ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.742.2010.2
sp. zn. 5 Tdo 742/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2010 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. M. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 14 To 131/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 15/2008, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 14 To 131/2009, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 3T 15/2008.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný Ing. M. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 3 T 15/2008, uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustil tím, že jako jednatel společnosti 2 F, spol. s r. o., se sídlem v Ústí nad Orlicí, Na Stráni 476, IČ 64259528, která provozovala Lékárnu Na Záplotí, Komenského 333 v Týništi nad Orlicí, za stavu insolvence, kdy společnost měla více věřitelů a po delší dobu nehradila své splatné závazky, upřednostnil konkrétní věřitele společnosti 2 F, spol. s r. o., tak, že zcizil majetek této společnosti převedením na jiné osoby v hodnotě nejméně 2.638.252,82 Kč, čímž částečně zmařil uspokojení věřitelů společnosti 2 F, spol. s r. o., když
- dne 20. 11. 2001 uzavřel smlouvu o převodu nemovitostí zapsaných na LV pro obec T. n. O., katastrální území T. n. O., dům na stavebním pozemku a stavební pozemek, zapsané na listě vlastnictví, za kupní cenu 2.000.000,- Kč s J. M. a Mgr. Z. M., na základě které došlo dnem vkladu do katastru nemovitostí 18. 12. 2001 ke změně vlastníka těchto nemovitostí, přičemž kupní cenu započetl téhož dne na základě dohody o zápočtu pohledávek a dodatku č. 1 ke smlouvě o převodu nemovitostí ze dne 21. 11. 2001 vůči pohledávkám J. M. za společností 2 F, spol. s r. o., neboť dne 15. 3. 2001 převedl tyto pohledávky na základě dvou smluv o postoupení pohledávky ve výši 1.200.000,- Kč a 835.000,- Kč z majetku společníků společnosti 2 F, spol. s r. o., jimiž byli společnost MERCHANT, v. o. s., a Ing. M. M., na postupníka J. M., přičemž obě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřel za postupitele Ing. M. M., v důsledku čehož v rozsahu částky 1.423.384,- Kč zvýhodnil věřitele J. a Z. M. a současně v témže rozsahu zmařil uspokojení pohledávek nejméně deseti věřitelů specifikovaných ve výroku o vině,
a dále
- dne 25. 2. 2002 uzavřel za společnost 2 F, spol. s r. o., jako prodávajícího kupní smlouvu se společností PHARMOS, a. s., IČ 19010290, na jejímž podkladě byly prodány veškeré zásoby Lékárny Na Záplotí, přičemž kupní cenu ve výši 638.252,82 Kč dne 30. 4. 2002 započetl v rámci vzájemného zápočtu pohledávek proti existující pohledávce společnosti PHARMOS, a. s., za společností 2 F, spol. s r. o., ve výši 706.990,46 Kč, v důsledku čehož v rozsahu částky 559.250,90 Kč zvýhodnil věřitele PHARMOS, a. s., a současně v témže rozsahu zmařil uspokojení pohledávek nejméně šesti ve výroku o vině konkretizovaných věřitelů,
tedy v obou uvedených případech převedl majetek společnosti 2 F, spol. s r. o., s vědomím, že za zcizený majetek společnost 2 F, spol. s r. o., neobdrží odpovídající protihodnotu použitelnou k uspokojení svých věřitelů, kterým neuhradil splatné pohledávky, poté, co byl majetek společnosti 2 F, spol. s r. o., zcizen, skončila tato společnost provoz lékárny, další podnikatelskou činnost již nebyla schopna vyvíjet a na základě návrhu Ing. M. M. byl dne 6. 6. 2002 usnesením Krajského soudu v Hradci Králové prohlášen konkurs na majetek společnosti 2 F, spol. s r. o.
Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný Ing. M. M. odsouzen podle §256a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon soud podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Současně byl obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu dvou a půl roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným GEHE Pharma Praha, s. r. o., IČ 14888742, částku 135.615,- Kč a PHOENIX lékárenský velkoobchod, a. s., IČ 45359326, částku 219.017,- Kč. Jmenované dvě poškozené společnosti soud se zbytkem jejich nároku na náhradu škody odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních a poškozenou společnost PHARMOS, a. s., odkázal s jejím nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného Ing. M. M. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 14 To 131/2009, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný Ing. M. M. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Námitky k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. směřoval obviněný proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. KZn 278/2003, jímž byla jeho trestní věc podle §25 tr. ř. per analogiam z důvodů osobních vztahů mezi okresním státním zástupcem JUDr. Pavlem Kačírkem a obviněným odňata Okresnímu státnímu zastupitelství v Ústí nad Orlicí a k provádění dalších úkonů v trestním řízení přikázána Okresnímu státnímu zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou. Tomuto rozhodnutí předcházelo usnesení Okresního státního zástupce v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 6. 2003, č. j. Zn 1648/2003-8, jímž byl okresní státní zástupce v Ústí nad Orlicí JUDr. Pavel Kačírek podle §30 odst. 1 tr. ř. per analogiam vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v dané věci, přičemž obě rozhodnutí byla učiněna před sdělením obvinění dovolateli, a neměl proto možnost se k nim vyjádřit. Přitom podle názoru obviněného nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., a pokud ano, odpadly ještě před podáním obžaloby odvoláním JUDr. Pavla Kačírka z funkce okresního státního zástupce v Ústí nad Orlicí. Obviněný proto dovodil, že v dané trestní věci byla porušena ustanovení trestního zákona, trestního řádu i ústavní normy, neboť došlo k odnětí jeho zákonného státního zástupce.
Co se týká druhého z deklarovaných důvodů dovolání, nesprávnost hmotně právního posouzení obviněný prosazoval tvrzením, že nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku trestného činu zvýhodňování věřitele. Byl přesvědčen, že svým jednáním získal prostředky pro úhradu již existujících splatných závazků a nikoli že by majetek společnosti 2 F, spol. s r. o., snížil. Zdůraznil, že účelem prodeje nemovitostí bylo, aby společnost VYRONA - EXPORT, s. r. o., resp. J. M. získal „zástavní instrument“ pro hypoteční úvěr od Komerční banky, a. s. Prostředky získané z úvěru hodlala společnost VYRONA - EXPORT, s. r. o., použít k nákupu pohledávek „Komerční banky, a. s. speciální obchody“, za společností Merchant, v. o. s., a 2 F, spol. s r. o. Pro urychlení poskytnutí úvěru pak namísto zaplacení kupní ceny proběhl zápočet pohledávek J. M. a společnosti 2 F, spol. s r. o. Předmětným prodejem tak obviněný podle svého přesvědčení naopak odvrátil stav insolvence společnosti 2 F, spol. s r. o., a vytvořil podmínky pro další nerušený chod společnosti, a to i díky tomu, že nemovitosti prodal za vyšší než tržní cenu. Dále dovolatel zpochybnil znalecký posudek, který podle něj nezohlednil splátkové kalendáře, vadně vycházel z celkového objemu závazků a nikoli pouze závazků splatných. Namítl rovněž nesprávnost v interpretaci zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a to nejen znalkyní ale i soudem. Poukázal na ustanovení §28 tohoto zákona, podle něhož je třeba odlišovat tzv. oddělené věřitele, jimž svědčí zástavní či jiné obdobné právo. Obviněný za odděleného věřitele považoval Komerční banku, a. s., a následně společnost VYRONA - EXPORT, s. r. o., jíž mělo správně připadnout 70% výtěžku zpeněžení zástavy a ostatním věřitelům zbylých 30%. Za chybu považoval obviněný Ing. M. M. rovněž fakt, že věřitelé nebyli rozděleni do tří tříd. Soudům kromě toho vytkl nepřihlédnutí k jiným majetkovým hodnotám (práva realizovatelná prodejem lékárenské praxe, ručení spoludlužníků, zástava nemovitosti v T. n. O., budoucí výnos po otevření lékárny v Ú. n. O.). K dalšímu ze znaků skutkové podstaty podle §256a tr. zák. dovolatel uvedl, že spáchat trestný čin zvýhodňování věřitele může jen dlužník, který se nachází v platební neschopnosti, a nepostačuje tak zkoumat jen stav předlužení, jak učinily soudy obou stupňů, k čemuž citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 204/2007. Dovolatel odkázal rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1555/2005, kde se konstatuje, že trestnému činu podle §256a tr. zák. neodpovídá jednání insolventního dlužníka, který sice plně uspokojí splatnou pohledávku jen některého z více věřitelů, pokud tak učiní s odůvodněným předpokladem získání dalších prostředků k uspokojení splatných pohledávek ostatních věřitelů, což se stalo podle obviněného v jeho trestní věci. Tvrdil, že uspokojoval jen takové pohledávky, jež přímo souvisely s udržením podnikatelské činnosti společnosti 2 F, spol. s r. o. Již z tohoto důvodu nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky trestného činu, a to tím spíše, že všichni věřitelé uvedení v rozsudku soudu prvního stupně k datu 21. 11. 2001 byli plně uspokojeni. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 636/2009, 7 Tdo 1087/2008 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 7/2003 a II. ÚS 445/98 dovolatel tvrdil, že podmínkou trestnosti skutku je kromě jiného i naplnění materiální stránky trestného činu. Aniž by obviněný specifikoval, čeho se domáhá, uvedl, že skutek se stal před devíti roky a trestní stíhání, jež nijak aktivně neztěžoval a neprodlužoval, trvalo více jak šest roků, a proto v době rozhodování odvolacího soudu vazba mezi trestným činem a potřebou jeho postihu již neexistovala. Závěrem dovolatel poukázal na to, že byl odsouzen pro jiný skutek, než pro který mu bylo sděleno obvinění. Původně byl stíhán pro trestný čin poškozování věřitele a dne 7. 2. 2008 byl vyrozuměn, že nadále bude jeho jednání posuzováno podle §256a tr. zák., avšak obžaloba byla podána již dne 25. 1. 2008 a neměl tedy možnost podat ve lhůtě tří dnů od doručení písemného upozornění na změnu právní kvalifikace návrhy na doplnění dokazování, což bylo v rozporu s ustanovením §176 odst. 2 tr. ř.
Ze všech shora uvedených důvodů obviněný Ing. M. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Vladimíra Krejčíře, který navrhl odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Námitky podřazené pod důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. tomuto dovolacímu důvodu podle státního zástupce neodpovídaly a argumenty k druhému důvodu pod písmenem g) téhož ustanovení obviněný uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů, které se s nimi náležitě vypořádaly.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný Ing. M. M. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn tehdy, pokud nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání některého z rozhodnutí uvedených v ustanovení §265a odst. 2 písm. c), d), f), g) tr. ř., avšak soud přesto takové rozhodnutí učinil. V zásadě lze tímto důvodem namítat nesprávnost rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu nebo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný považoval za nezákonné rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jehož usnesením ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. KZn 278/2003, byla odňata předmětná trestní věc Okresnímu státnímu zastupitelství v Ústí nad Orlicí a přikázána Okresnímu státnímu zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou. S odkazem na dotčený důvod dovolání však lze napadat pouze rozhodnutí o postoupení věci, jež učinily soudy v řízení před nimi a nikoli státní zástupce či policejní orgány činné v přípravném řízení. Konkrétně se v praxi bude jednat o případy, kdy soud prvního nebo druhého stupně postoupí věc jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, ačkoli se jedná o trestný čin, nebo o situace, kdy soudy namísto postoupení věci měly správně obviněného zprostit obžaloby, neboť v době jeho rozhodování již nebylo možné pachatelovo jednání projednat jako přestupek, jiný správní delikt ani kárné provinění, a to z důvodu uplynutí zákonné lhůty. Pokud tedy obviněný ve svém dovolání vytýká nesprávný postup státního zastupitelství, jímž došlo ke změně místní příslušnosti dozorujícího státního zástupce v době před zahájením trestního stíhání obviněného, nemůže taková námitka naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., ani žádný jiný a obviněný se tak ocitl mimo rámec tohoto mimořádného opravného prostředku. Pouze nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud dodává, že v konání Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou, ani v konkrétně napadeném rozhodnutí o odnětí a přikázání věci Krajským státním zastupitelstvím v Hradci Králové neshledal jakékoli pochybení.
