ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.202.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 202/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2010 o dovolání, které podal obviněný K. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 2 To 60/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 9/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný K. Š. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 1 T 9/2006, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 a §148 odst. 1, 4 tr. zák., jehož se dopustil skutky konkretizovanými ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za to byl obviněný K. Š. odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech v trvání 3 roků. Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 2. 6. 2006, sp. zn. 1 KZv 14/2003, neboť nebylo prokázáno, že skutky uvedené pod body 2., 6. a 7. této obžaloby spáchal obviněný.
Obviněný napadl citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně v jeho odsuzující části odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 2 To 60/2009, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný K. Š. podal dne 11. 1. 2010 proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. řádu. Obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu především nesouhlasí s použitou právní kvalifikací posuzovaných skutků jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. Obviněný zde argumentuje usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1997, sp. zn. 1 Tzn 20/96 (uveřejněným pod č. 45/1997 Sb. rozh. tr.), z něhož vyplývá, že pokud je za obdobných skutkových okolností předstírán určitý obchodní vztah, nemůže daňovému subjektu vzniknout daňová povinnost, takže nemůže dojít ke zkrácení daně ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. Podle obviněného lze v takovém případě spáchat jen trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., přičemž pro správnou právní kvalifikaci je významné zjištění, zda konkrétní obchodní vztah zcela nebo zčásti existoval, anebo zda byl jen fiktivní. Obviněný rovněž nesouhlasí se závěry odvolacího soudu v otázce použití trestního zákona z hlediska jeho časové působnosti, protože soudy nižších stupňů měly posoudit skutky podle předpisů platných v době jejich údajného spáchání.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, podle názoru obviněného K. Š. soud prvního stupně nerespektoval právo obviněného nevypovídat k věci a v rozporu se zákonem i ústavními principy od něho požadoval vysvětlení tohoto postupu. Jak dále obviněný zdůraznil, soud prvního stupně nezákonně použil protokol o jeho výpovědi učiněné před finančním úřadem za situace, kdy v nynějším trestním řízení nevypovídal. Obviněný je rovněž přesvědčen, že ačkoli odvolací soud ve svém prvním kasačním usnesení ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. 2 To 89/2008, uložil soudu prvního stupně závazné pokyny pro další řízení v této věci, v novém odvolacím řízení již rezignoval na uvedené pokyny a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu spatřuje obviněný K. Š. v tom, že došlo k porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť první úkony tohoto trestního řízení učinily příslušné orgány před více než 12 lety. Jak dále obviněný uvádí, v mezidobí došlo ke změně trestního řádu v jeho neprospěch, a to konkrétně v procesní otázce posuzování pokračování trestného činu a s tím související překážce věci pravomocně rozhodnuté. Podle názoru obviněného tedy mělo být jeho trestní stíhání zastaveno pro nepřípustnost.
Obviněný K. Š. proto závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 2 To 60/2009, a aby dále podle §265l odst. 1 tr. řádu tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného K. Š. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce se především neztotožňuje s tvrzením obviněného o nutnosti posoudit jeho skutek jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997), neboť skutek by musel být s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1997, sp. zn. 1 Tzn 20/96, posouzen jako dva trestné činy, tedy jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. a trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. Takový postup by ovšem byl podle státního zástupce zjevně v rozporu se zákazem „reformationis in peius“. Státní zástupce považuje za nedůvodné i námitky obviněného, kterými s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho první alternativě vytýká některá procesní pochybení soudů nižších stupňů. Podle státního zástupce bylo odvolání obviněného věcně přezkoumáno v souladu se zákonem v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu a následně bylo jako nedůvodné zamítnuto.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu státní zástupce uvádí, že trestní stíhání obviněného K. Š. vedly orgány činné v trestním řízení od 20. 6. 2002 s výjimkou ledna až března 2005. Podle státního zástupce šlo o poměrně problematický případ, jehož předmětem bylo projednání sofistikované trestné činnosti. Jak dále státní zástupce zdůraznil, dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn v případě, když bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné. Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě však zákon ani jiná právní norma (a ani soudní praxe) nepovažuje za důvod nepřípustnosti trestního stíhání.
