ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.161.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 161/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2010 o dovolání, které podal obviněný E. K. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 6 To 75/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 78/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný E. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 6 T 78/2004, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), jehož se dopustil skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin byl obviněný E. K. odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 200 000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému uložen §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 6 To 75/2009, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný E. K. podal dne 7. 12. 2009 proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nedostatečně posoudily otázku vlastnictví strojního zařízení, jehož se týkala vyměřená daň a clo, jakož i obsah smlouvy o nabytí tohoto zařízení, přičemž soudy údajně neopřely své závěry v uvedených směrech o odpovídající důkazy. Obviněný popírá, že by podepsal nájemní smlouvu s částkou nájemného ve výši 219 405,- DEM, a nepovažuje vystavený celní dokument „EX 2“ za pravý. Jak dále obviněný zdůraznil, zaplatil daň z přidané hodnoty na základě faktury za dovoz strojního zařízení znějící na částku ve výši 21 940,- DEM. Přitom obviněný uvádí okolnosti, za kterých došlo ke zdvojení vystavených faktur. Podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by věděl o skutečné hodnotě dováženého strojního zařízení.
Závěrem svého dovolání obviněný E. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 6 To 75/2009, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 6 T 78/2004, a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného E. K. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněný neuplatnil v dovolání žádnou námitku, která by odpovídala dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože obviněný založil své námitky jen na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a s jejich postupem při hodnocení důkazů. Jak dále uvádí státní zástupkyně, pro posouzení věci nebylo zásadní zjištění, zda obviněný uzavřel nájemní smlouvu nebo kupní smlouvu. V této souvislosti státní zástupkyně odkazuje na zprávy celního úřadu, podle nichž při propuštění zboží do režimu dočasného použití je možný pronájem věci na dobu nejdéle 24 měsíců, jinak se clo a daň z přidané hodnoty stanoví stejným způsobem, jako kdyby bylo zboží propuštěno do režimu volného oběhu.
Státní zástupkyně proto závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §26i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný E. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný E. K. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný E. K. však v části své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s důkazy, jež se staly podkladem pro jejich rozhodnutí. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného skutku tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný E. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný vytýkal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v uvedených směrech z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového děje, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného E. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný E. K. tedy v části svých dovolacích námitek ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, takže v tomto rozsahu obviněný podal dovolání z jiných důvodů, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádnému jinému důvodu dovolání podle §265b tr. řádu.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného E. K., na podkladě které v podstatě zpochybňuje právní posouzení smlouvy, jejímž předmětem byla dodávka dovezeného strojního zařízení, jakož i otázku ceny tohoto zařízení, od níž se odvíjela výše zkrácené daně a cla. Přitom obviněný i v rámci těchto námitek zpochybňuje především skutkové závěry, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů. Navíc zmíněnou otázku vlastnictví dovezeného strojního zařízení Nejvyšší soud nepovažuje na podkladě rozhodných skutkových zjištění v této věci za významnou pro závěr o trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Jak totiž vyplývalo z ustanovení §190 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném do 30. 4. 2004 (tj. v době, kdy byl spáchán posuzovaný skutek), dovážené zboží mohlo být propuštěno do režimu dočasného použití maximálně na dobu 24 měsíců s možností jejího prodloužení z důvodů hodných zřetele. Zmíněný režim dočasného použití ve smyslu §187 celního zákona (ve znění účinném v době spáchání trestného činu) umožňoval, aby zahraniční zboží, určené ke zpětnému vývozu v nezměněném stavu, bylo v tuzemsku používáno s úplným nebo částečným osvobozením od dovozního cla. To tedy znamenalo, že po uplynutí uvedené lhůty bylo zapotřebí buď zboží zpětně vyvézt do zahraničí, nebo v opačném případě musel konkrétní poplatník zaplatit clo a daň z přidané hodnoty podle zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (viz zejména ustanovení §43 odst. 5 a §44 odst. 5 citovaného zákona, ve znění účinném v době spáchání posuzovaného skutku). Jak je přitom patrné z obsahu předmětné smlouvy (viz č. l. 87 trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 78/2004), tato byla uzavřena na dobu 3 roků. Proto se zde nemohlo jednat o propuštění zboží (tedy strojního zařízení) do režimu dočasného použití, přičemž stejný závěr nepochybně vyplývá též z důkazů zařazených na č. l. 717 až 722 trestního spisu.
Obviněnému E. K. tedy vznikla dovozem předmětného zboží zákonná povinnost zaplatit clo a daň z přidané hodnoty, což sice učinil, avšak v nesprávné (nižší) výměře, než jaká odpovídala skutečně existující zákonné povinnosti. Ostatně soud prvního stupně (viz str. 8 jeho rozsudku) i soud odvolací (viz str. 5 a 6 jeho usnesení) se již zabývaly zmíněnou námitkou obviněného a přesvědčivě vyložily, z jakých důvodů není podstatná otázka vlastnictví dovezeného strojního zařízení a právního režimu uzavřené smlouvy pro posouzení, zda obviněný spáchal trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud tedy považuje uvedenou argumentaci soudů nižších stupňů za správnou a odpovídající zákonu, proto na ni v podrobnostech odkazuje.
Obviněný E. K. dále vytýká soudům nižších stupňů rovněž nesprávné závěry v otázce ceny strojního zařízení, přičemž nesouhlasí s výší zkrácené daňové a celní povinnosti. Přestože i tyto námitky obviněného vycházejí především z jeho polemiky s rozhodnými skutkovými zjištěními, považuje Nejvyššího soud za vhodné k nim uvést následující.
Jak vyplývá mimo jiné ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů (viz zejména č. l. 717 až 722 trestního spisu), celková skutečná cena strojního zařízení, které obviněný E. K. dovezl do České republiky, dosáhla výše 219 045,- německých marek (DEM). Z této částky pak měly být zaplaceny daň z přidané hodnoty a clo v souhrnné výši 940 005,- Kč, takže pokud obviněný E. K. deklaroval cenu dovezeného strojního zařízení jen ve výši 21 940,- DEM a na základě toho mu Celní úřad v Chebu vyměřil daň z přidané hodnoty a clo v souhrnné částce 98 277,- Kč, došlo ke zkrácení obou těchto povinných plateb v celkové výši 841 728,- Kč. Při posuzování otázky, zda obviněný naplnil i zákonný znak trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby spočívající ve „způsobení značné škody“ ve smyslu §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., je třeba vycházet z ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. Za značnou škodu se přitom podle citovaného ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2001, tj. v době spáchání posuzovaného skutku, považovala škoda dosahující částky, která odpovídala stonásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády (tj. částky ve výši alespoň 200 000,- Kč), podle pozdější úpravy ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. účinné do 31. 12. 2009, kterou s ohledem na ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. správně použily soudy nižších stupňů, pak představuje značnou škodu taková škoda, jejíž výše dosahuje částky nejméně 500 000,- Kč. Jestliže tedy obviněný zkrátil clo a daň z přidané hodnoty o částku v celkové výši 841 728,- Kč, nelze mít žádné pochybnosti ani o naplnění zákonného znaku spočívajícího ve způsobení značné škody. Proto Nejvyšší soud považuje i tuto námitku obviněného za neopodstatněnou.
Na základě takto učiněného vyhodnocení nemá Nejvyšší soud pochybnosti o protiprávním jednání obviněného E. K., jímž naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným.
V důsledku všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný E. K. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti, a to pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání zčásti jen opakoval námitky, s nimiž se již zabývaly a náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y