ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.348.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 348/2010-81
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 12. 2010 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněných P. L. Ing. M. P. , Ing. V. P., Ing. L. G., Mgr. F. Š. a J. S. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 12 To 33/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 11/2006, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 12 To 33/2009, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 2 T 11/2006.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc obviněných P. L., Ing. M. P., Ing. V. P., Ing. L. G., Mgr. F. Š. a J. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 2 T 11/2006, byli obvinění P. L., Ing. M. P., Ing. V. P., Ing. L. G., Mgr. F. Š. a J. S. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 2 VZv 5/2001, podle které Ing. L. G., Ing. V. P., Mgr. F. Š. jako členové představenstva společnosti VT Chomutov, a. s., dříve akciové společnosti VT Dioss Chomutov, IČO 250 05 570, dne 14. 4. 1997 v P. rozhodli jménem představenstva společnosti o převodu podstatné části obchodního majetku akciové společnosti VT Chomutov, dříve akciové společnosti VT Dioss Chomutov, IČO 250 05 570, v hodnotě nejméně 99.926.645,- Kč, a jejích dceřiných společností, společnosti s ručením omezeným Dioss Trading Chomutov, IČO 602 80 531 v hodnotě nejméně 23.047.873,93 Kč, společnosti s ručením omezeným VT Dioss Hladké trubky Chomutov, IČO 499 00 927 v hodnotě nejméně 1.333.161.619,- Kč, a společnosti s ručením omezeným VT Energetika Chomutov, IČO 499 00 935 v hodnotě nejméně 124.367.305,- Kč, jehož tržní hodnota dosahovala celkem včetně výnosové hodnoty majetku nejméně částky 1.716.336.360,- Kč do vlastnictví akciové společnosti Válcovny trub Chomutov se sídlem v Karlových Varech, IČO 252 08 977, přičemž dne 15. 4. 1997 v Karlových Varech jménem dozorčí rady P. L. jako předseda dozorčí rady akciové společnosti VT Chomutov, dříve akciové společnosti VT Dioss Chomutov, Ing. M. P. a J. S. jako členové dozorčí rady téže společnosti v souladu s ustanovením §8 písmeno b) stanov společnosti s rozhodnutím představenstva vyslovili souhlas, který byl podmínkou pro platnost a účinnost rozhodnutí představenstva, a na základě takto vydaného rozhodnutí byl převod proveden ve dnech 16. 4. a 17. 4. 1997 uzavřením 22 kupních smluv jednak o převodu nemovitého majetku, tvořeného pozemky a stavbami, jednak o převodu movitého majetku, tvořeného hmotným investičním majetkem, zásobami a dalšími věcmi a dále o převodu majetkových práv a dalších složek obchodního majetku akciové společnosti VT Chomutov, dříve akciové společnosti VT Dioss Chomutov, IČO 250 05 570, a jejích dceřiných společností, společnosti s ručením omezeným Dioss Trading Chomutov, IČO 602 80 531, společnosti s ručením omezeným VT Dioss Hladké trubky Chomutov, IČO 499 00 927, a společnosti s ručením omezeným VT Energetika Chomutov, IČO 499 00 935, a následným předáním majetku za celkovou kupní cenu podle smluv stanovenou ve výši 3.090.104.510,10 Kč bez DPH, a v částce nejméně 3.611.987.557,84 Kč s DPH, nabyvateli, společnosti Válcovny trub Chomutov se sídlem v Karlových Varech, IČO 252 08 977, která byla v souvislosti s převodem, bezprostředně před jeho provedením a pro účely tohoto převodu založena, tímto nabyvatelem byla kupní cena uhrazena výhradně předáním směnek vlastních, vystavených na řad jednotlivých prodávajících společností v nominální hodnotě celkem 4,0526 miliardy Kč se splatností 10 a 13 let a v důsledku toho zůstaly všechny uvedené prodávající společnosti bez obchodního majetku, využitelného pro vlastní podnikatelskou činnost, anebo použitelného k likvidaci alespoň části splatných závazků, které vůči jednotlivým věřitelům dosahovaly částky nejméně 3.645.500.734,- Kč a nárok věřitelů se tak stal nejméně v rozsahu tržní hodnoty obchodního majetku, který byl předmětem převodu, nesplnitelným, neboť převedený majetek se stal věřitelům nedosažitelným a jejich pohledávky zůstaly neuhrazeny, přičemž v důsledku převodu byl na majetek jednotlivých prodávajících společností prohlášen konkurz pro neschopnost dostát svým závazkům, přičemž věřitelům AGS (dř.Agrostroj) Jičín, IČO 00009989, nyní SECO Group, IČO 60193450, Ahlborn, s. r. o., Praha 4, IČO 00553697, Air Products Děčín, IČO 41324226, ASK Kravaře, okres Opava, IČO 43964796, Barum Continental Otrokovice, okres Zlín, IČO 45788235, BEZ Transformátory Bratislava, a. s., SR, IČO 31383475, Bohlerit Kapfenberg A-8605, Rakousko, Buzuluk Komárov, IČO 25056301, BVV Brno, IČO 00001015, Carborundum El. Benátky n/J (MB), IČO 45148295, Celní úřad Chomutov, Čechofracht, a. s., Praha 1, IČO 00001066, Česká Kooperativa Chomutov, IČO 47116617, Česká pojišťovna Liberec, Česká pojišťovna Praha 1, IČO 45272956, Česká spořitelna, a. s., Chomutov, IČO 45244782, České dráhy, s.o., Praha 1, nyní a. s., 48118664, Českomoravské doly Kladno, 46356215, ČTÚ Praha, ČEZ, a. s., Praha 1, IČO 45274649, ČKD Kutná Hora, IČO 00508055, ČKD Praha DIZ Praha 9, IČO 00565997, Českomoravská komoditní burza ČMKB Kladno, IČO 49546392, ČSSZ Praha, Danzas AG Buchs Švýcarsko, Digitis, a. s., České Budějovice (dříve Minerva), IČO 46682937, Drusped Lagermax Praha 6, IČO 48035131, D. V. Chomutov, Esatrans Kladno, IČO 45146616, ESCOM CS Brno/Comfor Hold, nyní I-ventures, IČO 60725371, Ferona Brno, IČO 45272476, Ferona Hradec Králové, IČO 48154989, Ferona - divize 3 Olomouc, IČO 45272476, Ferona – odštěpný závod Praha 10, IČO 45272476, Ferona Slovakia Žilina, SK, IČO 31641725, Ferra Praha 6 – závod Hrádek u Rokycan, IČO 64949699, Ferromet nyní Trubkové výrobky v likv., IČO 15269311, Finanční úřad Chomutov, Finanční úřad Ústí nad Labem, Fornax Karlovy Vary, IČO 40522920, Gabria Mir. Mgr. H., SR, IČO 10675370, GEOtest Brno, IČO 46344942, GUMON Bratislava, a. s., v likvid., IČO 31411614, Hanácké žel. a pérovny Prostějov, IČO 25310381, Holding Chomutov, a. s., IČO 48267911, Hornická ZZP Most likv., IČO 47309113, Hutnictví železa, a. s., Praha 10, IČO 47115998, Chemopetrol Litvínov, IČO 25003887, Chodos Chodov, okres Sokolov, IČO 4836597, Ch. M. - Galant Hradec Králové, IČO 12950751, Internationale spedition Děčín nyní v konkursu, IČO 00524956, IPB Plzeň, IČO 45316619, ISCAR ČR Plzeň, IČO 45349444, J. P. fa Comet Přerov, IČO 49555481, Jihlavan Jihlava, IČO 46347071, JIP papírny Větřní, IČO 45022526, J. J. Chomutov, HZZP, Most, IČO 47309113, K+K Coal Chomutov, IČO 44566034, Keramost Most, IČO 49901222, Klein & Blažek Štíty, Komerční banka K.Vary, IČO 45317054, Královodvorské žel. Slévárna, s. r. o., Králův Dvůr, IČO 48951404, Královopolská, a. s., Brno, IČO 14803828, K. J. - RUKO Jirkov, 10418253, Krušnohorské strojírny Komořany, IČO 44569271, Kyselka Praga Břvany, IČO 40233588, Lafarge HOB Žáromonolity Ostrava, IČO 63078015, Lesy ČR Hr. Králové, s. p., IČO 42196451, Linde Technoplyn Praha 9, IČO 00011754, LITES Liberec, a. s., IČO 44569955, M.U.S. Most, IČO 49101463, Medistyl, s. r. o., Praha, IČO 41692497, Messag Time Brno nyní Messa Time, IČO 46901311, Messer Technogas Praha 4, IČO 40764788, MGT Group Ostrava, IČO 61974650, ČTÚ Ústí nad Labem, Moravské šamotové a lupkové závody Velké Opatovice, IČO 16343409, Moravia Steel Třinec, IČO 63474808, Motip BMJ, v. o. s., Michalovce, Slovenská republika, MTL (laboratoře) Chomutov, s. r. o., IČO 49096621, Multitechnik divize 1 Chomutov, IČO 48290165, NOEL plus Chomutov, IČO 48268585, Nová huť Ostrava, a. s., IČO 45193258, Oasa Computers Pha 2 - nyní Your systém, IČO 00174939, Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank a pojišťoven Praha 7, IČO 47114321, OKD Báňská obchodní společnost Ostrava, IČO 00002593, Pa + Ha Chomutov, IČO 49099388, Paramo Pardubice, IČO 48173355, Plynoprojekt Praha 2, IČO 60193484, Povodí Ohře Chomutov, IČO 49904272, PRAMET Šumperk nyní Lombard Industrial, IČO 45193762, Profitall Kolín, IČO 14798484, PVT, a. s., Chomutov, REKO Praha 9, IČO 61860271, Rethmann & Jeřala Praha 4, IČO 60491736, Řetězy Vamberk, IČO 42885396, Sanborn V. Meziříčí, IČO 46966773, Sandvik Precision Tubes Chomutov, IČO 60278773, SETA / H-Seta Litvínov, SETUZA Ústí nad Labem, IČO 46708707, Schenker Interlog. Praha 2, IČO 61500780, Siemens Elektromotory Mohelnice, IČO 60465123, Solsan Praha 10, a. s., IČO 15273105, Spolek pro chem. a hut. výr. (Spolchemie) Ústí nad Labem, IČO 00011789, Správa sportovních zařízení Chomutov, Strojírenství, s. r. o., Chomutov, IČO 25004166, Severočeská energetika Děčín, IČO 49903179, Severočeská plynárenská Ústí nad Labem, IČO 49903209, SVÚM (výzkum. ústav) Praha 9, IČO 60193824, Škoda Hutě Plzeň, IČO 47718706, Škoda Jaderné strojírenství Plzeň, IČO 47718668, Škoda Klatovy, nyní v konkursu, IČO 45352372, Škoda Kovárny Plzeň, IČO 47718587, Škoda TS Plzeň, IČO 25240293, Škoda Unitech, s. r. o., Plzeň v likvidaci, IČO 47718510, Škoda Výzkum, s. r. o., Plzeň, IČO 47718684, Šroubárna Kyjov, IČO 42293588, Š. J. Humenné, Slovenská republika, Tanger Ostrava, s. r. o., IČO 13643495, Tatra Kopřivnice, IČO 45193444, Techexim Sofia, Bulharsko, TEPLO Chomutov, IČO 61538647, TOS Rakovník, IČO 45148279, Total ČR Praha 8, IČO 41189671, Transgas, s. p., Praha 10, IČO 00002674, Transporta Chrudim, IČO 45534268, TRIBOS Brno, IČO 63444942, Trival Ostrava v konkursu, IČO 61974897, Trubkové výrobky, a. s., v konkursu, Praha 1, IČO 15269311, Třinecké železárny, a. s., Třinec, IČO 18050646, UNEX Uničov, IČO 451920498, ÚPA Olomouc, IČO 43965369, Vápenka Čert. schody Tmaň, IČO 18600221, Vítkovice, a. s., Ostrava, IČO 45193070, Vojenská zdravotní pojišťovna Ústí nad Labem, IČO 47114975, VPH Pro, s. r. o., Most, IČO 18383866, VŠ báňská Ostrava – Technická Univerzita, IČO 61989100, VT Nova, s. r. o., Plzeň, IČO 64053512, VÚHŽ Dobrá, IČO 45193797, Východočeské plynárenské strojírny Rosice, IČO 60108819, VZP Chomutov, Wagner Pilana Hulín (dř. Arntz), IČO 48908291, Zdravotní pojišťovna Metall Aliance Kladno, IČO 48703893, ZKL Ložiska Klášterec n/O, IČO 61324434, ŽĎAS Žďár n/S, IČO 46347160, ŽDB Bohumín, IČO 47672412, Železárny Chomutov, IČO 46708715, byla způsobena škoda ve výši celkem nejméně 1.716.336.360,- Kč, jednotlivě pak nejméně věřiteli Investiční a poštovní banka, a. s. (dále jen IPB, a. s.), byla způsobena škoda ve výši nejméně 500 mil. Kč, čímž měli spáchat trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 152/1995 Sb.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození Spolek pro chemickou a hutní výrobu, akciová společnost, se sídlem Ústí nad Labem, Revoluční 1930/86, PSČ 400 32, IČ 00011789, a Mgr. Olga Vlčková, advokátka se sídlem v Brně, Údolní 11, PSČ 602 00, správkyně konkurzní podstaty společnosti Tribos, akciová společnost, v likvidaci, se sídlem v Brně, Sokolova 32, PČ 4 619 33, IČ 63482819, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadl státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 12 To 33/2009, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 12 To 33/2009, podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch všech obviněných z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť je přesvědčena, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti zprošťujícímu rozsudku [§265a odst., odst. 2 písm. h) tr. ř.], ačkoli toto rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, takže v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., čímž byl naplněn důvod dovolání uvedený ve druhé alternativě §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V podrobnostech nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že soud nijak nereflektoval na skutečnost, že samotný převod byl v souběžném konkurzním, resp. občanskoprávním řízení (konkrétně se jedná o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 15 Cmo 121/2007, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 45 Cm 59/2004) posouzen jako absolutně neplatný právní úkon podle §39 občanského zákoníku. Tato skutečnost vylučuje úvahu o převodu vlastnického práva k převáděnému majetku na nabyvatele a emitenta směnek a posouzení směnek jako odpovídající protihodnoty předmětu převodu, jestliže na jejich ocenění se hodnota převedeného majetku nemohla projevit. S tím také souvisí skutečnost, že jestliže nalézací soud akcentuje skutečnost, že tzv. nová společnost Válcovny trub Chomutov pokračovala ve výrobě a vyvíjela i další činnost, odhlíží od skutečnosti vyplývající z rozhodnutí civilních soudů, že v důsledku absolutní neplatnosti úkonu podle §39 občanského zákoníku se ve vztahu k nabytému majetku jednalo o nevlastníka, který se současně jeho využíváním bezdůvodně obohacoval. Zástavní věřitel byl postaven do stejné roviny jako věřitelé ostatní, neboť své zástavní právo může uplatnit jen vůči dlužníku a prodávajícímu, ne však vůči jakémukoli dalšímu nabyvateli, neboť ten zastavený majetek nenabyl podle práva a platně do vlastnictví, nýbrž jej zcela protiprávně a bez právního důvodu držel a užíval. Právnímu hodnocení těchto souvislostí se nalézací soud vyhnul.
Nejvyšší státní zástupkyně také zdůraznila, že za předmět převodu nebylo poskytnuto odpovídající protiplnění, neboť bonita směnek emitovaných kupujícím byla v konkrétních případech obchodů s těmito směnkami shledána jako nízká a umožňovala jejich prodej na trhu za cenu řádově ve výši jednotek procenta nominální hodnoty.
Zprošťující výrok nalézacího soudu se opírá o absenci úmyslného zavinění, avšak tento svůj závěr soud prvního stupně nijak neodůvodnil. Obvinění rozhodovali výhradně o převodu aktiv společnosti VT Chomutov, a. s., a dceřiných společností a nic jiného není patrno ani ze zápisů představenstva a dozorčí rady VT Chomutov, a. s., ze dne 14. 4. 1997 a 15. 4. 1997. Záměrem obviněných tedy bylo převést aktiva odděleně od ostatních složek majetku, zejména závazků. Jednotlivé společnosti byly nuceny v důsledku převodu ukončit jakoukoli provozní podnikatelskou činnost, neboť pozbyly prakticky všechen majetek použitelný k podnikání. V tomto ohledu je významná svědecká výpověď Ing. H., který na základě zadání „Cimexu“ zjišťoval, které technologie jsou do budoucna použitelné a doporučoval, co by se mělo převést a na čem by se mělo vyrábět. Nejvyšší státní zástupkyně současně poukázala na nepřijatelný argument nalézacího soudu, podle nějž znalecký posudek společnosti „YBN Consult“ nedával odpověď na to, zda jednání obviněných zakládá jejich trestní odpovědnost a zda jej lze kvalifikovat jako žalovaný nebo jiný trestný čin. Znalecký posudek však otázku trestní odpovědnosti obviněných řešit nesmí a nemůže. Obvinění jednali s vědomím četných dluhů, neschopnosti je hradit a s vědomím velice reálného stavu, odpovídajícího podmínkám pro prohlášení konkurzu na majetek chomutovských společností. Tedy obviněným byl předem znám nepříznivý hospodářský stav společností, za které jednali a který měl povahu úpadku, kdy tento stav byl spojen s existencí vysokého objemu závazků po splatnosti. Obvinění byli také srozuměni s tím, jaké následky může mít chystaný převod majetku a že schopnost dlužníka alespoň zčásti dluhy hradit bude ještě výrazně zhoršena, ne-li definitivně vyloučena se zřetelem na to, že předmětem převodu mají být právě aktiva bez jakéhokoli omezení, s výjimkou nedobytných pohledávek a nemovitého majetku, který již byl předmětem zástavního zákonného práva správce daně, který však měl být předmětem převodu rovněž, jak vyplynulo z dodatečné opravy jedné z kupních smluv. Je tedy na místě závěr o úmyslném zavinění obviněných přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Postup konkurzních řízení ukazuje, že jediným likvidním zdrojem uspokojení pohledávek všech, tj. jak zástavních, tak i ostatních věřitelů, byl a je majetek, který se stal předmětem převodu.
Nalézací soud dále pochybil, když se odmítl zabývat výpověďmi svědků T., R., F., O., A., B. A. nebo W. A., přímých účastníků jednání ze dne 2. 4. 1997, ačkoliv tyto výpovědi zachycují, jak věřitelé předem odmítli akceptovat plán převodu majetku, jakož i z něj nabízené směnky. Soud prvního stupně tato svědectví nijak nehodnotil a postup věřitelů, kteří navrhli prohlášení konkurzu, vyložil tak, že způsobili neúspěch podnikatelského plánu obviněných. Kromě pozvaných věřitelů na schůzku dne 2. 4. 1997 jsou zde i věřitelé nepozvaní, kteří se o zamýšleném převodu vůbec nedozvěděli, kdy navíc postavení těchto ostatních věřitelů nevzal soud vůbec v úvahu a nijak je nehodnotil. Z hlediska výsledků dokazování lze takový postup označit za opomenutí významných důkazů.
Ohledně schůzky s věřiteli konané dne 2. 4. 1997 nejvyšší státní zástupkyně vyzvedla, že byla velmi zavádějící informace poskytnutá přítomným, že řešení spojené s konkurzem dlužníků je krajně nevýhodné a věřitelé by v konkurzu nedostali skoro nic. Věřitelé vyjádřili rezervovaný až odmítavý postoj ke směnečnému řešení a nesouhlas s tím, že předmětem převodu nejsou i jejich pohledávky. Z právního hlediska sice stanovisko věřitelů k převodu nijak jeho organizátory nezavazovalo, lze však na základě něj odmítnout tezi, že by s převodem souhlasili. Trestní odpovědnost obviněných lze dále dovozovat ze zápisu z jednání představenstva společnosti VT Chomutov, a. s., konaného dne 14. 4. 1997, kdy obvinění Mgr. Š. a Ing. G. byli delegováni na jednání valných hromad dceřiných společností VT Energetika Chomutov, s. r. o., Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., a Dioss Trading Chomutov, s. r. o., které se konaly dne 16. 4. 1997 a byla na nich potvrzena účinnost převodu majetku také těchto společností, a dále z jednání dozorčí rady dne 15. 4. 1997. Skutečnost, že se rozhodovací působnost vztahovala rovněž k dozorčí radě, která jinak není statutárním orgánem, vyplynula z aktuálního znění tehdy platných stanov společnosti VT Chomutov, a. s.
Rozhodnutí představenstva a správní rady VT Chomutov, a. s., o převodu majetku byla učiněna v době, kdy se nejméně společnost VT Hladké trubky Chomutov, s. r. o., ale i další společnosti, nacházely ve velice špatné hospodářské situaci, charakterizované předlužením, které si vynutilo omezení či zastavení výroby. Tento stav nesvědčil pro razantní a právně problematické majetkové dispozice, spíše měl být signálem pro maximální zdrženlivost a opatrnost v zájmu věřitelů a jejich nároků z pohledávek. Rozhodnutí o převodu bylo vydáno s vědomím dlouhodobě nepříznivých hospodářských výsledků podniků v celé skupině, přinejmenším VT Hladké trubky, s. r. o., a zejména četných závazků, jejichž nominální hodnota bez příslušenství dosahovala v dubnu 1997 více jak 4,5 mld. Kč. Dne 16. 4. 1997 byl převeden nemovitý i movitý majetek, který sice byl zajištěn zástavním právem, avšak toto zástavní právo zatěžovalo pouze část převáděného majetku, a to nemovitosti, zatímco ostatní zejména movité věci zástavním právem zatíženy nebyly. Přesto byl na schůzce dne 2. 4. 1997 důrazně proklamován nepravdivý fakt zástavy movitých věci a věřitelé de facto uváděni v omyl. Nejvyšší státní zástupkyně upozornila na příznačnost případu bulharského odběratele firmy Techexim, když jako odběratel předem složila zálohu na odběr zboží, neboť i tato peněžitá záloha se stala vhodným předmětem převodu.
Obvinění jednali s vědomím četných dluhů a neschopnosti je hradit a s vědomím velice reálného stavu, odpovídajícího podmínkám pro prohlášení konkursu na majetek chomutovských společností podle §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Do právního posouzení věci je třeba zásadním způsobem promítnout i v řízení prokázanou absolutní neplatnost předmětných kupních smluv, a to ve smyslu §39 občanského zákoníku, jak to bylo vyjádřeno v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 5 Tdo 953/2007. Tento závěr staví i zástavního věřitele do stejné roviny jako věřitele ostatní, neboť může uplatnit své zástavní právo jen vůči dlužníku a prodávajícímu, ne však vůči jakémukoli dalšímu nabyvateli, neboť ten zastavený majetek nenabyl podle práva a platně do vlastnictví, nýbrž jej zcela protiprávně a bez právního důvodu držel a užíval. Při hodnocení subjektivní stránky lze vyjít z právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 4 Tz 49/2000, podle něhož je předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin podle §256 odst. 1 tr. zák. úmyslné zavinění pachatele, který jako dlužník jedná s cílem vyhnout se plnému uspokojení věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. Na srozumění pachatele v tomto smyslu lze usuzovat z jeho konkrétních kroků, pokud např. jednal s vědomím existence četných dluhů, své neschopnosti hradit je a podaného návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek. O úmyslu pachatele vyhnout se placení dluhů může svědčit rovněž i to, že se vkladem majetku použitelného k uspokojení věřitelů podílel na založení společnosti s ručením omezeným s vědomím, že vůči této společnosti nebudou moci věřitelé uplatnit své pohledávky, protože na ni své dluhy vůči nim nepřevedl, a že jiný majetek k uspokojení věřitelů dlužníkovi nezbyl.
K výši způsobené škody nejvyšší státní zástupkyně rozvedla, že s ohledem na skutečnost, že převod majetku provedený obviněnými měl povahu absolutně neplatného právního úkonu, kupující jako další držitel převáděného majetku nemohl s tímto majetkem nakládat jako vlastník a použit jej např. jako zdroj likvidity cenných papírů, tj. směnek, které emitoval. Tuto skutečnost zcela přehlíží znalecký posudek prof. Smejkala, kdy z tohoto posudku lze dovodit maximálně nikdy nenaplněné hypotézy, nepopisuje však nic, co by vycházelo z reality a opíralo by se o existenci reálných kroků jednotlivých dlužnických společností, ale i dočasného nabyvatele a protiprávního držitele majetku, o který zde jde. Přesto soud prvního stupně na základě tohoto posudku přikročil k výroku o zproštění obviněných obžaloby, ačkoliv tento znalecký posudek nemohl nijak přispět k objasnění subjektivní stránky žalovaného trestného činu. Pokud jde o výši škody, tu představuje hodnota majetku dlužníka, který mohl sloužit a také podle výsledků konkurzního řízení částečně vedl k uspokojení pohledávek věřitelů ve výši přesahující 700 mil. Kč, což v rámci kategorizace způsobené škody odpovídá škodě velkého rozsahu. Obvinění rozhodnutí o převodu učinili se znalostí a vědomím četných dluhů, zvyšování jejich obejmu a neschopnosti je splácet. Obvinění byli tedy srozuměni i s tím, jaké následky takový převod majetku může mít a že schopnost dlužníka alespoň zčásti dluhy hradit bude ještě výrazněji zhoršena, ne-li definitivně vyloučena se zřetelem na to, že předmětem převodu mají být právě aktiva, určená kritériem použitelnosti pro další podnikání jiné právnické osoby. Je tedy na místě závěr o úmyslném zavinění obviněných k žalovanému skutku a k trestnému činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.
Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nejvyšší státní zástupkyně vytkla, že v něm absentuje jakékoliv právní hodnocení věci, spíše se jedná o účelově pojaté hodnocení skutkových okolností, v němž jsou zčásti za výchozí vzaty skutkové okolnosti odlišné od obsahu spisového materiálu (např. tvrzení, že byl zastaven jak nemovitý, tak movitý majetek dlužníků, ačkoli movitý majetek předmětem zástavního práva nebyl). Závěry soudu druhého stupně nerespektují příslušnou hmotně právní úpravu směnečného práva, neboť směnky nezajišťovaly pohledávky věřitelů, ale představovaly výhradně platební nástroj, který věřitelé nepřijali, navíc se nemohly stát v okamžiku prohlášení konkurzu splatnými, neboť splatnými se mohou stát pouze v případě prohlášení konkurzu na majetek jejich výstavce, nikoliv jejich aktuálního držitele. Odvolací soud se nijak nevypořádal s právní skutečností, že převod byl absolutně neplatný podle §39 občanského zákoníku s účinky ex tunc, takže nabyvatel se nikdy nestal majitelem převedeného majetku, a pokud se podle znaleckého posudku měla hodnota směnek odvíjet od hodnoty převedeného majetku, není možné za této situace vůbec usuzovat na jakoukoliv hodnotu směnek. Je proto vyloučen odvolacím soudem deklarovaný předpoklad, že výtěžnost směnek, která za celou dobu jejich platnosti nebyla v reálných obchodech ověřena, by mohla být teoreticky vyšší nežli výnos zpeněžení majetku v konkurzních řízeních (jenž činil přes 700 mil. Kč). Odvolací soud neoprávněně zpochybnil aplikaci rozhodnutí civilních soudů, jejichž závěry byly rozhodující pro řešení předběžné otázky podle §9 odst. 1 věta za středníkem tr. ř., zejména pokud jde o otázku absolutní neplatnosti převodu a výslednost konkurzních řízení. Tyto skutečnosti nebral při právním posouzení případu v úvahu.
Jednání, které je uvedeno v popisu skutku, naplňuje beze všech pochybností všechny zákonné znaky nejméně pokusu trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 k §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Pokud jde o zavinění, obvinění jednali nejméně v úmyslu nepřímém ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.
V závěru dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 12 To 33/2009, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 2 T 11/2006, a zrušil i další výroky na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřila výslovný souhlas, aby za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání. Také pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Z obviněných, jimž bylo dovolání nejvyšší státní zástupkyně doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vítězslava Květenského vyjádřili Ing. M. P. a P. L. Ve svém podání ze dne 23. 4. 2010 shodně uvedli, že státní zastupitelství opakuje většinou stále stejná tvrzení a vyvozuje stejné právní závěry, aniž by reagovalo na argumentaci obou soudů nižších stupňů a obhajoby. Stejně jako v odvolání i v dovolání se objevuje tvrzení o závislosti platnosti a účinnosti rozhodnutí představenstva společnosti ze dne 14. 4. 1997 na rozhodnutí dozorčí rady. Obhajoba v rámci odvolacího řízení provedla právní rozbor této otázky, přičemž tuto problematiku konzultovali s předním odborníkem v oblasti práva obchodních společností prof. JUDr. J. D. Jeho stanovisko přiložila obhajoba ke svému vyjádření v reakci na podané odvolání Vrchního státního zastupitelství v Praze. Podle obhajoby jakékoliv vyjádření dozorčí rady v daném případě nebylo podmínkou platnosti či účinnosti rozhodnutí představenstva akciové společnosti. Ani nejvyšší státní zástupkyně nereaguje na právní rozbor obhajoby v této otázce, jakož i na obecně užívanou judikaturu, pouze znovu opakuje mylný právní názor. Obhajoba dále vytýká, že v dovolání se nejvyšší státní zástupkyně znovu soustřeďuje na polemiku se znaleckým posudkem prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc. Již státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze polemizoval s předmětným znaleckým posudkem a zapomněl přihlédnout k tomu, že znalec byl velmi podrobně vyslýchán u hlavního líčení. Navíc se tento znalec k námitkám státního zástupce vyjádřil v písemném dodatku znaleckého posudku. Následně obhajoba žádá, aby Nejvyšší soud přihlédl a akceptoval její dřívější vyjádření. K obchodnímu případu s bulharskou firmou Techexim obhajoba uvedla, že žádný z dokladů založených ve spise nesvědčí o tom, že by složená záloha byla ze společnosti Dioss Trading, s. r. o., převedena do společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s., po jejím vzniku.
Závěrem obvinění Ing. M. P. a P. L. prostřednictvím svého obhájce navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jí tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž důvody pro tento postup neshledal. S přihlédnutím k tomu Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Nejvyšší státní zástupkyně především uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z uvedeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34, str. 257; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení v řízení před soudem prvního stupně prokázaného jednání obviněných.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je zjištění, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tedy spočívá ve třech různých okolnostech, a to, že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř, ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, či řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jak vyplývá z podaného dovolání nejvyšší státní zástupkyně uplatnila dovolací důvod §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. právě v této poslední alternativě, když v dovolání zdůraznila, že ačkoli zprošťující rozsudek nalézacího soudu spočíval na nesprávném právním posouzení skutku odvolací soud v napadeném usnesení podle §256 tr. řádu zamítl odvolání, takže v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., čímž byl naplněn důvod dovolání uvedený ve druhé alternativě §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí pachatel, který i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku. Jednání pachatele trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. spočívá ve zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by mohla být alespoň částečně uspokojena pohledávka jeho věřitele či věřitelů. Jde o skutečné (nikoli jen účetní) snížení hodnoty majetku dlužníka, tj. o reálné zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, z kterých by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele či věřitelů, a to i jejich případným převodem, prodejem apod. Způsoby, jimiž se pachatel jako dlužník (nebo jednající za dlužníka ve smyslu §90 odst. 2 tr. zák.) zbavuje svého majetku, nemusejí být samy o sobě trestnými činy; trestným činem poškozování věřitele se stávají vzhledem k nepříznivým důsledkům, které mají pro uspokojení pohledávky věřitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1577/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu v sešitě č. 52 pod č. T 1158.). Z hlediska subjektivní stránky se k trestnému činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. vyžaduje úmyslné zavinění ve smyslu §4 tr. zák. Dlužník tedy jedná v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít tento následek, a pro případ, že jej způsobí, je s ním srozuměn. Na srozumění pachatele v tomto smyslu lze usuzovat z jeho konkrétních kroků, pokud jednal např. s vědomím existence četných dluhů, své neschopnosti hradit je a podaného návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek. O úmyslu pachatele vyhnout se placení dluhů může svědčit např. i to, že se vkladem majetku použitelného k uspokojení věřitelů podílel na založení společnosti s ručením omezeným s vědomím, že vůči této společnosti nebudou moci věřitelé své pohledávky uplatnit, protože na ni své dluhy vůči nim nepřevedl, a že jiný majetek k uspokojení věřitelů dlužníkovi nezbyl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 4 Tz 49/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 8/2000 pod č. 90/2000-2.). Pachatelem trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák. sice může být jen konkrétní subjekt (§90 odst. 1 tr. zák.), a to dlužník, který jedná ke škodě svých věřitelů, ovšem pokud je takovým dlužníkem právnická osoba (např. obchodní společnost), může být ve smyslu §90 odst. 2 tr. zák. pachatelem – mimo jiné – fyzická osoba, která je statutárním orgánem této právnické osoby a v souvislosti s tímto svým postavením činila právní či jiné úkony za právnickou osobu, jimiž alespoň částečně zmařila uspokojení pohledávek věřitelů právnické osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu v sešitě č. 38, pod č. T 1014.).
Podstatou trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. je tedy uvedené úmyslné poškozovací jednání ve vztahu k majetku věřitelů. Zákonným znakem není mnohost věřitelů ani stav předlužení či platební neschopnost dlužníka. Dlužník zmaří uspokojení svého věřitele tím, že jednáním vůči svému majetku některou z forem podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. způsobí stav, kdy věřitel nemůže ani částečně dosáhnout uspokojení své pohledávky. Uspokojení je částečně zmařeno , jestliže dlužník takovým jednáním jen omezí tuto možnost a věřitel v důsledku toho nedosáhne úplného uspokojení své pohledávky, kterého by jinak dosáhl. Předpokladem je, že je pohledávka věřitele již splatná. Trestný čin podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. je dokonán, tedy uspokojení věřitele je alespoň částečně zmařeno, jestliže dlužník v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, aby byl jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku. Je-li však zároveň vedle trestního řízení proti dlužníkovi vedeno i konkurzní řízení ohledně jeho majetku jako úpadce, je třeba zjistit, v jakém rozsahu byly pohledávky věřitelů dlužníka jeho jednáním podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. skutečně neuspokojené, resp. v jakém rozsahu se podařilo již převedený majetek vrátit do konkurzní podstaty např. podle §15 a §16 zákona o konkurzu a vyrovnání uplatněním neúčinnosti nebo odporovatelnosti právních úkonů dlužníka, jimiž zkracoval svůj majetek. Tedy je třeba z hlediska trestní odpovědnosti zjistit výsledky konkurzního řízení v tom smyslu, zda majetek dotčený uvedeným trestným činem byl zahrnut (vrácen) do konkursní podstaty a určen k uspokojení věřitelů, tj. v jakém rozsahu zůstali věřitelé neuspokojeni a byli tedy jednáním dlužníka skutečně zkráceni. To může mít význam zejména z hlediska posouzení rozsahu, v jakém byl trestný čin dokonán a v jakém zůstal ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 4 Tz 49/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 8/2000 pod č. 90/2000-3.). Základní skutková podstata trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. nepodmiňuje vznik trestní odpovědnosti vznikem škody v určité výši (ta má význam až podle §256 odst. 3 a 4 tr. zák.) , resp. poškození věřitele v určité nominální hodnotě není formálním znakem tohoto trestného činu. Škodou velkého rozsahu se ve smyslu §256 odst. 4 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000.000 Kč. I zde bude škodu představovat hodnota zmařené pohledávky věřitele, resp. té její neuspokojené části, kterou by bylo možné uspokojit, kdyby si pachatel nepočínal způsobem podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Tato škoda odpovídá výši zmařených pohledávek jen tehdy, je-li hodnota uvedeného majetku dlužníka stejná nebo vyšší (srov. č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr.). Z hlediska zavinění postačí k trestní odpovědnosti za tento těžší následek jeho způsobení z nedbalosti [§6 písm. a) tr. zák.], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné.
Právně relevantní námitka nejvyšší státní zástupkyně se týkala závěru nalézacího soudu o absenci úmyslného zavinění, který podle jejího názoru nebyl nalézacím soudem náležitě odůvodněn, přičemž nebylo dostatečně vzato v úvahu, že obvinění rozhodovali výhradně o převodu aktiv společnosti VT Chomutov, a. s., a dceřiných společností a nic jiného není patrno ani ze zápisů představenstva a dozorčí rady VT Chomutov, a. s., ze dne 14. 4. 1997 a 15. 4. 1997. Záměrem obviněných tedy bylo převést aktiva odděleně od ostatních složek majetku, zejména závazků. Jednotlivé společnosti byly nuceny v důsledku převodu ukončit jakoukoli provozní podnikatelskou činnost, neboť pozbyly prakticky všechen majetek použitelný k podnikání. V tomto ohledu je významná svědecká výpověď Ing. H., který na základě zadání „Cimexu“ zjišťoval, které technologie jsou do budoucna použitelné a doporučoval, co by se mělo převést a na čem by se mělo vyrábět. Nejvyšší státní zástupkyně současně poukázala na nepřijatelný argument nalézacího soudu, podle nějž znalecký posudek společnosti „YBN Consult“ nedával odpověď na to, zda jednání obviněných zakládá jejich trestní odpovědnost a zda jej lze kvalifikovat jako žalovaný nebo jiný trestný čin. Znalecký posudek však otázku trestní odpovědnosti obviněných řešit nesmí a nemůže.
Nalézací soud na straně 65 rozsudku popisuje, že obvinění „zvolili jednu z možných variant, o které se domnívali, že je variantou směřující k záchraně hospodářské činnosti v chomutovském regionu. Obvinění žádným způsobem neurčovali, jaký majetek, za jakou cenu bude převáděn, to nebylo věcí jejich rozhodování. Skutečnost, že se rozhodli pro správnou variantu pak vyplynula z již několikrát citovaného znaleckého posudku zpracovaného profesorem Smejkalem. Obvinění těžko mohli předpokládat, že jimi zvolená varianta bude narušena snad pochopitelným chováním věřitelů, kteří se snažili získat dlužné částky za každou cenu, a proto vyvolali vlnu konkurzů, které přerušily další legální a pozitivní vývoj chomutovského uskupení. Podle názoru soudu obvinění, ať již v pozici členů představenstva, či v pozici členů dozorčí rady, nerozhodli o převedení aktiv, nerozhodli o jeho způsobu a formě úhrady. Pouze přijali úkol převod zabezpečit popřípadě přijetí tohoto úkolu schválili. K trestnému činu poškozování věřitele mělo dojít převodem majetku celkem čtyř obchodních společností na jiný, nově vzniklý podnikatelský subjekt. Podle názoru soudu šlo tedy o čtyři samostatné dlužníky a ve vztahu k převodu majetku každé z těchto čtyř společností by muselo být prokázáno, že obvinění zmařili uspokojení jejich věřitelů svým popsaným jednáním. Obvinění však byli členové představenstva a dozorčí rady společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s., v dceřiných společnostech nezastávali žádnou funkci, nebyli jejich zaměstnanci a žádným způsobem za ně nejednali. Dceřiné společnosti měly vlastní statutární orgány, obvinění neměli k těmto statutárním orgánům žádný poměr, pokud šlo o jejich rozhodovací činnost. Rozhodnutí obviněných a následné schválení tohoto rozhodnutí jinými obviněnými bylo pouhým všeobecným koncipovaným záměrem převést úplatně blíže nespecifikovaný majetek těchto společností. Tento záměr byl pak projednán na jejich valných hromadách a postupně došlo k uzavírání citovaných kupních smluv a k naplnění schváleného převodu. Podle názoru soudu tedy nelze prokázat obviněným zavinění ve formě úmyslu směřujícímu k tomu, že chtěli poškodit svým rozhodnutím jakéhokoliv z věřitelů. Aniž by soud předjímal a spekuloval, pak je třeba vidět, že pokud by se obvinění rozhodli pro první variantu, tedy pro vlnu konkursů, pak by výsledky konkursů byly v té podobě, v jaké jsou nyní, uspokojení věřitelů by bylo stejné, stejná by byla i výtěžnost konkursů přesně tak, jak to charakterizoval ve svém znaleckém posudku jeho zpracovatel profesor Smejkal. Znovu je třeba zdůraznit, že obvinění při volbě druhé varianty, která v případě nevyhlášených konkursů by byla variantou reálnou a výhodnou, nemohli předpokládat, že dojde k vyhlášení vlny konkurzů a k nenaplnění záměru uhrazení dluhů běžným platebním nástrojem, kterým byla směnka“. K vypracovaném znaleckému posudku číslo 1235/2007, který zpracoval YBN Consult – Znalecký ústav, s. r. o., nalézací soud na straně 48 rozsudku uvedl, že tento znalecký posudek „neřešil zásadní otázku, která se prolíná celým trestním řízením, tedy zda jednání obviněných popsané výše zakládá skutkovou podstatu žalovaného či jiného trestného činu a zda obvinění ze dvou možných variant v roce 1997 zvolili úmyslně tu, která by poškodila věřitele způsobem popsaným výše. Zásadním problémem byla skutečnost, že tehdejší věřitelé nechtěli akceptovat emitované směnky jako řádný platební nástroj. Tento závěr z provedených důkazů vyplynul a je jednoznačný“.
Odvolací soud se subjektivní stránkou jednání obviněných zabýval na straně 6 usnesení. Podle názoru odvolacího soudu nebylo prokázáno, že by obvinění „chtěli způsobit jakýkoli škodlivý následek. Jednali víceméně transparentně, když prokazatelně jednali s hlavními věřiteli a tyto informovali o svých záměrech a mj., jeden ze stěžejních věřitelů – IPB, a. s., byl prostřednictvím obviněné Ing. P. zastoupen v rozhodovacích procesech na straně dlužníků. Podnikatelský záměr obviněných měl reálný základ, jak vyplynulo mj. i z vyjádření znalce prof. Smejkala a obvinění jednali s vědomím, že po převodu majetku na novou společnost Válcovny trub Chomutov, a. s., se sídlem v Karlových Varech jsou pohledávky věřitelů fakticky jištěny vystavenými směnkami.
Zápis z jednání představenstva společnosti VT Chomutov, a. s., ze dne 14. 4. 1997 je založen na č. l. 1.279 až 1.281 spisu. V odstavci 5) stojí, že společnosti vyplynul úkol převést úplatně část aktiv akciové společnosti a dceřiných společností potřebných k podnikání na nově založený podnikatelský subjekt. Představenstvo bere na vědomí požadavek jediného akcionáře (C-akciový fond, a. s.) a přijímá rozhodnutí zabezpečit převod určených aktiv na nově vzniklý podnikatelský subjekt v průběhu druhé poloviny týdne a po písemném souhlasu dozorčí rady. O tomto bodu programu souhlasně hlasovali Ing. P., Ing. G. a Mgr. Š. (srov. č. l. 1.280 spisu). Podle zápisu z jednání dozorčí rady dne 15. 4. 1997 tato souhlasí s rozhodnutím představenstva společnosti přijatým na jednání představenstva, které se konalo dne 14. 4. 1997. Souhlasně hlasovali L., Ing. P. a S. (č. l. 28.123 spisu). Svědecká výpověď Ing. R. H. z přípravného řízení je zachycena na č. l. 1204 spisu. Ing. H. vypověděl, že s ním byla konzultována záležitost sázkového materiálu pro případné rozjetí „Válcoven“. U hlavního líčení dne 24. 9. 2007 (č. l. 31.228 spisu) dále vypověděl, že na vyzvání „Cimexu“ začal pracovat na zjištění, které technologie jsou života schopné, protože zhruba začátkem roku 1997 se veškerý provoz postupně zastavoval, takže na základě svých znalostí o výrobních technologiích a výrobních zařízeních dával dohromady, na čem by mohlo být v budoucnu provozováno. Protože „Válcovny“ neměly svou výrobu sázky, vytipovával firmy, od kterých by mohly „Válcovny“ potencionálně nakoupit. Vytipovával technologie, doporučoval, co by se mělo převést, na čem by se mělo vyrábět. Na dotaz obhájce JUDr. Peřiny odpověděl, že vypracovával, které strojní zařízení a které technologie se mají převést do nové společnosti, aby mohla vyrábět (č. l. 31.231 spisu). K tomu je třeba uvést, že na základě provedeného dokazování není možné souhlasit s tvrzením nalézacího soudu o tom, že „obvinění žádným způsobem neurčovali, jaký majetek, za jakou cenu bude převáděn, to nebylo věcí jejich rozhodování“, neboť jistě sami neurčovali konkrétní majetkové záležitosti, ale zadali jednotlivým manažerům, jako např. Ing. H. zjištění konkrétních výrobních technologií a výrobních zařízení, které se měly převést. Současně je třeba v této souvislosti zdůraznit, že majoritním akcionářem společnosti VT Chomutov, a. s., byla společnost C – akciový fond, a. s., jejíž účast na řízení společnosti reprezentovali obvinění L. a Ing. P. Společnost C – akciový fond, a. s., byla ovládána společností Cimex Holding, a. s., a Ing. H. pracoval na základě výzvy od „Cimexu“. Ani touto skutečností se dostatečně oba soudy nezabývaly.
K shora uvedenému hodnocení znaleckého posudku č. 1235/2002 „O tržní hodnotě majetku …“, který zpracoval YBN Consult – znalecký ústav, s. r. o., považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že znalec je oprávněn odpovědět na zadané otázky, které musí mít povahu otázek vztahujících se ke skutkovým zjištěním, k jejichž posouzení jsou nezbytné odborné znalosti z určitého oboru. Znalci nepřísluší hodnocení právních otázek a nesmí z tohoto hlediska ani hodnotit provedené důkazy. Znalec nemůže činit závěry o jednotlivých složkách skutkové podstaty trestného činu, zejména pak o zavinění (srov. rozhodnutí č. 56/1965, č. 18/1988, č. 43/1995 a č. 1/1998 Sb. rozh. tr., dále srov. Šámal, P., Novotný, F., Růžička, M., Vondruška, F., Novotná, J. Přípravné řízení trestní. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 823). Je tedy naprosto v rozporu s judikaturou i názory teorie a praxe, aby nalézací soud zpochybnil znalecký posudek č. 1235/2002 „O tržní hodnotě majetku …“, který zpracoval YBN Consult – znalecký ústav, s. r. o., tvrzením, že „neřešil zásadní otázku, která se prolíná celým trestním řízením, tedy zda jednání obviněných popsané výše zakládá skutkovou podstatu žalovaného či jiného trestného činu a zda obvinění ze dvou možných variant v roce 1997 zvolili úmyslně tu, která by poškodila věřitele“ (srov. str. 48 a 52 rozsudku nalézacího soudu). Takovou otázku nemůže řešit znalecký posudek, neboť jde o otázku právní a nikoli skutkovou, a proto ji jsou povinny řešit příslušné orgány činné v trestním řízení a v konečném závěru soud. Je tedy třeba se vždy náležitě vypořádat s odbornými závěry znalce ohledně skutkových otázek, které pak jsou podkladem pro právní posouzení, neboť nelze odborný závěr odmítnout pouze na základě takového paušálního a zcela nesprávného hodnocení, jak učinil nalézací soud.
Nejvyšší státní zástupkyně dále namítala, že nalézací soud pochybil, když se odmítl zabývat výpověďmi svědků T., R., F., O., A., B. A. nebo W. A., přímých účastníků jednání ze dne 2. 4. 1997, ačkoliv tyto výpovědi zachycují, jak věřitelé předem odmítli akceptovat plán převodu majetku, jakož i z něj nabízené směnky. Soud prvního stupně tato svědectví nijak nehodnotil a postup věřitelů, kteří navrhli prohlášení konkurzu vyložil tak, že způsobili neúspěch podnikatelského plánu obviněných. Kromě pozvaných věřitelů na schůzku dne 2. 4. 1997 jsou zde i věřitelé nepozvaní, kteří se o zamýšleném převodu vůbec nedozvěděli, kdy navíc postavení těchto ostatních věřitelů nevzal soud vůbec v úvahu a nijak je nehodnotil. Z hlediska výsledků dokazování lze takový postup označit za opomenutí významných důkazů.
Nalézací soud se na straně 61 až 62 svého rozsudku zabývá výpověďmi svědků. Konkrétně nalézací soud uvedl, že „by bylo nad rámec odůvodnění tohoto rozsudku, a to vzhledem k již jeho tak nadstandardnímu rozsahu, rozebírat výpovědi jednotlivých svědků […]. Soud je toho názoru, že informace, které byly těmito svědky interpretovány, nastínily stejným způsobem jako listinné důkazy naznačované situace. Svědkové, kteří budou citování níže v podstatě vypovídali k situaci v chomutovském uskupení podniků před jednáním obviněných a po jejich jednání, jednalo se převážně o svědky z managementu jednotlivých výše uvedených společností. Z jejich výpovědí vyplývaly především informace o ekonomické situaci, o výrobě, o stavu majetku, o způsobu jeho převádění a dalším nakládání s ním. Všechny tyto důležité skutečnosti tak, jak byly popsány v předchozích odstavcích odůvodnění tohoto rozsudku, však byly prokazovány zásadně listinnými důkazy citovanými tamtéž. Dále se jednalo o svědky z řad pracovníků IPB, která byla největším a současně zástavním věřitelem ve zmiňované kauze, z jejich výpovědí, stejně tak jako z odpovídajících listinných důkazů citovaných výše, soud mohl seznat především situaci ve financování kritických subjektů a hledání způsobu řešení této otázky. […] Další okruh svědků pak ve svých výpovědích především dokumentoval jejich jednání jako věřitelů či zástupců věřitelů se subjekty dlužníka. Opět je třeba zdůraznit, že jimi prezentované skutečnosti byly soudu známy z mnoha listinných důkazů, které v této věci provedl v hlavním líčení, a je třeba ještě zdůraznit, že tento okruh důkazů se týkal také již vyhlášených konkurzů, především otázky uplatnění pohledávky, její splacení či nesplacení apod. Někteří ze zmiňovaných svědků se také zmiňovali o své účasti na tzv. schůzce věřitelů ze dne 2. 4. 1997, o jejím průběhu a výsledcích, což vše bylo patrné ze záznamu z tohoto jednání, který byl opatřen jako listinný důkaz a takto také proveden. Jednalo se o svědky […] Ing. B. A. (č. l. 11.900) Ing. V. R. (č.l. 31.291), L. F. (č. l. 17.013 a 31.296), Ing. J. O. (č.l. 17.019 a 31.297), […] Ing. J. A. (č. l. 6.614) a doc. W. A., CSc. (č. l. 12.560 a 31.724)“.
Odvolací soud na straně 7 usnesení na argument odvolatele o jednoznačném nesouhlasu svědků – věřitelů s postupem zvoleným obviněnými na schůzce dne 2. 4. 1997 reagoval tím, že „tato skutečnost nebyla provedeným dokazováním přesvědčivě podložena. V trestním řízení svědci – věřitelé svědčili pod vlivem výsledků konkurzních řízení a se značným časovým odstupem, nebyli osobami nezainteresovanými, neboť se cítí být poškozeni, ale především nikdo z nich nepodal návrh na zahájení konkurzního řízení v mezidobí od schůzky obviněných s věřiteli dne 2. 4. 1997 do 14., resp. 15. 4. 1997, kdy obvinění přijali příslušná rozhodnutí k převodu majetku“.
Ze spisu k této otázce je možno citovat některé svědecké výpovědi. Svědek Ing. V. T., který se účastnil schůzky s věřiteli dne 2. 4. 1997 za společnost MORAVIA STEEL, a. s., kdy současně vystupoval i za TŘINECKÉ ŽELEZÁRNY, a. s., v přípravném řízení na č. l. 7.918 spisu uvedl, že jejich názor byl jednoznačný, směnky s desetiletou a třináctiletou splatností neřešily jejich pohledávku. Po tomto jednání již žádná další neprobíhala. Své odmítavé stanovisko sdělil přímo P. L. Podle svědka mělo být navrhované řešení mnohem realističtější, například požadovali aval směnek IPB, a. s., dále chtěli vidět zakázkovou náplň Válcoven trub Chomutov, a. s. Směnky tak, jak byly předloženy, byly neakceptovatelné. Návrh na prohlášení konkurzu se zvažoval až po této schůzce. Na dotaz policejního orgánu, zda svědek sám jako zástupce věřitele byl vyzván, aby podal nějaké stanovisko, uvedl, že si myslí, že ne. U hlavního líčení potvrdil, že jim byly nabízeny dlouhodobé směnky za jejich pohledávky, kdy svědek spolu s předsedou představenstva panem Ch. řekli, že toto řešení nebudou akceptovat (č. l. 31.288 spisu). Svědek Ing. V. R. vystupoval na schůzce dne 2. 4. 1997 (č. l. 13.174 a násl. spisu) za společnost ŠKODA Hutě, s. r. o., a ŠKODA Kovárny, s. r. o., kde obviněný L. informoval věřitele, že směnky mají přijmout jako jediné řešení pohledávek, vystupoval velice suverénně a arogantně, odmítal se s věřiteli bavit o jakékoliv jiné možnosti. Reakce zástupců věřitelů na návrh předložený obviněným L. byla negativní, svědek nabídku směnek od obviněného kategoricky odmítl. Byl hluboce přesvědčen o tom, že hodnota směnek v době jejich splatnosti bude nulová a že je větší naděje získat alespoň menší částku prostřednictvím konkurzu. U hlavního líčení (č.l. 31.291 a násl. spisu) dále rozvedl, že na předmětné schůzce rozporovali navrhované řešení, protože směnky nebyly řešením, pohledávky by tak byly odepsány v plném rozsahu, následně podali návrh na konkurz. Dále dodal, že pro většinu věřitelů to byl poměrně překvapivý tah, „když si člověk provedl jenom takový ten primitivní výpočet a propočet, tak mu bylo jasné, že to asi nebude ku prospěchu nás věřitelů“. Svědek si nepamatuje, že by na schůzce padl nějaký další návrh na řešení. Na dotaz státního zástupce reagoval slovy: „… Pokud si vzpomíná, tak vystoupil právě pan B., protože my jsme byli domluveni, že bude mluvit za nás za všechny ze „Škodovky“ a ten tam pronášel, že to je nepřijatelné. […] jsme jako poslední variantu volili návrh na konkurz. My jsme si nedělali iluze o tom, co můžeme tím konkurzem získat, to se nakonec ukázalo i v tom konkurzu, co asi tam zbylo. Ale na druhou stranu jsme se prostě nechtěli připojit k tomuto řešení, které bylo výhodné pouze pro dlužníka a ne pro nás, podle našeho názoru i podle právních rozborů, které jsme si v té době nechali udělat“ (č. l. 31.293 spisu). Svědek si ani nevzpomínal, že by na zmiňované schůzce 2. 4. 1997 někdo provedl nějaký finanční rozklad. K dotazům obhájce JUDr. Bednáře vypověděl: „My jsme navrhovali několik řešení, my jsme navrhovali něco v oblasti těch dohod, splátkové kalendáře, těch možností bylo víc, já už dneska nejsem schopen si vybavit, jaká všechna řešení jsme si vybavovali, ale pro nikoho naše návrhy nebyly přijatelné …“ (č. l. 31.295 spisu). Svědek L. F., který na schůzce vystupoval za společnost ŽĎAS, a. s., v přípravném řízení na č. l. 17.013 a násl. spisu uvedl, že neměl oprávnění se na schůzce nějak vyjadřovat. U hlavního líčení na č. l. 31.296 spisu uvedl, že „… byli jsme potom pozváni do „Válcoven trub“, kde nám byl předložen jakýsi projekt a směnky na 13 let, s tím jsme pak s Ing. O. seznámili vedení akciovky, to s tím nesouhlasilo a pak byl konkurz“. Ing. J. O. u hlavního líčení na č. l. 31.297 spisu řekl: „My jsme tu směnku nevzali, protože tam byla dost velká čísla […] Na nás to působilo tak nedůvěryhodně, že jsme to nevzali“. Ing. B. A. ve výpovědi v přípravném řízení konstatoval, že na schůzce nijak nereagoval. Na dotaz JUDr. K. policejnímu orgánu sdělil, že největším věřitelům se zdálo zajištění dluhu směnkou s dlouhodobou splatností neadekvátní (č. l. 1.900 spisu). Doc. Ing. W. A., jenž se účastnil schůzky dne 2. 4. 1997 za společnost UNEX, a. s., u hlavního líčení poznamenal, že by na „takovéto“ směnky nepřistoupili, neboť jim nedávaly žádnou garanci, že dostanou peníze (č. l. 31.724 spisu).
Jak vyplývá z těchto jednotlivých svědeckých výpovědí, kterými se nalézací soud dostatečně nezabýval, byli obvinění již na schůzce dne 2. 4. 1997 jednoznačně informováni o nesouhlasu převážné části největších věřitelů s obviněnými navrhovaným a připravovaným řešením. Proto není možné souhlasit s tvrzením nalézacího soudu na straně 65 odůvodnění zprošťujícího rozsudku, že „obvinění těžko mohli předpokládat, že jimi zvolená varianta bude narušena snad pochopitelným chováním věřitelů, kteří se snažili získat dlužné částky za každou cenu, a proto vyvolali vlnu konkurzů, které přerušily další legální a pozitivní vývoj chomutovského uskupení […] obvinění při volbě druhé varianty, která v případě nevyhlášených konkurzů by byla variantou reálnou a výhodnou, nemohli předpokládat, že dojde k vyhlášení vlny konkurzů a k nenaplnění záměru uhrazení dluhů běžným platebním nástrojem, kterým byla směnka“. Vzhledem k výsledkům schůzky a vyjádření některých zmíněných věřitelů, jak byly podány v shora uvedených svědeckých výpovědích, naopak takový vývoj měli předpokládat, a pokud neměli jistotu, že k následnému nastalému vývoji směřujícím ke konkurzům nemůže dojít, měli s věřiteli dále jednat a pokusit se poskytnout jim další záruky, po kterých někteří z nich i na schůzce dne 2. 4. 1997 volali, aby pak případně měli podstatně větší oporu pro své „revitalizační řešení“. Věřitelé nemohli narušit a ani zmařit plán obviněných, jestliže na schůzce dne 2. 4. 1997 vyjádřili, že chtějí větší záruky či prosazují řešení formou konkurzního řízení. Pokud obvinění nerespektovali vůli věřitelů a zvolili jinou variantu řešení, tedy „revitalizaci starých válcoven“, vzniká otázka, zda právě v tom nelze spatřovat zásadní rozdíl oproti revitalizaci Škody Plzeň, s kterou porovnává posuzovaný případ nalézací soud na základě znaleckého posudku č. 2198/2007 a jeho dodatku číslo 1 s názvem „Posouzení ekonomických aspektů obchodního případu prodeje aktiv skupiny VT Dioss společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s.“ zpracovaný prof. Ing. Vladimírem Smejkalem, CSc., a zda za splnění dalších podmínek nelze právě z těchto skutečností v návaznosti na další Nejvyšším soudem zdůrazněné okolnosti vyvozovat i jejich trestní odpovědnost za zvolené řešení popsané situace. Říci, že obvinění nemohli předpokládat, že jimi zvolená varianta bude narušena chováním věřitelů, by bylo možné pouze v případě opačného chování věřitelů, tedy pokud by dali obviněným jednoznačný souhlas k revitalizaci „starých válcoven“, resp. by alespoň z jejich jednání na zmíněné schůzce nevyplýval odpor k nabízenému řešení. Pro úplnost považuje ještě Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že pokud odvolací soud odmítl uvedené svědecké výpovědi hodnotit s paušálním odůvodněním, že svědčili pod vlivem konkurzních řízení a se značným časovým odstupem, nebyli osobami nezainteresovanými, neboť se cítili být poškození, nemůže to být argument pro odmítnutí adekvátního hodnocení uvedených svědeckých výpovědí, neboť odvolacím soudem zdůrazněné okolnosti vyplývaly z jejich postavení, přičemž samy o sobě nemohly zpochybňovat jejich věrohodnost, zvláště když jejich výpovědi jsou v zásadě v souladu s již opakovaně zmiňovaným záznamem ze schůzky s věřiteli ze dne 2. 4. 1997 (č. l. 911 až 915 spisu). Již vůbec nelze tyto výpovědi zpochybňovat poukazem na to, že věřiteli nebyl podán žádný návrh na zahájení konkurzního řízení v mezidobí od schůzky obviněných s věřiteli dne 2. 4. 1997 do 14. resp. 15. 4. 1997, kdy obvinění přijali příslušná rozhodnutí k převodu majetku, a to jednak vzhledem k velmi krátké době dvanácti resp. třinácti dnů a jednak i s přihlédnutím k tomu, že na schůzce 2. 4. 1997 bylo zástupcům věřitelů přislíbeno ještě další jednání o předmětných otázkách (viz č. l. 915 spisu).
Nejvyšší státní zástupkyně také namítla, že z hlediska odpovědnosti obviněných lze poukázat na zápis z jednání představenstva společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s., konaného dne 14. 4. 1997, kdy obvinění Mgr. Š. a Ing. G. byli delegováni na jednání valných hromad dceřiných společností VT Energetika Chomutov, s. r. o., Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., a Dioss Trading Chomutov, s. r. o., které se konaly dne 16. 4. 1997, a byla na nich potvrzena účinnost převodu majetku také těchto společností, a dále na zápis z jednání dozorčí rady dne 15. 4. 1997. Skutečnost, že se rozhodovací působnost vztahuje rovněž k dozorčí radě, která jinak není statutárním orgánem, plyne z aktuálního znění tehdy platných stanov společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s.
V zápisu z jednání představenstva společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s., konaného dne 14. 4. 1997 (č. l. 1.279 a násl. spisu) je pod bodem 2c) konstatováno, že představenstvo bere na vědomí omezení svých kompetencí ve smyslu ustanovení bodu 5) zápisu z jednání dozorčí rady ze dne 26. 3. 1997 s tím, že veškerá rozhodnutí představenstva podléhají písemnému schválení předsedy nebo místopředsedy dozorčí rady. Pod bodem 6) představenstvo schvaluje odeslání faxové žádosti představenstva k udělení souhlasu dozorčí rady ve smyslu ustanovení §8 odst. b) stanov společnosti a ve smyslu ustanovení bodu 5) zápisu z dozorčí rady dne 26. 3. 1997. Pod bodem 4) je uvedeno, že představenstvo vzalo na vědomí obdržené pozvánky na svolání valných hromad dceřiných společností, které se budou konat dne 16. 4. 1997 v sídle těchto dceřiných společností. Představenstvo udělilo plnou moc Ing. L. G. k účasti na valných hromadách dcer s tím, že se těchto valných hromad zúčastní i pan Mgr. Š. z titulu své funkce ředitele právního útvaru společnosti jako zapisovatel. O tomto bodu programu souhlasně hlasovali Ing. P., Ing. G. a Mgr. Š. Podle čl. 15 odst. 6 písm. b) stanov společnosti VT Dioss Chomutov, a. s., ze dne 1. 10. 1996 je představenstvo povinno informovat dozorčí radu o významných finančních a obchodních transakcích společnosti (srov. č. l. 1.767 spisu). Stanovy společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s., ze dne 28. 2. 1998 v §8 pojednávají o postavení, složení a působnosti představenstva společnosti. Ustanovení §8 písm. b) zní, že k rozhodnutí o nákupu a prodeji nemovitého majetku, získávání úvěrů nad 1.000.000,- Kč, poskytování úvěrů nad 10.000,- Kč, zatěžování nemovitého majetku, prodeji části podniku, o mimořádných obchodech, uzavírání sponzorských smluv a o použití rezervního fondu je zapotřebí písemného souhlasu dozorčí rady. Dozorčí rada může v odůvodněných případech upravit pravomoci představenstva písemným rozhodnutím. Uvedené se vztahuje i na rozhodování v dceřiných společnostech, kde představenstvo zastupuje společnost ve funkci akcionáře nebo společníka. Podle zápisu o usnesení z valné hromady společnosti VT Energetika Chomutov, s. r. o., konané dne 16. 4. 1997, č. l. 2.584, bod 4) valná hromada přijímá návrh na rozhodnutí o úplatném převodu aktiv společnosti VT Energetika Chomutov, s. r. o., potřebných k podnikání, a to na nově založený podnikatelský subjekt. Zápis zapsal Ing. G., podepsal Mgr. Š. jako předseda valné hromady. V zápisu o usnesení z valné hromady společnosti Dioss Trading Chomutov, s. r. o., ze dne 16. 4. 1997, č. l. 2451, je pod bodem 3) uvedeno, že valná hromada přijímá návrh na rozhodnutí o úplatném převodu aktiv společnosti Dioss Trading Chomutov, s. r. o., potřebných k podnikání, a to na nově založený podnikatelský subjekt. Zapisovatelem byl Mgr. Š., zápis dále podepsal předseda valné hromady Ing. G. Také zápis o usnesení z valné hromady Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., je datován 16. 4. 1997 (č. l. 2737 spisu). V bodě 3) valná hromada přijímá návrh na rozhodnutí o úplatném převodu aktiv společnosti Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., potřebných k podnikání, a to na nově založený podnikatelský subjekt. Zápis zapsal Mgr. Š., jako předseda valné hromady podepsal Ing. G. Nejvyšší soud shrnuje, že rozhodnutím orgánů Válcovny trub Chomutov, a. s., byla vázána nejen samotná společnost, ale také na základě držby obchodních podílů její dceřiné společnosti, v nichž se nacházel majetek podstatný pro zachování výroby bezešvých trub. Členové dozorčí rady, stejně jako členové představenstva Válcovny trub Chomutov, a. s., tak byli osobami, které se svými rozhodnutími podílely na uvedení rozhodnutí o prodeji majetku starých společností.
