Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.03.2010, sp. zn. 5 Tdo 73/2010 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.73.2010.1

sp. zn. 5 Tdo 73/2010 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2010 o dovolání obviněného K. M. ,proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 4 To 72/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 21/2007, takto: Podle §265i odst 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. M. odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 10 T 21/2007, byl obviněný K. M. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 557/1991 Sb. (bod I/1 – 2), a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. v aktuálně platném znění (bod II/1 – 73). Za tyto trestné činy byl obviněný podle §248 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák., za užití §40 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 18 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost, aby poškozeným, které ve výroku soud vyjmenoval, nahradil uvedenou škodu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. byli další uvedení poškození odkázáni se svým nárokem nebo zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedený rozsudek Městského soudu v Praze napadl obviněný K. M. odvoláním. Vrchní soud v Praze, který projednal odvolání jako soud odvolací, o něm rozhodl rozsudkem ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 4 To 72/2008, kterým podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), e) tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného K. M. uznal vinným ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že v období nejméně od února 1992 do dubna 1995 jako majitel firmy Europe Maritiem and Employment Service, s. r. o., se sídlem nejprve v Praze 4, Budějovická č. 110, a poté od 1. 12. 1993 v Praze, Petržílkova 2261, uzavíral pracovní smlouvy s lodním personálem, jejichž předmětem byla práce na říčních plavidlech v různých evropských zemích, přičemž se v těchto smlouvách zavázal k hrazení zdravotního a sociálního pojištění podle českých právních předpisů a k výplatě mezd a diet ve stanovených termínech a ačkoliv od provozovatelů lodí finanční prostředky v souladu s podmínkami o vysílání českého a slovenského personálu a obecnými prodejními, dodacími a platebními podmínkami firmy E. obdržel za účelem plnění svých závazků ve vztahu k pracovníkům, Pražské správě sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, tak zdravotní a sociální pojištění neuhradil, sjednané mzdy a diety řádně neplatil a získané peníze si ponechal pro vlastní potřebu a takto odčerpal částky, které měl odvést, a to 1) jako plátce pojistného na sociální zabezpečení neuhradil od 1. 4. 1993 do 31. 12. 1993 Pražské správě sociálního zabezpečení se sídlem Praha 5, Borovská 11, na pojistném částku ve výši 783.354,- Kč, 2) jako plátce zdravotního pojištění nezaplatil od 10. 6. 1993 do 10. 12. 1993 za své zaměstnance zdravotní pojištění Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky –Okresní pojišťovně hl. m. Prahy se sídlem Praha 1, Na Perštýně 6, ve výši 339.950,- Kč, a dále 3) M. B., nevyplatil mzdu a diety za měsíce únor až duben 1993 a dále za srpen až listopad 1993 ve výši 30.800,- Kč a 3.700 DEM, tj. v přepočtu 64.058,- Kč, a tím mu způsobil celkovou škodu 94.858,- Kč, 4) P. B., nevyplatil mzdu za období od září 1993 do března 1994 v celkové výši 33.000,- Kč, 5) J. D., nevyplatil mzdu a diety za období od července 1992 do června 1994 v celkové výši 60.000,- Kč, 6) M. D., nevyplatil mzdu za období od 7. 10. 1993 do 31. 3. 1994 v celkové výši 30.000,- Kč, 7) M. G., nevyplatil mzdu za měsíc červen 1992 ve výši 1.500,- Kč, 8) K. G., nevyplatil mzdu za období od 24. 10. 1992 do 3. 4. 1995 v celkové výši 50.000,- Kč, 9) L. H., nevyplatil diety za období od 15. 4. 1993 do října 1993 v celkové výši 1.000 DEM, tj. 17.313,- Kč, 10) Z. H., nevyplatil mzdu za období od srpna 1993 do 30. 4. 1994 v celkové výši 30.000,- Kč, 11) P. H., nevyplatil mzdu za období od 28. 3. 1993 do 10. 11. 1994 v celkové výši 80.000,- Kč, 12) L. H., nevyplatil mzdu za období od 17. 5. 1994 do 31. 10. 1994 v celkové výši 18.000,- Kč, 13) J. Ch. /dříve H./, nevyplatil mzdu za období od března 1993 do prosince 1993 v celkové výši 20.000,- Kč, 14) I. J.,nevyplatil diety za období od 27. 8. 1992 do 30. 3. 1993 ve výši 3.285 DEM, tj. 56.873,- Kč, 15) A. J., nevyplatil mzdu a diety za období od 13. 6. 1993 do 17. 7. 