ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.61.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 61/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. března 2010 o dovolání, které podal obviněný A. B. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 4 To 83/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 11 T 74/2007, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 4 To 83/2009, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 11 T 74/2007.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Písku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný A. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 11 T 74/2007, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění dalších předpisů, (dále jen „tr. zák.“). Za tento trestný čin a za sbíhající se dva trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 1 T 49/2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 9 To 130/2008, mu byl uložen podle §256 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon soud podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř a půl roku, přičemž současně mu podle §59 odst. 2 tr. zák. uložil povinnost nahradit ve zkušební době podle svých sil způsobenou škodu. Zároveň okresní soud zrušil podle §35 odst. 2 tr. zák. výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 1 T 49/2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 9 To 130/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. (Správně mělo být vysloveno zrušení trestu pouze ve vztahu k citovanému rozsudku Městského soudu v Praze.)
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Písku napadl obviněný A. B. odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 4 To 83/2009, zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného A. B. uznal vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterého se obviněný dopustil ve stručnosti tím, že dne 21. 6. 2002 v P. na příslušném katastrálním úřadu podal návrh na povolení vkladu vlastnického práva k nemovitostem - domu a k němu přináležejících pozemků, k čemuž přiložil kupní smlouvu ze dne 26. 4. 2002, na jejímž základě prodal obviněný společně se svou manželkou Z. B. nemovitosti včetně movitého vybavení domu za cenu 1.500.000,- Kč V. F., a to přesto, že ke dni 21. 6. 2002 měl neuhrazené splatné závazky přinejmenším vůči Ing. M. B., z titulu smlouvy o půjčce ze dne 15. 12. 1999 včetně jejích dodatků, znějící na peněžní částku 3.450.000,- Kč se splatností do 15. 12. 2000, jež byla dohodou účastníků prodloužena do konce roku 2001, přičemž prostředky získané prodejem nemovitostí použil pro svou vlastní potřebu a ve většinovém rozsahu tak zmařil uspokojení splatné pohledávky poškozeného Ing. M. B.
Za uvedený trestný čin a za sbíhající se dva trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a §248 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 1 T 49/2007, který byl obviněnému doručen 13. 6. 2007 a zrušen jím podaným odporem, a poté rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 1 T 49/2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 9 To 130/2008, uložil krajský soud obviněnému podle §256 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody na osmnáct měsíců, jehož výkon soud podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků a šesti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Současně krajský soud zrušil podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. výroky o trestu z rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 9 To 130/2008, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 1 T 49/2007, (rozsudek soudu prvního stupně byl i v tomto rozhodnutí citován nadbytečně, neboť jím uložený výrok o trestu musel být zrušen rozsudkem soudu druhého stupně, jenž nově rozhodl o vině i o trestu) jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný A. B. podal prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný vyslovil názor, že popis skutku je stižen základním nedostatkem, neboť neobsahuje vyjádření zákonného znaku škody včetně její výše. Uvedl, že základní skutková podstata podle §256 odst. 1 tr. zák. sice tento formální znak nevyžaduje, ale kvalifikovaná skutková podstata podle odst. 3 dotčeného ustanovení trestního zákona již ano. Hodnota majetku, který dovolatel zcizil, zjištěna nebyla, a proto soudy podle obviněného nemohly tvrdit, že byla způsobena škoda velkého rozsahu (podle soudů byla způsobena škoda značná). Předmětem dokazování tedy nebyla výše škody v přípravném řízení ani před soudy obou stupňů, a ačkoli si dovolatel byl vědom, že nedostatek skutkových zjištění není dovolacím důvodem, v tomto případě vytčená vada vedla k nesprávnému právnímu posouzení věci. Odkázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 a judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 954/2002 a 7 Tdo 289/2003. S otázkou zjištění škody spojil obviněný A. B. i posouzení eventuelního promlčení