ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.195.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 195/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2010 o dovolání obviněného L. B. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 5 To 44/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 20/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 20. 4. 2009, sp. zn. 61 T 20/2008, byl obviněný L. B. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. za použití §143 tr. zák. a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterých se měl dopustit tím, že
jako předseda představenstva obchodní společnosti Zlín Max, a. s., IČO 25533126, se sídlem Zlín, Příluky 42 (nyní Zlín, Tř. T. Bati 1970), v roce 2001 za účelem získání likvidních finančních prostředků dojednal se společností TOMA, a. s., IČO 18152813, se sídlem Otrokovice, Tř. T. Bati 1566, uzavření tří smluv o uzavření zpětného leasingu na soubor obuvnických strojů, a to leasingové smlouvy ze dne 30. 11. 2001, kterou jménem společnosti Zlín Max, a. s., sám podepsal, a leasingových smluv, které na jeho žádost dne 17. 12. 2001 uzavřeli a podepsali V. B., resp. J. M., kteří následně podle původní dohody s L. B. dohodami ze dne 25. 1. 2002 převedli všechna práva a povinnosti z leasingových smluv na společnost Zlín Max, a. s.,
přičemž na základě požadavku společnosti TOMA, a. s., k zajištění pozdější úspěšné vymahatelnosti finančních prostředků v případě nedodržení pravidelných leasingových splátek vystavil jménem společnosti Zlín Max, a. s., jako dlužníka, ve prospěch společnosti TOMA, a. s., celkem 10 vlastních směnek. a to:
dne 30. 11. 2001 při uzavření leasingové smlouvy
1. směnku vlastní na částku 555.156,- Kč splatnou dne 15. 12. 2002 u TOMA, a. s., Otrokovice, Tř. T. Bati 1566, PSČ 765 82, okres Zlín, IČ 18152813,
2. směnku vlastní na částku 555.156,- Kč splatnou dne 15. 12. 2003 u TOMA, a. s., Otrokovice, Tř. T. Bati 1566, PSČ 765 82, okres Zlín, IČ 18152813,
3. směnku vlastní na částku 555.156,- Kč splatnou dne 15. 12. 2004 u TOMA, a. s., Otrokovice, Tř. T. Bati 1566, PSČ 765 82, okres Zlín, IČ 18152813,
4. směnku vlastní na částku 509.893,- Kč splatnou dne 15. 1. 2006 u TOMA, a. s., Otrokovice, Tř. T. Bati 1566, PSČ 765 82, okres Zlín, IČ 18152813,
dne 23. 1. 2002 v rámci převodu práv a povinností z leasingové smlouvy
5. směnku vlastní na částku 115.863,- Kč splatnou dne 15. 12. 2002 u TOMA, a. s., Otrokovice, Tř. T. Bati 1566, PSČ 765 82, okres Zlín, IČ 18152813,
6. směnku vlastní na částku 126.396,- Kč splatnou dne 15. 12. 2003 u TOMA, a. s., Otrokovice, Tř. T. Bati 1566, PSČ 765 82, okres Zlín, IČ 18152813,
7. směnku vlastní na částku 116.863,- Kč splatnou dne 15. 1. 2005 u TOMA, a. s., Otrokovice, Tř. T. Bati 1566, PSČ 765 82, okres Zlín, IČ 18152813,
dne 23. 1. 2002 v rámci převodu práv a povinností z leasingové smlouvy
8. směnku vlastní na částku 115.863,- Kč splatnou dne 15. 12. 2002 u TOMA, a. s., Otrokovice, Tř. T. Bati 1566, PSČ 765 82, okres Zlín, IČ 18152813,
9. směnku vlastní na částku 126.396,- Kč splatnou dne 15. 12. 2003 u TOMA, a. s., Otrokovice, Tř. T. Bati 1566, PSČ 765 82, okres Zlín, IČ 18152813,
10. směnku vlastní na částku 116.863,- Kč splatnou dne 15. 1. 2005 u TOMA, a. s., Otrokovice, Tř. T. Bati 1566, PSČ 765 82, okres Zlín, IČ 18152813,