1994 ve výši 25.000,- Kč a 400 DEM, tj. 6.925,- Kč, celkem 31.925,- Kč, 16) D. J., nevyplatil mzdu za měsíce srpen, září a říjen 1993 v celkové výši 9.500,- Kč, 17) K. V. /dříve J./, nevyplatil mzdu za období od června 1993 do října 1993 v celkové výši 14.400,- Kč, 18) P. K., nevyplatil mzdu, diety a cestovní náhrady za měsíce únor a březen 1993 a srpen až prosinec 1993 ve výši 23.413,- Kč a 1.560 DEM, tj. 27.008,- Kč, celkem 50.621,- Kč, 19) K. K., nevyplatil mzdu za měsíce červen až září 1993 v celkové výši 10.521,- Kč, 20) V. K., nevyplatil části diet za období od 15. 5. do 26. 6. 1992 a od 15. 7. do 26. 8. 1992 ve výši 1.000 DEM, tj. 17.313,- Kč, 21) F. K., nevyplatil mzdu za období od července do října 1993 ve výši 20.000,- Kč, 22) M. K., nevyplatil mzdu za měsíce květen, srpen a říjen 1993 ve výši 8.541,- Kč, 23) D. K., pracujícímu pro firmu E. na živnostenský list, nevyplatil diety za měsíc říjen 1992 ve výši 75 DEM, tj. 1.298,50 Kč, 24) K. K., pracujícímu pro firmu E. na živnostenský list, nevyplatil mzdu a diety za období od února 1992 do 30. 6. 1992 ve výši 28.740,- Kč a nejméně 2.500 DEM, tj. celkem nejméně 70.000,- Kč, 25) M. K., pracujícímu pro firmu E. na živnostenský list, nevyplatil mzdu a diety za období od ledna 1993 do září 1993 ve výši 15.000,- Kč a 1.800 DEM, tj. 31.163,50 Kč, celkem 46.163,50 Kč, 26) P. K., nevyplatil mzdu a diety za období od 24. 4. 1992 do 30. 4. 1994 ve výši 30.000,- Kč a 1.000 DEM, tj. 17.313,- Kč, celkem 47.313,- Kč, 27) J. N. /dříve L./, nevyplatil mzdu za měsíce srpen, září a říjen 1993 v celkové výši 8.000,- Kč, 28) I. L., nevyplatil mzdu za období od října 1993 až října 1994 ve výši 10.000,- Kč a 350 DEM, tj. 6.059,50 Kč, celkem 16.059,50,- Kč, 29) K. L., pracujícímu pro firmu E. na živnostenský list, nevyplatil mzdu za období od 24. 4. 1992 do 26. 3. 1993 ve výši 21.000,- Kč, 30) J. M., nevyplatil mzdu za období od června do listopadu 1993 ve výši 30.000,- Kč, 31) A. M., nevyplatil mzdy a cestovní výlohy za období od 1. 4. 1994 do 31. 7. 1994 ve výši 15.800,- Kč a 168 DEM, tj. 3.024,- Kč, celkem 18.824,- Kč, 32) S. N., nevyplatil mzdu za dva měsíce v období od února 1993 do září 1993 ve výši 10.000,- Kč a 2.000 DEM, tj. 35.582,- Kč, celkem 45.582,- Kč, 33) J. P., nevyplatil mzdu za období od 8. 10. 1993 do 8. 11. 1993 v celkové výši 6.000,- Kč, 34) S. P., nevyplatil diety za období od 1. 4. 1993 do konce roku 1994 v celkové výši 140.000,- Kč, 35) P. P., nevyplatil mzdu za období od května 1993 do dubna 1994 v celkové výši 24.000,- Kč, 36) J. S., nevyplatil mzdu za období od dubna 1993 do konce listopadu 1993 v celkové výši 19.750,- Kč, 37) J. S., nevyplatil část diet za období od září 1992 do června 1993 ve výši 2.300 DEM, tj. 35.000,- Kč, 38) S. S., nevyplatil mzdu za období od 1. 4. 1993 do konce srpna 1993 v celkové výši 25.000,- Kč, 39) A. Š., nevyplatil mzdu za období od 5. 3. 1993 do 31. 12. 1993 v celkové výši 32.475,- Kč, 40) V. Š., nevyplatil mzdu za období od 30. 4. 1993 do 31. 12. 1993 ve výši 30.000,- Kč a 900 DEM, tj. 15.608,- Kč, v celkové výši 45.608,- Kč, 41) P. Š., nevyplatil část diet za období od března 1993 do října 1993 ve výši 3.000 DEM, tj. 51.939,- Kč, 42) J. Š., nevyplatil mzdu za měsíce srpen a září 1993 v celkové výši 7.900,- Kč, 43) Z. Š., nevyplatil mzdu a diety za období od 15. 6. 1993 do 31. 1. 1995 ve výši 80.000,- Kč a 3.478,80 DEM, tj. 60.228,50 Kč, celkem 140.228,50 Kč, 44) R. Š., nevyplatil mzdu za období od 8. 10. 1993 do 31. 7. 1994 v celkové výši 42.000,- Kč, 45) Z. Š., nevyplatil mzdu za období od 23. 3. 1992 do dubna 1993 v celkové výši 55.000,- Kč, 46) M. Ť., nevyplatil mzdu za období od září 1994 do konce prosince 1994 v celkové výši 16.000,- Kč, 47) P. V., nevyplatil mzdu a diety za období od 1. 4. 1993 do 31. 12. 1993 ve výši nejméně 25.000,- Kč, 48) A. V. /dříve K./, nevyplatil mzdu a diety v průběhu roku 1993 ve výši 5.694,- Kč a 245 DEM, tj. 4.241,- Kč, celkem 9.935,- Kč, 49) V. V., nevyplatil mzdu za období od 1. 1. 1993 do 22. 10. 1993 v celkové výši 50.000,- Kč, 50) D. V., nevyplatil mzdu za měsíce říjen, listopad a prosinec 1993 v celkové výši nejméně 2.000,- Kč, 51) M. V., nevyplatil mzdu za měsíce srpen, září a říjen 1993 v celkové výši 10.500,- Kč, 52) H. L. /dříve V./, nevyplatil mzdu za měsíce září, říjen a listopad 1993 a za období od konce února 1994 do 22. 5. 1994 ve výši 17.400,-Kč, a dále jí neproplatil cestovní náklady za stejné období ve výši 278 DEM, tj. 4.813,- Kč, celkem 22.213,- Kč, 53) K. V., nevyplatil mzdu za období od srpna 1992 do 31. 3. 1995 v celkové výši 51.300,- Kč, 54) M. V., nevyplatil mzdu a diety za období od 28. 3. 1993 do 31. 1. 1994 v celkové výši 30.000,- Kč, 55) P. V., nevyplatil mzdu za období od března 1993 do prosince 1993 ve výši 32.245,- Kč a 19.500 DEM, tj. 337.603,50 Kč, celkem 369.848,50 Kč, 56) J. V., nevyplatil mzdu a diety za období od 8. 4. 1992 do 30. 4. 1994 v celkové výši nejméně 150.000,- Kč, 57) L. Z., nevyplatil mzdu za období od května 1992 do 31. 