Obhajoba ve svém vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně poukázala na stanovisko prof. JUDr. J. D., které předkládala již k vyjádření obhajoby v rámci odvolacího řízení. „Stanovisko k některým otázkám souvisejícím s omezením oprávnění člena představenstva jednat navenek společnosti“ prof. JUDr. J. D. je uvedeno na č. l. 32.636 spisu. V kapitole nazvané „Závěry“ prof. JUDr. J. D. konstatuje, že obchodní zákoník ve znění účinném v roce 1997 nedovoloval a ani v současné době nedovoluje, aby dozorčí rada dávala souhlas či nesouhlas k rozhodnutí představenstva. Předchozí souhlas dozorčí rady bylo a je možno vyžadovat jen k jednání jménem společnosti. Omezení oprávnění představenstva v podobě souhlasu dozorčí rady ke konkrétnímu jednání za společnost navenek bylo a je vůči třetím osobám neúčinné, a to bez zřetele k tomu, zda o něm věděly. Právní úkon, který představenstvo učinilo navenek v rozporu s omezením jeho jednatelského oprávnění, není neúčinný ani neplatný. Dozorčí rada nemůže zasahovat do obchodního vedení akciové společnosti, neboť obchodní vedení náleží do působnosti představenstva. Pokyny dozorčí rady zasahující do působnosti představenstva jsou nicotné. Pokud ustanovení čl. 8 písm. b) Stanov nebylo míněno jako omezení jednatelského oprávnění představenstva ve smyslu §191 odst. 2 obchodního zákoníku, ale jako právo dozorčí rady zasahovat do obchodního vedení společnosti (jako předchozí souhlas k rozhodnutí představenstva), bylo ustanovení čl. 8 písm. b) Stanov neplatné pro rozpor s §191 odst. 2 a §192 odst. 1 obchodního zákoníku podle §39 občanského zákoníku. K tomu ve zdůvodnění stanoviska v bodě 4.16. poslední věta popisuje, že rozhodnutí představenstva o úplatném převodu části aktiv společnosti a jejich dceřiných společností je nepochybně rozhodnutím o obchodním vedení, přestože se realizuje následným právním úkonem osobami oprávněnými jménem společnosti jednat. Prof. JUDr. J. D. se dále ve zdůvodnění svého stanoviska zabývá tím, že stanovy mohou omezit jednání představenstva navenek tak, že k vymezeným úkonům je zapotřebí souhlasu dozorčí rady. Takové omezení však není účinné vůči třetím osobám, což znamená, že pokud představenstvo učiní navenek právní úkon, ačkoliv souhlas dozorčí rady podle stanov ke konkrétnímu úkonu není dán, nezpůsobuje tento nedostatek neúčinnost nebo dokonce neplatnost daného právního úkonu (srov. bod 4.9.). Na to navázal v bodě 4.12. uvedením, že budeme-li chápat ustanovení čl. 8 písm. b) jako omezení jednatelského oprávnění, pak bylo povinností představenstva před uzavřením příslušné smlouvy vyžádat si souhlas dozorčí rady. Pokud by dozorčí rada souhlas nedala nebo by si představenstvo společnosti souhlas vůbec nevyžádalo, byla by uzavřená smlouva přesto platná a účinná. Nejvyšší soud pouze pro úplnost dodává, že v posuzovaném případě však souhlas dozorčí rady v souladu se zněním stanov společnosti dán byl. Z hlediska trestní odpovědnosti je však třeba zdůraznit, že na rozhodování o převodu majetku se v tomto konkrétním případě nepochybně podílely oba orgány společnosti, a to představenstvo samotným rozhodnutím o převodu aktiv a dozorčí rada následným schválením tohoto rozhodnutí, přičemž byly jednoznačně zjištěny i konkrétní fyzické osoby, které se na uvedeném jednání, které je posuzováno z hlediska trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., bezprostředně podílely a je tedy třeba z tohoto hlediska ve smyslu uvedených právních názorů posoudit jejich konkrétní podíl na případném spáchání tohoto trestného činu. Nejvyšší soud považuje za nutné odvolacímu soudu vytknout, že ačkoliv obhajoba pojala stanovisko prof. JUDr. J. D. již do vyjádření k odvolání státního zástupce, odvolací soud se s otázkou závislosti platnosti rozhodnutí představenstva společnosti ze dne 14. 4. 1997 na rozhodnutí dozorčí rady žádným způsobem nevypořádal a nehodnotil jej z hlediska možného naplnění znaků trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák.
Další námitky nejvyšší státní zástupkyně se týkaly rozhodnutí představenstva a správní rady Válcovny trub Chomutov, a. s., o převodu majetku, která byla učiněna s vědomím dlouhodobě nepříznivých hospodářských výsledků podniků v celé skupině, přinejmenším Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., a zejména četných závazků, jejichž nominální hodnota bez příslušenství dosahovala v dubnu 1997 více jak 4,5 mld. Kč. Dne 16. 4. 1997 byl převeden movitý i nemovitý majetek, který sice byl zajištěn zástavním právem, avšak toto zástavní právo zatěžovalo pouze část převáděného majetku, a to nemovitosti, zatímco ostatní zejména movité věci zástavním právem zatíženy nebyly. Přesto byl na schůzce dne 2. 4. 1997 důrazně proklamován nepravdivý fakt zástavy movitých věci a věřitelé de facto uváděni v omyl. Nejvyšší státní zástupkyně upozornila na příznačnost případu bulharského odběratele firmy Techexim, když jako odběratel předem složila zálohu na odběr zboží, neboť i tato peněžitá záloha se stala vhodným předmětem převodu.
Nalézací soud v odůvodnění rozhodnutí na straně 33 popisuje: „S převody nemovitostí podle výše citovaných smluv (myšleno kupní smlouvy mezi „novou“ kupující společností a prodávajícími „starými“ společnostmi) vyslovila IPB, a. s., jako zástavní věřitel prodávajícího souhlas dne 15. 4. 1997.“ Tyto souhlasy jsou zadokumentovány na č.l. 17.564-17.567 spisu a vyplývá z nich, že tyto souhlasy za zástavního věřitele podepsala obviněná Ing. V. P. jako ředitelka oblastní pobočky. Ze zmíněných dokumentů vyplynulo, že zástavní věřitel tímto svým písemným prohlášením uděluje písemný souhlas s převodem zastavených nemovitostí zde specifikovaných z majetku Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., VT Dioss Chomutov, a. s., se sídlem Chomutov, a VT Energetika Chomutov, s. r. o., na nového vlastníka – Válcovny trub Chomutov, a. s., se sídlem Karlovy Vary.
Odvolací soud na straně 6 usnesení uvedl: „Situace byla taková, že ve výchozím bodě měli věřitelé pohledávky za Válcovnami trub Chomutov, a. s., a jejími dceřinými společnostmi – primárními dlužníky, kde byl převáděný majetek (z větší části zastavený, pokud jde o nemovitosti, ale i majetek movitý – viz č. l. 19.576) a z tohoto majetku by bylo možno v případě prohlášení konkurzu nároky jednotlivých věřitelů uspokojovat v příslušném poměru a ve výši závislé na výtěžnosti konkurzního řízení“.
Nalézací soud se opakovaně v odůvodnění svého rozhodnutí opíral o znalecký posudek prof. Ing. Smejkala, CSc. č. 2198/2007 ze dne 24. 6. 2009. Ten na straně 97 uvádí: „Produkce Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., s níž stála a padala ekonomická hodnota skupiny, v březnu 1997 prakticky neexistovala“. Odvolací soud výše odkazoval na sdělení IPB, a. s., zažurnalizované na č. l. 19.575 spisu. Obsahem tohoto sdělení byla situační zpráva k průběhu konkurzu úpadce Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., na nějž byl konkurz prohlášen dne 13. 12. 1997. Podle této zprávy však byly pohledávky zajištěny zástavou pouze nemovitostí, které byly prodány Válcovnám trub Chomutov, a. s. Ze zprávy se dále podává, že konkurz má přímé vazby na konkurz VT Energetika Chomutov, s. r. o., a Dioss Trading Chomutov, s. r. o., kde pohledávky IPB, a. s., u všech těchto subjektů byly zajištěny křížově majetkem – nemovitostmi ve vlastnictví těchto subjektů s tím, že je evidováno vlastnictví rozdílného vlastníka u pozemků i u staveb. Ve 4/97 byl zřízen ústředím IPB, a. s., ke všem věcem movitým ve vlastnictví úpadce podmíněný zajišťovací převod vlastnického práva. V lednu 1998, tj. po prohlášení konkurzu, zrealizovalo ústředí IPB, a. s., tento zajišťovací převod práva a věci movité byly převedeny do vlastnictví IPB, a. s., a následně pronajaty Válcovnám trub Chomutov, a. s. Dne 29. 4. 1999 došlo ke zpeněžení části konkurzní podstaty nemovitých věcí za cenu 500 mil. Kč na základě kupní smlouvy se společností Železárny Veselí, a. s. Na základě žádosti odděleného věřitele IPB, a. s., a po udělení souhlasu soudem byl IPB, a. s., vydán výtěžek 500 mil. Kč, tj. 100%.
K tvrzení obhajoby, že žádný z dokladů založených ve spise nesvědčí o tom, že by složená záloha společností Techexim Ltd. byla ze společnosti Dioss Trading Chomutov, s. r. o., převedena do společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s., po jejím vzniku, byly ze spisového materiálu zjištěny následující skutečnosti. Svazek č. 21 obsahuje materiály týkající se bulharské společnosti Techexim Ltd. Na č. l. 5.971 spisu je zachycen výslech formou právní pomoci K. T. P. Na otázku v jaké době, jakým způsobem a kdo mu předal informace o uskutečnění převodu aktiv z Dioss Trading Chomutov, s. r. o., do Válcoven trub Chomutov, a. s., odpověděl, že poté, co dne 6. 6. 1997 požádal o částku, kterou mu dlužil Dioss Trading Chomutov, s. r. o., a tato částka mu nebyla převedena, prostřednictvím své advokátky (JUDr. Šaškové) se dozvěděl, že Ing. P. je jmenován prokuristou společnosti Dioss Trading Chomutov, s. r. o., a tak se s ním spojil přes vedoucího oddělení „130.“ podniku Škodaexportu, a. s., pana B. Dne 13. 8. 1997 jej měl dopisem (srov. č. l. 5.946 spisu) zaslaným prostřednictvím pana B. Ing. P. poprvé písemně informovat o provedení tohoto transferu. Na č. l. 5.977 dále odpovídal, že Ing. P. v jednom dopise adresovaném JUDr. Šaškové nabízel přímý kontakt na firmu Válcovny trub Chomutov, a. s., přesněji řečeno na pana M., který jako zaměstnanec Válcoven trub Chomutov, a. s., byl obeznámen se stavem pohledávky a měl se k tomu vyjádřit. Od pana M. dostal odpověď, že Válcovny trub Chomutov, a. s., nejsou právně oprávněné za Dioss Trading Chomutov, s. r. o. Přihlášení nároků věřitele Techexim Ltd. (úpadce Dioss Trading Chomutov, s. r. o.) do konkurzního řízení ve výši 29.558 DEM se nachází na č. l. 5.895. Návrh obsahuje konstatování, že společnost Techexim Ltd. obdržela pouze přípis od společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s., ze dne 10. 6. 1997, že společnost akceptuje zrušení smlouvy a zaplacený obnos (zálohu ve výši 29.558,- DEM) věřiteli, tedy společnosti Techexim Ltd. vrátí. Uvedený přípis Válcoven trub Chomutov, a. s., byl dán na vědomí Dioss Trading Chomutov, s. r. o. Přípis ze dne 10. 6. 1997 od společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s., je založen na č. l. 5.944. Tyto skutečnosti je třeba též náležitě v dalším řízení zhodnotit.
V úvodu svého mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupkyně namítala, že soud nijak nereflektoval na skutečnost, že samotný převod byl v souběžném konkurzním, resp. občanskoprávním řízení (konkrétně se jedná o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 15 Cmo 121/2007, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 45 Cm 59/2004) posouzen jako absolutně neplatný právní úkon podle §39 občanského zákoníku. Tato skutečnost vylučuje úvahu o převodu vlastnického práva k převáděnému majetku na nabyvatele a emitenta směnek a posouzení směnek jako odpovídající protihodnoty předmětu převodu, jestliže na jejich ocenění se hodnota převedeného majetku nemohla projevit. S tím také souvisí skutečnost, že jestliže nalézací soud akcentuje skutečnost, že tzv. nová společnost Válcovny trub Chomutov pokračovala ve výrobě a vyvíjela i další činnost, odhlíží od skutečnosti vyplývající z rozhodnutí civilních soudů, že v důsledku absolutní neplatnosti úkonu podle §39 občanského zákoníku se ve vztahu k nabytému majetku jednalo o nevlastníka, který se současně jeho využíváním bezdůvodně obohacoval. Právnímu hodnocení těchto souvislostí se nalézací soud vyhnul.
Nalézací soud se na straně 38 svého zprošťujícího rozsudku zabýval rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 18 Cm 161/97, v němž „Soud […] konstatoval, že Válcovny trub Chomutov, a. s., Karlovy Vary, vznikly dne 14. 4. 1997 a jediným akcionářem byla Cimex Trading, a. s., Karlovy Vary, se sídlem na stejné adrese, to jest Karlovy Vary, T. G. Masaryka 18. V době vzniku společnost obviněného nevlastnila hmotný investiční majetek a získala jej až na základě kupních smluv dva dny po svém vzniku. Soud dále dovodil, že se tak mohlo stát pouze podle předem připraveného scénáře akceptovaného všemi prodávajícími společnostmi s cílem, aby společnost Válcovny trub Chomutov, a. s., se sídlem v Karlových Varech, získala uzavřenými kupními smlouvami majetek, aniž by za něj zaplatila ke dni podpisu kupních smluv a v důsledku toho prodávající společnosti se stejným předmětem činnosti, jakou měla zapsánu i společnost kupující, měli v držení pouze směnky s odloženou dobou splatnosti, zůstaly bez zaměstnanců a se závazky, které jako nepotřebný odpad končí v konkurzním řízení ke škodě věřitelů. V závěru svého nálezu soud poukázal na to, že kdyby rozhodl ve prospěch Válcovny trub Chomutov, a. s., se sídlem v Karlových Varech, došlo by k poškození věřitelů a reálná hodnota jejich pohledávek by se snížila minimálně o 100 %. Soud dospěl k názoru, že kupní smlouva uzavřená mezi úpadcem VT Energetika Chomutov, s. r. o., v konkurzu, a žalovaným Válcovny trub Chomutov, a. s., se sídlem v Karlových Varech, je podle §39 občanského zákoníku neplatná, je-li nade vší pochybnost zřejmé, že kupní smlouva svým účelem obchází zákon, neboť ve svých důsledcích vede k poškozování věřitelů prodávajícího, poskytuje kupujícímu nepřiměřené výhody […]. Vzhledem k absolutní neplatnosti kupní smlouvy nemůže žalobce od ní odstoupit a vlastnictví k nemovitostem trvá a žalovaná společnost obviněného je povinna vydat věci do konkurzní podstaty. Tento rozsudek pro odvolání žalovaného nenabyl právní moci, přičemž k odvolacímu řízení nedošlo pro jemu předcházející dohodu stran o vzájemném vypořádání“. Další poznámky soudu k rozhodnutí 18 Cm 161/97 se nacházejí na straně 43 rozsudku nalézacího soudu: „svědkyně JUDr. Marta Ustrnulová uvedla, že byla ustanovena správkyní konkurzní podstaty VT Energetika, s. r. o., dne 5. 9. 1997, přičemž po převzetí agendy byly podány ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem žaloby, neboť k převodu majetku v dubnu 1997 došlo v 6-ti měsíční lhůtě přede dnem podání návrhu na vyhlášení konkurzu a též z toho důvodu, aby se soud zabýval otázkou, zda uzavřené smlouvy jsou smlouvami platnými. Ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 Cm 161/97 byl vydán rozsudek, kterým soud rozhodl, že vlastníkem uvedených nemovitostí je VT Energetika Chomutov, s. r. o., přičemž v mezidobí došlo k uzavření dohody o narovnání dne 29. 4. 1999, v jejímž rámci Válcovny trub Chomutov, a. s., mají vrátit věci do konkurzní podstaty VT Energetika Chomutov, s. r. o. V rámci těchto úkonů, s tím, že byla určena neplatnost kupních smluv z dubna 1997 podle §37 občanského zákoníku pro neurčitost a nesrozumitelnost, byly výstavci vráceny směnky v nominální hodnotě 520 mil. Kč“. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 15 Cmo 121/2007, a rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 45 Cm 59/2004, se nalézací soud blíže nezabýval.
Odvolací soud na straně 7 svého usnesení napadeného dovoláním Nejvyšší státní zástupkyně ohledně výsledků civilních řízení uvedl, že „civilní a konkurzní řízení je ve své podstatě řízení návrhové, tzn. že k němu může a nemusí dojít, přičemž výsledek není nikdy předem znám. Spravedlivé je též hodnotit úroveň poznání a znalostí obviněných v době spáchání skutku, a to ve všech ohledech, zejména s ohledem na presumovaný následek vlastního jednání a nikoli na pozadí událostí, které proběhly s mnohaletým odstupem od faktického jednání obviněných, tj. především dnes známých výsledků civilního a jiných řízení, ale i dnes aktuální judikatury“. Soud druhého stupně pominul odvolací námitky o absolutní neplatnosti převodu majetku podle ustanovení §39 občanského zákoníku, resp. §37 občanského zákoníku, nijak se jimi blíže nezabýval, pouze rozvinul závěry o nemožnosti obviněných předvídat, že dojde ke konkurzním řízením a jaké z nich vyplynou výsledky (k tomu však viz názor Nejvyššího soudu výše). Odvolací soud se tak dostatečně nevypořádal s neplatností kupních smluv, která má zásadní význam z hlediska posouzení předmětné věci, když v zásadě zcela pominul obsah shora citovaných rozhodnutí civilních soudů a náležitě nezhodnotil jejich obsah.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 15 Cmo 121/2007 (č. l. 31.799 a násl. spisu), byla zamítnuta žaloba, aby ze soupisu konkurzní podstaty úpadce Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., byla vyloučena částka získaná správkyní konkurzní podstaty jmenované společnosti z prodeje movitých věcí náležejících Československé obchodní bance, a. s. (dále jen „ČSOB, a. s.), dříve IPB, a. s. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že v souladu se závěrem odvolacího soudu soud prvního stupně pokládal kupní smlouvu ze dne 16. 4. 1997, ve spojení s dalšími kupními smlouvami, za absolutně neplatnou podle ustanovení §39 občanského zákoníku, a to vzhledem k tomu, že takto byla obcházena ustanovení o prodeji podniku podle §476 a násl. obchodního zákoníku, protože těmito smlouvami byl fakticky převeden na Válcovny trub Chomutov, a. s., celý podnik Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., tedy nejen předmětný soubor movitých věcí, ale i nemovitosti, zásoby a zaměstnanci. Z tohoto důvodu vlastnické právo k předmětnému souboru movitých věcí i po uzavření uvedených smluv nadále svědčilo Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., a Válcovny trub Chomutov, a. s., nemohly vlastnické právo k předmětnému souboru movitých věcí převést smlouvou o podmíněném převodu vlastnického práva ze dne 21. 5. 1997 podle ustanovení §533 občanského zákoníku na IPB, a. s. Vzhledem k tomu, že uvedená smlouva je institutem občanského práva, nelze v tomto případě použít ustanovení §446 obchodního zákoníku, které umožňuje převod vlastnického práva od nevlastníka, a proto se IPB, a. s., nemohla stát vlastníkem předmětného souboru movitých věcí (str. 2 odůvodnění). Na straně 4 odůvodnění odvolací soud hodnotí, že soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že jsou neplatné kupní smlouvy č. … a č. … ze dne 16. 4. 1997, na základě kterých měly Válcovny trub Chomutov, a. s., nabýt předmětný soubor movitých věcí, a to podle ustanovení §39 občanského zákoníku. Z uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., a Válcovny trub Chomutov, a. s., měly v úmyslu převést soubor hmotných a nehmotných složek podnikání, které sloužily k provozování podniku, aniž by však na kupujícího byla převedena všechna práva, a zvláště závazky Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., v době, kdy se Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., již nacházely v platební neschopnosti, když k návrhu došlému soudu tři měsíce poté byl na jejich majetek prohlášen dne 13. 11. 1997 konkurz. Z tohoto důvodu je nutné považovat smlouvy, na základě nichž byl převáděn předmětný soubor movitých věcí, za neplatné podle ustanovení §39 občanského zákoníku, protože svým obsahem odporují ustanovení §476 a násl. obchodního zákoníku. V odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 45 Cm 59/2004 (č. l. 31.806 a násl. spisu) se uvádí, že soud musel dojít k závěru o absolutní neplatnosti úkonů týkajících se převodu majetku (podnik nebyl převeden jako celek, nýbrž kupními smlouvami), neboť nikdy nedošlo k zaplacení kupní ceny a Válcovny trub Chomutov, a. s., byly jednoznačně zvýhodněny. Absolutní neplatnost kupních smluv soud spatřoval v obcházení zákona (vědomost o charakteru převodu majetku – místo převodu podniku či části podniku převod kupními smlouvami), pro rozpor se zákonem (směnky byly vystaveny s vědomím toho, že kupní cena za převedený majetek bude splacena až po deseti letech) a pro porušování dobrých mravů (snaha Válcoven trub Chomutov, a. s., získat nepřiměřené výhody).
Nejvyšší státní zástupkyně také zdůraznila, že za předmět převodu nebylo poskytnuto odpovídající protiplnění, neboť bonita směnek emitovaných kupujícím byla v konkrétních případech obchodů s těmito směnkami shledána jako nízká a umožňovala jejich prodej na trhu za cenu řádově ve výši jednotek procenta nominální hodnoty.
Ohledně vystavených směnek společností Válcovny trub Chomutov, a. s., nalézací soud pouze zrekapituloval závěry znaleckých posudků a vyjádření a zprávy IPB, a. s. Odvolací soud se věnoval problematice týkající se směnek vystavených nabyvatelem převáděného majetku, tedy Válcovnami trub Chomutov, a. s., na straně 6 svého usnesení, přičemž poznamenal, že „směnky tvořily protihodnotu převáděného majetku a v případě prohlášení konkurzu na držitele či výstavce směnek byly tyto ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, v tehdy platném znění, okamžitě splatné. V tomto smyslu tedy předmětné směnky představovaly mj. pro věřitele fakticky pouto nebo-li „most“ k převedenému majetku a tedy možnost uspokojení svých nároků za obdobných podmínek jako ve výchozím bodě, tj. před uskutečněním předmětného převodu“.
K bonitě a dispozicím se směnkami se vztahuje znalecký posudek č. 000526 (č. l. 20.206 spisu), vypracovaný znaleckým ústavem Bohemia Experts, s. r. o., objednatelem posudku byla Konsolidační banka Praha, s. p. ú., ocenění bylo provedeno k datu 31. 12. 1999, znalecký posudek je datován 26. 5. 2000. Předmětem ocenění byly směnky vlastní číslo … společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s., na řad Dioss Trading Chomutov, s. r. o., splatné 31. 12. 2007. Směnečná částka celkem zněla na 120.000.000,- Kč. U každé směnky je uvedeno, že společnost Dioss Trading Chomutov, s. r. o., je od 17. 11. 1997 v konkurzu, blankoindosament je proveden bez závazku, což znamená, že Dioss Trading Chomutov, s. r. o., neručí za platnost směnky. Použitím metod ocenění popsaných v posudku dospěli znalci k závěru, že odhad objektivní tržní hodnoty předmětu ocenění se k datu 31. 12. 1999 rovná částce v rozmezí 2.400 – 17.520 tis. Kč. Konsolidační banka, s. p. ú., si dále zadala ocenění totožných tří směnek u společnosti Euro – Trend, s. r. o. Ocenění bylo provedeno ke dni 22. 5. 2000, samotné tržní ocenění směnek je datováno 25. 5. 2000. Tržní hodnota předmětných směnek byla stanovena na 1.011.131,- Kč. Na č. l. 20.287 spisu je zařazeno interní ocenění Konsolidační banky, s. p. ú., ze dne 2. 6. 2000 nazvané Tržní ocenění pohledávky za společností Dioss Trading Chomutov, s. r. o., – ocenění směnek vystavených Válcovnami trub Chomutov, a. s. Předmětem interního ocenění byly opět směnky číslo …. Podle výsledku ocenění činí tržní hodnota oceňované pohledávky ke dni zpracování ocenění, tj. k 31. 5. 2000 cca 940.000,- Kč. Ve zprávě nezávislého auditora o ověření účetní závěrky k 16. 11. 1997 Dioss Trading Chomutov, s. r. o. (č. l. 5.152 spisu) je pod bodem 6. 5. na straně 7 uvedeno, že finanční investice vedené na účtech 069 představují směnky Válcoven trub Chomutov, a. s., a jsou vedeny v ceně pořízení (15.301 tis. Kč), což je z hlediska účetního správné. Z hlediska bonity těchto cenných papírů, tj. reálné tržní ceny se však jedná opět o nadhodnocení, neboť vlastní jmění společnosti Válcoven trub Chomutov, a. s., je záporné, společnost je insolventní a reálná hodnota těchto směnek je tudíž mizivá. Podle znaleckého posudku YBN Consult – Znalecký ústav, s. r. o. (č. l. 240), činila tržní hodnota směnek ke dni jejich vystavení (převážně k datu 18. 4. 1997), minimálně 898.149 tis. Kč. Tržní hodnota směnek k datu ocenění, tzn. v roce 2002 byla odhadnuta na částku ve výši 385 mil. Kč s poznámkou, že výsledná minimální tržní hodnota směnek odhadnutá v roce 2002 se nezmění ani v době jejich splatnosti vyplněné na směnkách na deset a třináct let. Následně znalecký ústav dodal vyjádření ze dne 29. 10. 2002 (č. l. 314), kde na otázku číslo 2 odpověděl, že umístění směnek na trhu s cennými papíry bylo prakticky téměř vyloučené (z důvodu nízké bonity emitenta). Součástí spisového materiálu je také poskytnutí informací ze strany ČSOB, a. s., ze dne 18. 5. 2004, kde je pod bodem 5. uvedeno, že bývalá IPB, a. s., na základě rozhodnutí představenstva ze dne 24. 6. 1997 odkoupila na základě smluv o úplatném převodu cenného papíru celkem 4 směnky v celkové nominální hodnotě 130 mil. Kč. Z výnosu prodeje uvedených směnek byly uhrazeny delikventní úroky v celkové výši 68.914.000,- Kč u úvěrů poskytnutých společnostem Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., a Dioss Trading Chomutov, s. r. o. Bod 6. pojednává o tom, že splacení delikventních úroků popsané v bodě 5. mělo být pouze první etapou celkového řešení poskytnutých úvěrů. Měla následovat druhá etapa úhrady z výnosu dalších odkoupených směnek, v níž měla být splacena zbývající část úvěrů včetně příslušenství v objemu cca 1.312.000.000,- Kč. Protože však ostatní věřitelé odmítli směnky odkoupit a na výše uvedené společnosti byly podány návrhy na konkurz, IPB, a. s., již další směnky neodkoupila. Podle bodu 7. odkupem směnek byl pověřen úsek 5 bývalé IPB, a. s., a předmětné 4 směnky v nominální hodnotě 130 mil. Kč byly převzaty do depotu. Se směnkami se nikdy neobchodovalo (č. l. 867 až 868 spisu). V usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 1. 1998, sp. zn. 19 Nc 558/97, se uvádí, že u směnek číslo 930, 013, 075 a 076 není zřejmé, zda tyto mají náležitosti podle zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového. Výstavcem směnek jsou zřejmě Válcovny trub Chomutov, a. s., není však patrné, kdo je směnečníkem a kdo remitentem, zda byly směnky indosovány, není ani zřejmé, zda se jedná o směnky vlastní nebo směnky cizí. Soud dále v odůvodnění konstatuje, že z protokolu o předání a převzetí směnek ze dne 18. 4. 1997 vyplývá, že společnost Válcovny trub Chomutov, a. s., předala společnosti VT Energetika Chomutov, s. r. o., 115 směnek na celkovou částku 522 mil. Kč. Z žádného předloženého dokladu není patrné, jak čtyři z těchto směnek získaly Válcovny trub Chomutov, a. s. O tom, kdo má směnku v rukou platí, že je řádným majitelem, prokáže-li své právo nepřetržitou řadou indosamentů, o tom však nebyla zmínka v žádném z předložených dokladů soudu. Pokud byl prohlášen konkurz na majetek některého z účastníků směnečného vztahu, stává se směnka splatnou, k uplatnění práva je však bezpodmínečně nutné předložit prvopis takové směnky. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 45 Cm 59/2004 (č. l. 31.806 a násl. spisu), se týká zamítnutí žaloby na vyloučení věcí movitých i nemovitých z konkurzní podstaty úpadce Dioss Trading Chomutov, s. r. o. V tomto případě soud řešil předběžnou otázku, zda směnky, získané převodem majetku na Válcovny trub Chomutov, a. s., plnily úlohu zajišťovacího nebo platebního instrumentu, a dospěl k závěru, že směnky byly jednoznačně instrumentem platebním, neboť tak bylo stanoveno v kupních smlouvách. Soud dále rozvedl, že směnky byly vystaveny na neúměrně dlouhou dobu splatnosti, což bylo v rozporu s poctivým obchodním stykem, neboť Dioss Trading Chomutov, s. r. o., vznikla nenávratná újma. Dioss Trading Chomutov, s. r. o., přišel o téměř všechen majetek (v podstatě šlo o prodej podniku, ovšem bez přechodu závazků) a neobdržel žádnou platbu za tuto transakci. Dioss Trading Chomutov, s. r. o., se zřejmě snažil některým svým závazkům dostát, a proto některé své směnky zpeněžil, i když v tu dobu směnky s tak dlouhou dobou splatnosti bonitní nebyly. Staly se bonitními až těsně před splatností. Ze všech přednesených zpráv a znaleckých posudků je zřejmé, že určení, zda měly směnky reálnou hodnotu a jakou, bylo velmi komplikované. Odhady určující hodnotu směnek se různí, z rozhodnutí civilních soudů je navíc patrné, že některé směnky neměly všechny náležitosti, jak požaduje zákon směnečný a šekový a že jejich bonita byla nízká. Tyto skutečnosti bylo třeba hodnotit z hlediska, zda směnky představovaly odpovídající protihodnotu za převedený majetek, což však žádný ze soudů nižších stupňů přesvědčivým způsobem neučinil, a proto jsou obě napadená rozhodnutí v tomto směru v zásadě nepřezkoumatelná.
K výši způsobené škody nejvyšší státní zástupkyně rozvedla, že s ohledem na skutečnost, že převod majetku provedený obviněnými měl povahu absolutně neplatného právního úkonu, kupující jako další držitel převáděného majetku nemohl s tímto majetkem nakládat jako vlastník a použít jej např. jako zdroj likvidity cenných papírů, tj. směnek, které emitoval. Tuto skutečnost zcela přehlíží znalecký posudek prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc., kdy z tohoto posudku lze dovodit maximálně nikdy nenaplněné hypotézy, nepopisuje však nic, co by vycházelo z reality a opíralo by se o existenci reálných kroků jednotlivých dlužnických společností, ale i dočasného nabyvatele a protiprávního držitele majetku, o který zde jde. Přesto soud prvního stupně na základě tohoto posudku přikročil k výroku o zproštění obviněných obžaloby, ačkoliv tento znalecký posudek nemohl nijak přispět k objasnění subjektivní stránky žalovaného trestného činu. Pokud jde o výši škody, tu představuje hodnota majetku dlužníka, který mohl sloužit a také dle výsledků konkurzního řízení částečně vedl k uspokojení pohledávek věřitelů ve výši přesahující 700 mil. Kč, což v rámci kategorizace způsobené škody odpovídá škodě velkého rozsahu.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „pokud jde o stránku objektivní, pak podle názoru soudu zde chybí zásadní znak, kterým je znak škody. Znalec profesor Smejkal porovnal ve svém znaleckém posudku případ chomutovského uskupení podniků, respektive jeho revitalizaci, s případem plzeňské Škodovky. Na základě toho dospěl k závěru, že varianta zvolená obviněnými byla správná. K otázce škody bylo zjištěno, že poškozený byl jistě původní investor a že obžaloba popisuje jednání, které nesouvisí s jednáním obžalovaných, neboť líčí, co se odehrálo poté, na základě vyhlášených konkurzů. Pokud by k tomu nedošlo, pak by nikdo poškozený nebyl. Znalec vycházel z probíhajících konkurzů a ze svých závěrů o reálnosti varianty revitalizace chomutovských válcoven. […] Pokud lze tedy shrnout úvahy o vzniklé škodě, pak z již samotné podané obžaloby je zřejmé, a to již z citované strany 112, že s výjimkou označeného uspokojeného věřitele (zástavní věřitel IPB, a. s.) nelze poškození ostatních věřitelů jednotlivě vyčíslit konkrétní částkou, neboť s ohledem na dosud neskončená konkurzní řízení je známa toliko výše poškození všech věřitelů celkem. […] Pokud znalec uvedl, že nikdo poškozen nebyl, neboť plán byl reálný tak, jak byl zvolen, a byl to jediný možný plán, aby věřitelé byli uspokojeni, a posléze byl uspokojen realizací svých zisků i investor, pak je třeba z toho vycházet a učinit právní závěr, že zde chybí znak objektivní stránky žalovaného trestného činu, kterým je znak škody“ (srov. str. 65 až 66 rozsudku nalézacího soudu). Dále nalézací soud v odůvodnění svého zprošťujícího rozsudku učinil závěr týkající se konkurzních řízení: „… obvinění jednali způsobem popsaným v obžalobě v roce 1997, ještě v roce 2008, respektive v roce 2009 nebyly vyhlášené konkurzy ukončeny a nebylo možno učinit spolehlivý závěr, k jakému uspokojení věřitelů došlo nebo by došlo. Lze těžko tedy volat obviněné k odpovědnosti za to, že v důsledku jednání některých věřitelů byly vyhlášeny konkurzy, které probíhaly tak, jak probíhaly, ať již z hlediska úkonů či z hlediska doby trvání […] Tento závěr soudu není nijakou planou úvahou, ale jedná se o závěr vycházející z jiného důkazu, který měl soud k dispozici až v průběhu hlavního líčení. Jedná se o důkaz v podobě znaleckého posudku číslo 2198/2007 s názvem „Posouzení ekonomických aspektů obchodního případu prodeje aktiv skupiny VT Dioss společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s.“ a dodatku číslo 1 k tomuto posudku, který zpracoval znalec prof. Ing. Vladimír Smejkal, CSc“ (viz str. 45 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud o znaleckému posudku a závěrech znalce prof. Smejkala dále pojednává především na straně 52 a násl. rozsudku. Konkrétně na straně 54 nalézací soud uvádí: „Postup v chomutovském uskupení byl srovnatelný s jiným případem v té době v České republice. Šlo o revitalizaci skupiny Škoda Plzeň, s některými odlišnostmi, nikoliv ale principů, které dle názoru znalce zapříčinily na jedné straně úspěch revitalizace skupiny Škoda Plzeň, na druhé straně neúspěch revitalizace skupiny VT Dioss“. Na to pak navazuje nalézací soud v další části odůvodnění: „závěry svého písemně zpracovaného znaleckého posudku pak znalec potvrdil při svém výslechu u hlavního líčení dne 14. 10. 2008 (č. l. 32.201 spisu). […] Pokud jde o srovnání revitalizace Škody Plzeň a VT Chomutov, tak toto se nabízelo z toho důvodu, že šlo o podobný region, postupy byly prakticky identické, tedy s výjimkou státních ingerencí. Je však nepochybné, že za celou akcí Škody Plzeň stála vláda a věřitelé Škody Plzeň byli s postupem, který byl podle jeho názoru naprosto identický s postupem v chomutovské skupině, srozuměni, stát dával najevo, že za každou cenu udrží fungování Škody Plzeň. Proč se tak nestalo v případě Chomutova by byla spekulace. Neexistoval však žádný subjekt ani ze strany státu ani ze strany úvěrujících bank, který by sdělil kladnou informaci. Podle jeho názoru problém byl v tom, že věřitelé prostě „zešíleli“ a v nesmyslné snaze urvat pár korun spustili vlnu konkurzů. Kdyby to neudělali, tak by celý ten průběh byl adekvátní průběhu ve Škodě Plzeň. Pokud jde o rozdíl ve splatnosti směnek, který byl ve Škodě Plzeň tři roky, pak tento rozdíl vycházel právě z byznys plánu. Je přesvědčen, že pokud by Chomutov postupoval podle svého byznys plánu, který byl v té době k dispozici, tak by na splacení směnek v době splatnosti měl. S největší pravděpodobností měla na rozdílnost postupu u obou subjektů vliv ta skutečnost, že zásadním vlastníkem Škody Plzeň byl stát, u Válcoven trub byl pak zásadním vlastníkem soukromý subjekt, i když stát zde měl prodlouženou ruku v podobě úvěrujících bank“ (viz str. 56 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud na straně 6 v odůvodnění svého usnesení k objektivní stránce uvedl: „Pokud jde o těžší následek, tj. výši škody, kterou měli obvinění svým jednáním způsobit, vycházel nalézací soud mj. z řady znaleckých posudků a vyjádření, přičemž jak metodika jednotlivých zpracovatelů, tak jejich závěry ohledně údajné výše způsobené škody, resp. ocenění převáděného majetku a směnek získaných jako protihodnota jsou diametrálně odlišné […] a nelze tedy bez rozumných pochybností uzavřít, že věřitelům v projednávaném případě byla vůbec nějaká škoda v důsledku jednání obviněných způsobena. Zároveň nebylo prokázáno ani, že by bylo zmařeno právo věřitelů na uspokojení svých pohledávek, tj. že by byly naplněny zákonné znaky základní skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele ve smyslu §256 odst. 1 tr. zák.“
Prof. Ing. Vladimír Smejkal, CSc. ve svém znaleckém posudku číslo 2198/2007 ze dne 20. 5. 2008 na otázku č. 7, zda existoval reálný plán ekonomického vývoje „nových válcoven“, který by umožnil splacení směnek ve lhůtě splatnosti, odpověděl, že existoval reálný plán ekonomického vývoje a odkázal přitom na podrobnou analýzu v části 3.2.5 – 3.2.6.2 posudku. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že kapitola 3.2.5. znaleckého posudku je věnována ocenění směnek a hodnotě převedeného majetku, kapitola 3.2.6. je věnována posouzení dalších informací, poskytnutých objednatelem posudku, tj. obviněným Ing. M. P. Podkapitola 3.2.6.1. sestává z výňatků „Souhrnného komentáře k návrhu plánu VT Dioss, s. r. o., na rok 1997“, který tvoří přílohu č. 2 znaleckého posudku, aniž by jej znalec vyhodnotil či analyzoval. V podkapitole 3.2.6.2. nazvané „Plány na další rozvoj společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s.“ znalec pouze uvedl dokumenty, se kterými pracoval a uzavřel, že z hlediska období, ve kterém byl plán pravděpodobně zpracován, tj. jaro 1997, jednoznačně vyplývá, že v případě předpokládaného chodu podniku by do roku 2010 společnost Válcovny trub Chomutov, a. s., měla k dispozici dostatek finančních prostředků, aby mohla splatit předložené směnky v letech 2007 a 2010. Pokud by bylo nutno uhradit hodnotu směnek ve výši 4.553 mld. Kč, stanovil znalec předpoklady a provedl vlastní propočet, na základě čehož došel k závěru, že by bylo možné splatit v roce 2010 i vyšší hodnotu směnek, s níž původní plán nepočítal (4.553 mil. Kč) s využitím krátkodobého úvěru v roce 2010 ve výši 280 mil. Kč, který bude hned následující rok splacen a společnost bude mít na konci roku 2011 opět kladné cash-flow, a to ve výši 227 mil. Kč. Znalec tedy v první podkapitole části 3.2.6. znaleckého posudku pouze konstatoval výňatky z materiálu, který mu byl předložený obhajobou, aniž by jej jakkoliv komentoval či hodnotil. Ani zbylá část 3.2.6. znaleckého posudku neobsahuje žádnou podrobnou analýzu plánu ekonomického vývoje „nových válcoven“, který by umožnil splacení směnek ve lhůtě splatnosti, tedy závěry znalce nepojednávají o zhodnocení plánu na další rozvoj společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s. Ve zbytku odpovědi na otázku zda existoval reálný plán ekonomického vývoje „nových válcoven“, který by umožnil splacení směnek ve lhůtě splatnosti, znalec na straně 96 posudku zaznamenal, že plnění plánu bylo zahájeno spuštěním výroby v červnu 1997, kdy byla nová společnost profinancována úvěrem od IPB, a. s. Plán nebylo možné vzhledem k dalšímu vývoji situace splnit (odmítnutí dalších úvěrů, spuštění vlny konkurzů). Uvedené údaje a propočty znalce prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc. však s ohledem na jejich stručnost a nedostatečné ekonomické zdůvodnění nelze považovat za „podrobnou analýzu reálného plánu ekonomického vývoje“, neboť uvedené části znaleckého posudku v podstatě žádnou analýzu nepodávají, nelze z nich zjistit z čeho a z jakých konkrétních propočtů v návaznosti na kapacitní možnosti Válcoven trub Chomutov, a. s., znalec vycházel z hlediska zajištění výroby v předpokládaných objemech, situaci na trhu v daném segmentu výroby a jeho vývoje v letech 1997 až 2010 mimo tabulky zpracované uvedenou společností (znalec měl k dispozici, jak sám uvádí, kopii plánu ze dne 1. 9. 1997, aniž by posoudil skutečně reálnost disponibilního finančního toku – cash-flow – je zde poukaz na jedinou tabulku – srov. str. 59 a poslední stránku Přílohy č. 4 – Plány na další rozvoj společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s., do roku 2010), a proto je třeba v této části považovat uvedený znalecký posudek za nepřezkoumatelný. Z těchto důvodů je nezbytné, aby nalézací soud odstranil v novém hlavním líčení tyto vady znaleckého posudku postupem podle §109 a příp. i §110 tr. řádu.
Nejvyšší soud v této souvislosti upozorňuje, že plán skupiny Dr. Z., jak byl projednán na představenstvu IPB, a. s., dne 31. 3. 1998, byl podle provedeného dokazování reálnější. Z materiálu pro jednání představenstva IPB, a. s., ze dne 21. 4. 1998 se podává, že v závěru při porovnání původního řešení skupiny „Cimex“ (IPB, a. s., měla indosovat směnky Válcoven trub Chomutov, a. s., v objemu 2.352 mil. Kč se splatností v roce 2007 a 2013) a nového řešení skupiny Dr. Z. jsou diskontované výnosy pro banku na přibližně stejné úrovni. U původního řešení by však míra rizika byla výrazně vyšší. Směnky se splatností 10 a 13 let nebyly avalovány ani nijak zajištěny. Z toho důvodu je pro IPB, a. s., výhodnější nově navrhovaná varianta (č. l. 17.245 a násl. spisu). Také z tohoto dokumentu vyplývá rizikovost řešení navrhovaného a posléze prováděného obviněnými, s čímž se také oba soudy dostatečně z hlediska svých závěrů nevypořádaly.
Jak již bylo zmíněno v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, znalec prof. Ing. Vladimír Smejkal, CSc. byl dne 14. 10. 2008 vyslechnut u hlavního líčení. K dotazu státního zástupce, zda se zabýval při hodnocení plánu provozu nové společnosti Válcoven trub Chomutov, a. s., eventualitou, že IPB, a. s., bude realizovat své zástavy a Válcovny trub Chomutov, a. s., budou nuceny odkoupit zastavený majetek zpět, aby mohly provozovat dál výrobní činnost, znalec uvedl: „Touhle variantou jsem se nezabýval, protože to byla pouze jedna z věcí, které se tam jakýmsi způsobem objevily, ale nedošlo k její realizaci a prostě nebyla tam zřejmá souvislost s tím výrobním plánem, ten výrobní plán s tím nepočítal a v momentě, když by k tomuto došlo, tak bychom museli tu situaci posoudit jinak […]“. V závěru svého výslechu znalec rozvedl, že z jeho pohledu je zcela jistě poškozen původní investor, který podle jeho názoru přišel o všechno. Obžaloba podle jeho názoru popisuje jednání, které nijak nesouvisí s jednáním obviněných, ale líčí, co se odehrálo poté, tzn. „prostě na základě konkurzních správců“ (srov. č. l. 32.219).
Prof. Smejkal také vypracoval dodatek číslo 2 ke znaleckému posudku číslo 2198/2007, datovaný 24. 6. 2009, v němž se vyjadřoval k některým skutečnostem, uvedeným v odvolání státního zástupce sp. zn. 7 VZV 15/2008 ze dne 15. 4. 2009. Konkrétně znalec uvedl, že co se týče bonity směnek, v okamžiku jejich vystavení, respektive v okamžiku, kdy měl být spáchán trestný čin, byla bonita směnek dobrá, neboť byly podloženy podnikatelským záměrem. Následně odkázal znalec na stranu 55 až 56 znaleckého posudku, kde se však náležitým vyhodnocením podnikatelského záměru nezabývá. Na straně 6 dodatku popsal, že jako zdroj likvidity cenných papírů, to je směnek, nesloužil majetek jako takový, ale zisky získávané na základě užívání tohoto majetku pro výrobu, aniž by současně uvedl jakékoliv propočty, které by toto jeho konstatování potvrzovaly.
Nejvyšší soud na tomto místě považuje za nutné zohlednit také postoj největšího věřitele „starých společností“, tedy IPB, a. s. Pro jednání představenstva IPB, a. s., dne 22. 4. 1997 byla vyhotovena zpráva týkající se návrhu na poskytnutí úvěru ve výši 800 mil. Kč pro Válcovny trub Chomutov, a. s. (č. l. 18.024 spisu). Z uvedené zprávy vyplývá, že stanovisko věřitelů (např. stát, ČEZ, Třinecké železárny, ŽDB, Mostecká uhelná, a. s., ŠKODA, a. s.) nebylo klientem předloženo. Celkovou bonitu klienta nelze stanovit, protože na základě předložených podkladů nelze posoudit reálnost uvedených ekonomických ukazatelů. Zpráva také hovoří o podnikatelském záměru, podle nějž jsou pro rok 1997 rozjednány dodávky představující možný odbyt ve výši až 185 kt trubek. U těchto předpokládaných dodávek však nejsou uzavřeny smlouvy a tedy ani dojednány konečné platební a cenové podmínky. Součástí zprávy je také upozornění na riziko prohlášení konkurzu na původní společnost, neboť z předloženého záměru není zřejmé, zda věřitelé původní společnosti VT Dioss Chomutov, a. s., akceptovali uváděný způsob úhrady závazků. Jako další je uváděno riziko personální, neboť majitelé nemají zkušenost v tomto výrobním odvětví. Původní management VT Dioss Chomutov, a. s., má být nahrazen novými osobami, pro IPB, a. s., neznámými. V závěru stojí, že vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nelze jednoznačně posoudit reálnost záměru a návratnost požadovaného úvěru. Samotný podnikatelský záměr Válcoven trub Chomutov, a. s., je zařazen na č. l. 18.888 a násl. spisu. Podle podnikatelského záměru je návratnost poskytnutého úvěru závislá na efektivnosti výroby a odbytových možnostech. Jelikož došlo koncem roku 1997 a začátkem roku 1997 k omezení výroby, je návrat na trh trubek velmi ztížen a v prvém roce, tj. v druhé polovině roku 1997 nelze počítat se ziskem. V dalších letech je však díky opatřením v organizaci výroby, snížení počtu zaměstnanců a zejména aktivní odbytovou politikou reálná možnost splácet poskytnutý úvěr včetně úrokového zatížení. Investiční akce, které řeší strategické rozhodování o dalším rozvoji akciové společnosti nejsou předmětem podnikatelského záměru. V kapitole Finance a hospodaření je uvedeno, že splatnost úvěru je dána efektivností výroby a možnostmi prodeje trubek. V prvním roce nelze počítat se ziskovou výrobou. S ohledem na vysokou finanční náročnost hutní výroby požádala společnost o možnost poskytnutí úrokových prázdnin pro první rok poskytování úvěru. Vzhledem ke stávající finanční nedostatečnosti nově vzniklé akciové společnosti nejsou v podnikatelském záměru uvedeny větší investiční akce. Přesto si je společnost jistá, že dostojí svým závazkům.
Nejvyšší soud k výše předestřeným závěrům soudů nižších stupňů a znalce prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc. považuje za nutné uvést, že je třeba se náležitě s uvedeným stanoviskem IPB, a. s., vypořádat, a to konkrétním ekonomickým rozborem kapacitních možností Válcoven trub Chomutov, a. s., z hlediska zajištění výroby v předpokládaných objemech, analýzou situace na trhu v daném segmentu výroby a jeho vývoje v letech 1997 až 2010 a v neposlední řadě i reálným zhodnocením nebezpečí podávání návrhů na konkurz, s ohledem na shora uvedené skutečnosti, na které bylo poukázáno Nejvyšším soudem. Takový seriózní ekonomický rozbor a komplexní posouzení chování dlužníků při neposkytnutí dostatečných záruk věřitelům, nelze nahrazovat tvrzením o tom, že „věřitelé prostě „zešíleli“ a v nesmyslné snaze urvat pár korun spustili vlnu konkurzů“ s tím, že „kdyby to neudělali, tak by celý ten průběh byl adekvátní průběhu ve Škodě Plzeň“. V tomto směru nelze podle názoru Nejvyššího soudu přehlížet shora uvedené svědecké výpovědi osob, které jednaly za věřitele a výsledky jednání ve VT DIOSS Chomutov, a. s., ze dne 2. 4. 1997. Všechny tyto skutečnosti je pak třeba náležitě zhodnotit z hlediska, zda obvinění naopak neměli předpokládat, že věřitelé podají návrhy na konkurz, což deklarovali na věřitelské schůzce dne 2. 4. 1997 a následně potvrdili ve svědeckých výpovědích v průběhu přípravného řízení a stejně tak u hlavních líčení.
Dále Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že srovnávání jednotlivých ukazatelů skupiny Škoda Plzeň a skupiny VT Chomutov znalec prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc. opoznámkoval na stranách 85 – 89 svého znaleckého posudku. V tomto směru je třeba zejména poukázat na to, že Škoda Holding, a. s., platila vlastními směnkami se splatností tři roky, zatímco Válcovny trub Chomutov, a. s., vlastními směnkami se splatností 10 a 13 let. U obou projektů se očekávalo, že věřitelé budou směnky kapitalizovat, avšak v případě Válcoven trub Chomutov, a. s., tento krok připustila pouze IPB, a. s. (srov. str. 86 znaleckého posudku). Na straně 87 znaleckého posudku znalec popisuje, že k předpokládané kapitalizaci směnek vlastněných IPB, a. s., nedošlo v důsledku prohlášení konkurzu na dceřiné společnosti „chomutovského uskupení“ a dále, že věřitele „starých válcoven“ se nepodařilo přesvědčit o perspektivnosti restrukturalizace a dali přednost úhradě pohledávek za každou cenu, včetně podávání návrhů na konkurzy. Zatímco „staré Škodovce“ zůstaly všechny nemovitosti, které vlastnila i dříve a které dceřiným společnostem pronajímala včetně části ochranné známky, kdy z výnosů z nájmů a z prodeje nepotřebných aktiv měla „Škoda“ později splácet zbývající dluhy, které nebyly konvertovány do směnek, „starým válcovnám“ zůstaly směnky, pohledávky a zbývající hmotný majetek, kdy dluhy měly být spláceny směnkami, kterými mělo být buď obchodováno nebo je měli majitelé předložit nové společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s. Tyto rozdíly znalec připomínkoval tak, že se jedná o řešení poněkud odlišná, otázkou je spíše daňově ekonomický rámec, nežli vlastní dopad na věřitele. V případě „Škody“ by věřitelé zřejmě dostali svoje pohledávky po malých částkách o něco dříve. Podle znalce restrukturalizaci skupiny Škoda Plzeň projednávala, schválila a veřejně podpořila vláda České republiky. Konečně také znalec poznamenal, že věřitelé „Škody“ pochopili, že jde o jedinou cestu k zachování její existence, zatímco věřitelé „starých válcoven“ upřednostnili vlastní zájmy, tj. úhradu pohledávek za každou cenu, včetně podání návrhů na konkurzy.
Přestože tedy znalecký posudek prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc. uvádí některé podle názoru Nejvyššího soudu velmi podstatné rozdíly právě z hlediska následného chování věřitelů, dostatečně tyto nereflektuje při posuzování rozdílnosti případu ve „Škodovce“ a ve „starých válcovnách“ v Chomutově a naopak se snaží vytvořit dojem, že se jednalo o shodnou situaci, když náležitě nehodnotí fakta, že ve „starých válcovnách“ se dostatečně neangažovaly banky a vůbec zde nevystupoval stát. Sám znalec ve srovnávací tabulce uvedl, že oproti „Škodovce“ se věřitele „starých válcoven“ nepodařilo přesvědčit o perspektivnosti restrukturalizace. Znalec ani řádně nezhodnotil, že podle svědeckých výpovědí zástupců věřitelů „starých válcoven“ obvinění provedli převod majetku bez ohledu na názor věřitelů. Znalecký posudek náležitě ani neanalyzuje plán ekonomického vývoje „nových válcoven“, který by umožnil splacení směnek ve lhůtě splatnosti, tedy závěry znalce dostatečně a přesvědčivě nepojednávají o zhodnocení plánu na další rozvoj společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s. S ohledem na vytknuté vady je třeba uzavřít, že se jedná v této fázi řízení přinejmenším v těchto částech o nepřezkoumatelný znalecký posudek, který bez odstranění uvedených vad nemůže sloužit jako podklad pro meritorní rozhodnutí soudu.
Poslední okruh námitek nejvyšší státní zástupkyně se týká rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterému vytkla, že v něm absentuje jakékoliv právní hodnocení věci, spíše se jedná o účelově pojaté hodnocení skutkových okolností, v němž jsou zčásti za výchozí vzaty skutkové okolnosti odlišné od obsahu spisového materiálu (např. tvrzení, že byl zastaven jak nemovitý, tak movitý majetek dlužníků, ačkoli movitý majetek předmětem zástavního práva nebyl). Závěry soudu druhého stupně nerespektují příslušnou hmotně právní úpravu směnečného práva, neboť směnky nezajišťovaly pohledávky věřitelů, ale představovaly výhradně platební nástroj, který věřitelé nepřijali, navíc se nemohly stát v okamžiku prohlášení konkurzu splatnými, neboť splatnými se mohou stát pouze v případě prohlášení konkurzu na majetek jejich výstavce, nikoliv jejich aktuálního držitele. Odvolací soud se nijak nevypořádal s právní skutečností, že převod byl absolutně neplatný podle §39 občanského zákoníku s účinky ex tunc, takže nabyvatel se nikdy nestal majitelem převedeného majetku, a pokud se podle znaleckého posudku měla hodnota směnek odvíjet od hodnoty převedeného majetku, není možné za této situace vůbec usuzovat na jakoukoliv hodnotu směnek. Je proto vyloučen odvolacím soudem deklarovaný předpoklad, že výtěžnost směnek, která za celou dobu jejich platnosti nebyla v reálných obchodech ověřena, by mohla být teoreticky vyšší nežli výnos zpeněžení majetku v konkurzních řízeních (jenž činil přes 700 mil. Kč). Odvolací soud neoprávněně zpochybnil aplikaci rozhodnutí civilních soudů, jejichž závěry byly rozhodující pro řešení předběžné otázky podle §9 odst. 1 věta za středníkem tr. ř., zejména pokud jde o otázku absolutní neplatnosti převodu a výslednost konkurzních řízení. Tyto skutečnosti pak nebral odvolací soud při právním posouzení případu v úvahu.
O jednotlivých námitkách již bylo pojednáno výše. Nejvyšší soud k tomu ještě poznamenává, že ve sdělení IPB, a. s., ze dne 1. 8. 1997 je v návaznosti na riziko případného podání konkurzu na „staré společnosti“ uvedeno, že pokud v mezidobí dojde ke splacení úvěrů a zrušení zástavního práva, IPB, a. s., by držela pouze směnky se splatností v roce 2007 a 2010, vystavené „novou společností“. Podle §14 zákona o konkurzu a vyrovnání se nesplatné pohledávky úpadce (v tomto případě směnky na 10 a 13 let) stávají splatnými dnem prohlášení konkurzu. Tuto povinnost by nová společnost (výstavce směnek) nebyla schopna splnit, přičemž směnky by nebyly ještě zajištěny. Majetek by se pravděpodobně vrátil na původní společnosti. Důrazně upozorňujeme na tuto skutečnost zejména z toho důvodu, že OP Ústí nad Labem již obdržela oznámení Krajského soudu, že ČEZ již podal návrh na konkurz na VT Energetika, s. r. o., která je jednou ze společností skupiny podniků VT DIOSS Chomutov. Víme, že společnost je ohrožena konkursem i od jiných věřitelů, hlavně hutních podniků – dodavatelů, kteří zatím neodsouhlasili navrhované vyrovnání jejich pohledávek směnkami s 13-ti letou splatností). Požádali jsme k otázce konkurzů o vyjádření CIMEX, který však zatím žádnou zprávu nepodal, a to přes opakované vyžádání na úrovni VŘ H. (na č. l. 17.608 až 17.609 spisu). Také s těmito skutečnostmi je třeba se vypořádat jak z hlediska objektivní, tak i subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterého se podle obžaloby měli všichni obvinění dopustit.
Dále je nutno se ještě nad rámec uvedených námitek zabývat poznámkou odvolacího soudu, pokud jde o judikaturu Nejvyššího soudu, která byla v rámci odvolání vztahována na projednávaný případ, že „platí, že každý případ je nutno posuzovat individuálně a především z pohledu platného práva. Platná judikatura do jisté míry dotváří jednotlivé skutkové podstaty předmětných trestných činů a fakticky tak ovlivňuje podmínky trestnosti toho kterého jednání. Judikaturou však nelze podmínky trestnosti, oproti znění zákona rozšiřovat. Tak jako se uplatňuje v rozhodovací praxi soudů zákaz retroaktivity právních norem, obdobně není v principu zcela přiléhavé aplikovat aktuální judikaturu na jednání, které časově předchází příslušnou judikaturu s mnohaletým odstupem. Nejvyšší soud souhlasí s tím, že judikaturou nelze podmínky trestnosti rozšiřovat oproti dikci zákona, pokud je mu však známo není judikaturou Nejvyššího soudu takto postupováno, neboť v jednotlivých rozhodnutích je podáván ze strany Nejvyššího soudu výklad zejména jednotlivých znaků trestného činu při respektování zásad vztahujících se k řešení časové působnosti trestních zákonů. I když se nelze vyjádřit k tomu jaký konkrétní judikát měl odvolací soud v tomto svém vyjádření na mysli, neboť jeho vyjádření je zcela obecné a bez příslušné konkretizace, Nejvyšší musí odmítnout uvedené tvrzení odvolacího soudu, že „… tak jako se uplatňuje v rozhodovací praxi soudů zákaz retroaktivity právních norem, obdobně není v principu zcela přiléhavé aplikovat aktuální judikaturu na jednání, které časově předchází příslušnou judikaturu s mnohaletým odstupem“. Odkazem na judikaturu mladšího data k výkladu jednotlivých znaků trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. než je období spáchání toho kterého trestného činu rozhodně nedochází k rozšiřování podmínek trestnosti, a proto je třeba se námitkami odkazujícími na takovou judikaturu konkrétně zabývat, a nikoli jen zcela obecným odkazem námitky v tomto směru odmítnout, jak učinil v napadeném usnesení odvolací soud. S přihlédnutím k tomu je třeba se konkrétně zabývat zejména právním názorem vysloveným v judikatuře, ale již před tím i v rámci komentářové a další odborné literatury, ve kterém je zdůrazněno, že jednání pachatele trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. spočívá ve zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by mohla být alespoň částečně uspokojena pohledávka jeho věřitele či věřitelů. Jde o skutečné (nikoli jen účetní) snížení hodnoty majetku dlužníka, tj. o reálné zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, z kterých by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele či věřitelů, a to i jejich případným převodem, prodejem apod. Způsoby, jimiž se pachatel jako dlužník (nebo jednající za dlužníka ve smyslu §90 odst. 2 tr. zák.) zbavuje svého majetku, nemusejí být samy o sobě trestnými činy; trestným činem poškozování věřitele se stávají vzhledem k nepříznivým důsledkům, které mají pro uspokojení pohledávky věřitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1577/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu v sešitě č. 52 pod č. T 1158.). Z hlediska subjektivní stránky se k trestnému činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. vyžaduje úmyslné zavinění ve smyslu §4 tr. zák. Dlužník tedy jedná v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít tento následek, a pro případ, že jej způsobí, je s ním srozuměn. Na srozumění pachatele v tomto smyslu lze usuzovat z jeho konkrétních kroků, pokud jednal např. s vědomím existence četných dluhů a své neschopnosti je hradit. Dále je třeba se zabývat i dalšími shora zmíněnými právními názory, jakož i judikaturou, na níž bylo shora konkrétně Nejvyšším soudem poukázáno.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. podané dovolání nejvyšší státní zástupkyně důvodným, neboť v uvedeném rozsahu byly naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., a proto z podnětu tohoto dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 12 To 33/2009, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 2 T 11/2006. Současně s přihlédnutím k §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc obviněných P. L., Ing. M. P., Ing. V. P., Ing. L. G., Mgr. F. Š. a J. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť bylo zřejmé, že vytknuté vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se Krajský soud v Plzni bude znovu zabývat naplněním subjektivní a objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. obviněnými P. L., Ing. M. P., Ing. V. P., Ing. L. G., Mgr. F. Š. a J. S., a to ve světle shora uvedených skutečností a právních závěrů. Současně se bude zabývat možnou kvalifikací jednání obviněných podle nového trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb.), který vstoupil v účinnost dne 1. 1. 2010 (srov. §2 a násl. tr. zákoníku). Krajský soud v Plzni se zaměří na možnost úspěchu revitalizace „starých společností“ a krytí provedené transakce zhodnocením všech dostupných důkazů založených ve spise. Dále zváží po postupu podle §109 tr. ř. zpracování nového revizního znaleckého posudku přibráním znaleckého ústavu, zejména se zaměřením na odborné posouzení skutkových zjištění, zda byl plán rozvoje výroby „nových válcoven“ reálný a zda byl z tohoto hlediska odůvodněn předpoklad uhrazení splatných závazků v období 10, resp. 13 let (srov. §110 tr. ř.). V novém rozhodnutí se nalézací soud neopomene konkrétně zabývat výpověďmi svědků, kteří se jako věřitelé zúčastnili schůzky dne 2. 4. 1997, které stejně jako další provedené důkazy zhodnotí způsobem, který vyplývá z §2 odst. 6 tr. ř. Nalézací soud také doplní spisový materiál o výsledky konkurzních řízení shora zmíněných, ale i ostatních společností „starých válcoven“ a zohlední výsledky souběžně probíhajících civilních řízení. Konečně se také vypořádá ve smyslu shora uvedených skutečností s otázkou závislosti platnosti rozhodnutí představenstva společnosti ze dne 14. 4. 1997 na rozhodnutí dozorčí rady, jak na ní opakovaně poukazovala obhajoba, jakož i s podílem jednotlivých obviněných na spáchání předmětného skutku, a v závislosti na vyhodnocení těchto otázek posoudí rozsah případné trestní odpovědnosti jednotlivých obviněných.
Závěrem Nejvyšší soud důrazně připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je Krajský soud v Plzni, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Dále je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými odvolateli v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2010
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.