na kterých vedle svých vlastnoručních podpisů jako předsedy představenstva výstavce Zlín Max, a. s., a jako avala č. 1 a vedle vlastnoručních podpisů A. M. jako avala č. 3 na místě avala č. 2 sám napodobil nebo jinou osobu nechal napodobit podpis Ing. M. C., přestože věděl, že tento ke dni vystavení směnek, tj. ke dni 30. 11. 2001 a ke dni 23. 1. 2002, již ve společnosti Zlín Max, a. s., nepracuje, nezastává funkci místopředsedy představenstva a nemá tak důvod ručit za závazky společnosti Zlín Max, a. s., a takto padělané směnky předložil společnosti TOMA, a. s., v jejím sídle v Otrokovicích jako pravé s vědomím, že v případě, že společnost Zlín Max, a. s., nebude schopna platit pravidelné splátky na jednotlivé leasingové smlouvy, může být požadováno a vymáháno finanční plnění i vůči Ing. C. jako avalovi,
a poté, co v prvním čtvrtletí roku 2003 společnost Zlín Max, a. s., skutečně přestala být schopna platit leasingové splátky a po předčasném ukončení leasingových smluv výpověďmi společnosti TOMA, a. s. (společnosti Zlín Max, a. s., doručeny dne 11. 3. 2003, výpovědní lhůta 30 dní), na její výzvu dne 10. 7. 2003 vrátila všechny předměty leasingu s vědomím, že společnost TOMA, a. s., v nejbližší době uplatní k vymožení svých pohledávek vůči Zlín Max, a. s., zajišťovací směnky a vůči výstavci Zlín Max, a. s., i všem avalům, může být vydán směnečný platební rozkaz, kontaktoval v přesně nezjištěné době Ing. M. C. s tím, aby na zásilku související se společností Zlín Max, a. s., jež mu bude v brzké době doručena, nijak nereagoval, neboť se jedná o záležitosti, které může vyřešit sám, což Ing. C. udělal,
v důsledku čehož poté, co Krajský soud v Brně na návrh společnosti TOMA, a. s., vydal ve dnech 7. 2. 2004 a 15. 3. 2004 celkem tři směnečné platební rozkazy a rozeslal je všem povinným, včetně Ing. C., se Ing. C. svou nečinností (nepodáním námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu) připravil o možnost účinně se ve směnečném řízení bránit zaplacení směnečné sumy s příslušenstvím a v rámci následné exekuce vyplatil společnosti TOMA, a. s., celkovou částku ve výši 600.000,- Kč.
Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 6. 2008, č. j. 3 T 53/2005-645, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 16. 10. 2008, č. j. 6 To 485/2008-681, byl obviněný podle §140 odst. 2 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a členství ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu 5 let. Současně byl podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 6. 2008, č. j. 3 T 53/2005-645, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 16. 10. 2008, č. j. 6 To 485/2008-681, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost, aby zaplatil na náhradě škody poškozenému Ing. M. C., bytem T. – B., S., částku 600.000,- Kč.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně napadli obviněný L. B. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně odvoláním. Vrchní soud v Olomouci, který projednal odvolání jako soud odvolací, o něm rozhodl usnesením ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 5 To 44/2009, jímž podle §256 tr. ř. odvolání obviněného a státního zástupce jako nedůvodná zamítl.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 5 To 44/2009, podal obviněný L. B. prostřednictvím obhájce Mgr. Dany Cigánkové dovolání ze dne 19. 1. 2010 z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, když byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. g).
Obviněný L. B. v podrobnostech ve svém dovolání uvedl, že skutkové věty u obou trestných činů, kladených obviněnému za vinu, neobsahují přesný popis skutku. V rozsudku popsané skutky tak nenaplňují všechny znaky skutkové podstaty jednotlivých trestných činů. Dovolatel poukázal zejména na to, že u trestného činu padělání a pozměňování peněz podle ustanovení §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. za použití §143 tr. zák. skutková věta postrádá přesný popis jednání, jakým měl obviněný provést udání směnky jako pravé. Není z ní patrné, kdy mělo dojít k údajnému předání směnek, kterému ze zaměstnanců leasingové společnosti. Pouhé konstatování „předložil společnosti“ není dostatečnou specifikací jednání obviněného. Na tento nedostatek navazuje absence údajů dokládajících úmysl ze strany obviněného, tedy zejména doložení toho, že věděl, že směnky jsou padělané, tedy že je padělaný podpis avala. Z formulace „podpis sám napodobil nebo nechal napodobit“ vyplývá, že soud stavěl na dvou variantách skutkového děje, kdy podle dovolatele to není možné. Jelikož soud neměl zjištění k padělání směnek, skutková věta neobsahuje specifikaci, z jakých okolností mělo být obviněnému známo, že směnky byly padělány. Popsání těchto okolností je však nezbytné. Na základě omezenosti dovolacích důvodů obviněný poukázal na rozpory skutkové věty a provedených důkazů, neboť není důkaz pro způsob předložení podepsaných směnek, když nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že se tyto do jeho samostatné dispozice vůbec nedostaly a tudíž je ani nemohl předávat. V případě trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. by měla skutková věta obsahovat přesnou specifikaci omylu, který měl obviněný u poškozeného vyvolat. Konstatování, že bylo sděleno poškozenému, aby na zásilku nereagoval, nemůže z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu obstát. Skutková věta by měla obsahovat přesnější popis jednání obviněného, zejména specifikaci jednání způsobilého k uvedení v omyl, v jeho časových a věcných souvislostech. Ze skutkové věty také musí být patrná příčinná souvislost mezi údajným sdělením obviněného a nečinností poškozeného. Není tedy patrné, v čem měl omyl poškozeného spočívat. Kvůli omezenosti dovolacích důvodů obviněný pouze podotkl, že poškozený Ing. M. C. vůbec nepřevzal směnečné platební rozkazy, přičemž skutková věta popisuje, že poškozený proti doručeným platebním rozkazům nepodal námitky.
Závěrem dovolání obviněný L. B. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 5 To 44/2009, jakož i předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2009, sp. zn. 61 T 20/2008, zrušil v celém rozsahu a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout. Současně požádal, aby Nejvyšší soud zvážil možnost odkladu výkonu rozhodnutí trestu odnětí svobody.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného L. B. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se vyjádřil k dovolání obviněného tak, že v případě trestného činu podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. ve spojení s ustanovením §143 tr. zák. není podstatné, zda věřitelem, kterému odevzdá dlužník směnku, bude fyzická nebo právnická osoba. Zjištění kdy a které fyzické osobě, jednající za společnost TOMA, a. s., dovolatel směnky předal, by mělo význam pouze v případě, že by mu bylo přičítáno spáchání trestného činu podle §250 tr. zák., tedy v případě, že by osoby podepisující smlouvy o zpětném leasingu jménem TOMA, a. s., činily majetkové dispozice v důsledku omylu vyvolaného obviněným. Státní zástupce považuje uvedené údaje ve skutkové větě o předložení falešným podpisem opatřených směnek společnosti TOMA, a. s., za postačující. Námitky týkající se subjektivní stránky považuje za naprosto bezpředmětné. Jak vyjádřil státní zástupce, nalézací soud připustil dvě možné varianty skutkového děje (podpis sám napodobil nebo nechal napodobit), avšak obě tyto varianty předpokládají aktivní účast dovolatele při padělání podpisu, kdy ale v obou případech musel vědět, že směnku nepodepsal sám Ing. M. C. a že tento podpis je padělaný. Tuto skutečnost připustil i sám dovolatel a jeho námitky jsou tedy v tomto směru rozporné. Alternativní zjištění nalézacího soudu tak nelze považovat za nedostatek zakládající vadu právního posouzení skutku. K trestnému činu podvodu podle §250 tr. zák. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství rozvedl, že o omyl půjde i v případě, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu, anebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Státní zástupce se domnívá, že okolnosti uvedení poškozeného obviněným v omyl jsou ve skutkové větě dostatečně specifikovány. K tomu státní zástupce připouští, že poškozený jistě mohl projevit větší míru obezřetnosti, když ukončení jeho činnosti ve funkci člena představenstva společnosti Zlín Max, a. s., bylo vyznačeno v obchodním rejstříku až v roce 2002. Ze skutkové věty dále vyplývá, že následná nečinnost poškozeného byla v příčinné souvislosti s poskytnutou nepravdivou informací. Pokud se týká časové specifikace, pak i přes jistou vágnost časových údajů obsažených v tzv. skutkové větě vyplývá, že nepravdivou informaci sdělil obviněný poškozenému ještě před tím, než byly v prvním čtvrtletí roku 2004 soudem vydány a rozeslány směnečné platební rozkazy a že tedy chování poškozeného ve směnečném řízení z časového hlediska mohlo být důsledkem jednání obviněného. Závěrem státní zástupce shrnul, že nejsou dány dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i v případě jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. prostřednictvím důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl podle jeho názoru dán v řízení předcházejícím zamítnutí řádného opravného prostředku, a v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly náležitě právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah a zejména náležité odůvodnění obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit. Ke skutkovým námitkám obviněného L. B., které z důvodu omezenosti dovolacích důvodů pouze zmínil, považuje za nutné Nejvyšší soud jen poukázat na odůvodnění shora uvedeného rozsudku nalézacího soudu, který se všemi podstatnými otázkami z hlediska uplatněné obhajoby obviněného vůči rozhodným skutkovým otázkám dostatečně zabýval, přičemž jeho závěry nevykazují logické či jiné nedostatky, které by svědčily o zmíněném extrémním nesouladu, a to ať už jde o skutkový stav týkající se trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. za použití §143 tr. zák., nebo o skutkový stav kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (srov. zejména hodnocení provedených důkazů na str. 15 až 19 rozsudku nalézacího soudu).
V případě trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. za použití §143 tr. zák. pachatel jedná tak, že padělané nebo pozměněné peníze (v tomto případě cenné papíry – směnky) úmyslně udá jako pravé, tj. učiní jakékoli jednání, které směřuje k uvedení takových peněz (směnek) do oběhu nebo je přímo uvede do oběhu, aniž sám jako pachatel nebo spolupachatel též peníze (směnky) padělal nebo pozměnil. Jde tedy o veškeré jednání, které je relevantní z právního hlediska, jímž se padělky dostávají z držení osoby jedné do držení osoby jiné. Trestný čin je v tomto případě dokonán až udáním takových peněz (směnek) jako pravých. Pro naplnění znaku udá padělané nebo pozměněné peníze (směnky) jako pravé stačí tedy jakékoli pachatelovo odevzdání padělaných nebo pozměněných peněz (směnek) jiné osobě jako pravých. Po subjektivní stránce je vyžadován specifický úmysl udat je jako pravé. Tento úmysl musí být prokázán.
Ve shora uvedené námitce hmotně právní povahy obviněný poukázal na to, že u trestného činu padělání a pozměňování peněz podle ustanovení §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. za použití §143 tr. zák. skutková věta postrádá přesný popis jednání, jakým měl obviněný provést udání směnky jako pravé. Není z ní patrné, kdy mělo dojít k údajnému předání směnek, kterému ze zaměstnanců leasingové společnosti. Pouhé konstatování „předložil společnosti“ není dostatečnou specifikací jednání obviněného. Na tento nedostatek navazuje podle názoru obviněného absence údajů dokládajících úmysl ze strany obviněného, tedy zejména doložení toho, že věděl, že směnky jsou padělané, tedy že je padělaný podpis avala. Z formulace „podpis sám napodobil nebo nechal napodobit“ vyplývá, že soud stavěl na dvou variantách skutkového děje, kdy podle dovolatele to není možné. Jelikož soud neměl zjištění k padělání směnek, skutková věta neobsahuje specifikaci, z jakých okolností mělo být obviněnému známo, že směnky byly padělány. Popsání těchto okolností je však nezbytné.
Nalézací soud ve svém odůvodnění na str. 18 uvádí, že „… obviněný L. B. se dopustil vytýkaného jednání tak, jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku, kdy nejprve sám nebo prostřednictvím jiné osoby zfalšoval podpisy poškozeného Ing. M. C. a posléze doklady s těmito podpisy předal organizaci TOMA, a. s., jako doklady s pravými podpisy Ing. C., přičemž o skutečnosti zfalšování nikdo z pracovníků organizace nevěděl“. Nalézací soud na téže straně pokračuje ve shrnutí: „Obviněnému nebylo jednoznačně prokázáno, že byl osobou, která nepravý podpis Ing. C. na předmětných směnkách vyhotovila, proto jeho jednání bylo právně kvalifikováno jen podle alinea 2 §140 odst. 2 tr. zák., když je důkazy prokázáno, že podpisy Ing. C. na směnkách zajišťoval obviněný sám mimo sídlo společnosti TOMA, a. s., a po jejich padělání směnky předal pracovníkům TOMA, a. s., jako pravé s vědomím, že v případě nezaplacení splátek společnosti Zlín Max budou směnky právně vymáhány i po Ing. C., který je nepodepsal a o jejich vyhotovení vůbec nevěděl, … tedy vědomě udal padělaný papír jako pravý. Také soud druhého stupně bez jakýchkoliv pochybností v návaznosti na to argumentuje, že tyto skutečnosti řeší již nalézací soud v rámci odůvodnění svého rozsudku a správně zdůrazňuje, že pracovníci společnosti TOMA, a. s., reálně nemohli padělat podpisy Ing. C., když leasingová společnost měla k dispozici toliko jeden druh podpisu Ing. C. z dokumentace firmy Zlín Max, a. s., avšak na směnkách, jak vyplývá ze zpracovaného odborného vyjádření, existují dva druhy podpisů jmenovaného. Je třeba také uvést, že případné finanční bonusy v oddělení leasingu společnosti TOMA, a. s., nebyly vypláceny za samotné uzavření smlouvy pracovníkům oddělení, ale za celý ekonomický výsledek oddělení, tedy za fakticky bezproblémové a řádné fungování a vzájemné plnění z uzavřených smluv a nelze tak důvodně předpokládat, že by se pracovníci leasingového oddělení dopouštěli či měli dopouštět padělání uzavíraných smluv či zajišťovacích instrumentů, když by tímto postupem fakticky mohli jednotlivé ekonomické a obchodní případy zmařit a na takové situaci rozhodně nemohli ekonomicky participovat. Není také vyloučena ta skutečnost, že směnky mohly být leasingové společnosti dodány již s nepravými podpisy Ing. C., když skutečnost, že údajně na směnkách v době předání společnosti TOMA nebyl podpis Ing. C. tvrdí toliko obviněný, avšak toto jeho tvrzení není žádným dalším důkazem podpořeno, naopak svědkyně M. popírá, že by se s obviněným dostavila do společnosti TOMA k podpisu směnek, tyto jí musely být podstrčeny a je tedy zřejmé, že obviněný předával směnky pracovnicím společnosti TOMA, a. s., již s podpisem svědkyně M. Tomu odpovídá i systém nakládání se směnkami v leasingové společnosti“ (srov. str. 6 usnesení odvolacího soudu).
S ohledem na předchozí odstavce Nejvyšší soud ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dodává, že obviněný byl odsouzen za udání cenného papíru, nikoliv za jeho padělání. Není tedy z tohoto hlediska důležité, zda obviněný padělal směnky sám, anebo jen věděl, kdo směnky padělal. Pro právní závěr, že obviněný udal padělaný cenný papír jako pravý je nerozhodné zda „sám napodobil nebo jinou osobu nechal napodobit podpis Ing. M. C.“, neboť zde postačí, že úmyslně udal padělaný cenný papír jako pravý. Nelze také souhlasit s tvrzením obviněného, že skutková věta nepřesně popisuje jednání obviněného, jakým měl udat směnky jako pravé. Popis skutku je jasný, dostatečně konkrétní a nevzbuzující pochybnosti, poněvadž jsou v něm popsány konkrétní okolnosti rozhodné pro předložení padělaných směnek společnosti TOMA, a. s., včetně potřebných časových souvislostí z hlediska jejich vystavení i padělání, byť se nepodařilo zjistit, zda obviněný podpis poškozeného napodobil sám nebo ho nechal napodobit jinou osobou a kdy přesně se tak stalo. V té souvislosti je však třeba zdůraznit, že na základě provedených skutkových zjištění zejména nalézacího soudu nevznikají pochybnosti o tom, že padělané směnky byly obviněným předloženy společnosti TOMA, a. s., která s nimi dále nakládala tak, že k vymožení svých pohledávek vůči Zlín Max, a. s., je uplatnila s tím, aby byl vydán směnečný platební rozkaz. Stejně tak není pochyb o naplnění subjektivní stránky. Celé jednání obviněného L. B. je třeba posuzovat ve vzájemné souvislosti, přičemž nelze zejména přehlédnout jeho jednání související zvláště s postupem společnosti TOMA, a. s., poté, co v prvním čtvrtletí roku 2003 společnost Zlín Max, a. s., skutečně přestala být schopna platit leasingové splátky a po předčasném ukončení leasingových smluv výpověďmi společnosti TOMA, a. s. (společnosti Zlín Max, a. s., byly doručeny dne 11. 3. 2003, výpovědní lhůta 30 dní), na její výzvu dne 10. 7. 2003 vrátila všechny předměty leasingu s vědomím, že společnost TOMA, a. s., v nejbližší době uplatní k vymožení svých pohledávek vůči Zlín Max, a. s., zajišťovací směnky, s důsledkem, že vůči výstavci Zlín Max, a. s., i všem avalům, může být vydán směnečný platební rozkaz. Jestliže za této situace obviněný kontaktoval v přesně nezjištěné době Ing. M. C. s tím, aby na zásilku související se společností Zlín Max, a. s., jež mu bude v brzké době doručena, nijak nereagoval, neboť se jedná o záležitosti, které může vyřešit sám, což Ing. C. udělal, jednoznačně z toho vyplývá, že mu byly známé všechny rozhodné okolnosti ohledně padělaných směnek, neboť jednal vůči poškozenému zjevně v úmyslu oddálit zjištění této skutečnosti a vyhnout se své odpovědnosti za padělaný podpis Ing. M. C. Tato skutečnost plyne i ze skutečnosti, že zatímco obviněný L. B. směnečný platební rozkaz převzal, podal proti němu námitky a nadále se (částečně úspěšně) bránil povinnosti zaplatit žalobci celou směnečnou sumu, Ing. M. C. v důsledku shora popsaného jednání obviněného, který ho ubezpečoval, že sám záležitost vyřeší, si zásilku obsahující směnečný platební rozkaz nepřevzal, směnečný platební rozkaz u něj nabyl právní moci a následně byla proti němu uplatněna exekuce. Z toho je v návaznosti na ostatní provedené důkazy zcela zřejmé, že obviněnému L. B. byly všechny rozhodné skutečnosti ohledně udání padělaných směnek známy, a proto jednal popsaným způsobem, jehož důsledkem bylo přenést odpovědnost za uvedené pohledávky alespoň částečně na poškozeného Ing. M. C., což se mu i zčásti podařilo, neboť ten vyplatil společnosti TOMA, a. s., peněžní částku ve výši 600.000,- Kč.
K trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., spáchanému uvedením v omyl, je třeba jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou záměrně nepravdivou informaci. Jde o úmyslný trestný čin. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, značnou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost.
V rámci tohoto trestného činu obviněný namítal, že skutková věta by měla obsahovat přesnou specifikaci omylu, který měl obviněný u poškozeného vyvolat. Konstatování, že bylo sděleno poškozenému, aby na zásilku nereagoval, nemůže podle názoru obviněného z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu obstát. Skutková věta by měla obsahovat přesnější popis jednání obviněného, zejména specifikaci jednání způsobilého k uvedení v omyl, v jeho časových a věcných souvislostech. Ze skutkové věty také musí být patrná příčinná souvislost mezi údajným sdělením obviněného a nečinností poškozeného. Není tedy podle jeho názoru patrné, v čem měl omyl poškozeného spočívat.
Nalézací soud k tomu ve svém rozsudku pod sp. zn. 61 T 20/2008 na str. 18 - 19 uvedl, že „vytýkané jednání obviněného L. B. vůči svědkovi Ing. M. C., spočívající v telefonátu týkajícím se soudní obsílky, který navazoval na padělání jeho podpisu na směnkách, je nutno právně kvalifikovat jakožto podvodné jednání ve smyslu §250 tr. zák., neboť obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že poškozený Ing. C. neuplatní právní obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu a na jeho majetku tak vznikne škoda s minimální výší 600.000,- Kč, byť … jeho primárním úmyslem mohlo být oddálení zjištění padělání podpisu Ing. M. C. a teprve sekundárním úmyslem jeho majetkové poškození“. Konečně také nalézací soud zmiňuje příčinnou souvislost: „příčinná souvislost mezi jednáním obviněného, tedy podáním falešné informace a následkem je zde jednoznačná a nečinnost Ing. C. byla vyvolána právě falešnou informací ze strany obviněného. Toto opomenutí zapříčinilo pak vznik škody na majetku poškozeného“. K tomu odvolací soud v odůvodnění svého usnesení pod sp. zn. 5 To 44/2009 dodává, že „samotné podvodné jednání vůči Ing. C. je dáno již v okamžiku, kdy jsou udány směnky, na nichž je padělán jeho podpis …“, zvláště když je třeba podle názoru Nejvyššího soudu přihlédnout k jeho následnému jednání spočívajícímu v uvedení falešné informace o vyřešení celé záležitosti samotným obviněným, ač ten jednal zcela nepochybně jen ve svůj prospěch (převzetí směnečných platebních rozkazů, podání námitek a částečně úspěšná obrana vůči povinnosti zaplatit společnosti TOMA, a. s., celou směnečnou sumu).
Obecně je třeba k tomu konstatovat, že omyl ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák. je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Nejvyšší soud k tomu dále považuje za nutné uvést, že omyl poškozeného spočíval právě v tom, že na základě ubezpečení ze strany obviněného nemusí nic konat. Nečinnost poškozeného Ing. C. (jeho opomenutí) vyvolaná jednáním obviněného, jež spočívala podle zjištění nalézacího soudu v tom, že si nepřevzal směnečné platební rozkazy, které byly uloženy na poště dne 25. 3. 2004, a nepodal námitky proti nim, byla důvodem, proč následně musel na základě exekuce vyplatit společnosti TOMA, a. s., částku ve výši 600.000,- Kč, a proto je nepochybně dána příčinná souvislost mezi uvedením poškozeného Ing. M. C. v omyl ze strany obviněného L. B., následnou nečinností poškozeného a způsobenou značnou škodou na jeho majetku. Ani v tomto případě tedy nelze přisvědčit námitkám obviněného ohledně nepřesné specifikace omylu v popisu skutku, stejně tak jako jeho jednání způsobilého k uvedení v omyl, a to přesto, že poškozený mohl a měl být jistě opatrnější, jak na to správně poukázal i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, když tato skutečnost ovšem nemůže nic změnit na správnosti závěru obou soudů. Nalézacímu soudu tak nelze vytknout nedostatečný popis skutku, který je navíc důkladně blíže rozveden v jeho odůvodnění. K další námitce, že se skutková věta odlišuje od provedených důkazů, podle kterých poškozený Ing. M. C. vůbec nepřevzal směnečné platební rozkazy, přičemž skutková věta popisuje, že poškozený proti doručeným platebním rozkazům nepodal námitky, je třeba uvést, že podle skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se „Ing. C. svou nečinností (nepodáním námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu) připravil o možnost účinně se bránit zaplacení směnečné sumy s příslušenstvím a v rámci následné exekuce vyplatil společnosti TOMA, a. s., celkovou částku ve výši 600.000,- Kč.“ Je tedy pravdou, že zde skutečně není zcela přesně popsána nečinnost (opomenutí) poškozeného Ing. M. C. spočívající v tom, že v důsledku uvedeného jednání obviněného si směnečné platební rozkazy, uložené na poště dne 25. 3. 2004, nepřevzal a tyto vůči němu nabyly právní moci, jak se správně uvádí v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (srov. str. 12 odůvodnění), kde tento soud konstatuje, že ze spisů Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 Cm 87/2004, sp. zn. 42 Cm 99/2004 a sp. zn. 42 Cm 100/2004 se podává, že si poškozený Ing. C. nevyzvedl žádný směnečný platební rozkaz uložený na poště a tyto pak vůči němu nabyly v plném rozsahu právní moci. Naproti tomu se v popisu skutku sice uvádí, že obviněný „kontaktoval v přesně nezjištěné době Ing. M. C. s tím, aby na zásilku související se společností Zlín Max, a. s., jež mu bude v brzké době doručena, nijak nereagoval, neboť se jedná o záležitosti, které může vyřešit sám, což Ing. C. udělal“ a dále „se Ing. C. svou nečinností (nepodáním námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu) připravil o možnost účinně se ve směnečném řízení bránit“. Skutková věta tedy vyjadřuje, že poškozený na zásilku nijak nereagoval a dále, že byl poškozený nečinný, když se účinně ve směnečném řízení nebránil, což je podstatou jeho opomenutí, a proto neuvedení další skutečnosti, že si vůbec směnečné platební rozkazy na poště nevyzvedl, není natolik podstatné, aby v důsledku toho muselo dojít k zrušení napadených rozhodnutí, zvláště když ani ohledně této skutečnosti nevznikají žádné pochybnosti. Neuvedení okolnosti nepřevzetí směnečných platebních rozkazů poškozeným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu s přihlédnutím k odůvodnění tohoto rozsudku proto nemůže mít důsledky požadované dovolatelem, zvláště když zde není uvedeno, že by poškozený převzal platební rozkazy, resp. že mu byly doručeny, jak tvrdí v dovolání obviněný (viz formulaci v odůvodnění dovolání „poškozený proti doručeným platebním rozkazům nepodal námitky“), neboť podstata opomenutí poškozeného Ing. M. C. je dostatečně vyjádřena, přičemž nevznikají pochybnosti o povaze této nečinnosti. S ohledem na uvedenou formulaci popisu skutku a s odkazem na odůvodnění rozsudku nelze proto souhlasit ani s touto námitkou obviněného.
Dále Nejvyšší soud nad rámec uplatněných důvodů dovolání obviněného považuje za potřebné poukázat i na to, že podle judikatury je možný jednočinný souběh trestných činů padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. a podvodu podle §250 tr. zák. (srov. č. 23/1995 Sb. rozh. tr.). Otázku, zda jednočinný souběh trestných činů padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. je vyloučen, či nikoli, je třeba řešit na základě poměru mezi těmito dvěma trestnými činy. Znaky trestného činu podle §140 odst. 2 tr. zák. jsou širší než znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. v tom smyslu, že nezahrnuje nutně jen podvodné jednání. Vymezení trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zák. nepokrývá okolnost, že na jedné straně došlo k obohacení pachatele nebo jiné osoby, ani okolnost, že na druhé straně byla způsobena škoda. I když se uvedené rozhodnutí týkalo udávání padělaných peněz jako pravých, lze právní názor zde vyslovený vztáhnout i na bezhotovostní platební prostředky a cenné papíry chráněné proti padělání a pozměňování v ustanovení §143 tr. zák.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti a po přezkoumání obsahu spisu dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 5 To 44/2009, v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 20. 4. 2009, sp. zn. 61 T 20/2008, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. V těchto rozhodnutích nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, ale ani k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, a proto není dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve vztahu k ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených se spisovým materiálem, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se odvolací soud vypořádal s odvoláním obviněného a se zjištěními nalézacího soudu, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející, netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného L. B. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Vzhledem k tomuto rozhodnutí nepřicházelo v úvahu rozhodnutí o odkladu výkonu trestu odnětí svobody, o který dovolatel v souvislosti s podaným dovoláním požádal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. května 2010
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.