12. 1994 v celkové výši 25.000,- Kč, 58) V. Z., nevyplatil mzdu za období od 28. 3. 1993 do 27. 6. 1994 v celkové výši 35.550,-Kč, 59) B. Š. /dříve Z./, nevyplatil diety za období od 28. 3. 1993 do 31. 10. 1994 v celkové výši 2.000 DEM, tj. 34.626,- Kč, 60) L. Z., nevyplatil mzdu a cestovní výlohy za období od 7. 10. 1993 do 30. 11. 1993 v celkové výši 11.778,- Kč, a tímto jednáním způsobil celkovou škodu ve výši 3.550.560,50 Kč. Podle §255 odst. 2 tr. zák. byl obviněný odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění z území republiky na dobu 5 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným: - P. B., částku 33.000,- Kč, - J. D., částku 60.000,- Kč, - M. D., částku 30.000,- Kč, - M. G., částku 1.500,- Kč, - K. G., částku 50.000,- Kč, - L. H., částku 17.313,- Kč, - J. Ch., roz. H., částku 20.000,- Kč, - I. J., částku 56.873,- Kč, - A. J., částku 31.925,- Kč, - K. V., částku 14.400,- Kč, - P. K., částku 50.621,- Kč, - K. K., částku 70.000,- Kč, - M. K., částku 46.163,50 Kč, - P. K., částku 47.313,- Kč, - J. N., částku 8.000,- Kč, - I. L., částku 16.059,50 Kč, - J. M., částku 30.000,- Kč, - A. M., částku 18.824,- Kč, - S. N., částku 45.582,- Kč, - S. P., částku 140.000,- Kč, - J. S., částku 19.750,- Kč, - J. S., částku 35.000,- Kč ode dne 25. 10. 2007 včetně úroku z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o sedm procentních bodů, platné vždy pro první den kalendářního pololetí po dobu trvání prodlení s úplným zaplacením, - A. Š., částku 32.475,- Kč, - V. Š., částku 45.608,- Kč, - Z. Š., částku 140.228,50 Kč, - R. Š., částku 42.000,- Kč, - M. Ť., částku 16.000,- Kč, - V. V., částku 50.000,- Kč, - M. V., částku 10.500,- Kč, - H. L., částku 22.213,- Kč, - M. V., částku 30.000,- Kč, - P. V., částku 369.848,50 Kč, - L. Z., částku 25.000,- Kč, - V. Z., částku 35.550,- Kč, - B. Š., částku 34.626,- Kč, - L. Z., částku 11.778,- Kč. Podle §229 odst.1 tr. ř. byla poškozená L. H., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli na řízení ve věcech občanskoprávních odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody poškození: - K. G., - J. Ch., roz. H., - P. K., - M. K., - P. K., - I. L., - R. Š., - V. Z.,. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný K. M. zproštěn obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze sp. zn. 11 KZV 231/2005, kterou mu bylo kladeno za vinu, že jednáním popsaným shora měl způsobit škodu pod bodem 5) K. Č., kterému nevyplatil mzdu za období od dubna 1993 do dubna 1995 v celkové výši 30.000,- Kč, pod bodem 6) J. D., kterému nevyplatil mzdu za období od října 1993 až do 29. 2. 1994 ve výši 25.000,- Kč, pod bodem 13) J. H., kterému nevyplatil mzdu za období od dubna 1991 do prosince 1992 v celkové výši 3.000 DEM, tj. 51.939,- Kč, pod bodem 17) E. H., které nevyplatil mzdu za období od července 1993 do října 1993 ve výši 10.000,- Kč, pod bodem 22) R. K., které nevyplatil mzdu za období od srpna 1993 do 31. 12. 1993 ve výši 60.000,- Kč, pod bodem 33) J. L., které nevyplatil mzdu za období od srpna 1992 do května 1995 ve výši 100.000,- Kč, pod bodem 35) M. L., které nevyplatil mzdu za vedení jeho firmy E. za období od března 1995 do konce roku 1995 ve výši 15.000 DEM, tj. 259.695,- Kč, pod bodem 36) M. L., kterému nevyplatil diety za období od 14. 10. 1993 do 31. 1. 1994 ve výši 280 DEM, tj. 4.847,50 Kč, pod bodem 39) F. M., kterému nevyplatil mzdu a diety za období od 1. 3. 1993 do 31. 12. 1994 ve výši 60.000,- Kč a 3.000 DEM, tj. 51.939,- Kč, celkem 111.939,- Kč, pod bodem 41) J. M., kterému nevyplatil týdenní mzdu v říjnu 1993 ve výši 200 DEM, tj. 3.462,50 Kč, pod bodem 42) M. M., kterému nevyplatil týdenní mzdu v říjnu 1993 ve výši 200 DEM, tj. 3.462,50 Kč, pod bodem 47) I. P., které nevyplatil mzdu za období od května 1993 do září 1993 v celkové výši 11.200,- Kč, pod bodem 48) J. R., kterému nevyplatil mzdu za období od června 1993 do konce března 1994 v celkové výši 50.000,- Kč, pod bodem 60) V. M. /dříve T./, které nevyplatil mzdu za období od srpna 1993 do konce března 1994 v celkové výši 80.000,- Kč, pod bodem 64) F. V., kterému nevyplatil mzdu za měsíce květen, září, říjen, listopad 1993 v celkové výši 17.000,- Kč, neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 4 To 72/2008, podal obviněný K. M. prostřednictvím obhájce Mgr. Zbyňka Havlíka dovolání ze dne 8. 12. 2008, které směřuje proti výrokům o vině i trestu, stejně jako proti výroku o povinnosti nahradit škodu poškozeným, z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný K. M. v podrobnostech ve svém doplnění dovolání ze dne 21. 12. 