ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.488.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 488/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2010 o dovolání obviněného Q. T. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 4 To 388/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 2 T 160/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Q. T. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 2 T 160/2008, byl obviněný Q. T. N. uznán vinným trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 7. 12. 2007 kolem 15.00 hodin převážel na hraničním přechodu H., okr. Z., v osobním vozidle tov. zn. Škoda Favorit, věci (kabelky, peněženky a opasky) neoprávněně označené ochrannými známkami poškozených firem Guccio Gucci S. P. A. a Louis Vuitton Malletier, kdy následně bylo v jeho vozidle celními orgány zajištěno celkem 92 ks kabelek a peněženek označených zn. Louis Vuitton a 12 ks opasků označených zn. Gucci, přičemž toto zboží převážel na nedalekou tržnici firmy EPOPEJ, s. r. o., za účelem jeho další distribuce, ačkoliv mu bylo známo, že se nejedná o originální výrobky uvedených výrobců, když tak svým jednáním porušil zejména ustanovení §8 zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (v platném znění).
Za tento trestný čin byl obviněný Q. T. N. podle §150 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v předmětu podnikání „koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“, na dobu 5 let. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 62 ks kabelek neoprávněně označených zn. Louis Vuitton, 30 ks peněženek neoprávněně označených zn. Louis Vuitton a 12 ks opasků neoprávněně označených zn. Gucci. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti Louis Vuitton Malletier (Société Anonyme) se sídlem 2, rue du Pont – Neuf, Paříž, Francie, a Guccio Gucci S. P. A. se sídlem Via Tornabuoni 73/R, Firenze, 50123, Itálie, odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedený rozsudek Okresního soudu ve Znojmě napadl obviněný Q. T. N. odvoláním. Krajský soud v Brně, který projednal odvolání jako soud odvolací, o něm rozhodl usnesením ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 4 To 388/2009, jímž podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 4 To 388/2009, podal obviněný Q. T. N. prostřednictvím obhájce Mgr. Marka Sedláka dovolání ze dne 24. 3. 2010 z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve vztahu k ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli podle jeho názoru již v předchozím řízení došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Rovněž i rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný Q. T. N. v podrobnostech ve svém doplnění dovolání uvedl, že uplatněná námitka nesprávného hmotněprávního posouzení skutku spočívá především v nedostatku subjektivní stránky trestného činu. K otázce subjektivní stránky ničeho soud ve vztahu k obhajobě obviněného nezjistil. Dovolatel především zpochybnil formulaci „obviněnému bylo známo, že se nejedná o originální výrobky uvedených výrobců“ uvedenou ve skutkové větě výroku o vině, když tento popis o úmyslu obviněného ničeho nevypovídá. Podle obviněného úmysl pachatele tohoto trestného činu nespočívá v povědomí, že se nejedná o originální zboží dané značky, nýbrž v povědomí, že takové zboží je takto neoprávněně označeno, resp. že toto musel obviněný poznat.
Dovolatel dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1191/2007, v němž dovolací soud obdobně argumentuje, když uvádí, že „po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, který se ovšem musí vztahovat i na pachatelovo vědomí, že jde o výrobky neoprávněně označované ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému nebo ochrannou známkou s ní zaměnitelnou“. Z výše uvedeného podle názoru obviněného vyplývá, že skutková věta neodpovídá skutkové podstatě trestného činu podle §150 odst. 1 tr. zák. ve vazbě na požadavky ustanovení §3 odst. 3 tr. zák. Soudy obou stupňů odmítly obhajobu obviněného bez relevantních důvodů, poněvadž závěry o existenci úmyslu obviněného opírají o závěry, že si musel být vědom, že v prostoru hraničního přechodu bývají namátkové kontroly, nebo dokonce, že se vydání zboží pracovníkům celní správy nijak nebránil a že od zboží neměl žádné doklady. Takové jednání obviněného spíše může svědčit o opaku, že netuší o povaze jím převáženého zboží, když se s tímto pohybuje v prostoru „častých namátkových kontrol“.
Závěrem dovolání obviněný Q. T. N. požádal, aby Nejvyšší soud vydal usnesení, jímž se zrušuje rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 2 T 160/2008, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 4 To 388/2009, a jímž se také zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Okresnímu soudu ve Znojmě přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Q. T. N. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil tak, že namítanou formulaci části skutkové věty „obviněnému bylo známo, že se nejedná o originální výrobky uvedených výrobců“ není možno dezinterpretovat způsobem, jímž činí dovolatel, který se domáhá odchylného vyjádření subjektivní stránky v popisu skutku. Jestliže obviněný věděl, že má automobil naložený zbožím, o němž mu bylo spolehlivě známo, že nebylo vyrobeno autorizovaným výrobcem (což je zřejmé již s ohledem na ceny, za které je vietnamskými obchodníky prodáváno, tj. zhruba o řád nižšími než činí cena originálu), navzdory tomu je označeno světově proslulými módními značkami, potom si musel být vědom i skutečnosti, že jím převážené věci jsou příslušnými ochrannými známkami označeny protiprávně. Obviněný sotva může věrohodně tvrdit, že dostal zadarmo při vyklízení skladu ve vietnamské tržnici zboží, jehož cena v běžném prodeji by v případě originálů dosahovala stotisícových částek. Z těchto důvodů nelze námitky obviněného akceptovat a je třeba přisvědčit závěrům obou soudů. Výhrady obviněného proti způsobu hodnocení jeho činnosti soudy nelze zařadit pod námitky hmotně právní povahy a uplatněným dovolacím důvodům proto nevyhovují, a navíc jde o námitky proti odůvodnění rozhodnutí, jež jsou jako důvod dovolání nepřípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ jiného rozhodnutí vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. prostřednictvím důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl podle jeho názoru dán v řízení předcházejícím zamítnutí řádného opravného prostředku, a v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiné okolnosti skutkové povahy byly náležitě právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34).
Trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo doveze, vyveze nebo uvede do oběhu výrobky nebo služby neoprávněně označované ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou snadno s ní zaměnitelnou. Rozhodující bude posouzení, zda došlo k užití takových prvků ochranné známky, na nichž spočívá jejich rozlišovací způsobilost (tzv. silné prvky). Pro stanovení rozsahu následku je pak nutno přihlédnout zejména k druhu a významu neoprávněně užitého označení, k druhu a množství výrobků nebo služeb takto označených, k velikosti trhu tím ovlivněného, ke způsobilosti vyvolat záměnu atd., a pokud to přichází v úvahu, i k vyčíslitelné škodě nebo získanému prospěchu. Ochranná známka je označení tvořené slovy, písmeny, číslicemi, kresbou nebo tvarem výrobku nebo jeho obalu, popřípadě jejich kombinací, určené k rozlišení výrobků nebo služeb pocházejících od různých podnikatelů. Ochrannou známkou tak může být za podmínek stanovených zákonem č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, jakékoliv označení schopné grafického znázornění, zejména slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal, pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby (§1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách). Snadno zaměnitelné jsou známky, které se svým tvarem, vyobrazením apod. natolik podobají ochranné známce zapsané do rejstříku ochranných známek, že je lze bez bližšího zkoumání zaměnit. Uváděním do oběhu výrobků nebo služeb neoprávněně označovaných ochrannou známkou nebo známkou snadno s ní zaměnitelnou je zejména prodej takových výrobků nebo poskytování takových služeb, jejich směna apod. Výrobky nebo služby neoprávněně takto označené mohou však být uváděny do oběhu jakýmkoli způsobem, např. i jako prémie při zakoupení většího množství zboží jiného druhu. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl. Úmysl se musí vztahovat i na pachatelovo vědomí, že jde o ochrannou známku, a protože jde o trestněprávní normu s blanketovou dispozicí, uplatní se zásada, že neznalost trestního zákona a takových právních norem, kterých se trestní zákon dovolává, tedy toho, co je trestným činem, neomlouvá.
V jediné námitce hmotně právní povahy obviněný Q. T. N. v dovolání uvedl, že mu nebyla prokázána subjektivní stránka a zpochybnil formulaci „obviněnému bylo známo, že se nejedná o originální výrobky uvedených výrobců“ uvedenou ve skutkové větě výroku o vině, když tato o jeho úmyslu podle dovolatele nic nevypovídá. Podle jeho názoru úmysl pachatele tohoto trestného činu nespočívá v povědomí, že se nejedná o originální zboží dané značky, nýbrž v povědomí, že takové zboží je takto neoprávněně označeno, resp. že toto musel obviněný poznat. Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1191/2007, podle něhož se úmysl musí vztahovat i na pachatelovo vědomí, že jde o výrobky neoprávněně označované ochrannou známkou. Konečně také upozornil, že oba soudy opřely své závěry o to, že si musel být vědom namátkových kontrol v prostoru hraničního přechodu, nebo dokonce, že se vydání zboží pracovníkům celní správy nijak nebránil a že od zboží neměl žádné doklady.
Z provedeného dokazování v řízení před soudem prvního stupně v návaznosti na obhajobu obviněného vyplynulo, že je zcela nelogické, aby se před naložením předmětného zboží do vozidla nepřesvědčil o tom, o jaké zboží se jedná (srov. str. 4 rozsudku nalézacího soudu). Jak dále soud prvního stupně ve svém odůvodnění rozebírá, k převáženému zboží, ač byl soukromým podnikatelem, pokud jde o „koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“, neměl žádné doklady, které by prokazovaly jeho původ. Zboží bylo uloženo nejenom v zavazadlovém prostoru, ale i na zadním sedadle, kdy podle výpovědí svědků M. K. a R. N. bylo volně uloženo mimo jiné i v nezavázaných igelitových pytlích, tedy rozhodně s ním muselo být manipulováno. Na dotaz uvedených svědků jim obviněný odpověděl, že totéž zboží jako na zadním sedadle má i v kufru auta, čímž je vyvráceno jeho tvrzení, že nevěděl jaké zboží převáží. Nalézací soud se také zabýval údajem obviněného, že chtěl zboží rozdat svým krajanům a kamarádům na tržnici jako dárky k Vánocům, kdy nelze přehlédnout jednak jeho množství a jednak skutečnost, že jim je chtěl předat již 7. prosince. Navíc nelze ani přehlédnout, že ačkoliv se mělo jednat o dárky, při jejich pořízení se ani nepodíval, o jaké dárky se jedná, tj. jak tyto dárky vypadají, jaké je jejich množství, jak tyto dárky jsou uloženy či zabaleny apod. Z těchto důvodů nalézací soud považoval uplatněnou obhajobu obviněného za nevěrohodnou a plně vyvrácenou provedenými důkazy. Na základně podrobného zhodnocení provedených důkazních prostředků a důkazů z nich vyplývajících soud prvního stupně shrnul, že v jednání obviněného je nutno spatřovat alespoň nepřímý úmysl podle §4 písm. b) tr. zák., neboť tento rozhodně věděl, že může distribucí tohoto zboží, tj. padělků, porušit zájmy chráněné trestním zákonem a pro případ, že toto porušení způsobí, s tím byl i náležitě srozuměn. Na str. 5 rozsudku nalézacího soudu se uvádí, že „… si pak rozhodně musel být vědom toho, že se jedná o neoriginální výrobky, neoprávněně označené ochrannou známkou, a to zejména s ohledem na to, že výrobci zboží těchto světově proslulých značek by rozhodně k takovému způsobu prodeje (resp. oběhu) svého zboží nikdy nepřistoupili (když podle tvrzení obviněného si měl toto převážené zboží opatřit na tržnici, nikoliv ve značkové prodejně, přičemž k danému zboží nedostal vůbec žádné doklady). O úmyslu obviněného předat toto zboží k další jeho distribuci … pak svědčí jeho následná přeprava ve vozidle, a to ještě téhož dne. Navíc nelze přehlédnout, za jakou trhovou cenu jsou pak tyto výrobky těmito vietnamskými prodejci následně nabízeny při stánkovém prodeji k nákupu …“.
Na podporu závěrů nalézacího soudu bylo Nejvyšším soudem ze spisového materiálu zjištěno, a to na str. 14 spisu, ze záznamu Celního úřadu Znojmo, že podle sdělení obviněného bylo zboží určeno k dodání na tržnici EPOPEJ, s. r. o. Na č. l. 13 je zažurnalizována fotokopie průkazky provozovatele z tržiště EPOPEJ, s. r. o., s platností do 31. 12. 2006, která, byť již byla k datu spáchání činu neplatná, svědčí o tom, že obviněný byl dobře obeznámen s touto tržnicí. Z protokolu o kontrole provedené podle §23b a 23c zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (č. l. 15) se podává, že při kontrole vozidla Škoda Favorit, se v zavazadlovém prostoru vozidla a na zadním sedadle našlo zboží, u kterého je podezření z porušení práv daných §8 odst. 2 zák. č. 634/1992 Sb. Mezi skutečnostmi, o které se kontrolní zjištění opírá, byl uveden způsob přepravy, absence originálních obalů, nekvalitní zpracování a absence ochranných prvků. U hlavního líčení dne 21. 4. 2009 (č. l. 121 a násl.) obviněný využil svého práva nevypovídat. Svědek M. K. vypověděl, že obviněný samozřejmě věděl, co v autě má, neboť se ho ptali, čí to je, on se jen usmíval a po opětovném dotazu přiznal, že je to jeho, přičemž když se ho kolega ptal, jestli s tím jede na tržnici, tak se jen usmíval a kýval hlavou, že ano. Říkal také, že „toho je málo, že to bude dobrý“ (č. l. 121 p. v. spisu). Svědek R. N. taktéž vypověděl, že obviněný podle něj věděl, co ve vozidle veze, když na jeho dotaz také odpověděl, že jede na tržnici. Určitě věděl, že se jedná o ochranné známky. Na toto tvrzení usuzoval z odpovědí obviněného, protože pytle za řidičem byly zavázané a když se jej svědek zeptal, co se tam nachází, obviněný odpověděl, že stejné věci jako v kufru. Navíc řekl, že „je toho málo a že je to dobré“. K dotazu, zda se obviněný hlásil ke zboží, svědek uvedl, že prvně říkal, že je to jeho, pak že ne, ale nakonec řekl, že je to jeho. Když se ho ptali, kam to zboží veze, tak říkal, že na tržnici (č. l. 122 p. v. spisu).
Odvolací soud ve svém zamítavém rozhodnutí na str. 2 uvedl, že řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, není zatíženo žádnými podstatnými vadami, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně beze zbytku vypořádal s obhajobou obviněného a skutek správně kvalifikoval jako trestný čin podle §150 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti po přezkoumání obsahu spisu dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 4 To 388/2009, v návaznosti na rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 2 T 160/2008, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Zároveň k shora uvedené námitce obviněného Nejvyšší soud dodává, že ve skutkové části výroku o vině v uvedeném rozsudku Okresního soudu ve Znojmě se vedle sebe nacházejí formulace „neoprávněně označené ochrannými známkami poškozených firem“ a že mu bylo známo, že „se nejedná o originální výrobky uvedených výrobců, když tak svým jednáním porušil zejména ustanovení §8 zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách“. Tyto údaje z hlediska popisu zavinění ve vztahu k jednání obviněného je třeba vykládat ve vzájemném kontextu, tak jak to nakonec učinil nalézací soud i v odůvodnění svého rozsudku, pokud jde o zjištění nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., když mimo jiné uvedl, že si obviněný rozhodně musel být vědom toho, že se jedná o neoriginální výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou, přičemž konkrétně popsal skutečnosti, ze kterých v tomto směru vycházel (srov. str. 5 odůvodnění rozsudku). Jestliže také obviněný v dovolání poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to usnesení ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1191/2007, kde se uvádí: „po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, který se ovšem musí vztahovat i na pachatelovo vědomí, že jde o výrobky neoprávněně označované ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému nebo ochrannou známku s ní zaměnitelnou“, je třeba dále upozornit na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 2, kde konstatuje, že „… byly v zavazadlovém prostoru a na zadních sedadlech vozidla zajištěny kabelky, peněženky a opasky, jež byly neoprávněně označené ochrannými známkami“, z čehož vyplývá, že „tak uváděl do oběhu dané zboží … podobné či snadno zaměnitelné s ochrannými známkami“. Stejně tak na str. 4 zmíněného rozsudku je uvedeno, že obviněný „… musel vědět, jaké zboží převáží (tj. že toto jím převážené zboží je neoprávněně opatřeno ochrannými známkami Gucci a Louis Vuitton) ...“, a na str. 5, kde se soud věnuje odborným vyjádřením zástupců firem ochranných známek, se uvádí, že „zboží bylo neoprávněně označeno těmito ochrannými známkami“, dále je na téže straně rozváděn úmysl obviněného již shora uvedenými slovy, že „rozhodně si musel být vědom toho, že se jedná o neoriginální výrobky, neoprávněně označené ochrannou známkou“. Z těchto důvodů jsou uvedené námitky obviněného týkající se subjektivní stránky zcela nedůvodné, neboť skutková věta výroku o vině podrobněji rozvedená v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je z hlediska popisu subjektivní stránky trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. dostačující. Namítanou formulaci části skutkové věty, podle níž „obviněnému bylo známo, že se nejedná o originální výrobky uvedených výrobců“, která byla navíc vytržena ze souvislosti s předchozí částí skutkové věty výroku o vině, kde se hovoří o zboží „neoprávněně označeném ochrannými známkami“, není možno vykládat způsobem, jak činí dovolatel, který se na základě toho domáhá ve svém dovolání zrušení rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 2 T 160/2008, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 4 To 388/2009. V těchto rozhodnutích tedy nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, ale ani k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, a proto není dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve vztahu k ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených se spisovým materiálem, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se odvolací soud vypořádal s odvoláním obviněného a se zjištěními nalézacího soudu, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející, netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Q. T. N. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2010
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.