy (zejména lampy Akari a netradiční konferenční stolek ) nebyly nikdy populárnější.“ Z toho lze jednoznačně dovodit, že věděl, kdo je autorem designu tohoto stolku a že stolek je chráněn autorským právem, do kterého bez jakéhokoliv oprávnění zasáhl (srov. i znalecký posudek č. 66/2008 znalce JUDr. Petra Přehnila, Ph. D. na č. l. 648 až 655 spisu). Tvrzení o tom, že konkrétně na porušování autorských práv k předmětnému stolku nebyl upozorněn, ho nemůže vyvinit z jeho trestného jednání, neboť není zásadně povinností oprávněných osob upozorňovat osoby zasahující do autorských a navazujících práv na nezákonnost jejich postupu, ale naopak je třeba od osob, které s autorskými díly či s jejich rozmnoženinami (replikami) vědomě nakládají, vyžadovat, aby se přitom vyvarovaly porušování práv autorů a dalších oprávněných osob. Závěrem je tedy třeba zdůraznit, že obviněný V. B. v době páchání trestné činnosti věděl, komu připisovat autorství uvedeného stolku, a za této situace bylo jeho povinností vyvarovat se jednání, kterým zasahoval do chráněných autorských práv, a proto bylo i jeho povinností zjistit, zda rozmnoženina předmětného stolku byla pořízena v souladu s autorským právem a zda s touto může v rozsudečném výroku popsaným způsobem nakládat, zvláště když byl, byť obecně (nikoli konkrétně k předmětnému „konferenčnímu – kávovému stolku Isamo Noguchi“), opakovaně upozorňován, že zasahuje do autorských práv a navazujících práv oprávněných osob.
Ohledně námitky obviněného V. B., že za důkaz prokazující naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §152 tr. zák. nelze považovat ani do spisu založený dopis AK Bělina, Kříž a spol. ze dne 22. 11. 2006, neboť tento zjevně nebyl autorizován poškozeným a nebylo prokázáno, že by se obviněnému dostal do dispozice, bylo nalézacím soudem v odůvodnění rozsudku pouze uvedeno, že „… se ve spisu na čísle listu 518 nachází upozornění datované 22. listopadu 2006. Nebylo zjištěno, jakým způsobem bylo předloženo, a ze spisového materiálu ani nevyplývá kým bylo předloženo. Je však zařazeno mezi listinami předloženými advokátní kanceláří Procházka /Randl/ Kubr (str. 7 rozsudku)“. Z toho, jak je tato skutečnost prezentována nevyplývá, že by právě z tohoto důkazu byla dovozována subjektivní stránka ve smyslu přímého úmyslu obviněného, ale naopak tento důkaz byl konstatován pouze jako další zdroj, který mimo jiné konstatoval, že „jedním z výrobků, které má společnost Davi, s. r. o., neoprávněně nabízet je i jídelní stůl Isamu Noguchiho a konferenční stolek téhož autora“, přičemž bylo nalézacím soudem výslovně konstatováno, že nebylo zjištěno, jakým způsobem bylo toto vyjádření předloženo, a ze spisového materiálu ani nevyplývá kým bylo předloženo (viz str. 7 rozsudku nalézacího soudu). Není proto ani tato námitka důvodná.
Nad rámec námitek uplatněných obviněným V. B. v dovolání Nejvyšší soud konstatuje, že je třeba souhlasit s vyjádřením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, ve kterém uvedla: „Byť odvolací soud ve svém rozhodnutí výslovně nereflektoval skutečnost, že v době od 1. 1. 2010 vstoupil v účinnost nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb., a je tudíž třeba zvažovat kritéria příznivosti v rámci konkurence obou trestně právních předpisů (§2 odst. 1 tr. zákoníku), jednání obviněného posoudil správně podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění novel, neboť ustanovení §270 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb., není pro obviněného příznivější, byť základní skutková podstata je formulována odlišným způsobem a vyžaduje pro posouzení trestnosti zásah do zákonem chráněných práv v nikoli nepatrném rozsahu. Pokud ustanovení trestního zákona č. 140/1961 Sb., obsahovalo ustanovení §3 odst. 2 tr. zák., kdy za trestný čin nebylo možné považovat čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, je třeba dospět k závěru, že jde o ustanovení, která trestnost určitého jednání posuzují ve svém výsledku stejně.“ K tomu Nejvyšší soud dodává, že tomuto závěru nasvědčuje i porovnání trestních sazeb obou ustanovení §152 odst. 1 tr. zák. a §270 odst. 1 tr. zákoníku (k možnosti uložit samostatně peněžitý trest srov. i §53 odst. 1, 2 tr. zákoníku).
Po zvážení obsahu dovolání a s přihlédnutím k závěrům odvolacího soudu v napadeném usnesení ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 4 To 135/2010, zejména pak také s přihlédnutím k závěrům nalézacího soudu v rozsudku ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. 12 T 277/2008, je zřejmé, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Nalézací soud a v návaznosti na jeho rozsudek i odvolací soud se náležitým způsobem vypořádaly se všemi podstatnými skutečnostmi opakovaně uplatněnými v průběhu celého trestního řízení, a to včetně těch, které se týkaly naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. obviněným V. B. S přihlédnutím k tomu je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného V. B. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2010
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.