2009 uvedl, že i odvolací soud zjednodušeně použil termínu „majitel firmy“, aby obžalobou tvrzené jednání co nejvíce přiblížil skutkové podstatě trestného činu, z nějž ho nakonec shledal vinným. Postavení obviněného kromě funkce řidiče bylo společník společnosti E., jehož odpovědnost se vázala pouze ke splacení vkladu, jímž se podílel na základním kapitálu této společnosti. Do právních vztahů vstupovala s jednotlivými pracovníky právě tato společnost a nikdo za celou dobu nepopřel, že by ze smluv nebyla zavázána ve všech směrech pouze ona, ale naopak sám obviněný. Statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je v souladu s §133 obch. zák. pouze její jednatel, nikoliv společník nebo společníci. Jednání společnosti i jednotlivých společníků vždy potvrzovalo, že zavázanými z uzavřených smluv jsou pouze tyto subjekty, nikoli odsouzený. Povinnosti k odvodu pojistného na sociální zabezpečení a na veřejné zdravotní pojištění měla ze zákona pouze společnost E., která měla v době, v níž se měl odsouzený údajně dopouštět trestné činnosti, svého jednatele, který byl ze zákona povinen k obchodnímu vedení společnosti a vedení jejího účetnictví a příslušné evidence, vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech společnosti. Nikdo z jednatelů společnosti E. neinformoval odsouzeného, že společnost není schopna plnit svoje závazky ze smluv nebo ze zákona a že je nezbytné přijmout jakákoliv opatření, k čemuž byl oprávněn jednatel společnosti sám, bez ohledu na společníky. Obviněný K. M. k tomu soudům vytkl, že nepovažovaly za nutné vyslechnout prvního jednatele – V. L. Druhý jednatel – P. V. – neprokázal splnění svých povinností ze zákona, přestože si za tuto „nečinnost“ nechával vyúčtovat odměnu ve výši 19.500 DEM. Konečně také soudy obou stupňů nepovažovaly za nutné vyslechnout jako svědka J. H., o níž hovoří jako o osobě, která v P. vše pro E. organizovala. Dovolatel dále poukázal na to, že po celou dobu trestního řízení nebylo nijak dokazováno a ani dokázáno, že by mu byly předány kýmkoliv z kapitánů lodí jakékoliv finanční prostředky, které měly být určeny společnosti a následně výplatě mezd nebo plnění zákonných odvodů, a obviněný by je použil pro vlastní potřebu. Nikdo z poškozených nepotvrdil, že by byl osobně přítomen u předávání peněz kýmkoliv obviněnému. Přesto soudy obou stupňů dospěly k závěru, že se podařilo odsouzenému prokázat předání konkrétních finančních prostředků, které si ponechal, čímž byla poškozeným způsobena škoda v jimi tvrzené výši. Dovolatel konstatuje, že pokud nebylo spolehlivě prokázáno, že by obviněný obdržel jakékoliv finanční prostředky určené pro společnost E., pro výplatu mezd, lze potom stěží objektivně dovozovat úmyslné porušení jakékoliv jeho zákonné nebo smluvní povinnosti tyto prostředky opatrovat. V neposlední řadě by pak poškozenou musela být společnost E., jíž by takové prostředky byly určeny a která teprve následně z nich měla vyplatit mzdu svým zaměstnancům. Závěrem dovolání obviněný K. M. žádá, aby Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 4 To 72/2008, zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného K. M. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., a který se vyjádřil jen k původnímu řádně neodůvodněnému dovolání obviněného v tom smyslu, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku neuvedl konkrétní argumentaci, která by měla zakládat existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy obviněný napadenému rozsudku, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. /včetně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který dovolatel opřel svůj mimořádný opravný prostředek/, což mu umožňuje navrhnout, aby Nejvyšší soud ČR postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. z pověření nejvyšší státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání. K doplněnému dovolání obviněného, které bylo Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně doručeno dne 29. 12. 2009, se již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, zejména pokud měl za to, že není dostatečně zjištěný skutkový stav a že soud nalézací ani odvolací neprovedly všechny dovolatelem navrhované důkazy, popř. nesprávně vyhodnotily ty, které byly v řízení provedeny, popř. některé skutečnosti nebyly podle jeho názoru prokázány vůbec. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v předchozích rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, C. H. Beck, 1995, č. 34, str. 257; dále srov. sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). K námitkám obviněného, které jsou zásadně skutkové povahy a jimiž se dovolává, že ve věci odvodů sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění jej nikdo z jednatelů společnosti E. neinformoval, že tato není schopna plnit svoje závazky, považuje za nutné Nejvyšší soud z těchto hledisek uvést z protokolu o hlavním líčení ze dne 9. 1. 2008 (č. l. 2303 a násl. spisu), výpověď obviněného K. M., konkrétně uvedenou na č. l. 2307, ve které obviněný vypověděl: „na dotaz, že ve spise je založen dopis pana P. V. ze dne 29. 12. 1993, kde se uvádí, že „do dnešního dne se naše společnost nevypořádala se zákonem stanovenými povinnostmi v oblasti sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění“, byl to dopis adresovaný mně v německém jazyce … ten dopis jsem skutečně od P. V. dostal … jsem ho skutečně přečetl, vzal na vědomí …“. Dále na dotaz státního zástupce obviněný na č. l. 2308 odpověděl, že „peníze pro společnost E. jsem přivážel v hotovosti a byly to peníze, které jsme dostali od majitelů lodí … kolik jsem dostával od majitelů lodí, uvádím, že po tolika letech už si přesně nevzpomínám, kolik to bylo za osobu, ale myslím, že se jednalo o částku 20 guldenů na osobu … to byla odměna za poskytnuté služby … nebyla to v žádném případě součást mzdy, byla to odměna za poskytnuté služby … byla to částka přímo pro naší společnost“. K tomu Nejvyšší soud dodává, že ve svých výpovědích svědci potvrdili, že jim obviněným K. M. byly vyplaceny „nějaké peníze“, kdy se zpravidla vymlouval na nedostatek peněz a sliboval, že „příště peníze budou“ a zároveň většina z nich potvrdila podepsání „zaměstnanecké smlouvy“ obviněným. I s ohledem na uplynulou dobu od jednání obviněného, která ovlivnila konkrétnost a hloubku svědeckých výpovědí, lze bez jakýchkoliv pochybností dovodit závěr o faktické dispozici obviněného s penězi, které mu byly předávány kapitány lodí a jež měl vyplatit na základě smluvního závazku poškozeným za odvedenou práci. Pokud obviněný na svou obhajobu v dovolání argumentuje tím, že mu nebylo dokázáno, že by mu byly předány finanční prostředky, toto tvrzení svědecké výpovědi a nakonec i částečně výpověď samotného obviněného jasně vyvracejí. Svědkyně J. M., která prováděla účetní práce pro firmu E., v hlavním líčení konaném dne 20. 2. 2008 na č. l. 2401 vypověděla: „paní H. panu M. volala neustále, že nedošly peníze, on jezdil do P., říkal „přijedu, přivezu“, ale nikdy nepřivezl, a když něco přivezl, tak maličko … kapitáni, kteří měli české posádky, tak platili do Holandska panu K. M. na jeho účet“. Na č. l. 2403 výše jmenovaná svědkyně dále uvádí: účet „ten se používal a právě platby tam ze začátku chodily, buď jsme je tam vkládali, když je pan M. přivezl, anebo se tam dostaly přes účty. Až ke konci je skutečně zablokoval, takže ti lidé byli v pracovním poměru skutečně a on o tom věděl, protože jsem ho upozornila, že to nejde dělat takto …“. Svědkyně J. L., která krátce pracovala jako jednatelka společnosti E., vypověděla na č. l. 2418 spisu: „Podpisové právo k účtu společnosti v bance jsem měla, zařizovala jsem to s panem M., myslím, že u toho byl i pan V.“, přičemž obviněný na témže č. l. popírá, že by měl v ČR otevřený bankovní účet, podle něj firma prostě bankovní účet neměla, přitom ale na č. l. 2441 říká, že u Bayerische Vereinsbank otevřel dva účty. Dále uvedl, že účet sice měl, ale žádné peníze tam nepřeváděl. I tyto rozporné výpovědi svědčí ve spojení se svědeckými výpověďmi a ostatními provedenými důkazy o povaze a nevěrohodnosti obhajoby obviněného. Jedním z jednatelů společnosti E. byl také P. V., jehož výslech je zachycen na č. l. 2435 a násl. Tento když převzal účetní doklady, zjistil obrovské nesrovnalosti a nezaplacené věci nejen zaměstnancům, ale také okresní správě sociálního zabezpečení, kdy na to pana M. upozorňoval, ale protože říkal, že peníze nejsou a jen sliboval, tak sepsal výpověď. Svědek V. dále uvedl, že stoprocentním majitelem byl obviněný, takže stejně ani neměl možnost se odvolat z funkce jednatele, a tak mu vznikly velké problémy, neboť na něj chodily trestní oznámení od kolegů, kteří se dožadovali náhrad od pana M. P. V. vysvětloval poškozeným, že peníze „netečou“ přes něj, takže jim je nemůže vyplatit. Ve své výpovědi také uvedl, že mu obviněný podepsal výpověď i dopisy, ve kterých jej upozorňoval na nedostatky firmy. Na dotaz, zda měla firma E. v ČR nějaký účet u banky, odpověděl, že určitě měla. Určitě nějaký účet zakládal, ale ne sám, vždy to bylo s panem K. M. Přesto svědek připustil, že co se týče placení, byli lidi, kteří měli zaplaceno. Jak je zřejmé, v důsledku postoje a jednání obviněného M. svědek V. neměl možnost plnit řádně funkci jednatele, na což reagoval výpovědí. Námitka dovolatele, že P. V. neprokázal splnění svých povinností tak nemůže obstát, neboť z důkazů obsažených ve spisu se podává, že to byl právě obviněný K. M., který mu svou činností řádný výkon funkce vůbec neumožnil, navíc na problémy K. M. upozorňoval a tento mu podepsal dopisy upozorňující na stav společnosti. S ohledem na neřešitelnost