trestního stíhání při zmírnění právní kvalifikace skutku. V další části svého dovolání obviněný vytkl soudům, že nezaujaly jakékoli stanovisko k rozsudku vydanému v civilním řízení, podle něhož je smlouva o převodu nemovitostí vůči poškozenému Ing. B. neúčinná, což by mělo ovlivnit minimálně stadium trestného činu a zpochybnil tak závěr soudů ohledně dokonání trestného činu. Obviněný upozornil na to, že jeho dluh byl zajištěn směnkou, avalovanou společností ARTDECO, a. s., jejíž schopnost uhradit dlužnou částku soudy nezkoumaly. Poslední dovolací výtka obviněného směřovala proti naplnění subjektivní stránky trestného činu, kterou soudy s ohledem na absenci skutkových podkladů nemohly správně posoudit. Obviněný byl po celou dobu přesvědčen, že zástava, již poškozenému poskytl, spolu s avalovanou směnkou jeho dluh dostatečně pokryjí. Pokud tomu tak nebylo, jednal v době převodu nemovitosti ve skutkovém omylu. Připustil, že původní zástavu – známky nahradil odlišnými známkami, avšak domníval se, že poškozený jako soudní znalec z oboru filatelie náhradní zástavu přijal jako ekvivalent zástavy původní. Závěrem podaného dovolání obviněný A. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozsudky soudů obou stupňů a dále postupoval podle §265l tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Vyslovila přesvědčení, že většina dovolacích námitek obviněného A. B. nemá opodstatnění, kromě otázky výše škody způsobené trestným činem. Souhlasila s obviněným, že orgány činné v trestním řízení nezaměřily dokazování na objasnění hodnoty převáděného majetku, ačkoli tak učinit měly již z toho důvodu, aby mohla být porovnána výše dluhu obviněného a ceny zcizených nemovitostí. Jen poté mohla být najisto postavena existence škody ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 490/2006, jež na uvedený případ bylo nutné aplikovat. Přes takové zjištění však dospěla státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k závěru, že i při eventuálním navýšení hodnoty zcizovaného majetku by musel být skutek právně kvalifikován podle přísnějšího ustanovení §256 odst. 3 tr. zák., neboť škoda činem způsobená by přesáhla 500.000,- Kč, tedy dolní hranici tzv. škody značné. Dále ve svém vyjádření zpochybnila vliv rozhodnutí civilního soudu o neúčinnosti prodeje nemovitostí ve vztahu k poškozenému a odkázala přitom na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1364/2006. Rozhodnutí o vině pak podle státní zástupkyně nemohlo ovlivnit částečné zajištění ohrožené pohledávky zástavou v podobě filatelistického materiálu ohodnoceného na 390.000,- Kč, a to vzhledem k výši pohledávky, jež činila 3.450.000,- Kč, současně zpochybnila existenci směnečného rukojemství, které podle ní nemá oporu v provedených důkazech a je jen tvrzené obviněným. Závěrem tedy státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný A. B. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na správném místě (§265e tr. ř.), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, a podané dovolání obsahuje všechny náležitosti stanovené v §265f odst. 1.
Vzhledem k tomu, že konkrétní námitky obviněného odpovídaly uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vytýkaly napadenému rozsudku i jemu předcházejícímu řízení nesprávnosti v aplikaci hmotného práva, Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i předcházející řízení a zjistil, že podstatná část uplatněných dovolacích námitek má opodstatnění.
Obviněný především zcela oprávněně soudům vytkl, že neurčily přesnou výši škody, kterou měl činem způsobit. V přípravném řízení ani v průběhu řízení před soudy prvního i druhého stupně nebyla otázka zjištění škody předmětem dokazování, přestože byl obviněný uznán vinným podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele, jejímž znakem, na rozdíl od základní skutkové podstaty, je právě značná škoda. (Na tomto místě Nejvyšší soud pouze připomíná změnu v nové právní úpravě vyplývající ze zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, podle níž trestný čin poškození věřitele podle §222 tohoto zákoníku, již v základní skutkové podstatě vyžaduje způsobení škody na cizím majetku, a to škody nikoli malé.) Přestože způsobení škody v konkrétní výši představuje jeden ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu v jeho kvalifikované trestní sazbě, není součástí popisu skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku. Obviněný v této části svého dovolání sice poukázal na výklad Nejvyššího soudu o odmítání skutkových námitek v rámci dovolacího řízení, přitom poukázal na judikaturu Ústavního soudu, avšak v projednávané věci nemá námitka o nedostatečných skutkových zjištěních ohledně výše škody charakter skutkový, neboť fakticky vytýká neexistenci jednoho ze znaků skutkové podstaty. Z tohoto důvodu bylo možné na podkladě vytčené vady ohledně zjištění výše škody přezkoumat napadený rozsudek, neboť se jedná o námitku právní.
Nejvyšší soud připomíná, že škodu způsobenou trestným činem poškozování věřitele ve smyslu §256 odst. 3 tr. zák. představuje zejména hodnota zmařené pohledávky věřitele, případně její části, jež nebyla uspokojena proto, že pachatel jednal způsobem předvídaným v §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Tato škoda však odpovídá výši zmařené pohledávky jen tehdy, pokud je hodnota zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka stejná, nebo vyšší (srov. č. 36/2007 Sb. rozh. tr.).
Při právním posouzení poškozovacího jednání je tak nezbytné vytvořit dostatečný skutkový základ pro závěr o tom, v jakém rozsahu pachatel – dlužník zmařil uspokojení pohledávky věřitele a zda způsobil značnou škodu (pro možnost použití kvalifikované trestní sazby podle odst. 3 §256 tr. zák.). Orgány činné v trestním řízení tak musí zjistit, jaká byla hodnota majetku, s nímž pachatel nakládal výše uvedenými způsoby, dále též musí objasnit výši pohledávky věřitele, resp. její neuspokojené části, jejíž uspokojení tím pachatel zmařil. Z popisu výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, který částečně měnil formulaci použitou soudem prvního stupně, je zřejmá pouze cena, za níž byly nemovitosti obviněným a jeho manželkou prodány, a to 1.500.000,- Kč, a dále výše částky, kterou poškozený Ing. M. B. půjčil obviněnému v prosinci 1999 – činila 3.450.000,- Kč. Ve vztahu k následku činu obsahuje popis skutkových zjištění ve výroku o vině pouze konstatování, že obviněný použil peníze z prodeje nemovitostí pro svou potřebu a „ve většinovém rozsahu“ tak zmařil uspokojení splatné pohledávky poškozeného. Citované slovní vyjádření tak zřejmě mělo nahradit konkrétní číselné určení výše škody způsobené obviněným. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud věnoval otázce právní kvalifikace krátký odstavec na konci strany 6. Pokud jde o výši škody, uzavřel soud, že jednání obviněného znemožnilo vymožení věřitelovy pohledávky v rozsahu přesahujícím 500.000, - Kč, a jestliže tento nebyl ani v průběhu trestního řízení odškodněn, jsou naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Podle názoru Nejvyššího soudu je možné interpretovat popis skutkových zjištění ve výroku o vině tak, že škodu způsobenou trestným činem představuje částka 1.500.000,- Kč, kterou měl obviněný obdržet za prodané nemovitosti, naproti tomu citovaná pasáž odůvodnění téhož rozhodnutí vyznívá zcela neurčitě s možným výkladem, že škodu tvoří věřitelova pohledávka, tudíž 3.450.000,- Kč. Z hlediska správnosti právního posouzení skutku však není možné akceptovat ani jednu z uvedených variant, neboť postup soudu zcela odporuje soudní praxi a judikatuře Nejvyššího soudu vztahující se k ustanovení §256 v jeho kvalifikovaných skutkových podstatách. Již z tohoto důvodu nemohl napadený rozsudek v dovolacím řízení obstát a bylo nutné jej zrušit.
Nejvyšší soud nad rámec dovolacích námitek k otázce způsobené škody považuje za nutné upozornit na další skutečnost, která by mohla ovlivnit zjištění o její výši v předmětné trestní věci. Soudy obou stupňů totiž vycházely z původní výše půjčky, jež činila 3.450.000,- Kč, aniž by se zabývaly tím, zda v době dispozice s nemovitostmi nebyla určitá část této půjčky obviněným již uhrazena. Z jeho výpovědi totiž vyplývá, že asi jeden rok půjčku splácel, přičemž odhadl splacenou část na půl milionu korun. V podstatě shodně se ohledně doby splácení půjčky vyjádřil i sám poškozený Ing. M. B. v rámci svého výslechu u Obvodního soudu pro Prahu 6 (č. l. 255 trestního spisu). U hlavního líčení konaném dne 28. 5. 2008 u Okresního soudu v Písku se však o této skutečnosti sám nezmínil a žádnou z procesních stran ani soudem nebyl v tomto smyslu dotázán. Vzhledem k tomu, že výše dlužné částky, jejíž uspokojení měl obviněný trestným činem zmařit, tvoří základ pro výpočet případné škody, bude v dalším řízení nezbytné doplnit v tomto směru skutková zjištění a objasnit skutečnou výši pohledávky poškozeného vůči obviněnému v době zcizení nemovitostí.
Nejvyšší soud považuje za důvodnou i tu část dovolání obviněného, v níž vytýkal soudům, že pominuly existenci směnky k zajištění pohledávky poškozeného a rovněž ručitelský závazek společnosti ARTDECO, a. s., avala této směnky. V tomto ohledu soudy neučinily prakticky žádné bližší úvahy a nutno zdůraznit, že v rámci přípravného řízení nebyly učiněny jakékoli kroky k objasnění otázky zajištění pohledávky vyjma určení ceny tzv. zástavy č. 2 v podobě filatelistického materiálu.
Zástavní právo i ručení jsou zajišťovacími instituty, a slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh nebude včas splněn. Tyto prostředky zajištění závazku mají povahu akcesorického právního vztahu, z čehož vyplývá že zástavní právo je existenčně spojeno s hlavním závazkem, s jehož zánikem také zanikne. Ve vztahu mezi věřitelem a dlužníkem plní především funkci uhrazovací. U trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. dojde k jeho dokonání zmařením uspokojení věřitele, tzn. tehdy, jestliže věřitel nemůže svou pohledávku uspokojit z majetku dlužníka v důsledku jeho jednání vymezeného v odstavci 1 §256 tr. zák. V případech, kdy je pohledávka věřitele zajištěna některým ze zajišťovacích institutů a ten může být uspokojen jejich využitím, např. zpeněžením, v hodnotě odpovídající výši pohledávky, nemůže být uspokojení věřitele zmařeno a byl by tak zcela vyloučen vznik škodlivého následku. Za této situace by nepřicházela v úvahu trestnost dlužníka za jednání předvídané ustanovením §256 odst. 1 tr. zák. pro chybějící znak skutkové podstaty. Stejný důsledek z hlediska možnosti trestního postihu obviněného je možné spatřovat i ohledně zajištění zaplacení směnky institutem směnečného rukojemství. Podle §32 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákona směnečného a šekového, je směnečný rukojmí zavázán jako ten, za koho se zaručil. Směnečný rukojmí (aval) se tak stává samostatným dlužníkem věřitele, který se může domáhat uspokojení své pohledávky přímo na avalovi. Podle platné právní úpravy není ani dlužníkem akcesorickým, jako je tomu u běžného ručitelství, a při postihu je zavázán solidárně se všemi ostatními dlužníky. To ostatně v posuzované trestní věci vyplývá i z opisu směnečného platebního rozkazu, který byl vydán Městským soudem v Praze dne 2. 2. 2004, sp. zn. Sm 202/2003 a nabyl právní moci dne 24. 4. 2004. Soud zde vyslovil povinnost zaplatit poškozenému Ing. M. B. (zde žalobci) částku 3.000.000,- Kč společně a nerozdílně jak obviněnému A. B., tak i společnosti ARTDECO, a. s., se sídlem v Praze 5, Amforová 1933/23, jež směnku avalovala.
Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se ohledně zajištění závazku směnkou v podstatě spokojily se zjištěním, že obviněný se prodejem nemovitostí zbavil svého majetku, což opíraly o výpověď jeho manželky učiněnou v rámci občanskoprávního řízení. Zřejmě tedy vycházely z toho, že institut zajištění směnkou, nemohl poškozený využít k uspokojení své pohledávky, neboť obviněný neměl finanční prostředky, jimiž by svůj směnečný závazek uhradil. Odvolací soud, byť na straně 6 (konec prvního odstavce) napadeného rozsudku zmiňuje existenci směnky znějící na částku 3 miliony korun, a to v rámci svých úvah o nutnosti posoudit dostatečné zajištění závazku, fakticky se omezil na okolnosti týkající se zástav v podobě filatelistického materiálu, jež hodnotil v souladu se soudem prvního stupně. Zcela tak pominul povahu směnky, resp. v konkrétním případě dokonce avalované obchodní společností ARTDECO, a. s.
Jak již Nejvyšší soud naznačil, v průběhu trestního řízení nebylo vůbec zkoumáno, zda společnost ARTDECO, a. s., jakožto směnečný rukojmí byla v rozhodné době schopna splnit svůj závazek vyplývající ze směnky vystavené obviněným, a zda poškozený projevil snahu domoci se uspokojení své pohledávky na tomto směnečném rukojmí. Podle zjištění Nejvyššího soudu (z výpisu obchodního rejstříku dostupného na internetových stránkách) byla obchodní firma ARTDECO, a. s., v obchodním rejstříku zapsána dne 6. 8. 1997 a J. Z., jehož podpis je zřejmý z kopie směnky založené v trestním spise, byl v rozhodné době (tedy vystavení směnky) členem představenstva této akciové společnosti. Uvedená společnost byla zrušena s likvidací až usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 81 Cm 40/2006. Nelze proto zcela vyloučit možnost, že v době splatnosti dluhu byla obchodní společnost ARTDECO, a. s., způsobilá uhradit svůj závazek vyplývající ze směnečného rukojemství poškozenému Ing. M. B. Touto skutečností se však soudy vůbec nezabývaly a v tomto směru není možné akceptovat ani vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání, pokud v něm zpochybnila existenci tohoto zajišťovacího institutu. Naopak avalování směnky je zřejmé z kopie tohoto důkazu založené na č. l. 55 trestního spisu. I v tomto ohledu je proto dovolání obviněného nutné považovat za důvodné.
Lze tudíž shrnout, že v posuzované trestní věci byla pohledávka věřitele Ing. M. B. zajištěna jednak zástavním právem v podobě filatelistického materiálu ohodnoceného znalcem na částku 399 000,- Kč, jednak směnkou vystavenou obviněným na částku 3.000.000,- Kč, kterou avalovala obchodní společnost ARTDECO, a. s. Zejména soud prvního stupně se zabýval v podstatě zajištěním závazku v podobě tzv. první a druhé zástavy a hodnotil okolnosti jejich záměny, přitom pro posouzení věci bylo významné, že poškozený až do doby rozhodování měl ve svém držení filatelistický materiál (tzv. zástava č. 2), s nímž tak mohl disponovat a jehož zpeněžením se mohl alespoň částečně uspokojit (samozřejmě nelze akceptovat obhajobu obviněného v tom smyslu, že by splnil dluh, kdyby mu poškozený vydal tuto zástavu). K této významné okolnosti však okresní soud nijak nepřihlédl a nezabýval se jí ani soud odvolací. Pokud jde o druhý zajišťovací institut, jeho existenci soudy zcela pominuly, resp. vyloučily možnost uspokojení pohledávky věřitele plněním ze směnky obviněným s ohledem na jeho finanční situaci, avšak zcela pominuly možnost uplatnit právo poškozeného na plnění vůči směnečnému rukojmí – společnosti ARTDECO, a. s. Přitom tyto skutečnosti mají podstatný význam na právní posouzení skutku, neboť v případě, že by zajištění umožnilo poškozenému získat zpět dlužnou částku, nemohlo by dojít ke vzniku škodlivého následku spočívajícího ve zmaření uspokojení věřitele.
V této souvislosti je zcela na místě i námitka dovolatele týkající se subjektivní stránky trestného činu. Povinností orgánů činných v trestním řízení, resp. soudů bylo, aby zkoumaly i otázku vědomosti obviněného ohledně možnosti poškozeného uspokojit se prostřednictvím zajišťovacích institutů. Pokud by totiž obviněný věděl o dostatečném zajištění svého závazku, bylo by zřejmě vyloučeno jeho úmyslné zavinění ke způsobení škodlivého účinku resp. následku trestného činu podle §256 tr. zák., ledaže by věděl a byl srozuměn s tím, že poskytnuté zajištění není způsobilé k uspokojení věřitele, nebo by dokonce sám zmařil možnost, aby se poškozený uspokojil ze zajištění. Vlivem zajišťovacích institutů na možné uspokojení pohledávky poškozeného se však soudy ve věci rozhodující prakticky vůbec nezabývaly a v podstatě pouze presumovaly nemožnost tohoto uspokojení, byť pouze ve vztahu ke směnce a to jen ohledně obviněného. V tomto ohledu je rovněž nutné akceptovat uplatněné dovolací námitky a napadený rozsudek tak trpí vadou v hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud za dosud zjištěného skutkového stavu nemůže předjímat závěr ohledně možnosti poškozeného uspokojit svou pohledávku, nebo její část, ze zajišťovacích institutů, ale je evidentní, že v dalším řízení bude nutné se touto možností zabývat. Ze stejného důvodu nelze zatím vyvrátit dovolatelovu námitku týkající se naplnění subjektivní stránky a způsobení následku spočívajícím ve zmaření uspokojení věřitele. Teprve po doplnění dokazování v tomto smyslu a výsledku zhodnocení všech důkazů bude možné dále posoudit jak otázku případného promlčení trestního stíhání tak i stadia trestného činu, jak naznačil obviněný ve svém dovolání.
Na podkladě podaného dovolání po přezkoumání napadeného rozsudku a jemu předcházejícímu řízení Nejvyšší soud zjistil, že je důvodné a to v zásadě v rozsahu uplatněných námitek, jak byly v tomto rozhodnutí interpretovány. Soudy obou stupňů se nezabývaly právním posouzením skutku, pro který je obviněný stíhán, ze všech shora uvedených hledisek, a proto je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud tedy zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 4 To 83/2009, i rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 11 T 74/2007, včetně obsahově navazujících rozhodnutí. Tomuto soudu jako soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud tak odstraní vady vytknuté rozhodnutím o dovolání. Bude především nezbytné doplnit dokazování za účelem zjištění skutečné výše pohledávky poškozeného k době majetkové dispozice s nemovitostmi, dále bude nutné zjistit hodnotu zcizovaných nemovitostí a určit tak výši způsobené škody. Současně soud musí zaměřit svou pozornost i na otázku související se zajištěním pohledávky poškozeného nejen ve vztahu k jím držené zástavě, ale rovněž k jeho možnosti uspokojení z avalované směnky. Teprve po doplněném dokazování bude možné se zabývat naplněním jednotlivých znaků skutkové podstaty včetně možnosti přísnější právní kvalifikace, ale především teprve v tomto stadiu řízení bude možné důkladně posoudit, zda došlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu. S ohledem na dosavadní stav dokazování a dobu, která uplynula od spáchání skutku, Nejvyšší soud připomíná, že pokud nebude v silách soudu obstarat např. důkaz o případné solventnosti obchodní společnosti ARTDECO, a. s., v rozhodné době, bude nezbytné v souladu se zásadou in dubio pro reo postupovat ve prospěch obhajoby. Rovněž bude na zvážení soudu prvního stupně, aby vyhodnotil otázku použití trestního zákona, neboť bude rozhodovat již za účinnosti nové právní úpravy provedené zákonem č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a podle výsledku své úvahy případně posoudit i naplnění materiální stránky trestného činu, která nebyla v dosavadním řízení nastolena.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. jsou soudy nižšího stupně v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu, který vyslovil v tomto dovolacím rozhodnutí a podle §265s odst. 2 tr. ř. jsou také povinny respektovat zákaz reformationis in peius.
O podaném dovolání mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání, neboť byly splněny zákonné podmínky uvedené v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. března 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová