ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.438.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 438/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. května 2010 o dovolání, které podal obviněný T. Q. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2008, sp. zn. 3 To 17/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 9/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 18 T 9/2005, byl obviněný T. Q. P. uznán vinným pokusem trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) a porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §8 odst. 1 k §124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Za to byl obviněnému uložen podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. byl obviněnému uložen i trest propadnutí věci týkající se věcí konkretizovaných ve výroku o tomto trestu.
Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně dalších spoluobviněných.
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný T. Q. P. odvolání, které Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2008, sp. zn. 3 To 17/2008, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné. K odvolání státního zástupce pak Vrchní soud v Praze rozhodl i ve vztahu k dalším obviněným v této trestní věci.
Tento rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný T. Q. P., proti němuž je vedeno trestní řízení jako proti uprchlému ve smyslu §302 a násl. tr. řádu, dne 6. 8. 2008 prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu. Bez výslovného odkazu na některý z citovaných dovolacích důvodů obviněný zejména uvádí, že soud prvního stupně nerespektoval názor odvolacího soudu a že při hlavním líčení konaném dne 15. 10. 2007 opětovně nezajistil přednesení obžaloby. Dále se podle obviněného soud prvního stupně důkladně nezabýval vyhodnocením důkazů v podobě záznamu telefonních odposlechů a obviněný vznesl své výhrady i vůči osobě přibraného tlumočníka. Obviněný vytýká soudu prvního stupně rovněž skutečnost, že nevyslechl svědka N., přičemž obviněný podrobně rozebírá skutkové okolnosti případu a předkládá vlastní verzi skutkového děje. Podle názoru obviněného se soud prvního stupně nevypořádal ani s výší trestu, která zůstala i po změně právní kvalifikace posuzovaného skutku beze změny.
Závěrem svého dovolání obviněný T. Q. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby ho zprostil obžaloby, případně aby přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného T. Q. P. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru – pokud jde o výhrady obviněného k průběhu hlavního líčení – státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře sice přečetl obžalobu v nepřítomnosti tohoto obviněného, ale stalo se tak v řízení, které proti němu v té době nebylo vedeno, protože jeho věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Při hlavním líčení konaném dne 19. 6. 2006, k němuž se obviněný T. Q. P. osobně dostavil, státní zástupce krajského státního zastupitelství přečetl obžalobu již v přítomnosti tohoto obviněného, což vyplývá i z výpovědí jednotlivých osob, které se zúčastnily hlavního líčení. Pokud jde o námitky obviněného, jimiž vytýká nedostatečný rozsah provedeného dokazování, považuje je státní zástupkyně za nedůvodné. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu pak státní zástupkyně uvádí, že obviněný ve svém dovolání výslovně neodkázal na žádnou z variant tohoto zákonného ustanovení a že námitky obviněného jsou ve vztahu k němu neopodstatněné.
Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, protože je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný T. Q. P. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Obviněný T. Q. P. opírá existenci dovolacích důvodů o ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu. První z těchto dovolacích důvodů je naplněn, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. I když obviněný výslovně nepodřadil své námitky pod některý z uplatněných dovolacích důvodů, lze z kontextu jeho dovolání dovodit, že naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný spatřuje v procesním pochybení soudu prvního stupně, který mu údajně neumožnil seznámit se s obžalobou.
Dovolací důvod spočívající – mimo jiné – v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného (obžalovaného) v hlavním líčení může být naplněn především nedodržením ustanovení §202 odst. 2 až 5 tr. řádu, které výslovně vymezuje podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného (v řízení proti mladistvému se uplatní speciální ustanovení §64 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů). Jak je přitom zřejmé z ustanovení §202 odst. 2 tr. řádu, hlavní líčení lze konat v nepřítomnosti obžalovaného pouze tehdy, má-li soud za to, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, přičemž musí být kumulativně splněny i další dvě podmínky uvedené v ustanoveních §202 odst. 2 písm. a) a b) tr. řádu. Podle první z nich je nezbytné, aby obžalovanému byla řádně doručena obžaloba a obžalovaný byl včas a řádně předvolán k hlavnímu líčení. Z dosavadní judikatury kromě jiného vyplývá (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 52/1975 Sb. rozh. tr.), že pod pojmem „řádně předvolán“ uvedeným v ustanovení §202 odst. 2 písm. a) tr. řádu je nutno rozumět doručení předvolání do vlastních rukou obžalovaného podle §64 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Druhá podmínka, jejíž splnění se vyžaduje k provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného, spočívá v tom, že obžalovaný byl o skutku, který je předmětem obžaloby, řádně vyslechnut některým z orgánů činných v trestním řízení a že bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání podle §160 tr. řádu. Současně je třeba obžalovaného upozornit na možnost prostudování spisu a na právo učinit návrhy na doplnění vyšetřování ve smyslu §166 odst. 1 tr. řádu. Teprve tehdy, jestliže jsou splněny všechny výše uvedené zákonné podmínky, jejichž podstatou je především zabezpečení práva obžalovaného na obhajobu a náležité zjištění skutkového stavu, je možné provést hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod č. 70/1980 Sb. rozh. tr.). Tyto podmínky byly u obviněného T. Q. P. splněny, což on sám ani nezpochybňuje.
Kromě již zmíněných požadavků je nezbytné, aby i v případě provedení hlavního líčení bez přítomnosti obžalovaného bylo možné učinit spolehlivé rozhodnutí věci a dosáhnout účelu trestního řízení. Za důvod, který by vylučoval provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného, však nelze považovat např. samotnou skutkovou složitost a právní náročnost věci, popřípadě závažnost stíhaného trestného činu, neboť i v těchto případech lze věc spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení i bez přítomnosti obžalovaného v hlavním líčení (viz rozhodnutí pod č. 18/2000 Sb. rozh. tr.). Z judikatury Nejvyššího soudu rovněž vyplývá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, publikované pod č. T 419. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), že soud nemůže porušit ustanovení §202 odst. 2 tr. řádu jen tím, pokud konal hlavní líčení bez přítomnosti obžalovaného, třebaže obžalovaný předem omluvil svou nepřítomnost a jako důvod této nepřítomnosti uvedl např. svou pracovní neschopnost. Zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného totiž nejsou nijak vázány na to, zda obžalovaný omluvil svou nepřítomnost, ani na to, co bylo důvodem nepřítomnosti obžalovaného u hlavního líčení. Naproti tomu o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu jde např. za situace, jestliže obžalovaný výslovně trval na své účasti u hlavního líčení, přičemž včas a řádně omluvil svou neúčast takovými důvody, které lze akceptovat a které obžalovanému objektivně bránily zúčastnit se hlavního líčení (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621. ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004). Konkrétně může jít o takovou situaci, když obžalovaný předloží lékařskou zprávu, z níž vyplývá objektivní nemožnost jeho účasti na úkonech prováděných v hlavním líčení. Uvedený případ však v posuzované věci nenastal a obviněný T. Q. P. to ostatně ani nenamítá.
Námitka obviněného vytýkající nesprávný postup soudu prvního stupně při přečtení obžaloby však nezakládá existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, neboť zde nejde o porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Jak navíc vyplývá ze spisových podkladů (viz č. l. 1769 trestního spisu vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 9/2005), obviněnému T. Q. P. byla dne 25. 11. 2005 doručena ve smyslu §196 tr. řádu obžaloba státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, podle které se měl dopustit trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. a porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §124 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. Doručení této obžaloby obviněný stvrdil svým podpisem na tzv. doručence. Dále Nejvyšší soud z trestního spisu zjistil (viz jeho č. l. 1843), že obviněný se, ač byl řádně předvolán, nedostavil k hlavnímu líčení konanému ve dnech 13. 3. až 15. 3. 2006. Proto předseda senátu soudu prvního stupně postupoval podle §23 odst. 1 tr. řádu a vyloučil věc tohoto obviněného (dovolatele) ze společného řízení proti ostatním obviněným. Při zmíněném hlavním líčení pak byla podle §206 odst. 1 tr. řádu přednesena obžaloba. Z trestního spisu (viz jeho č. l. 1899) je pak zřejmé, že věc obviněného T. Q. P. předseda senátu soudu prvního stupně podle §23 odst. 3 tr. řádu spojil s věcí ostatních spoluobviněných a po odůvodnění popsaného postupu a poučení o opravných prostředcích přistoupil k výslechu obviněného (dovolatele). Pokud jde o úkon spočívající v přednesu obžaloby ve vztahu k tomuto obviněnému, z protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 6. 2006, při kterém došlo ke spojení věcí, nevyplývá, zda byl zmíněný úkon před soudem proveden. Protože pro poruchu příslušného zařízení není k dispozici zvukový záznam z průběhu uvedeného hlavního líčení, předseda senátu soudu prvního stupně při hlavním líčení konaném dne 15. 10. 2007 zjišťoval dotazem na obviněné a jejich obhájce, jestli byla obviněnému T. Q. P. v dřívějším hlavním líčení přednesena obžaloba. Přitom soud prvního stupně dospěl k závěru, který vyjádřil i ve svém usnesení ze dne 15. 10. 2007, totiž že došlo k přednesení obžaloby a že obviněný (dovolatel) měl možnost vyjádřit se k výpovědím ostatních spoluobviněných. Tento obviněný pak mohl v průběhu dalšího trestního stíhání reagovat na obžalobu a měl rovněž možnost seznámit se s výpověďmi ostatních spoluobviněných a přizpůsobit tomu i svou obhajobu.
Obviněný T. Q. P. dále ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný T. Q. P. však v rámci své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s opatřenými důkazy, zejména pokud jde o provedení, hodnocení a použití odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a o nevyhovění důkazním návrhům obviněného. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného skutku tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující jeho odlišnou právní kvalifikaci, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, ale je to mimořádný opravný prostředek určený k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti, úplnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn hodnotit, doplňovat a popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže hodnotit správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný T. Q. P., navíc znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v uvedených směrech z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového děje, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného T. Q. P. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání pokusu trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 1, 4 tr. zák. a porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §8 odst. 1 k §124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný T. Q. P. tedy v části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho skutkové námitky zaměřené proti rozsahu a výsledkům dokazování neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku.
Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného T. Q. P., jejímž prostřednictvím vytýká porušení pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedeného pravidla není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání.
Citovaný dovolací důvod (ani žádné další dovolací důvody, které uplatnil obviněný T. Q. P. ve svém dovolání) však nenaplňuje ani jeho námitka vytýkající výši uloženého trestu. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že námitky proti druhu trestu a jeho výměře lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, o nějž však obviněný neopírá své dovolání. Navíc obviněnému rozhodně nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně a vymezenou ustanovením §148 odst. 4 tr. zák. Jiné námitky vůči trestu pak nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněnému přitom uložil soud prvního stupně za pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 1, 4 tr. zák. a pokus trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §8 odst. 1 k §124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, když obviněnému hrozil podle §148 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody od 5 let až do 12 let. Uložený trest odnětí svobody je tedy jen mírně nad dolní hranicí zmíněné trestní sazby. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud nemohl přihlížet k těm námitkám podaného dovolání, v nichž obviněný poukazoval na nepřiměřenost vyměřeného trestu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který ve svém dovolání rovněž uplatnil obviněný T. Q. P., Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledávat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný T. Q. P. ve svém dovolání namítl existenci dovolacích důvodů v předcházejícím řízení podle již zmíněných ustanovení §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. K těmto důvodům dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal je opodstatněnými, protože nebyly zjištěny takové okolnosti, které by založily jejich existenci.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný T. Q. P. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y