situace se nakonec P. V. funkce jednatele vzdal. Obviněný K. M. se také dovolával neprovedeného výslechu svědkyně J. H., o níž hovořil jako o osobě, která měla v P. vše pro E. organizovat, a dále, že soudy obou stupňů nepovažovaly za nutné vyslechnout dalšího bývalého jednatele V. L. Městský soud v Praze v odůvodnění na straně 16 svého rozsudku uvedl, že po zvážení provedených důkazů jednotlivě a v jejich vzájemném souhrnu má za to, že provedeným dokazováním byly objasněny všechny podstatné skutečnosti pro to, aby mohl být ve věci vynesen rozsudek a považoval proto za nadbytečné provádět dokazování výslechy mj. svědkyně J. H., o níž je známo, že se nachází v USA, a již jednou vypovídat na základě požadavku českých orgánů činných v trestním řízení odmítla, stejně jako svědka V. L., a to s ohledem na výpovědi již vyslechnutých jednatelů i dalších svědků, které rozhodné okolnosti v dostatečné míře objasňují. K provedenému dokazování soudem prvního stupně ve věci výslechu svědků se odvolací soud vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku na straně 20 - 21 takto: „Ze spisu je patrno, že i přes obtíže způsobené nedostupností některých svědků z důvodu jejich pobytu v cizině, byli poškození jako svědci v přípravném řízení až na výjimky řádně vyslechnuti, ale se značným časovým odstupem, který se na jejich výpovědích projevil tím, že ne všichni si na události v době minulé dobře pamatovali a rovněž ne všichni mohli předložit doklady potřebné k doložení svých nároků. Přitom je třeba zdůraznit, že Vrchní soud v Praze shledal skutkové závěry Městského soudu, které se jeví jako podstatné pro posouzení věci, správnými, neboť jsou v souladu se skutečnostmi vyplývajícími z provedených důkazů, které městský soud hodnotil logickým a přesvědčivým způsobem, jak mu to ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., své závěry a úvahy v odůvodnění napadeného rozsudku jasně a srozumitelně vysvětlil, nelze jim vytknout žádnou zjevnou nesprávnost, nelogičnost a ani to, že by některé výsledky provedeného dokazování podstatné pro rozhodnutí nevzal v úvahu. Proto se s nimi odvolací soud jako se správnými ztotožnil a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku.“ Z těchto důvodů požadované výslechy svědků J. H. a V. L. by nemohly mít vliv na provedená skutková zjištění, neboť o zjištěném skutkovém stavu nevznikají ze všech shora uvedených důvodů pochybnosti. K tomu považuje za potřebné Nejvyšší soud dodat, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu, poněvadž je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit nebo vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení, jako tomu bylo v posuzované věci, bez důvodných pochybností prokázána, popř. ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03 atd.). Jestliže soud v napadeném rozhodnutí dostatečně vyložil, z kterých důkazů vycházel a jak tyto důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil, přičemž o jeho závěrech nevznikají ani podle názoru Nejvyššího soudu důvodné pochybnosti, bylo by nadbytečné, aby s přihlédnutím ke shora uvedené judikatuře Ústavního soudu prováděl další již nad rámec potřebného dokazování obhajobou navržené důkazy, které za tohoto stavu věci by nemohly již cokoli na závěrech nalézacího a v návaznosti na ně i odvolacího soudu změnit. Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (ve znění k době spáchání činu) se dopustil ten, kdo jinému způsobil škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, jestliže takovým činem způsobil značnou škodu. Objektem trestného činu podle §255 tr. zák. jsou majetková práva v nejširším smyslu a nepřímo je chráněn i zvláštní vztah důvěry. Majetkem se rozumí ve smyslu §255 tr. zák. souhrn všech majetkových hodnot, tj. věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných jiných hodnot. Do majetku v tomto smyslu tedy patří movité a nemovité věci, včetně jejich součástí a příslušenství. Věcmi jsou všechny hmotné předměty, které jsou ovladatelné a slouží potřebám lidí. Dále jsou to pohledávky, ať již ze závazkových právních vztahů (např. z občanskoprávních, obchodních, pracovněprávních či jiných smluv), nebo vzniklých ze zákona (např. z titulu náhrady škody nebo z bezdůvodného obohacení); povahu pohledávky v tomto smyslu mají i peníze uložené na bankovním účtu, nevyplacené mzdové a platové nároky apod. Pachatelem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. může být jen fyzická osoba, která je nositelem zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Nositelem povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může být i právnická osoba, pak trestní odpovědnost je vázána na fyzickou osobu jednající v rámci činnosti právnické osoby, přičemž povinnost jí vzniká podle okolností buď ze zákona, nebo na základě smlouvy (občanskoprávní, obchodní, pracovní, manažerské, o hmotné odpovědnosti, nepojmenované). V jediné námitce hmotně právní povahy obviněný K. M. v dovolání uvedl, že byl společníkem, nikoliv jednatelem ve společnosti E. Jak již bylo rozepsáno výše, jednateli P. V. nebylo reálně umožněno vykonávat funkci jednatele, kterou na sebe fakticky převzal dovolatel, který jako společník (v napadeném rozsudku je nepřesně uváděno „majitel firmy“) Europe Maritiem and Employment Service, s. r. o., vykonával všechny podstatné úkony z hlediska trestní odpovědnosti za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Z provedeného dokazování v řízení před soudem prvního stupně, včetně důkazů, na které opětovně poukázal Nejvyšší soud shora k jednotlivým skutkovým námitkám obviněného, jednoznačně vyplynulo, že to byl obviněný K. M., který uzavíral pracovní smlouvy s lodním personálem, jejichž předmětem byla práce na říčních plavidlech v různých evropských zemích, přičemž se v těchto smlouvách zavázal k hrazení zdravotního a sociálního pojištění podle českých právních předpisů a k výplatě mezd a diet ve stanovených termínech, a ačkoliv od provozovatelů lodí finanční prostředky v souladu s podmínkami o vysílání českého a slovenského personálu a obecnými prodejními, dodacími a platebními podmínkami firmy E. obdržel za účelem plnění svých závazků ve vztahu k pracovníkům, Pražské správě sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, tak zdravotní a sociální pojištění neuhradil, sjednané mzdy a diety řádně neplatil a získané peníze si ponechal pro vlastní potřebu a takto odčerpal částky, které měl odvést, resp. vyplatit konkrétně uvedeným subjektům ve výroku o vině napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze. Z uvedených smluv pak vyplývaly pro obviněného K. M. uvedené povinnosti při spravování shora uvedeného majetku (finančních částek), které podle provedeného dokazování skutečně převzal a neodvedl či nevyplatil ve výroku o vině napadeného rozsudku uvedeným subjektům. K tomuto Nejvyšší soud odkazuje v podrobnostech na předešlé odstavce tohoto usnesení a na napadený rozsudek odvolacího soudu. Za tohoto stavu věci, kdy obviněný veškeré uvedené úkony vykonával sám a svou činností vůbec neumožnil jednatelům, kteří by je měli jinak vykonávat, aby své povinnosti plnili, je třeba dovodit jeho trestní odpovědnost za uvedený trestný čin, když již odvolací soud náležitě vysvětlil, z jakého důvodu nelze jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. (body 1. a 2. výroku o vině) a trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (body 3. až 60. výroku o vině), byť v základu šlo nepochybně o zpronevěřující jednání obviněného. K právní kvalifikaci jednání obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné ještě uvést, že v době spáchání činu obviněným bylo jednání obviněného uvedené v bodech 1. a 2. výroku o vině napadeného rozsudku správně posuzováno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., jestliže zaměstnavatel úmyslně neodvedl částky, které zaměstnancům srazil z hrubé mzdy (platu) jako zálohy na daň z příjmů ze závislé činnosti a platby zdravotního pojištění a sociálního zabezpečení, včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, a které byl povinen za zaměstnance odvést správci daně, zdravotní pojišťovně a správě sociálního zabezpečení, aniž je zatajil nebo zkreslil jejich výši (viz č. 8/1998-I. a č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). Nemůže zde jít o trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. ani o trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., byť ideovým základem legitimity trestněprávního postihu byl institut zpronevěry, který postihoval osoby, které si přisvojily věc, která jim byla svěřena (srov. i nález ze dne 13. prosince 2000, sp. zn. Pl. ÚS 21/2000, uveřejněný pod č. 188 ve sv. 20 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Podrobněji k možné právní kvalifikaci těchto případů viz Púry, F., Šámal, P.: K možnostem trestněprávního posouzení neodvádění zálohy na daň, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení zaměstnavatelem za zaměstnance. Právní rozhledy, 1995, č. 5, s. 182, a Púry, F., Šámal, P.: Ještě jednou k trestnímu postihu neplacení dávek zaměstnavatelem, Právní rozhledy, 1995, č. 11, s. 448. Dále Nejvyšší soud považuje za potřebné poukázat i na to, že všem společníkům náleží právo na informace o činnosti společnosti a právo nahlížet do všech dokladů společnosti a kontrolovat tam obsažené údaje (§122 odst. 2 obch. zák.). Pokud společník nemá potřebné odborné znalosti, dovoluje zákon, aby kontrolou údajů v dokladech společnosti pověřil auditora nebo daňového poradce. Nikdo a nic nebránilo obviněnému podniknout nastíněné kroky na základě uvedené smluvní povinnosti, zvláště po četných upozorněních na problémy ve firmě, kdy tato upozornění byla v řízení řádně prokázána. Jednatelé jsou povinni zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech společnosti (§135 odst. 1 obch. zák.). Povinnost informovat společníky je zrcadlovým odrazem práva společníků na informace o stavu společnosti (§122 odst. 2 obch. zák.). V tomto směru není možné vytknout bývalému jednateli P. V. pochybení, když jednal v souladu se zákonem, a za situace, kdy mu obviněný vlastní činností vůbec neumožnil výkon funkce jednatele, alespoň obviněného na neutěšený stav společnosti řádně upozornil. Naopak právě z těchto rozhodných skutečností je třeba dovodit závěr, že obviněný jednal v přímém úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. spáchat uvedený trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť z provedeného dokazování se podává, že obviněný obdržel od majitelů lodí finanční prostředky, aby s nimi určitým způsobem nakládal, ale smluvní závazky za společnost Europe Maritiem and Employment Service, s. r. o., vůči zaměstnancům, Pražské správě sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovně přes uvedená upozornění jednatele i zaměstnanců společnosti záměrně neplnil a uvedené finanční prostředky použil jiným způsobem (podle závěrů obou soudů ponechal si je pro vlastní potřebu), čímž porušil svou smluvně převzatou povinnost, což mělo za následek způsobení značné škody. Tento závěr je třeba dovozovat i z faktu, že obviněný prokazatelně převzaté peníze nevyplácel poškozeným řádně a ani včas, přestože věděl, že na tyto finance mají nárok a přestože byl opakovaně urgován či vyzýván k jejich vyplacení. Z těchto důvodů nelze považovat námitky obviněného uvedené v dovolání za důvodné. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 4 To 72/2008, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud druhého stupně v návaznosti na rozsudek nalézacího soudu správně objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění i právní kvalifikace jednání obviněného K. M. O provedení řádné přezkumné činnosti svědčí skutečnost, že odvolací soud na základě zjištěných nedostatků v postupu nalézacího soudu zrušil v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), e) tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 10 T 21/2007, a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu ve věci shora uvedeným způsobem rozhodl. V odůvodnění svého rozsudku soud druhého stupně na straně 27 uvedl, že po opakování potřebných důkazů a při zohlednění důkazů provedených již městským soudem, odvolací soud shledal, že zjištěné vady lze odstranit v odvolacím řízení a na podkladě skutkových zjištění městského soudu, která jsou v zásadních směrech dostatečná, když podle názoru odvolacího soudu s ohledem na odstup času nelze očekávat, že by opatřováním a prováděním dalších důkazů, či jejich opakováním bylo reálné objasnění věci v celém rozsahu podané obžaloby, a proto odvolací soud sám ve věci rozhodl tak, jak vyplývá z výroku o vině, o trestu a o náhradě škody tohoto rozsudku. Obviněného K. M. znovu uznal vinným jednáním popsaným pod body 1 – 60, přitom odstranil zjištěné nedostatky, zejména upřesnil dobu činu a výši způsobené škody tak, aby odpovídala výpovědím poškozených a listinným důkazům, v bodě 1) napadeného rozsudku pominul zjištění, že jako plátce pojistného na sociální zabezpečení přestal od 1. 4. 1993 do 31. 12. 1993 předkládat přehledy o výši pojistného, neboť toto zjištění nemá podklad v opatřených důkazech, v bodě 2) napadeného rozsudku upřesnil dobu páchání trestné činnosti na období od 10. 6. 1993 do 10. 12. 1993 s tím, že neodvedená částka činí pouze 339.950,- Kč, přičemž jde o částku minimální, a to pouze za rok 1993, v němž nejsou pochybnosti o počtu zaměstnanců. Po provedených úpravách výše způsobených škod jednotlivých poškozených, kdy došlo k jejich snížení, bylo zjištěno, že obžalovaný způsobil celkovou škodu ve výši 3.550.560,50 Kč a vzhledem k tomu, že podstatou jednání obžalovaného bylo, že porušením smluvně převzaté povinnosti spravovat cizí majetek způsobil značnou škodu, jednání obžalovaného bylo kvalifikováno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených se spisovým materiálem, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se odvolací soud vypořádal s odvoláním obviněného a se zjištěními nalézacího soudu, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející, netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného K. M. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. března 2010 Předseda senátu: Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.