Pokud by bylo dovolání obviněného podáno pouze z tohoto důvodu, bylo by nutné je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného důvodu. Nejvyšší soud však přezkoumal napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení podle §265i odst. 3, 4 tr. ř, a to na podkladě části námitek, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a jedinou z nich shledal důvodnou. Nejvyšší soud proto napadené usnesení krajského soudu a předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívá v nesprávné aplikaci hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Jeho podstatou je tak podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, event. je nutno jej posoudit podle jiného ustanovení trestního zákona, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod.
Konkrétně obviněný Ing. M. M. nesouhlasil se způsobem stanovení peněžních částek, o něž byli věřitelé společnosti 2 F, spol. s r. o., (až na zvýhodněného věřitele J. M. a společnost PHARMOS, a. s.) znevýhodněni, resp. poškozeni. Dovolatel znalkyni i soudům vytýkal nesprávnou aplikaci zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ zákon o konkursu a vyrovnání“), účinného do 31. 12. 2007, který mj. stanovil zásady poměrného a rovnoměrného uspokojení a rovněž tak způsob uspokojování tzv. oddělených věřitelů v konkursním řízení. Určení konkrétních finančních částek, o něž měli být věřitelé v důsledku jednání obviněného znevýhodněni, bylo přitom rozhodující pro naplnění kvalifikovaného znaku trestného činu spočívajícího ve způsobení značné škody. Ta je zákonným znakem přísnější skutkové podstaty ustanovení §256a odst. 2 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným. Proto bylo třeba, aby byl škodlivý následek v posuzované věci vyčíslen při zohlednění všech významných hledisek, což se však, jak zjistil Nejvyšší soud, v řízení před soudy nižších stupňů nestalo.
Trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. se dopustil ten, kdo jako dlužník, který nebyl schopen plnit své splatné závazky, zmařil, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodnil jiného věřitele, přičemž přísněji ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení byl potrestán ten, kdo uvedeným jednáním způsobil značnou škodu. Uvedená skutková podstata poskytovala ochranu majetkovým právům věřitelů dlužníka, který se nacházel v úpadku. Podstatou jednání pachatele – dlužníka tak bylo použití jeho majetku k uspokojení svých věřitelů nerovnoměrně. Zvýhodněný věřitel (či věřitelé) sice dostal jen to, co by mu po právu patřilo (nebýt insolvence dlužníka), ale protože pachatel - dlužník nebyl schopen uspokojit všechny své věřitele, plným uspokojením jednoho věřitele zkrátil ostatní věřitele. Za takové situace bylo v době činu nutné postupovat podle tehdy účinného zákona o konkursu a vyrovnání a věřitele uspokojit jen poměrně a rovnoměrně. Soudní praxe přijala jednoznačně názor, že i při vzájemném započtení objektivně existujících pohledávek může dojít k plnění neodpovídajícímu zásadě poměrného uspokojení (srov. rozhodnutí č. 6/2005-I. Sb. rozh. tr.).
V posuzované věci nastal právě takový případ, a to jak ohledně prodeje nemovitostí a následného započtení kupní ceny tak ohledně prodeje zásob lékárny a opět započtení ceny, jež měla být za zboží zaplacena. Skutek, pro který byl obviněný Ing. M. M. odsouzen, obsahuje dvě dílčí jednání, jež však spojují totožné podstatné okolnosti a totiž, že obviněný prodával majetek společnosti 2 F, spol. s r. o., a namísto převzetí kupní ceny tuto v obou případech započetl v celé výši proti pohledávkám, které měli kupující za jmenovanou obchodní společností (ta v postavení prodávajícího). Správně však měl s ohledem na delší dobu trvající úpadkový stav společnosti 2 F, spol. s r. o., z peněz utržených za zcizovaný majetek uspokojit také ostatní věřitele, a to poměrně a rovnoměrně. Obecně lze proto konstatovat, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud jednání obviněného popsané ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku právně kvalifikovaly jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák.
Určitou vadu, kterou obviněný vytýkal ve svém dovolání, a která by mohla mít vliv na použití přísnější trestní sazby, zjistil Nejvyšší soud při aplikaci zákona o konkursu a vyrovnání. Konkrétně dovolatel tvrdil, že znalkyně nezohlednila ve vztahu k převáděným nemovitostem institut oddělených věřitelů ve smyslu §28 zákona o konkursu a vyrovnání a soudy poté její závěry převzaly, aniž by se případným vlivem existence zajištění pohledávky za společností zabývaly. Jak je patrné z Doplnění č. 3 znaleckého posudku č. U/04/2007 vypracovaného Ladislavou Krásovou (č. l. 1441 a násl.), znalkyně v něm skutečně nezacházela s konkursním věřitelem společností VYRONA - EXPORT, s. r. o., jako s tzv. odděleným věřitelem, ačkoli její pohledávka za úpadcem – společností 2 F, spol. s r. o., byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem. O důvodnosti této námitky svědčí koneckonců i výsledky reálného konkursního řízení zahájeného v roce 2002 na návrh obviněného, v němž správce konkursní podstaty úpadce společnosti 2 F, spol. s r. o., Mgr. Petr Stejskal přistupoval k věřiteli – obchodní společnosti VYRONA - EXPORT, s. r. o., jako k věřiteli oddělenému ve smyslu §28 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání a ze zpeněžení zástavy tomuto věřiteli vyplatil sumu odpovídající 70% výtěžku zpeněžení (viz Konečná zpráva a vyúčtování odměny a výdajů správce konkurzní podstaty založená na č. l. 854).
Za situace, kdy podklady pro právní posouzení skutkových zjištění vycházely z nesprávné aplikace zákona o konkursu a vyrovnání, byl v této části naplněn dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, jež byly zatíženy vytýkanou vadou a přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Bude totiž nutné při respektování pravidel řízení o konkursu tak, jak platily v rozhodné době, rozlišit postavení jednotlivých věřitelů úpadce – společnosti 2 F, spol. s r. o., zohlednit existenci zástavního práva i k převáděným nemovitostem a stanovit částky, jež odpovídají zvýhodnění věřitelů J. M. a společnosti PHARMOS, a. s., při současném zjištění výše poškození ostatních věřitelů (kromě samotného Ing. M. M., jak bude uvedeno níže). Teprve poté bude možné správně zjistit výši škody, kterou obviněný stíhaným jednáním způsobil.
V rámci opakovaného zjištění míry znevýhodnění věřitelů mohou vyvstat některé sporné otázky, na něž Nejvyšší soud v krátkosti upozorní. Pokud bude vypracován nový znalecký posudek, resp. doplnění posudku stávajícího zabývající se znevýhodněním věřitelů v důsledku započtení kupní ceny za prodej nemovitostí (budova čp. 333 a pozemek parc. č. 31), bude vlastně simulovat situaci, kdy by kupní cena za nemovitosti převedené na J. M. a Z. M. nebyla započtena proti pohledávce J. M. za 2 F, spol. s r. o., ale poměrně a rovnoměrně rozdělena mezi všechny tehdejší věřitele včetně manželů M. s přihlédnutím k tomu, že věřitel společnost VYRONA - EXPORT, s. r. o., měla být uspokojena odděleně ve smyslu ustanovení §28 zákona o konkursu a vyrovnání. Poměrná částka připadající na manžele Martincovy by měla být odečtena od sumy 2.000.000,-, v jejíž výši byli uspokojeni neoprávněně, a tento rozdíl tedy bude představovat výši poškození věřitelů (způsobeného započtením kupní ceny za nemovitý majetek).
K tomu, aby mohla být zjištěna alespoň přibližně reálná výše odděleného uspokojení věřitele VYRONA - EXPORT, s. r. o., je třeba znát hodnotu nemovitostí, jimiž byla její pohledávka zajištěna, k čemuž se ve spise nachází dostatečné podklady. V rozhodné době (20. 11. 2001) byla pohledávka společnosti VYRONA - EXPORT, s. r. o., za společností 2 F, spol. s r. o., zajištěna zástavním právem k více nemovitostem (rodinný dům na pozemku, pozemek, budova bez č. p. na pozemku, pozemek, budova a pozemek), přičemž možný výnos z jejich prodeje v rámci konkursu lze dovodit z odhadu obvyklé ceny založeného na č. l. 254 (to se týká budovy a pozemku) a z výsledku zpeněžení provedeného správcem konkursní podstaty Mgr. Petrem Stejskalem (srov. č. l. 854, kde je založena konečná zpráva, podle níž byly zbývající nemovitosti prodány za cenu 1.030.000,- Kč). Výtěžek zpeněžení nemovitostí, jimiž byla pohledávka společnosti VYRONA-EXPORT, s. r. o., zajištěna, by připadl tomuto věřiteli až do výše 70% a v případě, že to nebude postačovat k uspokojení odděleného věřitele VYRONA - EXPORT, s. r. o., ve zbytku se pohledávka považuje za přihlášenou podle §20 zákona o konkursu a vyrovnání (srov. §28 odst. 2 a 4 zákona o konkursu a vyrovnání). Teprve poté, co bude odděleně vypořádána společnost VYRONA - EXPORT, s. r. o., jako oddělený věřitel, bude možné vypočítat koeficient poměrného a rovnoměrného uspokojení.
Pokud jde o prodej zásob lékárny, za které společnost 2 F, spol. s r. o., rovněž neobdržela finanční prostředky, ale byl proveden zápočet kupní ceny proti pohledávce věřitele PHARMOS, a. s., tak i v tomto případě byla nesprávně stanovena výše znevýhodnění ostatních věřitelů v rozhodné době. Opět nebylo přihlédnuto k institutu odděleného věřitele ve smyslu §28 zákona o konkursu a vyrovnání, a bude proto nutné nově vyhodnotit míru poškození jednotlivých věřitelů s přihlédnutím k možnosti věřitele společnosti VYRONA - EXPORT, s. r. o., být uspokojen odděleně až do výše 70% výtěžku zpeněžení nemovitostí, jimiž byla jeho pohledávka zajištěna. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že v době prodeje lékárenských zásob a započtení kupní ceny (tj. k 30. 4. 2002) již nebyla pohledávka věřitele VYRONA - EXPORT, s. r. o., zajištěna zástavním právem k nemovitostem - budova a pozemek v T. n. O., neboť toto zástavní právo zaniklo 19. 12. 2001 (srov. potvrzení zástavního věřitele VYRONA - EXPORT, s. r. o., adresované Katastrálnímu úřadu v Rychnově nad Kněžnou, č. l. 401). Tehdy tak mohla být společnost VYRONA - EXPORT, s. r. o., odděleně uspokojena jen z výtěžku zpeněžení ostatních nemovitostí - rodinného domu na pozemku, pozemku, budovy bez č. p. na pozemku, a pozemku. Dále bude třeba postupovat obdobně jako u shora nastíněného určení výše zvýhodnění jediného věřitele na úkor ostatních.
Lze tedy shrnout, že k problematice stanovení konkrétní výše škody jako zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty soudy přistoupily z obecného hlediska správně. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí určily ohledně obou dílčích jednání obviněného škodu jako rozdíl mezi částkou, jíž byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by upřednostněnému věřiteli náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání v rámci konkursu, protože právě předmětný rozdíl představuje částku, o niž byli ostatní věřitelé znevýhodněni, resp. poškozeni (srov. rozhodnutí č. 6/2005-III. Sb. rozh. tr.). V rámci opatřování podkladů pro určení konkrétní částky připadající na jednotlivé věřitele při poměrném a rovnoměrném vypořádání však došlo k nesprávné aplikaci zákona o konkursu a vyrovnání, jak uvedeno výše, a to již v řízení před soudem prvního stupně a jeho odsuzujícím rozsudku, s nímž se zcela ztotožnil i soud odvolací. Z tohoto důvodu nemohlo obstát dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu, ani jemu předcházející rozsudek okresního soudu.
Ostatní dovolací námitky, jimiž obviněný Ing. M. M. argumentoval ve svém dovolání, posoudil Nejvyšší soud jako nedůvodné. Především je třeba zdůraznit, že naprostou většinu z nich uplatnil obviněný již v rámci svého odvolání a Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích se s nimi náležitým a správným způsobem vypořádal. V tomto ohledu tak Nejvyšší soud jen stručně doplní přiléhavé zdůvodnění usnesení odvolacího soudu, případně se vyjádří k dosud neuplatněné námitce.
Dovolatel s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 204/2007, tvrdil, že v dané věci soudy zkoumaly pouze stav předlužení společnosti 2 F, spol. s r. o., a nezabývaly se otázkou platební neschopnosti této obchodní společnosti. Jeho tvrzení je však v rozporu s výsledky dokazování. Ve věci, na niž dovolatel odkázal, Nejvyšší soud skutečně zdůraznil, že „tato skutková podstata nedopadá na případy předlužení“ a určující podmínkou trestnosti je tak případ, kdy se dlužník v dané době nacházel ve stavu úpadku ve formě insolvence, tj. kdy nebyl objektivně schopen po delší dobu platit své splatné závazky, přičemž má více věřitelů. V předmětné trestní věci se však o stavu insolvence, v níž se nacházela společnost 2 F, spol. s r. o., Okresní soud v Ústí nad Orlicí zmínil přímo v popisu skutku ve výroku o vině svého rozsudku, podrobněji svůj závěr o platební neschopnosti, v níž se společnost nacházela nejméně od 1. 5. 2001, rozvedl v odůvodnění rozsudku na str. 4 a 7-8. Podkladem pro úvahy soudu se stal znalecký posudek č. U/04/2007 založený na č. l. 865 a násl., podle něhož byly znaky insolvence u společnosti 2 F, spol. s r. o., splněny nepřetržitě od 1. 5. 2001 do 30. 6. 2002 (viz str. 9 a 15 posudku). V této části tedy nemá tvrzení obviněného oporu v trestním spise a je v rozporu s obsahem rozhodnutí ve věci vydaných.
Jakékoli opodstatnění postrádala i dovolací námitka proti délce trvání trestního řízení. Obviněný upozornil, že bez jeho přičinění probíhalo trestní stíhání více jak šest roků, skutek se stal před více jak devíti lety a v době rozhodování krajského soudu tak již neexistovala vazba mezi trestným činem a potřebou jeho trestního postihu. Podrobněji se k této otázce nevyjádřil, ani v dovolání nenaznačil svou představu o případném „správném postupu“, jak by měly soudy na uvedené skutečnosti reagovat a řešit jím tvrzenou nepřiměřenost mezi dobou, která uplynula od spáchání činu, resp. od zahájení trestního stíhání a jeho odsouzením.
Je třeba předeslat, že soudy nižších stupňů se k délce řízení nijak nevyjadřovaly, obviněný tuto výtku uplatnil poprvé až v dovolání. Podle názoru Nejvyššího soudu se však v dané věci s ohledem na její charakter a z něj vyplývající potřebu dokazování konkrétní délka trestního řízení nijak zvlášť nevymyká době, po niž jsou vedena trestní řízení v podobných případech. Záznam o zahájení úkonů v trestním řízení učinil policejní orgán dne 26. 5. 2003 (č. l. 1), trestní stíhání pak bylo zahájeno v březnu 2005 a pravomocně bylo ukončeno v říjnu 2009. Složitost věci je úměrná skutečnosti, že se jednalo o poměrně sofistikovanou činnost, spočívající v několika postupných transakcích, jež navenek odpovídaly běžným podnikatelským úkonům podle obchodního práva a které by samy o sobě nevzbuzovaly pochybnost o seriózním přístupu jednotlivých účastníků. Samotnému zvýhodnění věřitelů J. M. a Ing. Z. M. vzájemným započtením pohledávek dne 20. 11. 2000 předcházel nejprve vznik této pohledávky, k němuž došlo již dne 15. 3. 2001 převodem pohledávek obviněného Ing. M. M. jako fyzické osoby a společnosti Merchant, v. o. s., za společností 2 F, spol. s r. o., v celkové hodnotě 2.035.000,- Kč na J. M. (smlouvy na č. l. 347 a 348). Následně proběhl v jeden den převod nemovitostí budovy a stavebního pozemku v k. ú. T. n. O. z majetku 2 F, spol. s r. o., na manžele M. a zmíněný vzájemný zápočet pohledávek. Za další okolnost znesnadňující rychlé objasnění celé věci je možno považovat konkursní řízení, které bylo prohlášeno na majetek společnosti 2 F, spol. s r. o., dne 6. 6. 2002 a skončilo splněním rozvrhového usnesení, což bylo důvodem pro zrušení společnosti rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2007. Nelze přehlédnout ani to, že společnost 2 F, spol. s r. o., měla více věřitelů, nevedla řádně účetní doklady, a k objasnění zásadních otázek pro možný trestní postih byla nutná rekonstrukce části účetnictví (srov. str. 6 – 7 znaleckého posudku založeného na č. l. 865 a násl. trestního spisu), přičemž i znalecký posudek byl v řízení před soudem prvního stupně celkem třikrát doplňován.
Nejvyšší soud na tomto místě pouze připomíná rozhodovací praxi Ústavního soudu ohledně stížností na porušení práva na spravedlivý proces v širším smyslu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07). Ústavní soud v podstatě rozlišuje dvě skupiny případů týkajících se ochrany práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Jednak půjde o řízení, která v době podání ústavní stížnosti ještě nebyla ukončena (Ústavní soud v takových případech může zakázat orgánu veřejné moci pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatele), a dále se jedná o situace, kdy stěžovatel namítá porušení svého práva v rámci řízení, jež v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. V těchto případech Ústavní soud přistoupí ke kasaci napadeného rozhodnutí jen za předpokladu, že průtahy v řízení vedly k porušení i jiných ústavních principů. Třeba upozornit, že ústavní stížností se však Ústavní soud nebude vůbec meritorně zabývat tehdy, nevyčerpal-li stěžoval všechny dostupné prostředky ochrany jeho práv, včetně ochrany podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Citovaný zákon po novele provedené zákonem č. 160/2006 Sb. stanoví, že nesprávným úředním postupem je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a pokud se tak nestane, umožňuje nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. V rámci dovolacího řízení tak Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal jakoukoli okolnost, která by mohla vést k odůvodněnému závěru o porušení práva obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Pokud obviněný namítl nedodržení zásady zachování totožnosti skutku a porušení ustanovení §176 odst. 2 tr. ř., v tomto smyslu vytýkal procesní vady, což deklarovaný důvod dovolání podle §256b odst. 1 písm g) tr. ř. nepřipouští (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo 654/2009). Nad rámec dovolání však Nejvyšší soud považuje za vhodné jen v krátkosti poznamenat následující.
Při srovnání rozsahu popisu jednání, jak bylo popsáno v usnesení o zahájení trestního stíhání a ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, je zřejmé, že soud v rámci formulace skutku doplnil původní skutkové okolnosti o stav insolvence obchodní společnosti 2 F, spol. s r. o., a označil konkrétní částky, v jejichž výši došlo ke zmaření uspokojení věřitelů, přičemž soud rozšířil počet poškozených věřitelů, na což však byl obviněný upozorněn již dne 3. 1. 2008 (viz č. l. 1175). Je tudíž naprosto evidentní, že skutek, pro který bylo proti obviněnému zahájeno trestní stíhání, je naprosto totožný s tím, jímž byl uznán vinným, neboť logicky až v průběhu trestního řízení a vyhodnocení jednotlivých důkazů bylo možné určit, že se společnost nacházela skutečně ve stavu insolvence a také stanovit výši konkrétního poškození každého z věřitelů. Bylo tak zcela zachováno protiprávní jednání, a částečně byl upraven pouze následek činu, což za porušení totožnosti skutku soudní praxe nepovažuje (srov. č. 45/1995 Sb. rozh. tr.).
V průběhu trestního řízení doznala změny pouze právní kvalifikace stíhaného skutku, avšak tato okolnost je zcela v souladu s procesním právem, neboť soud není vázán tím, jak skutek právně kvalifikovala obžaloba (srov. §220 odst. 3 a §290 tr. ř.), nýbrž musí respektovat právě jenom obžalovací zásadu vyjádřenou v ustanovení §2 odst. 8 tr. ř. V posuzované věci podle názoru Nejvyššího soudu nedošlo k obviněným namítanému porušení ustanovení §176 odst. 2 tr. ř. (Obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Míní-li státní zástupce posuzovat skutek jako jiný trestný čin, než jak ho posuzoval policejní orgán, upozorní na to obviněného a jeho obhájce před podáním obžaloby a zjistí, zda navrhují se zřetelem na zamýšlenou změnu vyšetřování doplnit.).
Zásadní z hlediska zabezpečení práva obviněného na obhajobu je, že fakticky byl obviněný Ing. M. M. na změnu právní kvalifikace skutku upozorněn již dne 14. 12. 2005, kdy mu byl doručen opis usnesení okresního soudu ze dne 25. 11. 2005. Tímto rozhodnutím založeném v trestním spise na č. l. 725 soud vrátil věc státnímu zástupci k došetření podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Z obsahu jeho odůvodnění je zcela zřejmé, že soud vyloučil možnost posoudit daný skutek jako poškozování věřitele podle §256 tr. zák., a uložil orgánům činným v přípravném řízení shromáždit podklady zaměřené na objasnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. Okresní soud v Ústí nad Orlicí se již v tomto stadiu trestního řízení v podstatě jednoznačně vyjádřil, že na stíhané jednání může dopadat pouze ustanovení §256a tr. zák. Dne 25. 1. 2008 byla u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí podána obžaloba (č. l. 1184) na obviněného Ing. M. M. pro trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák., jež byla obviněnému doručena 25. 2. 2008. Podání obžaloby předcházelo dne 18. 1. 2008 vyhotovení písemného upozornění náměstkyně okresního státního zástupce na změnu právní kvalifikace ve smyslu §176 odst. 2 tr. ř. (č. l. 1179) doplněné o poučení o právu podat do tří dnů od doručení upozornění návrhy na doplnění dokazování, jež bylo obviněnému podle jeho vyjádření doručeno dne 7. 2. 2008 (srov. č. l. 1505) . Je sice evidentní, že obžaloba nebyla podána předtím, než byl obviněný zvláštním přípisem ve smyslu §176 odst. 2 tr. ř. upozorněn na odlišnou právní kvalifikaci, avšak podstata tohoto ustanovení – dát možnost obviněnému, aby uplatnil případné návrhy na doplnění dokazování nebyla s ohledem na další průběh řízení dotčena. Ostatně není podmínkou, aby vždy byl obviněný na změnu právní kvalifikace upozorněn písemně podle §176 odst. 2 tr. ř., jak vyplývá z ustanovení §160 odst. 6 tr. ř., které umožňuje, aby byl obviněný upozorněn na změnu právní kvalifikace i ústně, o čemž postačí učinit záznam do protokolu. Zásadní otázkou pak je to, zda byl obviněnému v řízení před soudem poskytnut dostatečný prostor k uplatnění jeho případných návrhů na doplnění dokazování, čehož dovolatel v dané věci využil. Zbývá dodat, že odvolací soud se shodnou námitkou zabýval a dospěl k závěru, že na změnu právní kvalifikace byl obviněný v podstatě upozorněn již usnesením ze dne 25. 11. 2005, jímž byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření (viz str. 11 usnesení odvolacího soudu).
Obviněný Ing. M. M. dále zpochybnil naplnění materiální stránky trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. S ohledem na způsob rozhodnutí v řízení o dovolání se Nejvyšší soud nemohl uvedenou námitkou zabývat, protože by to bylo předčasné za situace, kdy bude ve věci znovu rozhodováno o vině a trestu. Přesto je možné připomenout, že při naplnění formálních znaků základní skutkové podstaty trestní zákon č. 141/1961 Sb. předpokládal vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, o to výrazněji pak při splnění kvalifikovaného znaku přísnější skutkové podstaty trestného činu, navíc v úmyslné formě, jak lze v dané věci předpokládat, nepřichází v úvahu, aby daný případ neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Pokud dovolatel popíral úmyslné zavinění, obsáhle vysvětloval okolnosti prodeje nemovitostí v T. n. O., v nichž provozovala společnost 2 F, spol. s r. o., lékárnu, prosazoval názor, že jedině jejich prodej mohl zajistit kontinuitu provozu lékárny, a poukazoval na splnění závazků a na další aktiva dlužníka. Těmito argumenty tak nezpochybnil právní kvalifikaci skutku, ale opakoval námitky projednané již v odvolacím řízení. Nejvyšší soud k otázce opakování argumentů z odvolacího řízení i v řízení o dovolání zaujal konstantní postoj, že jestliže se s nimi soudy dostatečně a řádně vypořádaly, jedná se zpravidla o námitky neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 408, sešit 17/2002). Krajský soud přitom dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, a to že obviněný se dopustil trestného činu zvýhodňování věřitele v úmyslu přímém a zejména okresní soud správně zdůraznil, že obviněný stíhaným jednáním sledoval výlučně své vlastní zájmy a nesměřoval k jím tvrzenému pokračování podnikatelské činnosti a ke splnění všech závazků z dosavadního podnikání (srov. str. 11 rozsudku okresního soudu).
K tomu Nejvyšší soud poukazuje na další skutečnost, jež podporuje závěry soudů nižších stupňů a vyvrací obhajobu obviněného, že se snažil odvrátit stav insolvence společnosti 2 F, spol. s r. o. Dne 20. 11. 2001 obviněný uzavřel kromě smlouvy o převodu nemovitostí a dohody o vzájemném započtení také smlouvu o pronájmu nemovitosti, jíž manželé M. jako noví majitelé budovy, pronajali tuto provozovnu v domě společnosti 2 F, spol. s r. o., za 20.700,- Kč (viz č. l. 379). V jeden den tak dovolatel zbavil obchodní společnost podstatné části jejího majetku, a dokonce navýšil její výdaje nezbytné k provozování podnikání o nájemné. Dále byla dne 20. 11. 2001 sjednána smlouva o zajištění závazku převodem práva (č. l. 382) mezi manžely M. jako dlužníky a obviněným jako věřitelem. Podle této smlouvy se měl obviněný téhož dne stát vlastníkem převedených nemovitostí, na manžele M. mělo vlastnické právo k nemovitostem přejít až poté, co uhradí obviněnému kupní cenu 1.200.000,- Kč za postoupení pohledávky ze dne 15. 3. 2001. Byl to tedy obviněný Ing. M. M., kdo se nakonec stal majitelem nemovitostí a pozemku v k. ú. T. n. O. a jistě není bezvýznamný ani fakt, že tento nemovitý majetek, na němž původně vázlo zástavní právo ve prospěch zástavního věřitele Komerční banky, a. s., bylo z katastru vymazáno. Pohledávku Komerční banky, a. s., za společností 2 F, spol. s r. o., totiž dne 20. 11. 2001 odkoupila společnost VYRONA - EXPORT, s. r. o., (viz č. l. 380), jejímž společníkem a jednatelem byl J. M., a tento nový zástavní věřitel dne 19. 12. 2001 písemně potvrdil, že J. M. zaniklo zástavní právo k nemovitostem - objekt k bydlení a parcela (potvrzení adresované Katastrálnímu úřadu v Rychnově nad Kněžnou na č. l. 401). Vzhledem ke zjevnému kontextu všech těchto událostí je Nejvyšší soud přesvědčen, že hlavním záměrem dovolatele ohledně první části skutku nebylo pouze zvýhodnit věřitele J. a Ing. Z. M., ale vyvést nemovitý majetek ze společnosti 2 F, spol. s r. o., a získat jej ve svůj prospěch. Trestné jednání, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku okresního soudu, však zahrnuje jen skutečnosti k datu 20. 11. 2001. S ohledem na zákaz změny k horšímu tak bude třeba i nadále v trestním řízení považovat skutek za dokonaný k uvedenému datu, kdy prokazatelně došlo „pouze“ ke zmaření uspokojení věřitelů dlužníka 2 F, spol. s r. o.
K otázce uhrazení některých pohledávek a případné existence nemajetkových práv společnosti 2 F, spol. s r. o., lze odkázat na str. 9 – 10 odůvodnění usnesení krajského soudu. Nejvyšší soud dospěl ke shodným závěrům jako odvolací soud, že sice skutečně obviněný jménem dlužníka uhradil některé splatné pohledávky, jednalo se však o zanedbatelné částky (15.492,- Kč, 333.429,80 Kč, 3.600,- Kč a 2.596,- Kč) v porovnání s celkovým objemem závazků, jež bez pohledávky J. M. dosahovaly téměř 5 milionů Kč. Dále pak, jak správně uvedl krajský soud, je třeba si uvědomit, že i tímto způsobem a v této době uhrazené pohledávky v plné výši představují vlastně za stavu insolvence další zvýhodnění pro dotčené věřitele. Důvodným nepovažoval Nejvyšší soud ani argument, že by snad společnost 2 F, spol. s r. o., měla nějaká jiná aktiva, k nimž nebylo přihlédnuto. Částečně takto obviněný v podstatě zpochybnil skutková zjištění soudů nižších stupňů, což dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřipouští. Nejvyšší soud sdílí také v tomto případě názor soudu druhého stupně, podle něhož stav insolvence potvrdil i sám dovolatel, když podal v květnu 2002 návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadce 2 F, spol. s r. o. Současně tato skutečnost podporuje přecházející názor o ekonomickém stavu obchodní společnosti, s nímž byl obviněný jako její jednatel dobře obeznámen. Předmětná věc tak nesnese srovnání s případy, kdy je možné přiznat dlužníku – úpadci objektivní možnost zvrátit nepříznivý stav insolvence v přiměřené době. Naopak skutkové okolnosti vypovídají o tom, že obviněný činil kroky, kterými úpadkový stav společnosti 2 F, spol. s r. o., ještě nadále prohluboval.
Pro shrnutí Nejvyšší soud uvádí, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s právním posouzením skutku, jehož spácháním byl obviněný Ing. M. M. uznán vinným, z hlediska správného určení výše způsobené škody, a byl tak naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rozhodnutí soudů nižších stupňů byla kromě tohoto stižena i další vadou. Okresní soud pochybil, pokud ve výčtu poškozených věřitelů jmenoval také obviněného Ing. M. M. Nelze totiž v jednom řízení, kdy je osoba v postavení obviněného, který měl protiprávním jednáním způsobit škodu na cizím majetku uvažovat tak, že mohl poškodit i majetek vlastní a přiznat mu tak v podstatě opačné procesní postavení v jednom řízení, a to osoby poškozené ve smyslu §43 tr. ř. Již v ustanovení §44 odst. 1 tr. ř. je taková možnost vyloučena. Uvedené pochybení okresního soudu, které nezhojil ani soud odvolací, obviněný ve svém dovolání nenamítal, ale s ohledem na zrušení obou ve věci vydaných rozhodnutí dovolacím soudem, bude třeba v novém řízení učinit nápravu i v tomto směru.
Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, a protože vytýkaná vada měla svůj původ již v řízení před soudem prvního stupně, resp. odsuzujícím rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, zrušil i tento rozsudek. Dále byla zrušena i všechna obsahově navazující rozhodnutí, která vyslovením zrušení obou rozhodnutí pozbyla podkladu. Poté Nejvyšší soud přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud věc vrátil do stadia řízení před okresním soudem jako soudem prvního stupně, neboť bude třeba opatřit nový znalecký posudek, resp. požádat znalkyni Ladislavu Krásovou, která je s věcí již seznámena, o nové doplnění stávajícího znaleckého posudku v oboru ekonomika tak, aby při výpočtu rovnoměrného a poměrného uspokojení věřitelů bylo přihlédnuto k existenci odděleného věřitele společnosti VYRONA - EXPORT, s. r. o., a to u obou částí stíhaného skutku a byla tak správně zjištěna konkrétní výše způsobené škody jednotlivým konkursním věřitelům. Okresní soud tak odstraní vady vytčené tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu, provede zjištění ohledně konkrétní výše způsobené škody, o jejímž samotném vzniku nevyvstaly jakékoli pochybnosti. Dále bude nutné upravit skutkovou větu tak, aby obviněný Ing. M. M. nevystupoval současně i jako poškozený. V případě, že po vyhodnocení doplněného znaleckého posudku soud shledá, že souhrnná výše škody způsobené oběma dílčími skutky dohromady nedosahuje minimální hranice škody značné ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. (tj. 500.000,- Kč), bude potřeba tuto okolnost promítnout do právní kvalifikace skutku.
Dovolací soud pouze připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. jsou soudy nižšího stupně v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a jsou povinny respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. října 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová