ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.459.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 459/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2010 o dovolání, které podala M. V. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 6 To 389/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 40/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 3 T 40/2009, byli obvinění M. V. a J. V. uznáni vinnými trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“), ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněná M. V. byla odsouzena podle §256a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a spoluobviněnému J. V. byl uložen trest obecně pospěšných prací ve výměře 200 hodin. Trestný čin spáchali obvinění v podstatě tím, že v době od 9. 5. 2007 do 4. 10. 2008 v H. – H., okres B., prodali L. D. svou nemovitost – ve skutkové větě blíže specifikovaný dům i s pozemky – za kupní cenu 550.000,- Kč, již obdrželi v hotovosti ve dvou splátkách dne 9. 5. 2007 a 30. 6. 2007, z této kupní ceny poté uhradili dluh Z. B. ve výši 450.000,- Kč, mimořádnou splátku na úvěr ve výši 42.978,- Kč České spořitelně, a. s., a mimořádnou splátku na úvěr ve výši 32.485,43 Kč Komerční bance, a. s., čímž se zbavili možnosti uhradit svůj závazek vůči J. M., který vznikl v době od 26. 9. 1995 tím, že jí při koupi stejných nemovitostí neuhradili část kupní ceny ve výši 250.000,- Kč, a podle rozsudků vydaných v civilním řízení již v roce 2000 byl poškozené přiznán nárok na zaplacení částky 250 000,- Kč i s úrokem z prodlení ve výši 21% od 25. 1. 1997 a rovněž jí byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 71.685,60 Kč a 7.069,10 Kč; obvinění svým společným jednáním rovněž přišli o možnost uhradit další dluh vůči J. M., který vznikl na nákladech jiného civilního řízení v roce 2003, a to ve výši 20.625,- Kč a 18.015,- Kč, přičemž obvinění od 9. 5. 2007 fakticky nedisponovali žádnými nemovitostmi, hodnotnějšími movitými věcmi, dostatečným finančním obnosem či dostatečnými příjmy a museli si být vědomi, že použijí-li částku 550.000,- Kč získanou prodejem nemovitostí k úhradě jiných svých dluhů, nebudou už mít ani v budoucnu dostatek peněžních prostředků k úhradě svého splatného dluhu vůči J. M.
Proti uvedenému rozsudku podali oba obvinění odvolání, avšak obviněný J. V. vzal své odvolání zpět (viz protokol ze dne 13. 7. 2009 na č. l. 419 trestního spisu). Krajský soud v Ostravě tak projednal pouze odvolání obviněné M. V., a svým usnesením ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 6 To 389/2009, je zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
Shora citované usnesení odvolacího soudu napadla obviněná M. V. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřela o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se obviněná vyjádřila pouze v úvodu svého podání a jeho naplnění spatřovala v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání, aniž byly splněny procení podmínky stanovené pro takové rozhodnutí. Jakékoli výtky však k tomuto dovolacímu důvodu neuvedla. K důvodu uvedenému pod písmenem g) téhož ustanovení dovolatelka uvedla konkrétní námitky, které lze souhrnně vyjádřit tím, že ve skutku, jímž byla uznána vinnou, nespatřovala trestný čin, ale občanskoprávní spor, jímž byla poškozena ona se svým manželem. Konkrétně poukázala na nesprávnost odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který podle jejích přesvědčení považoval za dlužnou částku i náklady související s právním zastoupením poškozené v rámci občanskoprávních řízení, a který opomenul skutečnost, že Z. B. měla obviněná s manželem splatit nejpozději do 25. 9. 2005 půjčku ve výši 450.000,- Kč. Namítla dále, že nemovitost byla závadná, od kupní smlouvy oba obvinění dne 25. 1. 1996 odstoupili a počátkem roku 2003 měli možnost nemovitost prodat, čímž by dosáhla uspokojení svých nároků i poškozená, která však odmítla, a trvala na dražbě nemovitostí. Obviněná M. V. vyslovila názor, že to byla naopak poškozená, kdo jí a jejímu manželovi způsobil škodu, a to ve výši kolem 400.000,- Kč. Zpochybnila rovněž naplnění subjektivní stránky trestného činu zvýhodňování věřitele, a to právě odkazem na odmítání samotné poškozené ukončit spor prodejem nemovitostí a jejím trváním na konání dražby. Dovolatelka výslovně prohlásila, že to byla obviněná, kdo jí a spoluobviněného manžela podvedl a to tím, že „vzala zpět návrh na výkon rozhodnutí, jakož i výmaz zástavního práva v katastru nemovitostí“. Obviněná si uvedené kroky poškozené vyložila jako smírné vyřešení celého sporu a její uvědomění si škody, jež naopak měla ona způsobit obviněným M. a J. V. Obviněná současně zpochybnila naplnění materiální stránky, kromě toho, že byla jednáním poškozené sama poškozena, je u ní prováděn výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, a nebýt zpětvzetí návrhu na výkon rozhodnutí poškozenou mohl být prováděn již od počátku a dlužná částka již dlouhodobě splácena. Závěrem obviněná M. V. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení krajského soudu v celém rozsahu, a to i ohledně spoluobviněného J. V. a oba obviněné sám zprostil obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Učinila tak prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která označila námitky obviněné za nezpůsobilé naplnit jak uplatněné, tak i další zákonné dovolací důvody. Dovolatelka podle názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vycházela z jiných skutkových zjištění, než z těch, jež se stala rozhodnými pro závěr o vině. Proto zcela postrádal význam jí poukazovaný vývoj vzájemné komunikace s poškozenou J. M. Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné M. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy jako podané z jiného důvodu, než který je uveden v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a obsahuje náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Předpokladem pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Zásadní význam zde má okolnost, zda odvolací soud přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně po věcné stránce. Tato první alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. totiž dopadá na situace, kdy soud druhého stupně rozsudek odmítl nebo zamítl (podle §253 tr. ř.), aniž se jím meritorně zabýval, přičemž procesní podmínky pro takový postup nebyly dány. Zamítavé usnesení ve věci odvolání obviněné M. V. však bylo vydáno podle §256 tr. ř., tedy až poté, co soud druhé instance v rámci své přezkumné činnosti dospěl k závěru, že odvolání nebylo důvodné. Podmínky pro uplatnění citovaného důvodu v jeho první alternativě tak zjevně dány nebyly. Za této situace mohla dovolatelka úspěšně vznést deklarovaný důvod výhradně v jeho druhé alternativě, tj. že v řízení předcházejícím uvedenému zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Avšak s ohledem na dále uvedené důvody, by v daném případě nebyla naplněna ani tato druhá alternativa, neboť dovolací soud neshledal existenci ani druhého z uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení a jeho podstatou je tak podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Tento dovolací důvod je tedy naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Naopak otázka dodržení procesních ustanovení, tj. především ustanovení trestního řádu, včetně §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud je tak povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, event. druhého stupně a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzuje správnost jeho právního posouzení. Musí, resp. může tak však postupovat na podkladě konkrétních námitek, které směřují proti aplikaci hmotného práva soudem prvního, resp. druhého stupně. V posuzované věci je možné předeslat, že byť obviněná formálně uplatnila několik námitek, které by za splnění dalších podmínek mohly naplnit důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nepodpořila v naprosté většině tyto námitky žádnými argumenty, vytýkajícími aplikaci hmotného práva. Převážnou část jejího podání totiž tvoří opakování dosavadní obhajoby uplatňované především v řádném odvolání, neboť ona i spoluobviněný využili svého práva ve věci nevypovídat. Interpretace skutkových okolností souvisejících s koupí a prodejem předmětných nemovitostí obviněnou je však zásadně v rozporu se zjištěním, které učinil soud prvního stupně, a převzal jej i soud odvolací. Pokud obviněná ve svém dovolání vytkla nesprávné hmotně právní posouzení skutku, posoudil Nejvyšší soud tuto část dovolacích námitek jako nedůvodnou.
Trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele. Tato skutková podstata poskytuje ochranu majetkovým právům věřitelů dlužníka a jeho podstatou je upřednostnění některého z více věřitelů, byť ten dostal od dlužníka jen to, na co by měl – nebýt insolvence dlužníka – platný nárok. Protože dlužník není schopen uspokojit plně všechny své věřitele, musí postupovat podle zásad jejich poměrného a rovnoměrného uspokojení. Pokud však pachatel uspokojí v rozporu s uvedenou zásadou jednoho či více ze svých věřitelů, učiní tak na úkor ostatních věřitelů, a to i tehdy, nesplní-li závazky zvýhodněných věřitelů v plné výši. K trestní odpovědnosti pachatele se současně vyžaduje zavinění, ať ve formě úmyslu přímého nebo nepřímého. Pachatel jako dlužník tedy musí jednat se záměrem vyhnout se poměrnému uspokojení ostatních věřitelů a chce tím alespoň částečně zmařit uspokojení jejich pohledávek, případně si je vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn (srov. č. 10/2003 Sb. rozh. tr.). Mezi formální znaky této skutkové podstaty nepatří znak škody, ten má význam až z hlediska přísnějších skutkových podstat v odstavci 2 a 3. Z hlediska naplnění zákonných znaků podle §256a odst. 1 tr. zák. proto neměla relevanci námitka, jíž obviněná tvrdila, že ohledně částek 71.685,60 Kč a 7.069,10 Kč byla poškozena ona s manželem a nikoli poškozená J. M. Uvedené částky okresní soud zahrnul do výroku o vině důvodně a to v souvislosti s objasněním vztahu obviněných jako dlužníků k J. M. jakožto jejich věřitelce, který nepochybně znakem dané skutkové podstaty je. Představují totiž další finanční závazek obviněných k poškozené, který jim vznikl na podkladě rozsudku vydaného ve věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 11 C 38/97 (srov. rozsudek odvolacího soudu sp. zn. 11 Co 84/2000 na č. l. 21 a násl.), a jedná se o náklady řízení, které vznikly poškozené v souvislosti s žalobou podanou proti žalovaným – obviněným, jíž se domáhala doplacení části kupní ceny předmětných nemovitostí. Obviněným jako neúspěšným účastníkům civilního řízení tak byla uložena povinnost nejen k úhradě dlužné kupní ceny včetně úroků z prodlení, ale i nákladů řízení. O citované finanční částky se tak pouze navýšil původní závazek obviněných vůči poškozené za nedoplacení kupní ceny. Naprosto správně tak soud prvního stupně v rámci vyčerpávající charakteristiky vztahu dlužníka a věřitele jako jednoho ze znaků trestného činu zvýhodňování věřitele označil ve výroku o vině jednotlivé dlužné částky včetně důvodu jejich vzniku, aby tak komplexně popsal skutek ve vztahu k existenci resp. výši závazku obviněných vůči jejich věřitelce – J. M. V takovém postupu soudu tudíž nelze spatřovat dovolatelkou tvrzené pochybení.