Ze všech uvedených důvodů proto státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný K. Š. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný K. Š. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. řádu. První z nich spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Další dva uplatněné dovolací důvody znamenají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání v rozporu s ustanoveními §11 odst. 1 písm. a) až j), odst. 4 a §11a tr. řádu, která obsahují uzavřený výčet důvodů, jejichž naplnění v konkrétní věci má vždy za následek, s výjimkami uvedenými v ustanoveních §11 odst. 3 a §257 odst. 3 tr. řádu, nepřípustnost trestního stíhání a v konečném důsledku tedy buď nezahájení takového trestního stíhání (§159a odst. 2 tr. řádu), nebo jeho zastavení [§172 odst. 1 písm. d), §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu].
Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu pak trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno též tehdy, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Podle čl. 10 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament České republiky a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Takovou mezinárodní smlouvou je nepochybně i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění dalších protokolů (vyhlášená pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), která ve svém ustanovení čl. 6 odst. 1 zakotvuje mimo jiné právo každého na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“), v níž se opakovaně zdůrazňuje, že otázku přiměřenosti délky soudního řízení je třeba posuzovat v každém konkrétním případě individuálně. Z tohoto důvodu proto nelze stanovit obecnou délku soudního řízení, která splňuje zmíněný požadavek přiměřenosti lhůty. Za kritéria přiměřenosti délky trestního řízení se přitom v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu považují: závažnost a složitost projednávaného případu, dále požadavky na provádění dokazování, chování stěžovatele (obviněného), chování orgánů činných v trestním řízení a význam věci pro dotyčnou osobu (viz např. případy Eckle proti Spolkové republice Německo – rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 7. 1982, dále Hradecký proti České republice – rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 10. 2004, shodně též např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04). Je třeba rovněž připomenout, že k závěru o překročení přiměřené délky řízení může vést pouze takové prodlení, které je přičitatelné státu, resp. orgánům činným v trestním řízení (srov. případ Monnet proti Francii – rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 10. 1993).
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že porušení práva na projednání záležitosti v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy je bezpochyby významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces, a to zejména v trestním řízení. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který odporuje smyslu práva nejen obviněného, ale i poškozeného na spravedlivý proces, je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Porušení tohoto práva však samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Ustanovení čl. 6 Úmluvy je totiž třeba v první řadě považovat za pokyn či apel signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby byly respektovány principy spravedlivého procesu zakotvené v Úmluvě. Stát prostřednictvím orgánů k tomu určených rozhoduje o obviněních z trestných činů a zajišťuje případná potrestání pachatelů. Rozhodování o vině a trestu v rámci trestního řízení je nejen právem, ale především povinností těchto orgánů, a proto je zcela v rozporu se smyslem ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, aby orgán činný v trestním řízení, který případně způsobil průtahy v řízení v důsledku své dlouhodobé nečinnosti, se této své povinnosti zbavil, aniž by vyvinul jakoukoli iniciativu k naplnění účelu trestního stíhání, jímž je právě rozhodnutí o otázce viny a trestu. Přitom – jak již bylo výše zdůrazněno – důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanoveních §11 odst. 1, 4 a §11a tr. řádu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásad oficiality a legality, které patří mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání výslovně a jednoznačně. Ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy však neobsahují žádný důvod pro zastavení trestního stíhání, a to ani pro případ nedodržení přiměřené lhůty k projednání záležitosti, tj. k rozhodnutí o vině a trestu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002, publikované pod č. T 415. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002, dále též nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03, který byl uveřejněn pod č. 10 ve svazku 40 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu usnesení, a usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/03, které bylo uveřejněno pod č. 26 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Jak mimo jiné vyplývá ze spisových podkladů v nyní posuzované věci (viz č. l. 10 až 11a trestního spisu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 9/2006), k prvnímu zahájení trestního stíhání obviněného K. Š. došlo dne 9. 7. 2002 pod ČTS: MRBM-229/OHK-TČ-3-1999 pro trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a pokus týchž trestných činů podle §8 odst. 1 k §148 odst. 1, 2 tr. zák. a §8 odst. 1 k §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák., to vše spáchané ve spolupachatelství podle 9 odst. 2 tr. zák. Dne 12. 5. 2003 policejní orgán upozornil obviněného na změnu právní kvalifikace jednotlivých skutků, které byly nadále posuzovány jako trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 4 tr. zák. dílem dokonané a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Pro pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 1, 4 tr. zák. pak státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně podala na obviněného obžalobu ze dne 4. 8. 2003, sp. zn. 4 Zt 4544/2002, kterou oznámením ze dne 18. 12. 2003 vzala zpět postupem podle §182 tr. řádu. Dále je z trestního spisu patrné (viz jeho č. l. 1 až 6), že k novému zahájení trestního stíhání obviněného pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. došlo dne 31. 3. 2005 pod ČTS: FIPO- 43/BR-ND-2005, resp. dne 8. 12. 2005 pod ČTS: FIPO- 43/BR-ND-2005. Pro stejně kvalifikovanou trestnou činnost pak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podal na obviněného obžalobu ze dne 2. 6. 2006, sp. zn. 1 KZv 14/2003. K pravomocnému skončení trestního stíhání obviněného došlo dne 29. 9. 2009, tedy po téměř 14 letech od spáchání posuzovaných skutků.
Přestože jde o poměrně dlouhou dobu, která uplynula od spáchání posuzovaných skutků, podle názoru Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů tuto skutečnost nepochybně promítly při stanovení druhu a výměry trestu, protože soud prvního stupně i přes velký rozsah škody, která měla být způsobena, resp. k níž směřoval úmysl obviněného K. Š. (více než 35 milionů Kč, tj. sedminásobek škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §148 odst. 4 tr. zák.), uložil obviněnému trest odnětí svobody při samé dolní hranici zákonné trestní sazby vyplývající z ustanovení §148 odst. 4 tr. zák., která činí 5 až 12 let. Uložení trestu odnětí svobody ve výměře 5 let a 6 měsíců lze totiž považovat u trestného činu patřícího mezi zvlášť závažné úmyslné trestné činy (§41 odst. 2 tr. zák.) za výjimečný postup ve prospěch obviněného, k němuž došlo právě s přihlédnutím k delší době, která již uplynula od spáchání skutků a po kterou bylo vedeno trestní stíhání. Jak přitom vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 14/2008, publikované pod č. T 1094. v sešitě 46 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008) a z judikatury Ústavního soudu (viz usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07), případnou nepřiměřenou délku trestního řízení lze navíc kompenzovat – vedle již uskutečněného zmírnění uloženého trestu – též poskytnutím zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.
Obviněný K. Š. dále s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu vytkl, že podle předchozí právní úpravy by v posuzované věci existovala překážka „rei iudicatae“, neboť v mezidobí od spáchání projednávaných skutků do rozhodnutí soudů nižších stupňů se změnil trestní řád údajně v neprospěch obviněného, který tak byl odsouzen za několik útoků pokračujícího trestného činu, ačkoli za jiné jeho útoky byl již předtím jednou odsouzen.
K tomu Nejvyšší soud zjistil z trestního spisu (viz jeho č. l. 656), že obviněný K. Š. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. 43 T 26/2000, sice uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2 tr. zák., ale šlo o jinou trestnou činnost, než o které rozhodovaly soudy nižších stupňů v nyní posuzované věci, v níž mu ostatně ani nebyl ukládán společný trest za pokračování v trestném činu ve smyslu §37a tr. zák., který by byl pro obviněného teoreticky méně příznivý, kdyby skutečně byl odsouzen za část téhož pokračujícího trestného činu (§89 odst. 3 tr. zák.) dřívějším rozsudkem přede dnem 1. 1. 2002. Protože se tak nestalo a citované dřívější odsouzení obviněného se týká jiného skutku, nemohla nastat ani překážka věci pravomocně rozhodnuté, jak obviněný namítá ve svém dovolání. Novela trestního zákona a trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. (účinná od 1. 1. 2002), kterou měl obviněný v této souvislosti patrně na mysli, přitom pouze umožnila postupné projednávání dílčích útoků téhož pokračujícího trestného činu a oddělené rozhodnutí o nich. Takový postup však u obviněného nebyl uplatněn, proto uvedená změna trestního řádu se nijak neprojevila v neprospěch obviněného. Námitku obviněného založenou na opačném tvrzení tedy Nejvyšší soud považuje za neopodstatněnou.
Další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný K. Š. rovněž ve svém dovolání, je naplněn tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. S poukazem na citovaný dovolací důvod přitom obviněný zpochybnil právní kvalifikaci spáchaných skutků jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu ve smyslu §8 odst. 1 a §148 odst. 1, 4 tr. zák. Podle obviněného může jít jen o trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. Taková námitka sice odpovídá dovolacímu důvodu podle shora citovaného ustanovení, ale není důvodná.
Z rozhodných skutkových zjištění obsažených v odsuzujícím výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedených v jeho odůvodnění (viz zejména s. 15 až 20 rozsudku), s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud (viz zejména s. 12 až 15 jeho usnesení), je zřejmé, že obviněný K. Š. – zkráceně vyjádřeno – uzavíral fiktivní obchody se subjekty konkretizovanými ve výroku o vině v odsuzujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně, přičemž na základě těchto „obchodů“ vystavoval daňové doklady neodpovídající skutečnosti (tedy fiktivní faktury vyjmenované v tomtéž výroku o vině), jejichž předmětem bylo neuskutečněné zdanitelné plnění, jehož poskytnutí obviněný jen předstíral. Po předchozí domluvě s konkrétními podnikateli jim pak obviněný předal předmětné daňové doklady, na základě kterých tito podnikatelé uplatnili u příslušných finančních úřadů požadavek na vrácení tzv. nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, který jim byl ve dvou případech zcela vyplacen, v jednom případě se tak stalo jen zčásti a ve zbytku nebyl tento odpočet vůbec vyplacen, protože příslušní správci daně zde zjistili nezákonný postup. Popsaným jednáním přitom obviněný způsobil, že došlo k neoprávněné výplatě tzv. nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 5 886 425,- Kč a v částce 29 461 968,- Kč zůstaly uplatněné nároky nevyplaceny, a tím jednání obviněného bezprostředně směřovalo ke způsobení škody v celkové výši 35 348 393,- Kč.
Jak tedy jednoznačně vyplývá z těchto skutkových zjištění, vůbec nedošlo k uzavření uvedených závazkových právních vztahů, které měly být důvodem zdanitelného plnění. Jestliže ovšem pachatel jen předstírá určité zdanitelné plnění, přičemž svým jednáním zamýšlí vylákat od státu nebo od jiné osoby daňovou výhodu (např. v podobě vyplacení tzv. nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty), mohl do 31. 12. 2009 za splnění ostatních zákonných podmínek naplnit skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2 tr. zák., která byla do trestního zákona zavedena zákonem č. 253/1997 Sb. s účinností od 1. 1. 1998. Do této doby se skutky spočívající ve vylákání daňové výhody posuzovaly buď jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., nebo jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. v závislosti na tom, zda došlo k podnikatelské činnosti nebo k jiné daňově významné skutečnosti, či nikoli. Trestného činu podvodu se pak mohl pachatel dopustit za předpokladu, když např. vůbec neuskutečnil podnikatelskou činnost, která by byla spojena se zdanitelným plněním a s možností uplatňovat odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu při platbě této daně na výstupu. Typicky šlo o takové jednání, při němž pachatel pouze předstíral podnikání i existenci zdanitelných plnění a v souvislosti s tím na podkladě fiktivních daňových dokladů požadoval u finančního orgánu vrácení tzv. nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (viz rozhodnutí pod č. 45/1997 Sb. rozh. tr.).
V posuzované věci přitom soudy nižších stupňů dospěly s odkazem na ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. k závěru, podle něhož skutky spáchané obviněným K. Š. je třeba posoudit jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.) dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Jak dále vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho s. 19 a 20), v této věci bylo nutné použít trestní normy příznivější pro obviněného, tj. trestní zákon po jeho novele provedené zákonem č. 265/2001 Sb., který zvýšil hranice jednotlivých kategorií škod uvedených v §89 odst. 11 tr. zák. Odvolací soud se pak ztotožnil s uvedenou právní kvalifikací s výhradou, že v posuzovaných skutcích spatřoval i trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 4 tr. zák., ale změně v tomto směru bránil zákaz „reformationis in peius“ obsažený v ustanovení §259 odst. 4 tr. řádu, jelikož zde nebylo odvolání státního zástupce.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitce obviněného K. Š., pokud soudům nižších stupňů vytýkal použití výše uvedené právní kvalifikace a domáhal se právního posouzení spáchaných skutků jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., jehož se dopustil dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Z rozhodných skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán a která nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat ani zpochybňovat, sice vyplývá, že obviněný neuskutečnil žádnou podnikatelskou činnost, jež by měla povahu zdanitelného plnění a odůvodňovala by uplatnění a vyplacení tzv. nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, neboť obviněný v součinnosti s dalšími osobami toliko předstíral takovou činnost a následně vylákal nebo se pokusil vylákat u příslušných správců daně tzv. nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Proto činy obviněného v době jejich spáchání (tedy v roce 1995) skutečně naplňovaly znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997 a taková právní kvalifikace odpovídala i tehdy aktuální judikatuře Nejvyššího soudu, která byla vyjádřena v již zmíněném rozhodnutí pod č. 45/1997 Sb. rozh. tr.
S účinností od 1. 1. 1998 však došlo – jak již Nejvyšší soud výše uvedl – na základě zákona č. 253/1997 Sb. ke změně trestního zákona, která spočívala (mimo jiné) v zavedení samostatné skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2 tr. zák. Podle citovaného ustanovení bylo možné postihnout právě popsaná podvodná jednání, u nichž pachatel jen předstíral existenci nějaké podnikatelské činnosti a s ní spojeného zdanitelného plnění a současně od státu požadoval vyplacení konkrétního plnění v podobě tzv. nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, jiného přeplatku na dani, vrácení zaplacené daně apod. Dále týmž zákonem došlo rovněž k výraznému posunutí dolních hranic výše jednotlivých kategorií škod podle §89 odst. 11 tr. zák., resp. dříve podle §89 odst. 14 tr. zák. Zatímco podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2001, tj. i v době spáchání posuzovaných skutků, se za škodu velkého rozsahu ve smyslu §148 odst. 3 tr. zák. považovala škoda dosahující částky, která odpovídala pětisetnásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády č. 464/1991 Sb. (tj. částky ve výši alespoň 1 000 000,- Kč), podle úpravy účinné v době rozhodování soudů nižších stupňů, tj. ustanovení §89 odst. 11 a §148 odst. 4 tr. zák., pak představovala škodu velkého rozsahu taková škoda, jejíž výše dosahovala částky nejméně 5 000 000,- Kč. Kdyby tedy soudy nižších stupňů vycházely z trestněprávní úpravy účinné do 31. 12. 1997 a z tehdy aktuální judikatury představované rozhodnutím pod č. 45/1997 Sb. rozh. tr., jak se toho obviněný K. Š. domáhá, musely by v jeho neprospěch dospět k závěru, že úmysl obviněného směřoval ke způsobení 35-násobku škody velkého rozsahu a že se mu ho podařilo uskutečnit v rozsahu téměř 6-násobku této škody, přičemž by spáchal trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., který je vnímán jako závažnější než trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., byť sazby trestu odnětí svobody jsou u obou stejné (viz např. nyní ustanovení §209 odst. 6 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, o tom, že příprava trestného činu podvodu je trestná, zatímco ustanovení §240 trestního zákoníku nestanoví trestnost přípravy trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby). Podle trestněprávní úpravy účinné v době rozhodování soudů obou stupňů pak úmysl obviněného směřoval ke způsobení škody dosahující jen 7-násobku škody velkého rozsahu a podařilo se mu ho uskutečnit jen ve výši mírně přesahující dolní hranici této škody, a tím se dopustil trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák.
S ohledem na zmíněné změny trestněprávní úpravy, k nimž došlo v době od spáchání posuzovaných skutků do pravomocného rozhodnutí soudů o nich a které znamenaly zmírnění trestní represe, bylo třeba ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. posoudit trestnost činu spáchaného obviněným K. Š. podle trestního zákona účinného v době rozhodování soudů nižších stupňů, což se také stalo. Zvolená právní kvalifikace skutků jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění po novele provedené zákonem č. 265/2001 Sb.) spáchaného dílem ve stadiu pokusu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. sice není zcela přesná, protože výstižnější by bylo posouzení skutků jen jako téhož trestného činu spočívajícího ve vylákání výhody na dani ve smyslu §148 odst. 2, 4 tr. zák. a spáchaného dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (nikoli jako souběh obou uvedených právních kvalifikací, jak se nesprávně domnívá odvolací soud). Obviněný ovšem ve svém dovolání nevykl tuto nepřesnost, která stejně nemá žádný vliv na trestní odpovědnost obviněného ani na druh a výši uloženého trestu, a protože Nejvyšší soud je vázán dovoláním obviněného a jím vytýkanými vadami, mohl se zabývat jen dovolacími námitkami obviněného směřujícími k tomu, aby spatřoval v posuzovaných skutcích trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaný dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Z důvodů vyložených již shora pak Nejvyšší soud nemohl vyhovět dovolání obviněného a shledal jeho námitky neopodstatněnými.
Obviněný K. Š. dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o jeho zamítnutí. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Podle názoru obviněného K. Š. byl v předcházejícím řízení naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jeho existenci.
Pokud obviněný K. Š. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu poukazuje na skutečnost, že soud prvního stupně použil jako důkaz jeho výpověď učiněnou před příslušným správcem daně za situace, kdy obviněný využil svého práva nevypovídat v trestním řízení, uvádí Nejvyšší soud následující. Listinný důkaz v podobě výpovědi vyzvané osoby (obviněného) v daňovém řízení před příslušným správcem daně opatřený v nyní posuzované věci a provedený k důkazu v řízení před soudem prvního stupně nepředstavoval jediný ani stěžejní důkaz o vině obviněného, nýbrž byl jen doplňkem jiných důkazů (svědeckých výpovědí, listinných důkazů), na nichž pak soudy obou stupňů založily výrok o vině obviněného. Nejvyšší soud proto považuje zmíněné námitky obviněného směřující proti použitelnosti označeného důkazu nejen za neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, ale též za věcně nedůvodné.
Stejně tak pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu nespadá ani tvrzení obviněného K. Š., jímž vytýká odvolacímu soudu, že v napadeném rozhodnutí již netrval na splnění svých pokynů, které udělil soudu prvního stupně v předchozím kasačním rozhodnutí. Přitom odvolací soud vyložil, proč nebylo možné částečně doplnit dokazování (opatřením znaleckého posudku) podle jeho původních požadavků (viz s. 8 a 9 usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 2 To 60/2009). Nejvyšší soud tedy nemohl akceptovat zmíněnou námitku obviněného, která navíc zpochybňuje správnost skutkových zjištění a procesu dokazování.
Vzhledem ke všem popsaným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný K. Š. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se opírá o některé námitky, které částečně odpovídají dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání zčásti jen opakoval námitky, s nimiž se již zabývaly a náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného K. Š. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y