Svůj názor o tom, že ve věci nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu, opřela obviněná o tvrzení, že to byla poškozená, kdo jí i spoluobviněného manžela „uvedl v omyl zpětvzetím návrhu na výkon rozhodnutí a výmazem zástavního práva“. Poukázala na své pokusy prodat sporné nemovitosti třetí straně v roce 2003, přičemž kupec byl ochoten uhradit dlužný doplatek kupní ceny (tj. 250.000,- Kč). J. M. na jejich návrh však nepřistoupila, protože se chtěla domoci zaplacení i 26% úroku z prodlení. Byť uvedené tvrzení dovolatelky odpovídá provedenému dokazování, nemohlo zásadním způsobem ovlivnit právní posouzení skutku v rámci trestního řízení. Stejnou námitkou se již zabýval odvolací soud, který na str. 5 napadeného usnesení konstatoval, že nelze poškozené klást k tíži, pokud si podle své svobodné vůle, jež je podstatou soukromoprávních vztahů, zvolila právo trvat na zaplacení dluhu v jeho celém rozsahu, tedy včetně úroků z prodlení. Vztah mezi obviněnými jako dlužníky a poškozenou jako jejich věřitelkou se skutečně původně odehrával v rámci občanského práva. Jeho rámec však překročil ve chvíli, kdy obvinění manželé V. disponovali finanční částkou, která mnohonásobně převyšovala jejich běžný majetek, a naložili s ní tak, že zaplatili jiným svým věřitelům, aniž by alespoň částečně splatili poměrnou část dluhu poškozené. (Tato skutková zjištění přitom potvrdila sama dovolatelka, když v textu svého dovolání uvedla: „…jsme souhlasili s prodejem nemovitosti a uhradili jsme splatnou pohledávku vůči paní Z. B.“.) Existenci úmyslu na straně obviněných je totiž možné zkoumat až k okamžiku, kdy měli k dispozici peněžní hotovost k úhradě svých splatných závazků, resp. jejich části, neboť závazky byly vyšší, a přitom neuhradili poškozené, jejíž závazek se navíc stal splatným nejdříve, vůbec nic. Dali tak přednost jinému věřiteli, jehož uspokojili zcela, a předčasně splatili úvěry, jež měli vůči dvěma bankám. Z okolností vzájemných kontaktů mezi obviněnými a poškozenou, resp. jejími právními zástupci, tak jednoznačně vyplývá, že oba obvinění si zcela nepochybně, (již s ohledem na řadu civilních řízení), museli být svého závazku vůči J. M. vědomi. Zcela mimo logiku dosavadního chování poškozené by potom byla verze předložená dovolatelkou, podle níž výmaz zástavního práva a zpětvzetí návrhu na výkon rozhodnutí (zřejmě prodejem nemovitosti), chápala ona sama jako ukončení sporů ze strany poškozené a snad i tak, že již nebude vůči obviněným uplatňovat jakékoli finanční nároky. S ohledem na jasný závazek obviněných doplatit kupní cenu za nemovitosti a především výsledky občanskoprávních sporů, v nichž jednoznačně bylo rozhodováno ve prospěch poškozené (ať již z důvodů platného hmotného práva, či z důvodů procesních), to byli obvinění, kdo byl povinen plnit z původní kupní smlouvy, a to včetně příslušenství nezaplacené kupní ceny a nákladů občansko právního řízení. Podle názoru Nejvyššího soudu tak v posuzované trestní věci nepřichází v úvahu jiná forma zavinění, než nepřímý úmysl, kdy obvinění museli být srozuměni s upřednostněním ostatních svých věřitelů (Z. B., Česká spořitelna, a. s., a Komerční banka, a. s.), na úkor J. M. ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud pouze dodává, že ochota obviněných dosáhnout určitého smírného vyřešení sporu s poškozenou projevená ve snaze opatřit kupce nemovitostí mohla být maximálně výslovně zařazena mezi okolnosti ovlivňující stupeň společenské nebezpečnosti skutku, což byla další námitka obviněné. Na druhou stranu však je třeba připomenout také neochotu vyřešit spor smírně ze strany obviněných. Jak vypověděl v hlavním líčení svědek JUDr. Karel Svoboda, tehdejší právní zástupce J. M., úplně první dohodu navrhovala poškozená jeho prostřednictvím. Projevila zájem vrátit, co jí bylo plněno, pokud na ni budou zpět převedeny nemovitosti, na což však obvinění nepřistoupili (srov. č. l. 397 verte).
Materiální stránkou trestného činu se okresní soud zabýval, byť jen stručně konstatoval, že přihlédl ke všem okolnostem spáchaného trestného činu a k osobám obviněných. V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že dovolatelkou namítaná neochota poškozené spolupracovat při mimosoudním řešení situace, obzvláště byla-li přítomna i na straně obviněných, zcela jistě nemohla snížit intenzitu porušení chráněného zájmu (majetková práva věřitele) na nepatrný stupeň, aby tak byla vyloučena trestněprávní odpovědnost obviněných. Při úvahách o tom, zda pachatel naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, popř. malý (§3 odst. 2, §75 tr. zák.), bylo nutné vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty, což však nebyl tento případ. Mezi obviněnými manželi V. a poškozenou J. M. prokazatelně existoval vztah dlužníka a věřitele již od roku 1995, čehož si byli plně vědomi. Dlužnou částku 250.000,- Kč, která se v důsledku prodlení s platbou a jejím soudním vymáháním navýšila o úroky a náhradu nákladů soudního řízení, obvinění dobrovolně neuhradili ani nebyli schopni uzavřít např. dohodu o možných splátkách, a než v roce 2007 získali prodejem nemovitostí větší finanční obnos, stal se splatným jejich závazek vůči další věřitelce Z. B. Výtěžek z prodeje nemovitostí obvinění použili k uspokojení všech ostatních věřitelů (dále ještě Česká spořitelna, a. s., a Komerční banka, a. s.) kromě J. M., které neuhradili vůbec žádnou částku. Ze všech uvedených okolností tak jednoznačně vyplývá, že tímto společným jednáním obvinění naplnili jednak formální ale i materiální znaky trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Pokud na svou obhajobu dovolatelka argumentovala, že ji poškozená J. M. uvedla v omyl, neboť vzala svůj návrh na výkon rozhodnutí zpět, a tímto tak vyvolala v obviněné dojem, že si je vědoma škod způsobených manželům V., jedná se ze strany obviněné o nesprávnou interpretaci faktů, která ani nemá oporu v provedených důkazech. Především není pravdou, že by J. M. vzala zpět návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, resp. že toto exekuční řízení skončilo z důvodů jeho zpětvzetí poškozenou. Ve skutečnosti Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 7. 6. 2005, č. j. 22 E 1681/2000-79 (viz č. l. 59), zastavil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, protože po neúspěšné dražbě konané dne 25. 5. 2004, kdy nebylo učiněno ani nejnižší podání, poškozená v zákonné lhůtě jednoho roku nepodala návrh na pokračování tohoto řízení, soud nařízený výkon rozhodnutí podle §336 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Písemný návrh poškozené J. M. na zastavení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí k uspokojení pohledávky ve výši 250 000,- Kč s příslušenstvím, jenž došel Okresnímu soudu v Opavě dne 2. 5. 2007, proto nebyl ani věcně projednán a soud řízení usnesením ze dne 4. 5. 2007, č. j. 22 E 1681/2000-85 (viz č. l. 56), zastavil. I kdyby snad opravdu došlo k zastavení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, jak se domnívala obviněná, až v roce 2007 na návrh poškozené, nemohla by taková okolnost vést k neexistenci, popření či prominutí dluhu obviněných vůči poškozené. Jak vyplývá z některých dalších listin, učinila obviněná tento krok s úmyslem navrhnout jiný způsob výkonu rozhodnutí k uspokojení své pohledávky vůči obviněným, a to srážky ze mzdy. Jestliže byli obvinění na pochybách ohledně pohnutky poškozené, mohli si vyžádat její stanovisko či kontaktovat jejího právního zástupce. V žádném případě však neměli skutečný a vážný důvod se domnívat, že by poškozená již rezignovala na svá dosud trvající práva na finanční plnění. Jestliže při následném prodeji svých nemovitostí uhradili z obdržené kupní ceny své závazky vůči ostatním věřitelům v plné výši, a to dokonce i před jejich splatností (úvěry u České spořitelny, a. s., a Komerční banky, a. s.), je zcela nepochybné, že jednali za splnění všech podmínek, které trestní zákon účinný v době činu sankcionoval v ustanovení §256a odst. 1 tr. zák. Námitku ohledně uvedení v omyl či zpětvzetí návrhu na výkon rozhodnutí tak Nejvyšší soud považuje za účelovou a prostou jakéhokoli opodstatnění.
V této souvislosti považoval Nejvyšší soud za vhodné upozornit také na předkupní smlouvu uzavřenou mezi manželi V. jako budoucími prodávajícími a J. D., bytem K., H. n. M., jako budoucím kupujícím již dne 3. 1. 2003 (smlouva založena ve spise na č. l. 394). Zde se obvinění zavázali, že zajistí zpětvzetí návrhu na výkon rozhodnutí J. M. a jakmile se tak stane, prodají předmětné nemovitosti v katastrálním území L. J. D. nebo jeho synovi M. D. a ze zaplacené kupní ceny uhradí J. M. (dříve K.) veškeré její pohledávky vyplývající z kupní smlouvy ze dne 26. 9. 1995, na jejímž základě od ní nemovitosti odkoupili. Předmět předkupní smlouvy byl realizován kupní smlouvou ze dne 9. 5. 2007 (č. l. 145), byť kupující byla L. D., bytem K., H. n. M., dcera J. D., a nikoli samotný budoucí kupující z předkupní smlouvy či jeho syn. Jak vyplývá z ustanovení předkupní smlouvy, obvinění se nezaplacením dluhu J. M. ve výši 250.000,- Kč jednak dopustili trestněprávního jednání, ale zároveň ani nesplnili to, k čemu se zavázali v předkupní smlouvě. Ani nedodržení tohoto závazku nebylo možno důvěryhodně zdůvodnit vyvoláním mylné představy, že zpětvzetím návrhu na výkon rozhodnutí se poškozená svého nároku na zaplacení vzdala. Takový výklad by vyzníval naprosto absurdně, když podmínkou pro prodej nemovitostí rodině J. D. a uhrazení pohledávky J. M. bylo právě to, aby vzala zpět svůj návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí.
Námitku ohledně určité pasivity poškozené, kterou podle přesvědčení obviněné M. V. projevovala ve vztahu k vymožení své pohledávky, považuje Nejvyšší soud za zcela nepodstatnou z hlediska trestní odpovědnosti, ale svědčí především o zcela odmítavém postoji obviněné plnit své závazky dobrovolně, což se projevilo právě při rozdělování výtěžku z prodeje nemovitostí. Poškozená měla být podle názoru obviněné aktivnější a podat mnohem dříve návrh na výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy dovolatelky, přičemž obviněná dokonce podotkla, že se své povinnosti zaplatit nikdy nebránila. Takové prohlášení je však v rozporu s výše uvedenými okolnostmi, kdy obviněná neprojevila snahu plnit závazek dobrovolně, např. v podobě splátek, a zejména pak v situaci, která je předmětem tohoto trestního stíhání, tj. splnění dluhu vůči ostatním věřitelům kromě poškozené. Soukromoprávní úkony, jež poškozená činila nebo naopak nepodnikla, závisely na její svobodné vůli a rozhodně jimi není možné vyvinit obviněnou a jejího manžela. Ohledně výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy povinné M. V. bylo Nejvyšším soudem zjištěno, že byl proveden exekučním příkazem ze dne 29. 5. 2008, č. j. 005 EX 702/07-44, přičemž usnesení Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ze dne 15. 6. 2007, sp. zn. 19 Nc 1069/2007, jímž byla na majetek manželů V. nařízena exekuce, nabylo právní moci 2. 10. 2008. Od července 2008 do dubna 2010, tj. za necelé dva roky, bylo na srážkách ze mzdy obviněné M. V. vyplaceno na účet exekutora celkem 46.578,- Kč. K prodeji nemovitostí L. D. manžely V. došlo v květnu 2007 a pokud by poškozená poté, co jí nebylo ničeho uhrazeno z prostředků získaných tímto prodejem, podala návrh na výkon rozhodnutí, prodloužila by se doba výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy zhruba o jeden rok. Při výši měsíčních srážek se však z hlediska uspokojení pohledávky poškozené J. M. jednalo o nepodstatné vylepšení její situace (na celkový dluh ve výši 1 252 797,60 Kč bylo ke dni 5. 5. 2010 sraženo a odvedeno 98 664,31 Kč). Dovolatelka tak neoprávněně spatřovala původ problémů s nedoplatkem kupní ceny na straně poškozené, jejíž postup ve vykonávacím řízení označila za liknavý, případně dokonce podvodný.
K některým dalším argumentům obviněné M. V., které uplatnila ve svém dovolání, Nejvyšší soud nemohl vůbec přihlížet, neboť se převážně jednalo o její verzi skutkového stavu, která se neshodovala se zjištěním soudů, nebo o součást obhajoby, se kterou se již soudy dostatečně vypořádaly. Např. tvrdila, že od kupní smlouvy uzavřené s poškozenou odstoupili dne 25. 1. 1996. Otázku možnosti platného odstoupení od smlouvy manžely V., resp. určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, řešily soudy v rámci věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 203/2000. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 8 Co 653/2003, který rozhodoval o odvolání obou obviněných v této věci, otázka odstoupení od smlouvy byla vyřešena jednoznačně tak, že podání obviněných ze dne 21. 8. 2000, formulované jako odstoupení od kupní smlouvy uzavřené mezi obviněnými a poškozenou dne 26. 9. 1995, bylo učiněno až po uplynutí zákonné tříleté promlčecí lhůty. Jelikož poškozená v tomto občanskoprávním řízení uplatnila námitku promlčení, byla žaloba obviněných na určení vlastnictví k nemovitostem zamítnuta. Navíc soudy obou stupňů v dané věci dospěly k jasnému závěru, že možnost odstoupení od uvedené kupní smlouvy byla vyloučena již samotným nedoplacením kupní ceny s ohledem na znění článku III. kupní smlouvy. V rámci trestní věci obviněných soudy obou stupňů výslovně nezmínily otázku existence závazku mezi obviněnými a poškozenou, kterou byly oprávněny řešit jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. samostatně, neboť se dotýkala posouzení viny. Přesto je zcela bez jakýchkoli pochybností, že soudy v této trestní věci vycházely ze stejného právního posouzení projevu vůle obviněných směřujících k odstoupení od kupní smlouvy jako soudy rozhodující v civilním řízení o žalobě obviněných na určení vlastnictví k nemovitostem. Obviněná dále vytkla soudu (z textu dovolání není jasné kterému) nesprávné posouzení splatnosti půjčky ve výši 450.000,- Kč. Tento finanční obnos jí a spoluobviněnému na nákup předmětné nemovitosti poskytla Z. B. dne 25. 9. 1995 formou půjčky se splatností deset roků, tj. stala se splatnou ke dni 25. 9. 2005. Nejvyšší soud však žádné pochybení soudů nižších stupňů v tomto ohledu nezjistil. Splatnost půjčky matce dovolatelky Z. B. soudy nezpochybnily, odvolací soud výslovně konstatoval totožné údaje jako obviněná, tedy že tato půjčka nabyla splatnosti dne 25. 9. 2005 (viz str. 3 in fine usnesení krajského soudu), avšak shodně soudy obou stupňů vytýkaly obviněným, že v rozhodné době poměrně neuhradili také svůj dluh vůči J. M., který se stal splatným téměř o deset roků dříve.
Za důvodnou nepovažoval Nejvyšší soud ani námitku o nesprávné aplikaci trestních norem na uvedený případ. Skutečnost, že některá jednotlivá část nebo části stíhaného jednání probíhala v souladu s ustanoveními soukromoprávních předpisů, je třeba důsledně odlišovat od faktu, že tímtéž jednáním byly současně v kontextu s dalšími částmi skutku naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, tj. že totéž jednání je protiprávní ve smyslu trestního zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1540/2005). Ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chrání též zájmy fyzických osob (§1 tr. zák.). Shodně se k této problematice staví ustálená soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod č. 575 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 22/2006, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck ). Přestože v posuzované trestní věci byl původní vztah mezi obviněnou (a spoluobviněným manželem) a poškozenou založen výlučně na soukromoprávní úrovni (uzavřená kupní smlouva), jeho další vývoj a především chování obviněné vedlo k tomu, že původní rozměr přesáhl občanskoprávní charakter a k postihu za nedodržení smluvních podmínek bylo nutné použít i prostředky práva trestního.
Z uvedených důvodů nebylo napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení zatíženo vadami v hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněné M. V. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová